Zatím žádné komentáře

Pohádka o tom, kterak czech made školství zachránilo jedno jediné dítě před sociálním vyloučením

Za devatero horami a devatero řekami v jednom podivuhodném království stála Škola, která dávala všem dětem šanci na lepší život. Byla to kouzelná škola. Zachraňovala životy. A proto byla povinná. Pověst říkala, že ten, kdo skrze ní prošel, dostal doživotně garantovaný dobrý život, plný dobrých dovedností, dobré práce, dobrých vztahů a dobrých peněz.

Jednou touto krajinou putoval cizinec z daleka. A bylo mu to divné. Viděl děti, které v kouzelné škole strávily mnoho a mnoho let, a přesto potom mnoho a mnoho z nich vůbec šťastných, vzdělaných a důstojně žijících nebylo. Naopak, odcházely do života často nespokojené, smutné a ustrašené. Pocestný se jich ptal, jak je to možné. A jaký je v tom tedy rozdíl, do kouzelné školy chodit, nebo nechodit. Jak to kouzlo funguje. Jaké by ty děti byly, kdyby do kouzelné školy nemusely.

To ale nikdo přesně nevěděl. Nemohl vědět. Kouzelná škola v tomhle království byla od nepaměti a všichni do ní museli. Proto nemohli opravdu vědět, jak by to vypadalo, kdyby nebyla. Někteří si mysleli, že oni osobně by se nejspíš obešli i bez ní, ale zároveň tvrdili, že pro ty méně zdatné a udatné, kterých je jistě (někde – i když nevěděli přesně, kde) většina, byla rozhodně záchranou. Věřili v to.

A tak pocestný pochopil, že takhle škola je daleko spíše než velkým kouzlem základním symbolem velmi silně zakotveného náboženství. Přesto to ale nevzdal. A hledal a hledal a nakonec jednoho takového, školou zachráněného, skutečně našel (ale tak to bylo, bohužel, jen v pohádce, která tímto končí).

A teď vážněji. Denním chlebem je nám argument “Svoboda? Zbláznili jste se? Nemůžeme přeci děti nechat jen tak být! Ty naše a vaše by to asi i klidně zvládly, ale co by bylo s nějakým Lakatošem, nebo blbcem od sousedů?!”

No, otevřeně někoho neuznávat jako plnohodnotnou bytost, či ho dokonce za jinakost nenávidět, natož ho vyhnat, to si netroufneme. Ani si přiznat, že z dětí a dětství obecně máme osypky a považujeme je za něco hodného nápravy (a tak je léčíme dospělostí). Že veškerá snaha “o pomoc druhým tím, že je zachráníme i proti jejich vůli” je celá pouze o přesvědčení, že někteří lidé jsou méněcenní. A tak jsme si ušili maskáče a vyrazili do boje nejzákeřnějšího: Do boje inkluzí. Inkluze sem, inkluze tam – ozývá se ze všech stran.

V žebříčku Top Ten hitparády je “Hle, inkluzivní dítě” jeden z hitů nejhranějších. Kdybychom prý inkluzivní povinnou školní docházkou zachránili před negramotností a sociálním vyloučením jedno jediné dítě, pak by to stálo i za ten památník hromadným obětem školních deprivací. Hitmakeři nás ze všech stran masírují tvrzením, že řešením všeho zla je “podporovat práva menšin” (v překladu z řeči pokrytců jde ale o “konečné řešení otázky nepohodlných”) a že toho lze právě docílit jedině “sociálním začleňováním”.

Ve skutečnosti je czech made inkluze hlavním důvodem nerovného postavení všech znevýhodněných. Pojem sociální začleňování totiž rozhodně nevznikl ze soucitu k lidem chudým.

Kdo je ochotný se doopravdy zamyslet nad příčinami nesnášenlivosti vůči jakýmkoli menšinám (děti obecně nevyjímaje), bude si muset přiznat, že celá mainstreamová rétorika je blbost. Že takovéto “sociální začlenění” je neoddiskutovatelně pouhopouhé zastírání xenofobie, rasismu, homofobie, nebo všelijaké další nenávisti a bolesti v nás. A ve skutečnosti především nemáme rádi děti. Neodpustili jsme jim, že by mohly mít dětství, které nám samotným bylo také odebráno. Zachraňujeme je šedou dospělostí.

