Zatím žádné komentáře

Adultismus II: Jak se odnaučit adultismus

V první části tohoto článku jsem představila myšlenku, že dominantní systém rodičovství v naší kultuře je založen na adultismu. Adultismus je definován jako: „… všechno chování a postoje, které vyplývají z předpokladu, že dospělí jsou lepší než mladí lidé a mají právo působit na mladé lidi v mnoha ohledech bez jejich souhlasu.“ (1) Také jsem popsala širší společenský rámec, který funguje tak, že zbaví děti moci nad jejich životy a tím připravuje půdu pro další formy útlaku a diskriminace.

V této druhé části článku chci prozkoumat projevy adultismu v naší kultuře a způsob, jak se my – rodiče a dospělí – můžeme adultismu odnaučit a vytvořit tak vztahy s dětmi na základě vzájemného respektu, důvěry a svobody. Odnaučení se adultismu nám také umožňuje uzdravit se ze svých vlastních zkušeností z dětství, kdy jsme my sami byli ovládáni a zbaveni moci nad svými životy.

Jak adultismus vypadá?

Paradigma ovládání zásadně podporuje adultismus. Jsme přesvědčeni, že musíme nad dětmi vykonávat kontrolu pro jejich vlastní dobro. Vyžadujeme-li od dětí disciplínu jemnými způsoby a vyhneme-li se fyzickým trestům, věříme, že nejsme autoritativními rodiči. I já jsem byla jeden z takových rodičů. Nikdy jsem nevěřila, že jsem rodič, který chce ovládat své dítě, dokud jsem nebyla nucena zkoumat své chování z jiného úhlu pohledu, a to konkrétně z pohledu dítěte.

Naše potřeba ovládat děti se projevuje téměř ve všech aspektech života. Budeme zkoumat jen některé z těchto oblastí. Jedním z hlavních aspektů dětských životů, kde je kontrola škodlivá, je vyjadřování emocí. Když děti vyjadřují své emoce a my se začneme cítit nesví z toho, jakým způsobem je projevují nebo z toho, co říkají, možná reagujeme některým z následujících tvrzení.

„Tak jo, už jsi se naplakal dost, teď je čas přestat.“

„Život není fér, tak si na to zvykni.“

„Já ti ještě přidám, abys měl proč brečet.“

„Velcí kluci nepláčou.“

„No, ona se prostě chová hrozně.“

„Víš, jak jsou teenageři pořád… náladoví.“

Podobné výroky slyšíme na veřejných místech často. Někdy se také snažíme děti utišit jemnějšími způsoby; chceme je nenápadně umlčet. V naší kultuře se takové chování často odůvodňuje udržováním mýtu o tom, že musíme emoce dětí kontrolovat, aby se naučily sebeovládání. Bohužel, bezděčná zpráva, kterou tím dětem předáváme, a dopad tohoto druhu kontroly může být mnohem negativnější než si myslíme.

Je-li dítěti umožněno vyjádřit všechny emoce, včetně smutku a hněvu, emoce se rozpustí a dítě je schopno lépe porozumět zkušenosti, kterou zažilo. Tím, že chceme řídit způsob, jakým dítě vyjadřuje své pocity, jej nutíme, aby je potlačilo. Toto potlačování emocí brání tomu, aby dítě integrovalo zkušenost a pochopilo její smysl.

Když dítě prožije podobné nepříjemné situace v budoucnu, znovu prožívá potlačené emoce minulých zkušeností. Vytvořili jsme emocionální smyčku, která se stává vzorcem chování, jenž je obtížné překonat. Tento vzorec se jedinci pak spouští v podobných situacích i jako dospělému, protože zkušenost nebyla efektivně integrována. (2) A co je ještě důležitější (resp. škodlivé), je to, že si tohoto cyklu neintegrovaných emocí člověk vůbec nemusí být vědom.

Kromě projevování emocí řídíme děti i ve společenské komunikaci. Věříme, že se děti učí slušnosti, když jim říkáme: „A co kouzelné slovíčko?“. Nebo když v případě, že dostanou dárek a hned nepoděkují, řekneme: „Jak se říká?“. Je od nás jako od rodičů očekáváno (a často posilováno ostatními rodiči a dospělými), že přimějeme děti, aby se omlouvaly. Také se od nás očekává, že jako rodiče donutíme děti, aby se naučily rozdělit se.

