Zatím žádné komentáře

Skryté lekce školy II.: Poslušnost je ctnost

Otázka kritického myšlení: Proč je poslušnost ve skutečnosti opakem ctnosti?

Tento týden budeme pokračovat tam, kde jsme minule skončili – začneme identifikovat a poté rozebírat lekce, které jsou dle mého mínění obsaženy v osnovách státního vzdělávacího systému nejen v Americe, ale pravděpodobně po celém světě. Nejdůležitější lekci představuje myšlenka, že poslušnost, slepá oddanost autoritě, je nějakým způsobem ctností. Jedná se o jednu z nejnebezpečnějších myšlenek, které lidé uvěřili. Znovu a znovu a znovu, velmi zlí lidé ohromně profitovali ze slepé poslušnosti dobrých lidí. Jedná se v podstatě o celou lidskou historii, ne úplně celou, ale její velkou část. Stejně jako je tomu s neskutečně děsivým státním násilím, poslušnost slouží jako základ, na kterém mohou být postaveny další zlé věci. A tímto způsobem v podstatě funguje státní vzdělávání. Myšlenku, že poslušnost je ctnost, považuji za základní lekci, ze které mohou vyplývat některé další velmi nebezpečné lekce.

Rozhodl jsem se, že nejlepším způsobem, jak se s tímto tématem vypořádat, bude pomocí zkušenosti z minulé soboty a tím, jaké myšlenky tato zkušenost vyvolala. Byl jsem v Exeteru, ve státě New Hampshire, kde jsem vyučoval k testu SAT a se skupinou studentů jsme řešili matematické problémy objevující se v testu. SAT není testem vědomostí nebo konceptů, které by měli studenti znát. Jedná se spíše o test kritického a logického myšlení, což je důvodem, proč s tím má tolik studentů problémy. Přeci jen, kritické a kreativní myšlení a schopnost rozlišit logické a nelogické argumenty jaksi nejsou součástí odpadu, kterým vás pod nátlakem krmí během dvanácti let státního vzdělávání. Takže tu minulou sobotu jsem se snažil studenty naučit strategie, jak přistupovat k problémům kriticky a kreativně, a jak je poté logicky vyřešit. Uprostřed tohoto cvičení jeden ze studentů řekl: „Víte, já jsem zkrátka nebyl vyučován k přemýšlení. Učili mě spíše takto: zde je problém, zde je vzorec, který mohu požít, a když je dám dohromady, dostanu výsledek.“ Podle mě to zní spíše jako proces na výrobní lince. Vezmete jednu věc, pak druhou, spojíte je dohromady a poté jdete dál. To není kritické ani logické myšlení. Děti jsou vycvičovány, aby přemýšlely jako pracovníci v továrně u výrobní linky. A přitom teď mluvím o studentech s excelentními studijními výsledky. Soudě podle výrazu jeho tváře a tónu hlasu bylo jasné, že je frustrován ze setkání s matematickým problémem, kde nejlepší přístup spočívá v kritickém myšlení a kde nebyla jasná cesta k cíli určená nějakým expertem či autoritou. Vypadalo to jako malá krize a ostatní studenti s ním souhlasili.

Tím jsme se dostali k podstatě školy – nejenže nás vycvičuje, abychom dělali věci, které jsou nám řečeny, ale též nás učí chtít dělat věci, které jsou nám řečeny. Moje zkušenost z minulé soboty je dobrým příkladem, jak nepatrným způsobem je tato lekce vyučována. Vzpomněl jsem si na knížku, jež jsem četl před mnoha lety a kterou jsem už téměř zapomněl. Po návratu domů jsem ji začal hledat. Byla to kniha dalšího bývalého učitele ze státní školy, Jonathana Kozola, pojmenovaná velice příznačně Noc je tmavá, a jsem daleko od domova. Nevím, co přesně tím Kozol myslel, ale já jsem ji vždycky interpretoval dvojím způsobem: noc je tmavá co se týče vědomostí, přičemž vědomosti jsou světlem a osvícením a jsem daleko od domova – pokud domov je pravé já, život v sebeúctě, respektu a seberealizaci. Pokud jste prošli státním vzděláváním, jste opravdu daleko od domova. Třetí kapitola knihy se zabývá poslušností. Na základě sobotní zkušenosti se mi vybavil první odstavec této kapitoly, který začíná citací George Bernanose: „Neustále a stále rychleji vzrůstá počet poslušných a poddajných lidí.“ Pokud se zamyslíte nad lidmi, jejichž citace jsem četl minule, byli by tímto zhodnocením zcela jistě nadšeni.