Pro ty, kdo tápou, jak se takové inkluzivní dítě pozná: Není normální. A co že to znamená být normální? Normální je být průměrný (to dá rozum). Tedy ani ne moc chytrý nebo hloupý, ani ne moc barevný nebo vybledlý, ani ne moc nadaný nebo nešikovný, ani ne moc chudý nebo bohatý, ani ne moc živý a zdravý nebo neduživý a nemocný, ani ne moc rychlý nebo pomalý, ani ne moc soběstačný nebo závislý, ani ne moc velkorysý nebo lakomý, ani ne moc introvert nebo extrovert, ani ne moc kooperující nebo neparticipující.

Neinkluzivní dítě, tedy to, které je ideálem a jehož je třeba bránit před nájezdy inkluzivců, je takový nějaký Pepa Novák. Pepík je Čech (nebo maximálně ještě Moravan či Slezan) jako poleno, IQ 90 – 110, skromný, nevýrazný, submisivní, bez zvláštních zájmů, zálib a nadání, milující vojenský řád, svou vlast a brzké ranní vstávání. Pepík nám byl vybrán za vzor. Staňte se Pepíkem!, visí nad všemi dětskými postýlkami – hlavně pak nad postýlkami dětí pojídajících Ritanolky, dětí romských, dětí zbytečně geniálních, dětí nahluchlých a pajdajících, nebo i těch, co se potýkají s nedostatkem primárních lidských potřeb, jako je láska a přijetí (a těch hlavně) – tedy všech.

Sociální začlenění nemůže nikdy porazit nesnášenlivost. Naopak ji den za dnem zdatně prohlubuje. Společnost je po okraj plná nebezpečných stereotypů a z toho vyplývající diskriminace a segregace lidí. Dětí zvlášť. Kdo není Pepíkem, nechť je po právu laskavě (laskavě!) potrestán.

Od rodinné zátěže vás stát školou, ani jinak, nezachrání. Zachránit se musí každý sám, nebo pomocí svých blízkých. Protože kdyby to tak bylo a stát, prostřednictvím MŠMT, zachraňoval tak, jak proklamuje, co tu potom všichni ti vyloučení, stigmatizovaní a psychopatologicky postižení dělají?

Řeknu vám to: Lidé, kteří nepřekročí svůj stín a budou bloudit, tady jsou – a vždycky budou. Bez ohledu na vynaloženou energii a veškerému dosavadnímu snažení navzdory – jak všude vůkol vidno. Pokud se narodíte do rodiny, kde na vás rodiče kašlou a žijete na okraji společnosti, pravděpodobně tak i dožijete. Pokud máte doma peklo, nečekejte záchranu shůry. A bude to horší tím víc, čím víc se budeme snažit povinnou školní docházkou, potažmo tzv. inkluzí, někoho spasit. Neexistuje jediný důkaz, že se kvůli škole kdokoli dostal k lepšímu životu. Zato je zde ale nepřeberné množství příběhů, jak se díky ní lidé dostávají do pasti nekonečné řady psychoterapií.

Že “odborníci” nakládají špatně se základními pojmy je už pak téměř nevýznamná drobnost. Czech made pojetí začleňování ve školství je stále dál pouze a jen integrace, nikoli inkluze. Skutečná inkluze je totiž nadřazena adaptaci. Je to stav, kdy se lidé vůbec nijak nevydělují a neznačkují, protože pro to není důvod (více například ZDE). Opravdu inkluzivní prostředí je úplně otevřené, svobodné, tedy dobrovolné – a mohou v něm koexistovat plnohodnotně a bez nutnosti veškerých speciálních podpůrných opatření všichni lidé bez výjimky. Tedy i děti.

Tak jsem vás chtěla poprosit, abyste o tom spolu se mnou chviličku popřemýšleli.

mm

Anna Třešňáková

Jsem zastáncem svobodné volby a tolerance vždy, všude a za každou cenu. A neformálním, leč odhodlaným ochráncem práv nejen svých vlastních dětí, se kterými osmým rokem fungujeme v režimu domácího vzdělávání. Metou je mi dosažení stavu, kdy se sebeřízené formy učení stanou bez výhrad akceptované jako plnohodnotné – a posunou tak (konečně) běžně uplatňované postupy ve výchově a vzdělávání směrem ke zrovnoprávnění dětí obecně. V mé milované Svobodě učení se, mimo jiné, věnuji především legislativě a projektu SvobodUm.

Komentáře jsou uzavřeny .