Podívejme se na to z pohledu dítěte. Jsem ponořená do hry s klacíkem, který jsem našla v parku. Je to skvělý klacík. Mohu si představovat, že je to spousta různých věcí. Přijde jiné dítě a rozhodne se, že ten klacík chce. Vezme mi jej. Praštím ho. Máma nebo táta vidí, že jsem dítě uhodila, řekne mi, že jsem mu měla klacík půjčit a musím se omluvit. Naučím se takovým zážitkem empatii či soucitu? Nebo spíš zjistím, že mohu být nucena říci něco, o čem nevěřím, že je to pravda, a pokud to neudělám, budu čelit nesouhlasu mých rodičů, které potřebují a chci, aby mě milovali?

Když nutíme děti dělit se nebo se omluvit, věříme, že se učí lekci o péči a sdílení. To, co se v těchto případech děti skutečně učí, však není zdvořilost. Učí se, jaké to je být řízen někým, kdo je silnější. Naučí se, že děti mohou být ovládány dospělými, kteří je hrubě (a neuctivě) nutí říkat a dělat věci, které jsou falešné. A to vše kvůli tomu, aby se naučily být zdvořilé a laskavé. Pokrytectví takového chování má na děti nebo teenagery velký dopad, a to i v případě, že to jako pokrytectví nevnímají.

Adultismus se projevuje v naší kultuře vždy, když soudíme chování dítěte podle jiných měřítek než chování dospělého. Děti jsou například často popisovány jako “mistři manipulace.“ Dospělí trousí poznámky o tom, jak má dítě dospělého omotaného kolem prstu. Jsme přesvědčeni, že děti se nás snaží pláčem, záchvaty vzteku či kňouráním zmanipulovat, abychom udělali to, co chtějí.

Skutečnost je taková, že děti manipulují a manipulují i dospělí. Jak to vypadá, když s někým manipulujeme? Děláme maximum pro to, abychom naplnili naše potřeby. Když se cítíme nevyslyšeni nebo pokud si myslíme, že někdo nebude chtít udělat to, co my chceme, můžeme použít různé techniky a manipulovat s ním. Když dítě manipuluje dospělého, aby získalo to, co potřebuje nebo chce, věříme, že je třeba eliminovat toto chování. Když my manipulujeme dítě, aby jedlo (nebo nejedlo) určité potraviny, říkáme, že jsme dobrými rodiči. Když manipulujeme dítě, aby přenechalo jinému houpačku pod hrozbou, že jinak odejdeme ze hřiště, používáme termín “přirozené důsledky“. Skryli jsme realitu našeho chování pod roušku zodpovědného rodičovství, ne manipulace a nátlaku.

Manipulace nás – rodičů – může být skrytá stejně. Můžeme manipulovat prostředí dítěte tím, že řídíme vše, co se objeví v domě. Jako rodiče můžeme rozhodnout, že budeme sledovat pouze vzdělávací televizní pořady nebo povolíme pouze určité druhy videoher. Když manipulujeme prostředí, omezujeme a ovládáme děti. Jako rodiče to samozřejmě víme. Určujeme „vhodné“ limity a hranice. Naše manipulace je ale mnohem víc než to.

Manipulace je snaha řídit způsob myšlení lidí takovým způsobem, že dojdou k závěrům, k nimž chceme, aby došli. (3) Nedůvěřujeme dětem, že se naučí to, co chceme, aby se naučily a že se z nich stanou takoví lidé, kteří chceme, aby se z nich stali. A tak manipulujeme jejich prostředí, aby se stali tím, čím chceme aby byli, a aby si mysleli to, co chceme, aby si mysleli.