Po citaci Bernanose začíná kapitola tímto odstavcem:

„Ve státních školách v Bostonu, stejně jako v jiných městech, byl po dlouhá desetiletí v rámci výchovy charakteru recitován následující verš: Každý den a všemi způsoby je naší povinností býti poslušní. Ti, kteří se dnes již tento verš neučí, se učí podobné. A ti, kteří se poslušnosti nenaučí z veršů, se ji naučí dalšími způsoby. Ale všichni mladí muži a mladé ženy, kteří jsou podrobeni školní docházce, se to nějakým způsobem naučí.“

Studenti, s kterými jsem v sobotu pracoval, se poslušnost naučili. O něco dále Kozol píše:

„Důraz není kladen jen na dodržování zaběhnutého pořádku, ale obzvláště na dodržování čehokoliv, co už je v pohybu, když se tam dostaneme. Jelikož se zdá, že vše funguje – budovy se staví, továrny hučí, letadla létají, stát funguje – v době, kdy se dítě dostane do školy, učitel ve skutečnosti schvaluje politické a morální status quo, i když to takhle na rovinu neřekne. Místo toho nabízí jen dobrou povahu a zdánlivě nezkreslené názory. Je dobré být pozitivní a špatné být negativní. Praxe zahrnuje jak učitele, tak děti, kteří od začátku pozitivně schvalují velký a vražedný vojenský průmysl a pokračující hladovění, podvýživu, retardaci chudých dětí, zdravotní návyky v ghettech na severu a farmách na jihu, simulaci demokracie rituálem v podobě nesmyslné volby mezi kandidáty, kteří mají prakticky stejné názory. Problém je, že tento systém nevyžaduje žádnou odvahu, žádné sebevědomí, žádné rozhodování říci ano těmto procesům. Škola ve skutečnosti schvaluje jako pozitivní přístup ten, kterého jsme schopni v podstatě i ve spánku. Opak představuje negativní přístup, který je ve škole považován za lehkovážný a necivilizovaný. Nebuďme negativní a nepřátelští, neoddávejme se nekonstruktivní kritice, pokusme se najít dobré věci. Nyní jsme už jen krůček k důležitější a mnohem nebezpečnější myšlence, že bychom nejenom neměli, ale ani nemáme morální právo ničit jakoukoliv strukturu, systém nebo stroj, dokud nejsme sami schopni vytvořit funkční model dle naší představy. „Není správné bořit zavedené pořádky“, říká učitel, „pokud nejsme schopni je nahradit.“ „Není potřeba příliš odvahy na útok proti tomu, co lidé dělají nebo říkají“, říká učitel, „těžké je nabídnout něco lepšího.“ „Mnoho lidí dlouho pracovalo na těchto příbězích, Susan, a na těchto ilustracích a na tisku této knihy. Pro tebe je velmi jednoduché kritizovat jejich práci, aniž bys navrhla alternativu.“

