Zatím žádné komentáře

Sociální dovednosti se dítě učí především od rodičů

Když bylo Jonatánovi pět, vzala jsem ho s jeho bratrem, který v té době byl batole, do kavárny, aby se seznámili s příbuznými, se kterými se ještě nesetkali. Během pár minut po našem příjezdu zapředl se dvěma postaršími ženami konverzaci. Potom jsem vzala mladšího bratra na nějaké obchůzky a nechala staršího, aby si ti tři užili návštěvu. Vrátila jsem se o dvacet minut později a zjistila jsem, že diskutují o domácím vzdělávání.

„To dává velký smysl,“ řekla mi jedna z žen, „jsem o domácím vzdělávání přesvědčena, až na…“ dodala starostlivě, „co socializace?“. „A co je s ní?“ zeptala jsem se. Je zvláštní, že tyto ženy neviděly svou vlastní interakci s chlapcem jako socializaci, ani si nevšimly, že jeho mladší bratr se také účastnil společenského shromáždění jako aktivní posluchač.

Když dítě není představeno konceptu vrstevníků, dokáže se spojit s lidmi různého věku a sociální dovednosti se učí po celou dobu.

Jak se děti naučí sociální dovednosti

Úspěch dítěte v navazování vztahů je to, co se stane jeho sociální dovedností. Aby byl zajištěn úspěch v raném věku, dítě potřebuje být vnořeno do milujících, mírumilovných vztahů jeden na jednoho se společensky kompetentními lidmi; většinou rodiči a dalšími milujícími pečovateli. Dětská hra se vyvine později, poté, co si to vyzkouší s maminkou a tatínkem. Stane se důležitou součástí sociálních praktik, jakmile dítě bude dostatečně staré na to, aby si svobodně vybralo vlastní společnost ke hře bez zásahů dospělých.

Mnoho rodičů věří tomu, že dokud si dítě nebo malé dítě nehraje se svými vrstevníky, tak se nesocializuje a proto se ani neučí žádné sociální dovednosti. Často jim organizují skupinky na hraní a posílají je do pečovatelských služeb – jeslí či školek, věří totiž, že jim to pomůže rozvinout sociální dovednosti.

Ačkoliv se chystám vyvrátit výhody takových skupinových zkušeností a dokonce ukázat, jaké škody mohou napáchat, jsem si vědoma toho, že někteří rodiče nemají jinou možnost než umístit své děti do péče někoho jiného nebo do skupinových institucí. Účelem tohoto článku není v žádném případě vytvářet pocity viny, ani soudit volbu kohokoliv. Když se dítě cítí v bezpečí a milované, dokáže překonat spoustu rozličných zkušeností, i když nejsou optimální.

Později v článku poskytnu návrhy na alternativní řešení potřeby péče o děti a také jak se vyrovnat se skupinovou péčí zdravým způsobem. Mým cílem v tomto článku je objasnit, jak se dítě učí sociální dovednosti, abyste mohli najít odpověď na situaci a potřeby vašeho dítěte přínosnějším a upřímnějším způsobem, případně zvážit jiné cesty, jestli to bude potřebné.

Když se dítě narodí dospělým rodičům, příroda vyvinula způsob, jak se děti vnoří do společenských kompetencí. Pro dítě je úžasné, když může být součástí komunity… v milující náruči maminky nebo tatínka nebo když se cítí bezpečně díky jejich přítomnosti.

Když je dítě součástí komunity v péči svého rodiče, tak dítě získává výhody ze společenské zralosti rodiče stejně tak jako je pro embryo přínosné zásobování krví z matčina těla. A stejně tak jako v těhotenství a při porodu, dítěti se změní i tato potřeba, ale ne tím, že je budeme tlačit předčasně, ale díky tomu, že bude mít dostatek času, aby dokončilo svou přípravu a aby se cítilo dostatečně sebevědomé a zakořeněné do sebe, že se bude chtít spojit s ostatními.

