Zatím žádné komentáře

Kritizovat školu zakázáno

Minulý týden jsme zveřejnili videorozhovor s Romanou Howe, učitelkou, která se odvážila se svými žáky diskutovat o smyslu a podobě školy, vzdělávání a učení. Založila s nimi školní časopis, ve kterém podporovala kritický přístup. Časopis byl vedením školy pozastaven a články i diskuse s dětmi označeny za (pro školu) škodlivé. Učitelka dostala napomenutí a musela donekonečna vysvětlovat, proč žáky k útokům na školu manipulovala. Kauzu rozebírala i některá média, shrnutí i názorů protistrany najdete zde.

Romana Howe nyní doplňuje:

Ještě s vysvětlením toho, jak se člověk s láskou k objevování stane učitelem a pak ho působení na klasické ZŠ dovede k potřebě svobody učení….

Ve škole jsem prospívala výborně, učení mě bavilo, chtěla jsem studovat pedologii, či medicínu, psychologii, věnovat se vědě, výzkumu, ochraně životního prostředí, literatuře, sociologii, jazykům….Ani jsem si nemohla vybrat, ale protože jsme neměli žádné konexe a maminka se bála, že mé studium finančně nezvládneme, zvolila jsem si nejjednodušší variantu: pedagogickou fakultu – nejprve obor matematika a biologie. Jenže má spolubydlící na koleji mě zlákala svým studiem angličtiny a češtiny, takže jsem po roce přešla na tento obor. Po VŠ jsem šla pracovat do soukromé jazykové školy, po roce jsem přešla na izraelské velvyslanectví, pak do právní kanceláře, po mateřské jsem poprvé zkusila státní školství (časové důvody), no a vydržela jsem tam 5 let, pak přišlo stěhování do Belgie.

Takže jsem si vybrala spíš studium předmětů, oborů, ne učitelství, na které se moc nehodím, pokud uvažuji o státním klasickém školství, kde je podle mne nutné přesvědčení o tom, že nutit děti se učit, následovat příkazy je nedílnou součástí této práce. A to mi nevyhovuje, k tomu se nehodím. Učení individuální, svobodné, to mne naopak baví a zajímá velice. Vlastní i vzájemné učení. Asi ne náhodou jsem psala diplomovou práci na téma Vnitřní a vnější motivace a vývoj metod učení v závislosti na zásadách psychologické metodologie.

To, že nedokáži zaujmout všechny, je podle mne důsledkem toho, že děti ve škole jsou povinně, že jim RVP, ŠVP, rozvrh, rozdělení do tříd neustále něco přikazuje. Nikdo není kouzelník, aby dokázal den za dnem, deset měsíců v roce zaujmout všechny děti stejně intenzivně. Navíc s požadavky toho, co se má v daném předmětu učit. Naše povinné tematické plány jsou příliš svazující, plné zbytečných faktů a nudných témat. A tak si učitel musí pomáhat známkami, hrozbami, tresty – možná pak už ani nevnímá, že něco žáky nebaví, protože má tuto mašinérii tak vypracovanou, že žáci pod tlakem vše vyplní, ale baví to skutečně minimum dětí. Jestli se spolykáním tolika drobků obsahu předmětu stanou vzdělanými tvory, to nikdo nezkoumá, nikoho to moc nezajímá. Krom těch, co se snaží o změny, a těch přibývá, naštěstí.