Tato nepatrná lekce názorně ukazuje, jak jsou stát a jeho instituce udržovány, a jak lidé tiše přijímají nařízení autorit v jejich životech. Ale název této kapitoly v Kozolově knize je Říci ne, a když jsem ji po mnoha letech znovu četl, vybavilo se mi mnoho myšlenek, které vedly až k psychologovi Nathanielu Brandenovi a také k uvědomění, že tato lekce slouží mnohem ničivějším účelům, než jen zachování státních institucí. Nathaniel Branden byl znám díky své práci na téma sebeúcty, která je podle něj velmi důležitá pro duševní zdraví. V podstatě se jedná o schopnost vytvořit bezproblémový vztah mezi realitou a vnitřní realitou každé osoby. V roce 1994 napsal knihu s názvem Šest pilířů sebeúcty – těchto šest pilířů je: 1) žít vědomě, 2) přijetí sebe sama, 3) zodpovědnost, 4) asertivita, 5) žít smysluplně, 6) osobní integrita.

Výcvik poslušnosti, který získáváme ve státním vzdělávání, nás vede k opuštění zodpovědnosti ve všech těchto šesti oblastech. Když jsem četl Kozola, připomnělo mi to čtvrtý pilíř – asertivitu. Nemáme na výběr říct NE. A pokud se zamyslíme nad věcmi, které se dějí v našem světě, kromě toho, co zmiňoval Kozol – podřízení se autoritě a státní moci, tak nemáme morální právo říci NE, odmítnout, nespolupracovat, což je velmi nebezpečná a destruktivní věc. Ale práce Nathaniela Brandena je jen jednou částí filozofie, která se nachází v protikladu k myšlence, že poslušnost je ctnost. Mluvím o filozofii, která se dostala do širšího povědomí, alespoň tedy ve Spojených státech v 50. letech. Od testu SAT, přes Johnatana Kozola až k Šesti pilířům sebeúcty Nathaniela Brandena, tuto síť myšlenek nyní rozšířím ještě dále.

[v podcastu následuje rozhovor s Ayn Rand o objektivismu]

Tento rozhovor z roku 1959 s Mikem Wallacem byl začátkem téměř půl století dlouhého pošlapávání Ayn Rand a její filozofie objektivismu v populární kultuře. V současnosti ji mnoho lidí bohužel považuje za filozofii sloužící k ospravedlňování sobeckosti, což je hodně vzdálené pravdě. Posměch a odmítnutí objektivismu Ayn Rand, jsou velice důležité pro zachování struktur v dnešní společnosti. Jak Mike Wallace řekl na začátku rozhovoru: Její filozofie hrozí útokem na kořen zla, o kterém stále mluvím; i když Mike Wallace ho nazval státem a náboženstvím. Tyto základy musíme ochraňovat a udržovat, jsou přeci naší tradicí, že? To přeci nemůžeme zpochybňovat. Nejsem uctívačem Ayn Rand, rozhodně nebyla dokonalá. Nedokázala formulovat politickou filozofii, která by byla konzistentní s objektivismem, o kterém mluvila. Její následovníci se vydali také špatným směrem. Ale je důležité, abychom se podívali na její práci, ne jako na hřbitov myšlenek, ale jako na zahradu myšlenek. Jedna z krásných a důležitých věcí, která v této zahradě vyrostla, je filozofie svobody, o které jsem již mluvil na konci minulé epizody. Věci, které Rand říká, se můžou zdát drsné, útočné, mohou jít proti všemu, co jsme byli vyučováni a vycvičováni věřit. Ze své osobní zkušenosti můžu říct toto: Když nedáváte vaše vlastní štěstí na první místo, když nedáváte svoji sebeúctu a vaše hodnoty jako lidské bytosti nad vnější zájmy, jste pro ostatní lidi k ničemu. Tuto zkušenost jsem získal obtížně, po neúspěších v práci i v osobních vztazích. Objevení a přijetí jejích myšlenek a následné filozofie, která z nich vzešla, mě odvedla od osmnáctého roku sezení v lavici, kde jsem musel dělat úkoly, jež mi sdělovala nějaká autorita stojící před třídou, když jsem následoval svůj cíl vstoupit do státního vzdělávacího systému za účelem vyučování nesmyslů pasivním dětem a přivedly mě k nalezení své vlastní cesty jak učit, cesty, která slibovala více úspěchu a uspokojení, a co je nejdůležitější, konzistentnost s tím, co jsem považoval za morální a ctnostné. Nejsem Tony Robbins; co se týče kariéry, mého osobního a emocionálního života, mám před sebou rozhodně ještě dlouhou cestu, ale jsem si jistý, že nyní kráčím po správné cestě.

