Zatím žádné komentáře

Znevýhodněné děti aneb Pro koho existuje povinná školní docházka?

„Šije“ se zákon o povinné školní docházce na míru „neziskovkám“ a státním úředníkům, nebo rodinám a dětem?

Znevýhodnění, děti sociálně slabých rodičů, nezodpovědných rodičů, nevzdělaných rodičů, rodičů s duševním onemocněním, alkoholiků, narkomanů, rváčů. Někteří, svůj balíček rodičů obohatí o rodiče Romy, přistěhovalce- uprchlíky, rodiče dětí s postižením, případně rodiče dětí, jenž ctí odlišné hodnoty od hodnot jim vlastních a rodiče s vyznáním víry (jakékoliv).

Tyto děti stihne bída, chudoba, propad sociálním sítem. Budou čelit variacím sociálních problémů, tvořit podíl na kriminalitě ve společnosti, čerpat ze státního rozpočtu dávky sociální podpory, čerpat státem dotované sociální služby. Do extrému dovedeno, nedostatečná úroveň sociálního gradientu povede k nemoci, či úmrtí. V případě dětí posledně zmíněné “kasty” rodičů, těm pak hrozí “minimálně” brainwashing.

Tímto lze shrnout nejčastější obavy, jenž generují negativní, odmítavý postoj k možné změně právní úpravy o povinné školní docházce, v docházku dobrovolnou.

Já se na tuto problematiku dívám z pohledu pracujícího v inovativních sociálních službách budoucnosti. Takové služby jsou výstupy organizací, vzniknuvších z iniciativ lidí, usilujících o změnu z popudu vnitřních motivací. Nezávislé na podpoře státu, na grantech EU aj. Organizací, profitujících díky sponzoringu, donátorství subjektů, jež se dobrovolně rozhodly podpořit ji. Svou prací, penězi, materiálně. Dobrovolné, transparentní financování, jak níže vysvětlím, je klíčové k poskytování kvalitních, inovativních, individualizovaných sociálních služeb.

Chci a pokusím se zde nastínit a nabídnout možná řešení těch sociálních problémů, jež generují strachy, blokující změnu legislativy směrem k autonomizaci lidí, dětí. Autonomizaci ve všech oblastech správy lidského života, včetně dobrovolné školní docházky.

Budu klást otázky, jež považuji za hodné vyslovení. Provedu deskripci jevů, jež mohou existovat, či nastat.

Jak pracovat s “dětmi sociálně znevýhodněnými” tak, aby se eliminovaly dopady znevýhodnění za stavu, kdy legislativa umožňuje dobrovolnou školní docházku?

Již dnes jsou do praxe sociální práce implementovány nástroje, jež umožňují saturaci potřeb těchto dětí, potažmo potřeby společnosti zajistit ji.

Těmito nástroji, resp. metodami sociální práce jsou např. depistáž (aktivní vyhledávání potenciálních klientů ohrožených nepříznivou sociální situací), poradenství, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, video-trénink interakcí, nízkoprahová denní centra pro děti a mládež, tísňová péče, raná péče, pečovatelské a asistenční služby, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, terénní programy, sociální rehabilitace.

Poskytovatelé sociálních služeb tudíž disponují pestrou nabídkou služeb, jimiž zajišťují jejich dostupnost v krajích a obcích.

Již dnes je tedy možné zajistit depistáž potenciálně “ohrožených sociálním znevýhodněním” a poskytovat těmto lidem služby v kontextu jejich sociální situace. Tyto služby poskytuje jak stát, prostřednictvím OSPOD např., neziskové organizace, jakými jsou Člověk v tísni, o. p. s, R-Mosty, z.s., aj.

Za problematické považuji jejich financování i projektové investice. O této problematice pojednává například tento článek:

Článek poukazuje na neziskové organizace, jež se stávají “zájmovými skupinami”, napojenými na státní správu. Čerpání státních dotací a grantů EU může generovat jevy, jakými jsou neefektivní výdaje za služby a zboží, účelové změny právní úpravy tak, aby státní úředníci i neziskové organizace disponovali jak fluktuací klientů, tak metodologií k získání nároku na státní peníze. Může docházet k plýtvání i zneužívání dotací. Spekulativní je pak i eficience a kvalita poskytovaných služeb.

Příklad, (fiktivní) nezisková organizace XY, z.s., potřebuje finanční zdroje pro svůj projekt. Náklady s tím spojené generují zejména lidské zdroje, nákup služeb, zboží. Organizace zpracuje projekt, požádá o dotace stát. Ten rozhodne o přidělení dotace.

V paxi proces může vypadat takto:

Já, jako ten, kdo disponuje zákonodárnou mocí a je mi umožněno v rámci organizace zvané stát přerozdělovat zdroje ze státní kasy, jsem osloven lobbistou neziskové organizace s návrhem. Prosaďme návrh zákona, jenž umožní neziskové organizaci poskytovat její služby a čerpat na ně dotace. Z dotací se nadhodnocením rozpočtu na realizaci projektu a následným fiktivním fakturováním (za vyšší částku, než odpovídá reálným nákladům např.) za zboží a služby, dá odčerpat libovolná částka. Zákonodárce spolu s neziskovou organizací se tak mohou podělit, obohatit o zdroje, jež jsou plošně vybírány od daňových poplatníků.