Vztahy mezi rodičem a dítětem jsou základem, na kterém bude dítě stavět své sociální dovednosti; naučí se o kladech péče, lásky, soucítění, odpuštění, štědrosti, sdílení a hlubokého spojení. Bude opakovat tyto vlastnosti, když mu poskytneme dostatek času, aby si je osvojilo nejprve skrze svůj primární vztah. Bude jednat se svými přáteli stejným způsobem, jak bylo zacházeno s ním a také vypozorovaným způsobem, jak se chovají jeho rodiče a další lidé k sobě navzájem.

Když už se rozhodne, že se zapojí mimo bezpečnou rodičovskou péči, tak malé dítě tíhne ke hře se staršími dětmi, teenagery nebo dospělým (nebo je s nimi, když se věnují jiným). Stejně tak i starší dítě má radost a užitek z toho, když se stará o mladší a zapojuje ho.

Dítě bude opakovat své společenské zkušenosti, které získává denně. Když tráví čas s těmi, kteří sociální dovednosti nemají, získá chabé zkušenosti, které se tam většinou vyskytují. Neuvidíte tříleté dítě, které by organizovalo skupinku na hraní. Nemůže to udělat a ani o to nestojí, aby bylo ve skupině s ostatními, kteří jsou stejně sociálně nevyzrálí jako ono samo. Namísto toho malé dítě většinou prahne po tom být s maminkou, tatínkem, starším sourozencem nebo s jiným milujícím dospělým, který s ním UMÍ obratně komunikovat.

Některé děti velmi lákají další děti, ale obvykle ne skupiny. Dítě obvykle sáhne po jednom dítěti jakéhokoliv věku, zatímco zůstává v péči rodiče nebo jiného milujícího dospělého. Spíše si hraje s jedním či dvěma dětmi, které jsou mnohem starší, protože zatímco je malé, hledá stále ty, kteří o něj budou pečovat a kteří jsou sociálně zdatní. Jeho úspěch v navazování vztahů naprogramuje i jeho budoucí vztahy. Přirozený směr dítěte nám řekne, co je pro něj nejlepší.

Co se malé děti naučí ve vrstevnických skupinách

Seskupování dětí podle věku nebo i s malým věkovým rozdílem je jako byste dali dohromady slepé se slepými. Výsledkem jsou často některá z nežádoucích chování a vytváří to neúspěšné společenské zvyky. Toto chování není pro děti nic přirozeného, ale je vyvolané spíše uměle vytvořeným systémem.

Ve svém zoufalství, malé děti nemají jinou možnost než se tahat, křičet, bouchat nebo se vžít do role oběti. Chování se dítě naučí jakmile je samo zažije: Mlátič se naučí mlátit, zneužívané dítě se naučí být obětí (a mlátit) a učitelův mazánek se naučí utišit se. Když dítě pocítí, že selhává a že je závislé, naučí se navíc poslouchat a spoléhat na autoritu namísto toho, aby věřilo samo sobě. Takové zkušenosti ve vrstevnických skupinách se stanou součástí jeho „sociálních dovedností“; toto nejsou autentické sociální kompetence ale spíše nezdravé strategie pro přežití.

Aby učitelé předcházeli těžkostem, které vzniknou tím, že dají dohromady společensky nevyvinuté děti, musí se uchylovat k formám ovládání. Organizují dětem aktivity, jednají povýšenecky, vynucují, odměňují a trestají nebo jim dávají tak nenáviděné „kázání“. Obsah těchto dobře míněných lekcí, které učitelé poskytují, není to, co se děti ve skutečnosti učí. Namísto toho se děti naučí chování učitele založené na ovládání, které není o nic větším přínosem ke kvalitním sociálním dovednostem.

Ironií je, že většina učitelů došla k závěru, že děti potřebují vynucenou strukturu, skupinové organizované hry a externě vynucenou disciplínu. Ve skutečnosti je to potřebné pouze tehdy, když jsou děti dány dohromady ve vrstevnických skupinách jako jsou třídy nebo v jiných vynucovacích systémech.