Mým cílem je inspirovat rodiče ke zkoumání způsobů, jak vnímáme dětství a děti. Náš způsob vnímání totiž silně ovlivňuje také to, jak chápeme jejich chování. Pokud vnímáme děti jako bytosti, které potřebují být řízeny a zkroceny, pak vidíme jejich chování jako manipulativní a snažíme se získat nad ním kontrolu. Když vnímáme chování dětí mimo tento referenční rámec, můžeme vidět, že jejich „manipulace“ je projevem nedostatku kontroly nad jejich vlastními životy a jejich chování má za cíl dosáhnout změny a uspokojit jejich potřeby.

Jak se odnaučit adultismu

V mé profesní a osobní praxi jsem potkala jen několik jedinců, kteří jako děti nebyli nikým ovládáni. Adultismus je pro dítě vyrůstající v naší kultuře velmi běžná zkušenost. Vzhledem k tomu, že je tento přístup tak běžný, zvykli jsme si na něj jako na něco normálního a přijali jej. Dokonce i když jsme jako děti a dospívající proti němu bojovali, většinou z nás vyrostou dospělí, kteří nikdy nezpochybní naše právo ovládat děti.

Abychom se adultismu odnaučili, je třeba aktivně zpochybnit náš pohled na svět. Musíme se zapojit do toho, co se označuje jako transformativní učení. (4) V tomto procesu zpochybňujeme naše předpoklady o dětství. Ocitneme se v procesu, který otevírá náš současný pohled na svět a proměňuje naše chápání dětství a role rodičů a dospělých.

Jak rosteme, utváříme si pochopení smyslu světa prostřednictvím našich zkušeností. Když se nám něco stane určitým způsobem, očekáváme, že totéž se stane v budoucnu znovu. Vytváříme si referenční rámec na základě těchto zkušeností. Osvojujeme si hodnoty, přesvědčení a chování během každodenního života. Takto se kulturní očekávání předávají z generace na generaci. Nejčastěji je absorbujeme bez jakéhokoliv kritického zkoumání. (5)

Abychom mohli poznat a přetvořit náš referenční rámec nebo světonázor, je třeba kriticky zkoumat všechno to, o čem jsme přesvědčeni, že je “normální” či “pravda”, a jak to vychází z hodnot, přesvědčení a vzorců chování, které jsme postupně vstřebali. Je třeba oprostit se od toho, jak jsme byli vychováni a začít si vytvářet svůj vlastní soubor hodnot a přesvědčení. Potom podle těchto nových hodnot a přesvědčení začneme i jednat. To je stručný popis transformačního procesu učení.

Při práci s rodiči i během mého vlastního odnaučovacího procesu (resp. během transformačního procesu učení), jsem se musela ponořit do zkoumání chvil, kdy jsem v dětství zažila ztrátu moci, a jak mě to ovlivnilo a ovlivňuje v dospělosti. V mnoha případech mě tyto zkušenosti vedly k určitým rozhodnutím, například že nikdy nebudu používat fyzické tresty. Protože jsem však nezpochybňovala svůj základní pohled na svět, s nímž jsem se vnitřně ztotožnila kvůli zkušenosti s adultismem v dětství, ještě stále jsem věřila, že ovládání dětí je nutná součást rodičovství.

Jednotlivými kroky v procesu, který mi přinesl hlubší porozumění a odnaučení se adultismu, byly různé incidenty, jako například když jsem sledovala sama sebe na videozáznamu s Martelem, když mu bylo pět let. Nebo když jsem se naštvaná rozkřikla natolik, že tehdy 18ti měsíční Greyson utekl křičící hrůzou. I když se nikdy nejednalo o bití, přesto pro mě tyto incidenty představovaly AHA momenty, které mě vedly k pochopení toho, že jsem před sebou měla mnoho práce, abych překonala své minulé zkušenosti.

Musela jsem zjistit, že když ve mně něco, co Martel nebo Greyson udělali, spustilo velmi silnou reakci a reagovala jsem vztekem nebo frustrací, bylo to proto, že jsem zažívala nezpracované emoce z mého vlastního dětství. Znovu jsem prožívala svá vlastní traumata z minulosti, jen jsem to nevěděla. Začala jsem číst a psát články, četla výzkumy, zkoumala zkušenosti jiných rodičů a začala jsem být skutečně zodpovědná za sebe jako lidskou bytost, abych mohla překonat své minulé zkušenosti.

