Zatím žádné komentáře

2. lekce ze Summerhillu: komunita vs. stát

Přečtěte si první díl článku, kde se dozvíte, jak to v Summerhillu vypadá, kdo všechno tam žije, a jak fungují vztahy v komunitě.

Díky osobnímu setkání s Henry Readheadem[1], který vystoupil na konferenci Svobodné  vzdělávání 2015 v Praze, a zprostředkování návštěvy Irenou Janíkovou z brněnského Ježka bez klece, jsme měli možnost na den okusit něco ze summerhillského kouzla. Školu je možné navštívit třikrát ročně během dnů otevřených dveří pro veřejnost a přesvědčit se na vlastní kůži, jak tato nejdéle fungující demokratická škola na světě v praxi funguje. Podrobnější principy a historii školy mohou čtenáři Svobody učení znát z krátkého videa s českými titulky, česky vyšel také překlad knihy Summerhill v nakladatelství Peoplecomm.

Co se týče fungování pravidel, sněmu a organizace výuky a dalších činností komunity, funguje Summerhill stále podobně, jako bylo popsáno ve výše uvedené knize. Událostí s nejzásadnějším vlivem na život školní komunity byl soudní spor v devadesátých letech, kdy chtěla britská vláda na základě dlouhotrvajících podnětů inspekce školu zavřít kvůli tomu, že žáci nedosahovali státem definovaných výkonů a zejména kvůli tomu, že ve škole Summerhill je od počátku její existence nepovinná výuka. O tom pojednává známý film Summerhill z roku 2008, který pomohl školu zpropagovat u široké veřejnosti.

Díky vítězství v soudním sporu školy s britskou vládou v roce 2000 získal Summerhill nárok na individuální podmínky povinných inspekcí, aby mohl být zapsán jako oficiální škola schválená státem pro plnění školní docházky. Inspekce u nich probíhají pod dohledem supervizora, který kontroluje činnost státních inspektorů. Dále se Summerhillu podařilo díky členství v Asociaci nezávislých škol částečně nahradit státní inspekce v oblasti obsahu a výsledků výuky inspekcí soukromou, kterou si platí sami. Independent school inspection nastavuje a se školami konzultuje kritéria jejich hodnocení; zjednodušeně hodnotí zejména soulad v tom, aby škola naplňovala to, co veřejně deklaruje. Hodnocení soukromé inspekce se zaměřuje z 50% na individuální rozvoj a z 50% na akademický rozvoj žáků v dlouhodobém horizontu, na rozdíl od státní inspekce OFSTED, která u žáků standardizovaně hodnotí pouze průběžné výkony.

Veškeré inspekce spadají pod nadřízený vládní orgán Department for Education, který požaduje po všech registrovaných školách vč. soukromých plnění minimálních výkonových standardů, s jejichž plněním nemají summerhillští žáci a studenti problém. DFE však ignoruje další závazky vyplývající z rozsudku z roku 2000 a po Summerhillu požaduje plnění dalších hygienických a technických parametrů, které neustále přibývají a které dosud problémem nebyly, a to např. pohlavně smíšené ubytovací zařízení. Summerhill je od založení A.S.Neillem smíšená internátní škola, mladší děti mají společné pokoje, starší studenti mají oddělené pokoje pro chlapce a dívky ve společné budově, což po 96 letech fungování najednou vadí. Zdá se, že pokud nemůže vládní orgán DFE Summerhillu házet klacky pod nohy v oblasti nepovinné výuky, což bylo předmětem uvedeného soudního sporu, který Summerhill vyhrál, hledá si technické (zástupné) důvody, jak Summerhill nepřímo zničit. Zcela schizofrenní situace nastala v loňském roce, kdy britská vláda v rozporu s dosavadním přezíravým jednáním školských úřadů udělila prostřednictvím British Youth Council Summerhillu prestižní cenu za rozvoj demokracie.

Neméně zajímavý je příběh rodiny Readheadů, přímých potomků zakladatele školy A.S.Neilla, kteří jako druhá a třetí generace v Summerhillu vyrostli, tzn. že nikdy nechodili do žádné jiné školy, školu formálně řídí a udržují tak stabilitu a kontinuitu sebeřízené komunity. Energická dáma Zoe – dcera A.S.Neilla – je ředitelkou a řeší především komunikaci s úřady a organizační záležitosti. Její synové se podílí na dalších záležitostech školy, Will má na starosti dílnu a výuku řemesel, Henry jako zástupce ředitelky řeší především vnitřní záležitosti Summerhillu a propaguje školu na veřejnosti. Všichni mají v místní komunitě rovnocenné postavení, vedení školy řeší především výběr personálu a žáků a další technicko-organizační záležitosti. Vše ostatní se řeší společně na setkáních komunity, které se konají třikrát týdne v pondělí, ve středu a v pátek.