Na základě již vyřčeného, pojďme odpovědět na otázku kritického myšlení, kterou jsem položil na začátku. Proč je poslušnost ve skutečnosti opakem ctnosti? Přičemž poslušností myslím poslušnost vůči autoritám, slepou poslušnost, bezvýhradnou poslušnost k lidem, kteří se vám snaží vnutit svou vůli. Zde je citát autorky a filozofky Ayn Rand: „Pokud bych mluvila vaším jazykem, řekla bych, že jediným morálním přikázáním je: Přemýšlej. Ale morální přikázání je samo o sobě protimluv. Morální je zvolené, ne vynucené. Pochopené, ne podřízené. Morální hodnota je racionální a rozum nepřijímá žádná přikázání.“ Vidíme, jak filozofie svobody vychází z jejích myšlenek. Filozofie svobody říká: Ctnost existuje pouze tehdy, když máme na výběr a poslušnost znamená absenci výběru, takže slepá poslušnost znemožňuje existenci ctnosti. Jinými slovy ctnost znamená existenci výběru a poslušnost pravý opak.

Slepá poslušnost vůči autoritám je iracionální formou sebeobětování. A abych tuto myšlenku trochu rozvedl, chci, abyste se zamysleli nad dopadem výcviku k poslušnosti na tři hodnoty. První je rozum, druhá je účel a třetí sebeúcta. Proč tyto tři hodnoty? Jako hrdý majitel sám sebe je vaší zodpovědností se vzdělávat, řídit sám sebe a najít patřičnou motivaci k tomuto směru. Žádný člověk to nemůže udělat za vás. Váš rozum je vaším základním nástrojem pro získávání vědomostí. Mylně se domníváme, že věci jako je státní vzdělávání, učebnice nebo i dobrá kniha, jsou nástroje pro získávání vědomostí. Ale pokud byste vzali tu nejlepší knihu, nejvíce vzdělávací na celém světě, otevřeli ji na nejhodnotnější straně a dali ji před koně, banán, nebo vysavač, nic by se nestalo. Ale pokud ji dáte před uvažujícího člověka, jako jste vy, tak se otevřou nové možnosti. Vědomosti, které získáte pomocí vašeho rozumu, budou produktivní, dají vzniknout věcem, které jste si zvolili na základě vašich hodnot, cílů a ambicí. Produkt je dosažen pomocí účelu, jenž je tím směrem, kterým jsme se vydali k našim zvoleným cílům. Sebeúcta je motivačním faktorem. Je těžké se pohybovat určitým směrem k cíli, pokud necítíte, že jste toho cíle hoden. Jsem přesvědčen o tom, a rozhodně to není moje vlastní myšlenka, že musíte začít přemýšlet o sobě více ve smyslu hrdiny, který se vydal na cestu, která má za cíl větší osobní úspěch, k dosažení vašeho potenciálu. Nežijete a neexistujete pro účel někoho jiného, ne 5 % času, 10 %, 34 %, jen v pondělí, jen v úterý. Z kolika procent vašeho času věnujete cílům někoho jiného, pokud je to někdo neznámý, kterému na vás nezáleží, přesně z tolika procent jste otrokem. Existujeme pro svůj vlastní účel.

