Zatím žádné komentáře

Tokenismus ve vzdělávání aneb falešná participace

Nemám nic proti uvedeným logopedickým metodám v tomto článku (pokud s tím všichni zúčastnění souhlasí), jenom bych to vůbec nenazýval unschoolingovým přístupem. Spíš bych použil termín zákeřně laskavá metoda: jak přesvědčit dítě, aby svým „vlastním“ způsobem dospělo k cíli, který za něj definovala jiná osoba (v tomto případě logoped/ka): „zvolíme jako cíl vývoje řeči bohaté jazykové dovednosti a bezchybnou výslovnost [kdo to stanovil, proč to vůbec stanovil a jak by se na tom mělo podílet samotné dítě se vůbec nedozvíme]. Nyní vám ukážu, kdy můžeme dítěti dát v dosažení tohoto cíle absolutní důvěru a kdy nikoli.“ To je aplikování unschoolingového přístupu („svobodné“ volby) pouze v prostředku, resp. způsobu dosahování cíle, ale ne v definování samotného cíle, kterého se má dosahovat. Navíc si dospělý vybírá, kdy může dát dítěti důvěru a kdy ne, to je zcela absurdní přirovnání k unschoolingu: „they are allowed by their parents to take full charge of their own education

To znamená zejména důvěřovat dětem a dát jim reálnou možnost převzít zodpovědnost za rozvoj vlastní osobnosti včetně autonomie v definovaní vlastních cílů vzdělávání, což se v unschoolingu prakticky děje prostým následováním vlastních zájmů.

Doporučuji si přečíst něco o amikaci od Huberta von Schoenebecka nebo o Adultismu.

Jak se zdá, z unschoolingu se pomalu ale jistě stává vyprázdněný marketingový pojem, který lze aplikovat téměř na všechno související se vzděláváním (ačkoli je v ČR i SR ve své ryzí podobě na úrovni základního školství dosud nelegální). Unschooling tak, jak ho chápe SvobodaUčení.cz a Peter Gray ve smyslu sebeřízeného vzdělávání, vypadá spíš takhle:

„Unschooling, který klade důraz na proces a nikoli na konečný výstup, má potenciál obejít potřebu „speciálního“ vzdělávání. Samotná idea speciálních vzdělávacích potřeb předurčuje definici ne-speciálních, hnusí se mi říci, „normálních“ potřeb. A dokud bude školství zcela zaměřeno na dosahování určité úrovně schopností a dovedností v porovnání s ostatními v předepsaném časovém rámci, pak některé děti z něj budou vyloučeny. Pro mě jako mámu je lákavá idea vzdělávání jako podpory přirozeného procesu učení v souladu s přáním každého jednotlivce a jeho vrozeným nadáním spíše než dosahování předurčené úrovně způsobilosti.“

http://www.svobodauceni.cz/clanek/unchooling-inkluze/

Trochu mi to celé připomíná demokratické experimenty na německých školkách: „K obědu dostanou předškoláci rybí prsty, ať už si jako přílohu vyberou bramborovou kaši nebo hrášek.“

Je pro vás skutečně svobodná (sebeřízená) volba, jestliže si musíte povinně vybrat jednu (ať už jakoukoliv) z cest jdoucích k předem stanovenému cíli, který za vás definoval někdo jiný? V sociologii a sociální práci se to nazývá „tokenismus“ neboli falešná participace, v tomto případě uplatněná na marginalizované skupině dětí.

PS: Díky článku jsem se jinak dozvěděl velmi zajímavou věc, a to, že „existují samozřejmě vývojová stadia řeči, která splňuje [jenom] 50 % dětí v populaci.“ To znamená, pokud vaše dítě ve vývoji řeči nespadá do tabulkových norem, vůbec se toho nemusíte děsit, protože tam spolu s ním nespadá celá polovina dětí. Jedná se ze statistického pohledu vůbec ještě o normu?

mm

Michal Kandler

Ke svobodě učení mě přivedla praxe sociálního pracovníka s dětmi a mládeží, kde jsem zjistil, že velká část problémů dětí a dospívajících je v praxi spojena právě s rigidním školním systémem, který nejenže se nedokáže přizpůsobit jejich potřebám, ale často je s nimi v rozporu. S příchodem vlastních dětí také změna životní filozofie a přijmutí zodpovědnosti za svůj i jejich rozvoj. Ve Svobodě učení se věnuji facilitaci a strategii vzdělávací politiky. Mojí nejoblíbenější knihou je Jonathan Livingston Racek od R. D. Bacha.

Komentáře jsou uzavřeny .