Zatím žádné komentáře

Proč Francie od prosince zakazuje dávat dětem na zadek?

22. prosince 2016 vešel ve Francii v platnost zákon, který zakazuje jakékoliv násilí na dětech, ať už psychické nebo fyzické. Násilí je definováno jako ponižující nebo degradující jednání, jehož cílem je způsobit bolest nebo nepohodlí za účelem změny nebo zastavení „nežádoucího“ nebo „nesprávného“ chování. Co to znamená v praxi?

Znamená to, že děti mají konečně ve Francii stejná práva na fyzickou a psychickou integritu jako dospělí. Znamená to, že rodič nemá právo použít ve výchově jakýchkoliv fyzických trestů (dát dítěti na zadek, facku, tahání za uši nebo vlasy, zatřesení s dítětem, nutit dítě setrvat v nepříjemné pozici, odebrat mu jídlo atd.) stejně jako psychického týrání (křik, nadávky, hrozby, citové vydírání, obviňování, ponižování, vysmívání atd.).

A už bylo na čase. Francie je jedním ze signatářů Smlouvy o právech dítěte a byla několikrát kritizována Výborem pro práva dítěte za absenci zákona, který by explicitně zakazoval násilí (jakkoliv malé). Poslední doporučení a kritika se snesla na hlavu francouzské vlády v roce 2016 (zde) a vyvolala velkou aktivitu ze strany odborné veřejnosti, stejně jako různých asociací bojujících za práva dítěte. Tyto aktivity směřovaly především k vytvoření tlaku na vládu, aby přijala zákon na ochranu dětí před násilím ve výchově. Absence takového zákona byla v nesouladu s článkem 19 Úmluvy o právech dítěte. Můžeme se jen dohadovat, proč podobné kritice zatím nečelí i Česká republika, kde podobný zákon také chybí, což je v rozporu s naším mezinárodním závazkem.

Násilí je normální?

Statistiky uvádějí, že k nějaké formě fyzického nebo psychického trestání se uchyluje 85 % rodičů ve Francii. Z toho důvodu byla a je debata velmi živá. Víra v pozitivní efekt trestání při výchově dětí je ještě natolik zakořeněna ve francouzské kultuře, že přívrženci zákona neměli právě lehký úkol přesvědčit politiky i širší veřejnost o smysluplnosti a přínosu takového zákona.

Pojďme se podívat, jak taková argumentace vypadala. Nejprve je potřeba pochopit, proč se většina rodičů uchyluje k nějaké formě násilí ve výchově. Důvodů je hned několik:

Za prvé: rodiče nejsou připraveni na svou roli, a ve chvíli, kdy se ocitnou ve vztahu s dítětem, mají tendenci reprodukovat vzorce ve výchově, kterými sami prošli, a opakovat to, co se naučili od svých rodičů. Takto funguje cyklus předávání násilí z generace na generaci.

Druhým důvodem je neznalost vývojových etap dítěte a jeho reálných potřeb, přehnané požadavky a očekávání ze strany rodičů (tříleté dítě si opravdu neuklidí samo svůj pokoj, šestiměsíční miminko se samo nedokáže uklidnit, není na to biologicky vybavené, dvouleté dítě říká ne, protože je to vývojová etapa a ne proto, že má opoziční syndrom atd.).

A za třetí tlak společnosti spolu s nekriticky přijímaným názorem, že násilí ve výchově (když je „přiměřené“) má nějaký přínos na formování charakteru člověka.

Fyzické tresty = týrání

Pokud jde o názor, že tresty jsou přínosné: ten už je dnes vyvrácen celou řadou studií; jednou z nejvíce citovaných prací posledních měsíců je především meta analýza Texaské a Michiganské univerzity, která se zabývá 50 lety výzkumu v této oblasti a zahrnuje zhruba 160 000 dětí. Vyplývá z ní, že z dlouhodobého hlediska jsou fyzicky trestané děti náchylnější k antisociálnímu chování, mentálním problémům a budou s větší pravděpodobností užívat fyzických trestů ve výchově vlastních dětí (předávání násilí z generace na generaci). Studie podtrhla fakt, ze lehké fyzické tresty mají stejný efekt jako týrání, jen v poněkud menší míře, a zdůraznila, ze tyto výchovné strategie jsou ve společnosti stále velmi silně zastoupeny i navzdory nulovému pozitivnímu efektu a množícím se studiím o škodlivosti podobné výchovy.

Studie z oblasti neurologie a vývoje mozku zase poukazují na obrovskou škodlivost násilí psychického i fyzického ve výchově, jeho vliv na rozvoj křehkého dětského mozku, paměti, formování osobnosti, schopnosti zvládat stres, špatného fungování imunitního systému a spoustu dalších.

Výchova slušného člověka?