Také nám říkají, že bychom se měli obětovat pro iluzorní koncept zvaný obecné blaho. Nic takového ale neexistuje, je to pouze všeobecné označení, vymyšlené lidmi, kteří silně doufají, že se nikdy nedozvíte věci, které vám právě říkám: Že existujete pro svůj vlastní účel. Naneštěstí lidé, kteří nechtějí, abyste došli k poznání, nemusí spoléhat pouze na naději. Během dlouhé lidské historie tito lidé, megalomani, měli spolehlivé systémy, které mohli použít ke svým cílům. Během většiny z posledních dvou tisíc let, bylo nejspolehlivějším typem kontroly náboženství. V posledních stoletích převládla utilitaristická myšlenka etiky, že je úkolem malé skupiny vládnoucích elit poskytnout co největší dobro co největšímu počtu lidí. Ta opět splnila svůj účel velice dobře, přičemž účelem mám na mysli pěstování masové poslušnosti, ne poskytování největšího dobra pro co největší počet lidí. Výsledkem nadvlády většinou bývá, bez ohledu na čas a místo, útlak, krvavé války a sebeobětování. Za poslední století v moderním světě byla myšlenka, že sebeobětování, uniformita a poslušnost jsou ctnosti, rozšířena mezi lidmi pomocí státního vzdělávacího systému. Navzdory veškerému pokroku, všem změnám, které jste zaznamenali během vašeho života – věda, technologie, komunikace; moc se nemění nikdy. Vyšinutí lidé stále touží po moci, a když ji dosáhnou, stanou se jí ještě více vyšinutí a mocí opilí. Nezáleží na tom, jaký si oblékají kostým, na které židli sedí, jaký mají titul nebo jaké slávy se jim dostává a kterými procedurami ospravedlňují získání jejich moci nad ostatními. Definice moci a jejích důsledků je stále stejná v průběhu celé lidské historie. Tento druh nadvlády je umožněný masovou poslušností. Pro lidi toužící vládnout je výcvik poslušnosti nejdůležitější lekcí na světě a zároveň tou nejdestruktivnější pro vás. Nyní bych chtěl něco přečíst a poté bych se rád podíval na tři hodnoty, které jsem zmiňoval a v jakém jsou stavu po dvanáctiletém výcviku poslušnosti, kterým jsme všichni prošli. Úryvek je z románu Atlas Shrugged od Ayn Rand: „Aby mohl člověk žít, musí se řídit třemi hodnotami: rozumem, účelem a sebeúctou. Rozum jako jeho jediný nástroj k získávání vědomostí. Účel jako výběr štěstí, jež musí vnímat, aby štěstí dosáhl a sebeúcta jako jeho jistota, že je jeho mysl schopná myslet a on sám je hoden štěstí, což znamená hoden žít. Z těchto tří hodnot vyplývají veškeré lidské ctnosti.“

Pro zachování masové poslušnosti, systémů moci a autorit jsou mocichtiví lidé velice zruční ve zveličování a přilákání pozornosti k iluzorním výhodám jejich činů, zatímco úplně zamlžují náklady a následky. Nejlepší příklad je v každém jednotlivci. Přijímáme myšlenku, že naše životy jsou dobré kvůli těmto systémům, aniž bychom si uvědomili náklady obětované příležitosti v rámci nuceného života pod nimi. Většina lidí tak bez problémů vyměňuje rozum, účel a sebeúctu za iluzi služeb a ochrany poskytované úřady, které vznikají a jsou udržovány pomocí porušení jejich vlastnických práv a jejich vlastnictví sebe sama. Po dokončení výcviku poslušnosti, který je nezbytný pro život a pro tolerování tohoto iracionálního a neuctivého systému, je rozum nepotřebný. Ostatní za vás budou provádět většinu přemýšlení o důležitých věcech, účel bude stanoven ve velké míře ostatními a vaše sebeúcta bude měřena ochotou vzdát se prvních dvou hodnot ve prospěch iluzorního společenství nebo všeobecného blaha. Toto jsou cíle moderních státních vzdělávacích systémů, a pokud se podíváme na většinu lidí ve společnosti, v rámci které dnes žijeme, uvidíme, že byly z velké části splněny. Znovu bych vám chtěl připomenout Alexandra Inglise, a jak Gatto shrnul myšlenky, o kterých Inglis psal. Oněch šest cílů moderní školní docházky:

„1. Funkce přizpůsobení a adaptace. Školy mají ustanovit fixní zvyky reakce vůči autoritám, což samozřejmě absolutně znemožňuje kritický úsudek. Také to téměř ničí přístup založený na vyučování užitečných a zajímavých věci, protože nemůžete prověřit reflexivní poslušnost, dokud nevíte, jestli můžete donutit děti učit se a dělat hloupé a nudné věci.“ Tímto můžeme zamávat rozumu.

„2. Integrační funkce. Ta by mohla být nazvána funkce konformity, protože usiluje o co největší podobnost mezi dětmi. Lidé, kteří se přizpůsobí, jsou předvídatelní, což je velmi užitečné těm, kteří chtějí ovládat a manipulovat s velkou pracovní silou.“ Tento bod představuje konec rozumu a účelu.

„3. Diagnostická a řídící funkce. Škola by měla určit patřičnou společenskou roli každého studenta, čehož je dosahováno pomocí zaznamenávání výsledků matematicky a neformálně do kumulativní evidence ve smyslu vaší trvalé evidence. Ano, i vy jednu máte.“ Na shledanou rozumu, účelu i sebeúctě.

„4. Odlišující funkce. Jakmile byla jejich společenská role diagnostikována, děti by měly být rozděleny podle společenské role a vyškoleny jen do jejich povolené úrovně ve společenské mašinérii – a ani o krok dále. Přitom autority tvrdí, že děti mají dosáhnout svého maxima…“ Znovu konec rozumu, účelu i sebeúcty.

„5. Selektivní funkce, která se vůbec netýká lidských možností, ale Darwinovi teorie o přírodním výběru aplikovanou na upřednostňované rasy. Stručně řečeno, jde o snahu pomoci přirozenému řádu vědomými pokusy o vylepšení lidského plemena. Školy mají dostatečně jasně označit nezpůsobilé – špatnými známkami, pomocným umístěním a ostatními tresty – aby byli jejich vrstevníky považováni jako podřadní a v podstatě je odřízli od reprodukčního banku. K tomu jsou určena ona malá ponížení od první třídy výše: odplavit špínu do kanálu.“ Sbohem sebeúctě.

„6. Přípravná funkce. Společenský systém nepřímo vyjádřený těmito pravidly bude vyžadovat elitní skupinu správců. K tomuto účelu bude malá část dětí v tichosti vyučována jak řídit tento pokračující projekt, jak dohlížet a ovládat záměrně otupenou populaci, aby vláda mohla pokračovat nezpochybňovaná a aby měly korporace k dispozici poslušnou pracovní sílu.

Tohle je bohužel účel povinného státního vzdělávání v této zemi.“

Pokud se podíváme na předmět státního zájmu, a jak selhává téměř ve všech sférách, v případě vzdělávání a těchto šesti cílů to vypadá, že stát udeřil hřebík na hlavičku. Ale tyto problémy a výcvik poslušnosti mají řešení a východisko. Prvním krokem k tomuto řešení je uvědomění si, že zmiňovaný výcvik se ve vašem životě odehrál. Dnes vás zanechám s jednou myšlenkou, která vám možná pomůže najít cestu, pokud na ní již nejste. Nejste prostředky k cílům někoho jiného. Jste vaším vlastním cílem.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • (bude vyhlášeno)

Skryté lekce školy I.: Přizpůsobení se a poddajnost
Skryté lekce školy III: Utišení sebe sama

Originální článek: Obedience Is A Virtue?
mm

Brett Veinotte

Zakladatel projektu School Sucks, jehož hlavním cílem je znovu definovat pojem vzdělávání, jako celoživotního procesu poháněného vnitřní motivací.

Komentáře jsou uzavřeny .