Mnoho rodičů vypráví  o tom, že školka proměnila jejich spokojené děti v mrzuté a agresivní jedince. Dokonce i rodiče, kteří sedí v blízkosti svých batolat, od kterých očekávají, že si budou společně hrát, zjišťují, že to zřídkakdy funguje a když už k něčemu takovému dojde, nemívá to dlouhého trvání.

Starší dětské skupiny a třídy

Není přirozené seskupovat lidi dle věku. Dospělí se seskupují podle zaměření na libovolnou věc, aktivitu nebo práci. Když mají děti svobodu, také se neshlukují na základě věku, ale zájmů. I když jsou starší děti schopny si hrát společně, vynucené vrstevnické skupiny ve škole stále vytváří soutěživost, šikanátory a šikanované oběti, společenskou úzkost, krutost a závislost. To, jak se děti chovají ve škole není známkou jejich přirozené povahy.

Jedním příkladem z mnoha je tlak na excelování. Dítě možná sedí ve třídě a přeje si, aby ostatní selhali, aby samo mohlo udělat dojem na učitele díky správné odpovědi. Namísto starostlivé péče o ostatní a o soudržnost, toto soutěživé uspořádání s nedostatkem lásky jen odděluje a poštvává jednoho proti druhému. Školou povinné děti si rozhodně vytváří nejzdravější společenské vztahy až po škole, když jsou ve společnosti jednoho nebo dvou svých blízkých přátel. Jsou to právě tato přátelství – ne ta, kdy jsou zavřené ve třídě – která přispívají k sociálnímu vývoji.

Když nejsou děti nejdříve naočkované školními zkušenostmi a když jim dospělí nezasahují, mají tendence si hrát s jedním nebo dvěma přáteli případně v malých skupinkách s lidmi různého věku. A pokud se děti nenaučí zvyklosti ze školského prostředí, řeší často problémy a vycházejí spolu mnohem mírumilovněji.

Zázračné příklady učitelů

Někteří učitelé odolávají a navzdory nepříznivým podmínkám dokážou s dětmi dělat divy ve vzdělávání i v sociální oblasti. Používají respektující a holistické přístupy. Učí je společenskou zodpovědnost a milující vztahy a dělají to nejlepší, aby maximalizovali sociální povědomí, a zároveň aby děti zůstaly ve spojení a soběstačné. Nicméně i když jsou úspěšní, tak to neznamená, že kolektivy vrstevníků jsou životaschopná sociální uskupení – znamená to pouze to, že tito učitelé jsou zázrační pracovníci.

Navzdory kouzlům, které tito učitelé vytváří,některé škody jsou v tomto v uspořádání nevyhnutelné,děti se stále učí být závislými a následovat spíše než vést a vytvářet. 

Aby si dítě vyvinulo soběstačnost a společenskou obratnost,potřebuje příležitost si tyto věci procvičovat svobodně.

Ale dítě si „zvykne“ a začne milovat školu a herní skupinky

Někteří rodiče říkají, že jakmile si dítě na školu „zvykne“, potom ji miluje. V některých výjimečných rodinných situacích toto skončí jako oprávněná volba.  Nicméně bych zpochybnila hodnotu toho, že se dítě naučilo něco milovat, když nejdřív k tomu bylo donuceno.

Měli bychom se sami sebe ptát: Na co si zvyklo? Znamená to, že jsme trvali tak dlouho, až to dítě vzdalo a nemůže naslouchat svému vnitřnímu hlasu; „Mel bych ignorovat své pocity a následovat to, co mi říkají ostatní… ostatní ví lépe, co mám dělat, neměl bych naslouchat sám sobě.“

Když podlehne řízení od dospělého, tak se dítě vycvičí z vlastní soběstačnosti. Není divu, že se stal u mladých lidí vrstevnický tlak takovým problémem; spousta z nich byla po léta trénována, aby si zvykla, adaptovala, aby se ti lidé vzdali sami sebe a následovali to, co diktují ostatní.