Setkání školní komunity je to nejzajímavější a nejdůležitější, co můžete v Summerhillu zažít. Účast je dobrovolná, avšak na setkáních bývá plno a pokud chce někdo ze setkání během jednání odejít, musí požádat předsedu setkání. Tato role se mění a vybírá ze starších studentů po každém jednání. Řídit jednání je poměrně náročné, musíte neustále sledovat, kdo se hlásí, vyvolávat ve správném pořadí, moderovat diskuzi, vybízet k řešením, vyhlašovat závěry z jednání a uvádět je do zápisu. I přes bouřlivé a emocionální debaty jsou účastníci procesně disciplinovaní, neskáčí si do řeči a čekají, až na ně přijde řada. Při naší návštěvě s kolegyněmi z brněnského Ježka v kleci se na setkání řešily zejm. vztahy, konflikty a porušování pravidel. Diskuze o porušování pravidel a jeho dopadech na jednotlivé účastníky je důležitější než možné následky jako jsou napomenutí, pokuty nebo sankce. Organizační záležitosti se řeší také, ale zabírají obvykle méně času, výuka se na setkáních neprobírá téměř vůbec. Děti se během komunitních setkání učí především řešit konflikty, vyjadřovat emoce, formulovat vlastní požadavky, reagovat na ostatní, a to především u záležitostí, které se jich osobně dotýkají. Komunita i přes drobné šarvátky a občasné slovní přestřelky je velmi pečující, dětem záleží na tom, aby se tam měli všichni dobře. Třecí plochy mezi svobodami jednotlivců jsou chápány jako příležitost pro rozvoj všech členů komunity. Nikdo včetně personálu nemá právo veta nebo nadřazené postavení. Každý má možnost se ke všemu vyjádřit a formulovat vlastní požadavky nebo návrhy, přesto jednání probíhá velice efektivně a svižně. Jedinou přípustnou reakcí během proslovu druhé osoby jsou gestikulace a jednoduché citoslovce typu “hey-yeah” vyjadřující souhlasné nebo nesouhlasné stanovisko, zní to občas trochu jako v úlu a vypadá jako na aukci. Z jednání komunity lze odpozorovat typické skupinové role vůdčích osobností, “pošťuchovačů”, outsiderů i pasivní většiny, na druhou stranu jsou k aktivní komunikaci vybízeni všichni, kterých se uvedený problém týká[2].

S pravidly se nakládá v Summerhillu velmi pragmaticky. Prioritní jsou zdraví a bezpečí (fyzické i emocionální) všech členů komunity. Ostatní pravidla se mění dle aktuálních potřeb členů komunity, členové mohou navrhovat, schvalovat a rušit pravidla dle dané situace. Stávající pravidla jsou používána k zajištění potřeb a práv členů komunity, všichni chápou, k čemu jim jsou nebo mohou být pravidla užitečná. Za fungování Summerhillu se stává velmi výjimečně, že by musel někdo nedobrovolně odejít. Vztahové problémy měla komunita v minulosti zejména se staršími žáky, kteří nastoupili do školy příliš pozdě, než aby stihli „vrůst“ do místních tradic svobody a demokratického principu rozhodování. Po uvedených zkušenostech si summerhillští stanovili věkovou hranici pro přijetí max. do 11 let.

Z celé návštěvy Summerhillu mi jako nejdůležitější, co si děti a dospívající z této (ne)školy odnáší, připadá osobnostní rozvoj všech členů komunity včetně personálu. Děti si společně s ostatními samy nastavují hranice svého chování bez zásahu vnějších autorit státu nebo rodičů, občas je porušují a učí se tyto problémy samy řešit. Zjednodušeně řečeno: přestože někteří absolventi jsou v další kariéře velmi úspěšní, což dokládá studie publikovaná v knize After Summerhill, nezáleží tolik na tom, jaké akademické znalosti si ze Summerhillu odnesete, ale jak vám pomůže Summerhill objevit a rozvíjet váš osobní potenciál.

Na závěr si dovolím citovat nekompromisní slova A.S.Neilla z knihy Summerhill, která pulzují jako maják časem a prostorem ke všem zájemcům, kteří je k sobě nechají promlouvat a nechají se jimi inspirovat k následování: “Úředníci z Ministerstva školství jsou součástí establishmentu, jsou to konzervativní lidé, nehledě na to, která strana je právě u moci. Obávají se změn, zvláště když požadavek na změny přichází ze strany zastánců svobody pro děti. Svobody, která by později mohla být nebezpečná, protože by mohla začít zpochybňovat celou ideu paternalismu a vnější autority.”

Záznam z povídání o návštěvě Summerhillu: SUpper – Report ze Summerhillu

Více info: https://www.summerhillschool.co.uk/

Hudební nahrávky žáků ze Summerhillu: https://soundcloud.com/summerhillschoolmusic

Autor textu: Michal Kandler

Autoři fotografií: Tunde Toth, Blanka Maroušová, Michal Kandler

Návštěvu Summerhillu zprostředkovala Irena Janíková z brněnské školy Ježek bez klece

——

[1] Vnuk A.S.Neilla, současný zástupce ředitelky

[2] Angažované zapojení členů do řešení problémů komunity je možné pouze při počtu lidí do 100 osob, kde se všichni osobně znají a navazují vzájemné interakce a vztahy, a pouze pokud se jich uvedené problémy osobně dotýkají, což podporuje to, jestli žáci v Summerhillu přímo bydlí.

Přečtěte si také

mm

Michal Kandler

Ke svobodě učení mě přivedla praxe sociálního pracovníka s dětmi a mládeží, kde jsem zjistil, že velká část problémů dětí a dospívajících je v praxi spojena právě s rigidním školním systémem, který nejenže se nedokáže přizpůsobit jejich potřebám, ale často je s nimi v rozporu. S příchodem vlastních dětí také změna životní filozofie a přijmutí zodpovědnosti za svůj i jejich rozvoj. Ve Svobodě učení se věnuji facilitaci a strategii vzdělávací politiky. Mojí nejoblíbenější knihou je Jonathan Livingston Racek od R. D. Bacha.