Nabízí se otázka, jak je možné, že je násilí stále převažující forma výchovy, pokud vezmeme celosvětové měřítko? Primárním důvodem je ten, který způsobuje předávání násilí intergeneračně; pokud rodič sám byl trestán, je náchylnější využívat tuto strategii ve výchově svých dětí a obhajovat ji jako tu správnou (viz velmi časté tvrzení: „Také jsem to občas schytal a vyrostl ze mne slušný člověk.“), další je neznalost výše zmiňovaných studií, které, ačkoliv už jsou dostupné, informace o nich pronikají jen pomalu do hlavních médií a člověk je najde jen pokud je hledá. A v neposlední řadě neznalost alternativ. Spousta rodičů neví, čím by tresty nahradila. Neboť je nutné přiznat jednu věc, a to, že násilí je v něčem účinné. Konkrétně v jedné věci: umožňuje vynutit si okamžitou poslušnost a reakci, donutí druhého člověka udělat něco proti jeho vůli. Všechny tyto faktory hrají roli v udržováni fenoménu násilí ve výchově.

Švédsko jako důkaz

To mne přivádí k úvaze nad tím, proč se mi podobný zákon, jaký byl přijat ve Francii, jeví jako jedna z možných cest k odstranění násilí ze společnosti. Nenásilná výchova není jakýsi objev a novinka posledních pár let. Existují státy, které zákon na ochranu dětí přijaly už před několika desetiletími, a nyní je možné zaznamenat výsledky. Vezměme si příklad Švédska, kde byl zákon přijat v sedmdesátých letech minulého století a 87 % současných Švédů nikdy nezakusilo jakékoliv násilí ve výchově. Nedostali nikdy na zadek, nebyli nikdy zavřeni do pokoje, nepoznali vyhrožování a psychické vydírání. Naprostá většina švédských rodičů nepovažuje násilí za jakkoliv omluvitelný nebo přijatelný model výchovy. Švédsko za dobu platnosti zákona konstatuje snížení kriminality, sebevražd, konzumace alkoholu a drog, násilí na ženách, agrese. Došlo ke snížení počtu týraných dětí, které je samozřejmě zákonem postihnutelné jak ve Francii, tak v ČR už řadu let, nicméně týrání je jen špička ledovce živená obrovskou celospolečenskou akceptací „malého“ násilí ve výchově. Můžeme porovnat dvě čísla: statistiky udávají, že ve Francii umírají denně dvě děti jako oběti násilí a špatného zacházení; ve Švédsku to jsou dvě děti ročně. Našla jsem velmi zajímavou zprávu OECD (text je ve francouzštině), kde na straně 5 můžete porovnat, že Česká republika se spolu s Francií řadí na smutnou špičku zemí s vysokou úmrtností dětí v důsledku špatného zacházení.

Násilí ve výchově normální není

Jaký má tedy tento zákon účel? Jedná se o to, odebrat lidem svobodu ve výchově dětí? Nebo jde o to, definovat a komunikovat jasně o tom, jaké jsou celospolečenské hodnoty a garantovat pro děti stejné právo na osobní integritu, jakou mají dospělí garantovanou zákonem? Odpor, který někdy konstatuji, když zmiňuji tento zákon, je spojený se strachem. Strachem rodičů z toho, ze budou trestáni, pokud se jim nepodaří respektovat zákon do písmene. Ta obava je logická, protože překonat staré návyky a vzorce vtištěné do mozku už v dětství je někdy velmi těžké a vyžaduje to čas, úsilí a podporu, celospolečenskou a systémovou. A právě proto, že si to autoři francouzského zákona uvědomují, je tento zákon obsažen v občanském zákoníku, nikoliv trestním, tedy není k němu přiřazena žádná sankce za nedodržení. Umožňuje společnosti komunikovat jasně o tom, co je a není přijatelné ve vztahu k dětem, vytváří prostor pro nastartování kampaní a budování systémové podpory rodičům a budoucím rodičům k tomu, aby se dostali snáze k informacím a školením. Vyvolává debatu a otázky, které by možná ani nevznikly, pokud by podobný zákon nevešel v platnost. Příklad Švédska a jiných států ukazuje, že z hlediska celospolečenské změny je tento způsob nejrychlejší a nejefektivnější. A vzhledem k alarmujícím číslům dětské úmrtnosti v důsledku špatného zacházení je každý den, o který bude změna rychlejší, cenný. Tento zákon je především symbol, který umožňuje změnu postoje a nahlížení dospělých na děti jako na jedince se stejnými nezcizitelnými právy na bezpečí a integritu, garantovaný legislativou, a jen tenhle posun ve vnímání je a bude vektor nenásilné společnosti, nikoliv pouhá existence zákona, byť by byl doplněný sankcemi.

Tak a co ČR, nepotřebovala by podobný zákon jako sůl?

Jana Kozlová

Jsem maminka jednoho skoro šestiletého unschoolera, který má dvojí národnost (francouzskou a českou), a protože žijeme tak nějak na rozhraní dvou zemí, sleduji a porovnávám vývoj právního rámce v obou zemích ve vztahu k právům dětí, svobodě ve vzdělávání i jinde. Kromě toho se zajímám o to, jakým způsobem se formuje a rozvíjí lidský mozek, a které faktory na něj působí, co ovlivňuje učení a rozvoj emoční inteligence. Organizuji semináře okolo témat emoční inteligence, nenásilná komunikace, řešení konfliktu, komunikace s dětmi apod. Snažím se o šíření povědomí o negativním vlivu násilí na vývoj lidského mozku, dopadu komunikace mezi dítětem a osobami okolo něj na formování osobnosti a změnu s tím související legislativy.

Komentáře jsou uzavřeny .