Od začátku mého působení ve škole – první dva roky jsem učila na gymnáziu – jsem hledala jiné přístupy, možnosti, jak dětem ukázat, že učení je zajímavé. Mě skutečně vše bavilo, tak jsem nechápala, proč to nebaví i ty děti. Chtěla jsem na to přijít, doufala jsem, že když změním, vylepším svou výuku, začne je to bavit. Domnívala jsem se, že problém je ve mně, v mém podání, v mé malé schopnosti zaujmout, aktivizovat studenty. Přihlásila jsem se tedy na kurz Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Velmi mi pomohl, i jeho pokračovací kurzy a letní školy, knížečka Vrátíme hodinám českého jazyka smysl Ondřeje Hausenblase mi také otevřela oči směrem k hledání jiných cest ve výuce. Kromě RWCT mě velmi zaujala paní doktorka Nováčková a program Respektovat a být respektován. Setkala jsem se s výbornými lidmi, lekcemi, náměty. Přesto mi stále nešlo do hlavy, jak mohu mít respektující přístup, použít všechny ty skvělé nápady a zároveň probrat vše, co mi ukládaly osnovy, později ŠVP (jeho sepisování mi na mé tehdejší ZŠ sebralo všechny iluze o možnosti smysluplné domluvy a naděje reformy). Rozvoj mého myšlení o problémech učení a motivace ustrnul, neboť jsem se přestěhovala do Belgie, kde jsem pracovala čtyři roky mimo školství.

Po návratu z Belgie jsem se vrátila do školství, chyběla mi možnost mluvit s dětmi, mít pocit, že se diskusemi o knihách, literatuře, jazyku rozvíjím i já, i mé myšlení. Postupně jsem ale přišla na to, že i kdybych se rozkrájela, nemohu se cítit dobře za podmínky, že pro děti je škola povinná. Opravdu stále vidím paralelu se vztahem lásky mezi lidmi: přeci nemůže muž unést dívku a pak čekat, že svými nádhernými metodami ji přesvědčí, že jeho čin měl smysl, že jeho nucení je prospěšné, aktem lásky a nutnosti k poznání toho, co slovo láska znamená. Možná se to i někomu v historii podařilo, ale rozhodně to tak nefunguje ve většině případů, prostě to není normální, obvyklý a natož nejeefektivnější a nejhumánnější přístup, jak někomu ukázat cestu k lásce.

Abych ale plně k tomuto poznání došla, musela jsem hodně mluvit s dětmi, hodně jim naslouchat bez diskriminace, dovolit si hodně upřímné výpovědi a také seznámit se s konceptem svobodných škol. To už mi pak všechno začalo zapadat do sebe.

Přiznávám, je mi hloupé, že mi to trvalo tak dlouho, ale nepracovala jsem ve školství souvisle více než pět let, vždy jsem byla alternativec, který se pídí po příčině nespokojenosti dětí, nikdy mne nenapadlo vinit ty děti samotné, ale k naprosté svobodě jsem došla až minulý rok díky konceptu svobodných škol. Proto učitele neobviňuji, jen se podivuji někomu, kdo je ve školství přes 30 let, stále viní děti, nadává na ně, a nenapadne ho podívat se i jiným směrem.

Sama jsem chodila do tzv. totalitní školy a učení mě bavilo. To, že mne většina informací podávané školou velmi zajímala, neznamená, že jsem ji považovala za ideální. Jen jsem prostě ten typ, co by si i v Summerhillu vybral všechny předměty. :-):) Jenže jsem schopná pochopit lidi a také přínos a důležitost lidí, kteří to mají jinak, vím, že ač se nechtějí učit druhy vět vedlejších, přesto jim jde o vzdělání. Dále také s odstupem let vidím i to, co všechno mi škola nedala – poznání sama sebe, kritického myšlení, nacházení souvislostí, přesvědčivého vyjadřování, objevení svého talentu, svého smyslu. Samozřejmě jsem se na tom všem snažila pracovat i sama, ale poměr užitečnosti informací, které jsem se ve škole dozvěděla a záhy zapomněla, k dovednostem, které mi nyní chybí, které jsem určitě mohla lépe rozvíjet, kdybych nebyla nucena jen sedět, poslouchat a zapisovat si, je podle mne záporný směrem ke ztrátě, kterou jsem si vlastně z celého školního vzdělávání nakonec odnesla.

mm

Romana Howe

Co říci o sobě? Člověk. Hledá, sejde z cesty, hledá, pochybuje, doufá, věří lidem, své dceři, pomáhá, neví si rady, zkušenosti jsou nepřenosné, ale povznášejí.

Komentáře jsou uzavřeny .