Musela jsem čelit zážitku ztráty moci nad svým životem, který jsem prožila jako dítě, a výsledný strach jsem zažívala jako rodič a dospělý člověk. Tím, že jsem si uvědomila tyto pocity a čelila jim, začala jsem integrovat je samotné i smysl všech zkušeností, které jsem jako dítě prožila. Mohla jsem začít zdravým způsobem přijímat to, co jsem jako dítě zažila. Díky tomuto přijetí jsem pak mohla začít s Martelem a Greysonem budovat takové vztahy, které nejsou založeny na přesvědčení, že ovládání, dominance a útlak jsou normální a všemi očekávané zkušenosti ve výchově dětí.

Také jsem pochopila, že zkušenost, kterou jsem měla s vlastními rodiči, není ojedinělá. Naše rodina byla typicky dysfunkční. Zrcadlila se v ní širší dynamika naší kultury. To mi pomohlo vidět, jakým způsobem naše instituce a společenské struktury posilují rodičovskou kontrolu a dominanci dospělých nad dětmi. Mí rodiče, stejně jako já, byli výsledky procesu socializace, jímž jako děti prošli. Ano, byli zodpovědní za své chování, stejně jako jsem já, ale díky tomuto uvědomění jsem mohla začít překonávat pocity viny a hněvu, které jsem vůči nim cítila.

Proces odnaučování je nekonečný. Každý den nám dává příležitost zpochybňovat naše domněnky a přesvědčení. Když dítě dělá něco, co je nám nepříjemné, můžeme zpochybnit předpoklad, že je to proto, že udělalo něco špatného. Možná to, co se musí změnit, je náš pohled, nikoli chování dítěte. Možná máme zkušenosti a pocity z dřívějška, které v tu chvíli podvědomě prožíváme.

Pokud jsme se rozhodli jít cestou ke svobodě a osvobození od adultismu, je třeba, abychom prošli tímto procesem transformace, který vyžaduje celou řadu dovedností, znalostí a nástrojů. Změníme-li naše každodenní chování tak, aby odráželo a posilovalo vnitřní proces změny, změní se také to jak a kam zaměřujeme svou energii a čas.

Tam, kde jsme se dříve zaměřovali na chování dětí, které se nevejde do naší představy o tom, jak se mají chovat, můžeme posunout náš referenční rámec tak, že nabízíme dětem příležitost objevovat svět kolem sebe, vnímat smysl jejich zkušeností a dát vzniknout hlubšímu pochopení toho, kdo jsou a co chtějí od svého života.

Děti jsou na této cestě za sebe. Jdeme po ní spolu s nimi, poskytujeme podporu, povzbuzení, důvěru a respekt v jejich schopnost objevit a vytvořit život, který je pro ně nejlepší. My dospělí jsme na této cestě také za sebe. To, že jsme rodiči, naši cestu dělá ještě lepší. Můžeme se uzdravovat z našich zkušeností v dětství a objevovat život, jaký chceme žít, osvobozený od ovládání, které jsme zažili jako děti. Tímto procesem procházíme kvůli sobě i kvůli dětem v našem životě, s přesvědčením, že můžeme být součástí širší změny v pohledu na rodičovství.


  1. Barry Checkoway, Adults as Allies, W.J. Kellogg Foundation
  2. William L. Roberts, “The socialization of emotional expression: relations with prosocial behaviour and competence in five samples,” Canadian Journal of Behavioural Science, 1999, 31, 6.
  3. Paulo Freire, Pedagogy of the Oppressed: 30th Anniversary Edition, (New York, NY, Continuum International Publishing Group, Limited, 2006) 147.
  4. Patricia Cranton and Merv Roy, “When the Bottom Falls Out of the Bucket: Toward a Holistic Perspective on Transformative Learning,” Journal of Transformative Education 2003 1, 87-88.
  5. ibid.

Adultismus I: skrytý jed otravující naše vztahy s dětmi

Originální článek: Unlearning Adultism

Komentáře jsou uzavřeny .