Když už to vypadá, že si to „zamilovalo, je úctyhodné, že se dítě naučilo najít radost v něčem, k čemu bylo donuceno. To neznamená, že je to pro dítě dobré. V závislosti na to se děti odkloní od svých vlastních pravdivých já, aby získaly uznání. Často jsou tyto děti šťastné proto, aby se nám zavděčily spíše než ze samotné školy. Jako rodiče se musíme naladit na opravdové emocionální odezvy dětí, abychom si byli jisti, že radost dítěte se týká opravdu jen jeho a ne toho, že chce splnit očekávání.

Vrstevnické skupiny: Pro koho jsou dobré?

Když sdružujeme děti stejného věku, není to přirozené ani žádoucí, tak proč je vytváříme. Odpověď je taková, že je to jen v zájmu dospělých. Tato možnost dovoluje nahradit jedním rodičem spoustu jiných rodičů, aby mohli vyučovat děti najednou. A umožňuje to rodičům pracovat, starat se o miminko nebo když  si potřebují odpočinout od rodičovství.

Matky jsou často pod tlakem, aby pracovaly kvůli potřebě financí nebo proto, že věří, že díky vydělávání peněz se stanou hodnotnějšími a budou s muži na stejné úrovni. Abychom přesvědčili matky, aby šly proti svým vazbovým instinktům, vytvořili jsme víru, že pečovatelská služba nebo vrstevnické skupiny jsou přínosnější. Kdybychom naslouchali autentickým potřebám dětí, vážili bychom si více rodičovství a upřednostnili bychom vztah mezi rodičem a dítětem před náhradní péčí.

Tato dogmata o seskupování dětí se vštípila tak hluboko, že i matky, které zůstávají doma, věří, že kolektivní aktivity jsou pro děti nějak užitečné či prospěšné. I když jsou doma, mohou částečně dítě dávat do školek nebo herních skupinek.

Co když mé dítě musí být v pečovatelské instituci?

Když hledáme to nejlepší pro sociální vývoj dítěte, nemůžeme opominout úžasnou sílu lidského ducha vyrůstat v mnoha různých podmínkách, i když nejsou optimální. Jistě se toho dá hodně zvládnout, obzvláště když s dítětem hovoříme upřímně a povzbudíme dítě v sebevyjádření.

Proto pokud opravdu musíte umístit dítě do péče někoho jiného, nejlepší je najít způsoby, jak povzbudit sebe i své dítě. Jestli je to možné, navrhovala bych, abyste našli pečujícího dospělého, se kterým by mohlo dítě být, aby si s ním vybudovalo vztah a pomohl mu ponořit se do lásky a sociální obratnosti (a aby ho vzal do své komunity). Jestli je jedinou volbou kolektivní uspořádání, povzbuďte dítě, ať se s tím smířilo, ale nepředstírejte, že je to pro něj to nejlepší nebo že to chce ono samo (pokud skutečně autenticky nechce). Zůstaňte se svým dítětem každý den, dokud se nebude cítit dostatečně pohodlně a uznejte jeho pocity bez přehánění, aby mohlo svobodně vyjádřit svůj emoční konflikt.

 

Když budete mít dostatek štěstí na kolektiv, kde pár dětí spolu bude zázračně vycházet jako skupina, pak je nechte si to užít. Ale nespoléhejte se na to. Může se to časem změnit. Stejně tak i demokratické školy poskytují jakousi kmenovou „rodinu“ pro lidi ve věku od čtyř do devatenácti let, což může být skvělé pro společenské dítě, které se naučilo své sociální dovednosti doma.

Sociální dovednosti se vyvíjejí přirozeně

Nemusíme děti učit sociální dovednosti o nic víc než bychom potřebovali učit dítě, jak chodit. Když dítě komunikuje se sociálně kompetentními lidmi, získá tyto dovednosti v průběhu života a lásky, autenticky a svým vlastním tempem.  Intimní a hluboké vztahy s těmi, kteří je milují, se stanou základem pro jejich společenskou obratnost. Vztahy a přátelství, které si dítě vybuduje, budou odrážet jeho zkušenosti z dětství. Když si bude samo řídit své společenské vztahy, stane se sebevědomé, což je snad ten největší přínos pro navazování vztahů a pro společnost.

Komentáře jsou uzavřeny .