Zatím žádné komentáře

Jak nás přezkušoval školní inspektor

Bylo to naše úplně první přezkoušení. Moc jsme nevěděli, do čeho jdeme. A tak, když přišla zpráva, že na našem přezkoušení bude přítomen školní inspektor, začala jsem přihazovat do portfolia všechno, co jsem doma našla, včetně receptu na sušenky v AJ… Jsme totiž unschooleři. A přestože kromě čtení bylo pídě ve všem dost „napřed“, stejně jsem si nebyla úplně jistá – vždyť nevíme koho potkáme…

Cestou na přezkoušení jsme si s píďátkem připomínali, že nám jde jen o to projít do dalšího pololetí doma, takže vlastně žádný stres! Pídě vypadal, že je mu to jedno. Tak jsem mu raději připomněla, že je nutné, aby alespoň minimálně spolupracoval a snažila jsem se tu svoji nervozitu nechat odejít. Napadlo mě přitom, že se podobně asi cítí lidé ve firmách, kam jezdím na audit já…, v tom případě se nemáme čeho bát, já mám radši, když se na mě klienti těší.

Ve škole byla cítit obrovská nervozita z pánů inspektorů (byli dva). Nebylo divu, oba se tvářili skutečně důležitě. Skoro jako kdyby už tuhle školu zavírali… Zřejmě je ani nenapadlo snažit se přezkušující tým trochu povzbudit. Chvíli jsme čekali v úzké chodbičce. Nebyla žádná volná hernička, úsměvy velmi nervózní…

Zkoušelo se po jednotlivých předmětech. Takže nešlo celé portfolio vyndat najednou, jak jsem očekávala. Vyseparovat jednotlivé předměty z portfolia unschoolera, to je věc téměř nemožná. Snažila jsem se podstrkovat píděti ty správné knihy a obrázky. Postupem času to šlo ale hůře a hůře, jelikož píďátko ztratilo zájem po několikáté prezentovat to stejné znovu a znovu.

Během přezkoušení jsme ale mohli dobře poznat více stylů přezkušujících. Jeden naprosto vstřícný, kdy nám přezkušující řekla: „To je škoda, že jste mu s sebou neudělala obrázkový slovníček (na AJ) – lépe by se nám teď povídalo.“ To se náhodou líbilo i dozorujícímu inspektorovi natolik, že si o tom napsal záznam. Bohužel to, že ten zápis byl obdivný, řekl jen mně docela náhodou, až když sama přezkušující na chvíli musela odejít. A ta přitom měla chudák strach, že jí zrovna tuhle větu inspektor vytkne… Mají snad inspektoři zakázáno dávat pozitivní zpětnou vazbu přímo?

Druhá část přezkušujících byla pro nás bylo odstrašujícím příkladem. Paní přezkušující byla sympatizant domácího drilování a dávala nám to dost najevo. A snad proto, že ona sama byla velice nervózní, hned na úvod odmítla nechat mého píďu kouknout se na stovkovou tabulku, přestože se na ní sám vehementně sápal. Píďova pozornost se tedy v tuhle chvíli už roztříštila jak nervozitou všech dospěláků, tak neuspokojenou touhou po prozkoumání stovkové tabulky v 3D verzi, tak další přezkušovanou holčičkou, která zrovna začala povídat něco zajímavého u vedlejšího stolečku. Naše přezkušující nic z toho neviděla. Dávala píděti něco počítat. Ten to samozřejmě trochu pletl. Když to byl už asi třetí popletený příklad, všimla jsem si, že přezkušující nečekaně naráz „ožila“. Pochopila jsem, že už „má co napsat“ do hodnocení…

Situace byla ale pro mě čím dál horší. Pídě se konečně začalo trochu soustředit na příklady a vyžadovalo další. Jeho zájem však přezkušující zase asi nezajímal. Prý jí to už stačilo. A že umí sčítat od sto výš? V prvním pololetí první třídy? „Měli byste víc trénovat ty přechody přes deset. Tuhle vysokou matematiku s ním nedělejte!“ Naprosto nelogická odpověď.

V dalších předmětech už bylo pídě dost unavené a zamlklo. Později mi potvrdil, že nechápal, proč by měl opakovat stále totéž vícero lidem a že spoustu věcí, které se naučil, tím pádem dnes už nikomu neprozradil. Také se později ukázalo, že v té únavě ztratil motivaci cokoliv té paní povídat: „… vždyť ta to určitě už zná…“

Já jsem začala být naštvaná, zoufalá ze stylu, jakým se to přezkoušení dělo. Pídě se přestalo soustředit už úplně (není divu, jsme tam už druhou hodinu). A když se ještě navrch zjistilo, že ještě neumí číst, a dokonce ani pravidelně neděláme doma psací cvičení, připadalo mi, že to ta paní přezkušující nejspíš nezvládne. Dostala jsem potřebu se do toho vložit a snaživě jsem přezkušující připomínala, že pídě umí třeba i dělit, a o vesmíru že ví víc než leckterý středoškolák. Přišlo mi, že jí to stále a stále trochu unikalo.

A v téhle zamotané situaci se zvedl druhý pan inspektor a přišel si poslechnout blíž, co pídě odpovídá.  Zaujalo ho to. Trochu nevěřícně si ověřoval, v které že je píďátko třídě. Když zjistil, že je to znalost v klasické výuce poněkud nevídaná, začal trochu vyzvídat.

Tak jsem se jala obhajovat náš výukový nesystém, protože jsem tak úplně nevěděla, jak moc se chytne té naší neprocvičované češtiny. A vykládala jsem mu, jak to máme doma báječné. Že kluk je nadšený ze všeho nového. Že si sám počítá, zakresluje šipkou síly působící na pohyb planet a že zkrátka ke čtení se prostě zatím nedostal. A taky o tom, jak doma nemáme žádné přenice o tom, co a kdy se bude dělat. Nikdo nikoho nemusí do ničeho nutit. Že tím pádem máme čas na to mít se rádi. A že doufám, že když synkům nepokazím jejich chuť se dozvídat, že třeba nebudou mít v dospělosti problémy ani strachy s tím, jakou práci si zvolí a přeorientovat se na cokoliv kdykoliv budou chtít/potřebovat.

Asi jsem to říkala dost odhodlaně, jelikož pan inspektor, (který sám má prý doma domácí školáky a ví tedy, jaká je to práce a nucení, aby se učili) nic nenamítal. V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že konvertuje k unschoolingu. Poznamenal dokonce, že to zní moc pěkně. Nakonec to ale bohužel „ustál“ a vše si asi uložil do mozkové sekce „nereálné“.  Nepomohlo ani mé ujištění, že to JE pěkné, a nám, že to moc dobře funguje.

Takže se mi tenkrát žádného inspektora na víru obrátit nepodařilo.

Komentáře jsou uzavřeny .