Zatím žádné komentáře

Kdo je větší zvíře?

Byli jsme na výletě. Není důležité kde, byl to jistý přírodní zábavný park (nejen) pro děti, kam jezdíme moc rádi. Co je důležité je to, že byla půlka června a park byl plný dětí nejrůznějšího věku, které měly jedno společné – byly tam na školních výletech.

A protože jich tam bylo opravdu hodně, uvědomila jsem si najednou jednu věc. Kromě spousty dalších nešvarů, které se ve školách dějí a jejichž důsledky vidím každý den okolo sebe, když potkávám “školní děti” (hodnocení, porovnávání, donucování, soutěživost,…), mě poslední dobou zaráží tohle: děti mluví neuvěřitelně sprostě.

Jako by v podstatě slova jako “kámo” nebo “hele” byla nahrazena slovy “deb..e”, “ku..o”, “čů…u” nebo “pí.o”.

Nechápejte mě špatně, sprostá slova mi nevadí a sama je používám, jako mnoho lidí. Snažím se jimi nezraňovat, ale pro upuštění páry občas slouží dost dobře. Jsou to jen slova… Jenže: všimli jste si, že slova mohou být používána mnoha různými způsoby a z mnoha různých důvodů?

Pozorovala (a poslouchala) jsem celý den, tak jako to často dělám i jindy (ono tomu občas nejde uniknout, ani kdybyste chtěli) ty “školní děti”. Pozorovala jsem, jak se chovají k sobě navzájem, jak spolu mluví. A veselo mi z toho nebylo. Viděla (a slyšela) jsem spoustu dětí, které se k sobě chovaly hezky. I když třeba jen do chvíle, kdy bylo potřeba vybojovat své místo ve frontě na skluzavku. Viděla (a slyšela) jsem ale také spoustu dětí, které bojovaly stále, i když žádná fronta nebyla v dohledu. Čišela z nich neustálá potřeba “mít navrch”, “být větší frajer”, “nedat na sobě znát, že si nevěřím tak, jak se snažím, aby to vypadalo”. Strach z toho, že někdo odhalí jejich slabé místo, že jejich těžce vybojovaná pozice ve třídě či v partě bude ohrožena.

Není těžké se do těch lidí, kteří jsou právě teď dětmi, vžít. Taky jsem chodila do školy. A role ve třídě byly velmi záhy rozdány stejně, jako se to děje ve všech uzavřených skupinách. Brzy bylo jasné, kdo je šprt, kdo grázlík, kdo sympaťák a kdo třídní krasavice. Pokud jde o inteligenci a životní náplň, tam byly karty rozdány nejpozději při přebírání nějakého vysvědčení. “Ty půjdeš tak maximálně na učňák, z tebe nic nebude.” “Ty jsi chytrá holka, určitě musíš jít na vysokou!” Zvykli jsme si zařazovat děti podle toho, co odpovědí na otázku: “Do jaké chodíš?” a hodnotit lidi podle čísel na vysvědčeních. Zvykli jsme si, že je potřeba odhadovat, co lidé okolo (hlavně učitelé) chtějí slyšet, a snažit se jim to dát. Zvykli jsme si, že je třeba se mít neustále na pozoru, protože chyba se trestá špatnou známkou a výsměchem spolužáků (nebo naopak: samé jedničky se totiž trestají výsměchem spolužáků úplně stejně). Zvykli jsme si hrát hry na to, kdo je větší zvíře. Kdo je větší frajer. Kdo mluví víc sprostě, chcete-li. Přestávám-li mít navrch, někoho urazím. Ranilo mě chování učitele nebo rodičů ke mně? Vyliju si zlost na slabším spolužákovi. Hlavně nedat najevo skutečné emoce, protože pak bych byl zranitelný. A to se nenosí. Trestá se taky opisování a napovídání, takže si pro jistotu vypěstuju zvyk nikomu nepomáhat.

Víte, už čtyři roky se pohybuju v prostředí domškoláků. Dětí, které nechodí do školy. Jednoho mám doma. Už dva roky se týden co týden na dva dny schází 8 domškoláků u jedné z pěti rodin, jednou za pět týdnů u nás doma. Znám spoustu dětí, které do školy nikdy nechodily. Existují jich stovky, tisíce, nejen v ČR, ale hlavně v zahraničí, kde má domácí vzdělávání mnohem delší tradici než u nás. Nevím jak vy, ale já u dětí nechodících do školy výše popsané mechanismy nevidím. Netvrdím, že to platí vždy a absolutně. Rozdíly v chování dětí jsou ale evidentní. Také netvrdím, že všechny děti, které chodí do školy, trpí. Ani že všechny školy jsou špatné. Opakuju, že nic z toho netvrdím. Co ale společně s Peterem Grayem tvrdím je to, že škola je vězení a ničí naše děti. Možná ne všechny a stejným způsobem. Ale mnoho z nich ano. A pro to neexistuje omluva.

A nebo jsem třeba už jenom jiná generace a lidi od patnácti níž se teď prostě oslovují výše uvedenými výrazy 🙂 Jaké zkušenosti máte vy?

Přečtěte si také

  • Ve škole se děti učí aklimatizovat na nuduVe škole se děti učí aklimatizovat na nudu Režisérka Astra Taylor popisuje svůj život bez školní výuky. Tato vynikající přednáška shrnuje vše, o čem unschooling je, jaká jsou jeho pozitiva i výzvy. Díky unschoolingu jsme […]
  • Homeschooling je na hovnoHomeschooling je na hovno Homeschooling je na hovno. Áno, dobre čítate. A že to vravím práve ja? Teda, aby sme sa rozumeli správne. Je to min. 100-krát lepšie, než mať dieťa v klasickej škole. To áno, rozhodne. […]
mm

Zdeňka Šíp Staňková

www.detijsoutakylidi.cz | facebook.com/detijsoutakylidi | Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých tří dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.