Nemusí to být ani tak složité jak jsem popsala výše. Organizace si jednoduše rozdělí vynaložené zdroje za služby, jež nikdo nedodal, nebo ustanoví odměny pracujícím v neziskové organizaci.

Analogický scénář se pochopitelně nabízí i u subjektů financovaných z jiných zdrojů, než jakým jsou státní dotace. Nicméně, vznikne-li subjekt, jehož motivem je poskytovat dobré služby, bez “státních peněz”, fundraising se stává komplikovanějším. Může být daleko méně pravděpodobné, že bude se zdroji zacházet tak, jak je popsáno výše. Je totiž odpovědná svým donátorům. Těch je často více. Zdroje donace pravděpodobně nabyli větším úsilím, než jakým je zdanění. Dá se očekávat tlak mecenášů na existenci efektivních kontrolních mechanismů, na účelné a transparentní vynakládání zdrojů neziskové organizace. Organizace tohoto typu musí být rovněž konkurenceschopné. Proto inovují, vyvíjejí nové služby, což je v konečném důsledku přínosem pro jejich klienty.

Je nesnadné identifikovat, získat důkazy a označit takové neziskové organizace, které provozují výše popsanou “přerozdělovačně-rozkradačskou” praxi.

Natož tvrdit, že povinná školní docházka je tu pro profit neziskových organizací a možnost indoktrinovat a učinit děti-lidi závislými na státu. Minimálně hrozí, že budete označeni za někoho, kdo ukazuje prstem na ty, kdo jsou známí jako “ti pomáhající, zachraňující, pečující”.

Nicméně klaďme si otázky a přijměme fakt, že taková praxe může existovat. Kdykoli a kdekoli.

Lze poskytovat inovativní sociální služby? Efektivněji? Bez státem vnucených a násilím vymáhaných nástrojů, jakým je povinná školní docházka? Bez “státních peněz”?

Jsem přesvědčená, že ano!

Při praxi s rodinami, jejichž děti obecně nazýváme “znevýhodněnými”, jsem pozorovala následující:

Stát, jakožto zákonodárná autorita a arbitr, zajistil následující:

  1. Uzákonil plošnou povinnost docházet do jím verifikované instituce, kde lidé vyškolení ke školení tuto povinnost vymáhají.
  2. Stát, prostřednictvím institucí, škol, tuto povinnost vymáhá na rodičích, resp. zákonných zástupcích dětí. Pod pohrůžkou násilí, jimiž jsou např. šetření orgánů činných v trestním řízení, pokutování, odebrání dětí z rodin do ústavní péče, atp.
  3. Rodiče pak mají uplatnit moc nad dětmi a zákon umožnit realizovat v praxi.
  4. Dětem je nařízeno povinně absolvovat školní docházku.

Do rodin, o nichž píši, to přináší mnoho problémů. Děti často dávno nemají vnitřní motivaci učit se a zkoumat Svět. Žijí ve složitých životních podmínkách, resp. v takových rodinných a sociálních konstelacích, jež jim takový stav neumožňují. Ve škole jsou tyto děti častěji oběťmi šikany, terčem kritiky ze strany učitelů. V rodině často totéž zažívají ze strany rodičů. Pro rodinu se tyto děti stávají přítěží, problémem. Rodina je často nepřijímá, ani kolektiv v instituci, ani státní správa ne. Pro všechny jmenované se stávají nepřijatelnými. Sami se pak často cítí nepřijaté, odmítnuté, znevýhodněné.

Co prožívá takové dítě a odnáší si do dalších let života?

Pro potřeby koho je tedy povinná školní docházka a její plošné vymáhání na všech rodinách součástí našeho právního řádu?

Některé tuzemské neziskové organizace uvažují o prosazení prodloužení povinné školní docházky z devítileté na jedenáctiletou (respektive z desítileté, na dvanáctiletou, protože od roku 2017 se stalo povinností pětiletých dětí docházet do předškolního zařízení).

Může nastat situace, kdy stát, spolu s neziskovými organizacemi a dalšími subjekty, usiluje, bez ohledu na evidentní, patologické jevy v rodinách, korelující s vymáháním povinné školní docházky (a možná právě proto) o její zachování, ba dokonce prodloužení, protože tak generuje závislost na státu, jeho službách i službách neziskových organizací?

Je možné, aby vědomě, či nevědomě, tyto subjekty, tímto způsobem generovaly své potenciální klienty? Aby zajistily svou vlastní udržitelnost a profit?

Je nástroj státu- povinná školní docházka a systém sociálních služeb za současného způsobu financování a nabídky služeb, schopen realizace rehabilitace “znevýhodněných” dětí?

Kvalita poskytovaných služeb a jejich dostupnost

Jedním z řešení sociálního znevýhodnění dětí, by mohly být inovativní, individualizované sociální služby.

Přirozenou potřebou dětí, je nasytit zvídavost v procesu učení. Učením nemám namysli institucionální péči v podobě nedobrovolného, nuceného pobytu ve školách, nýbrž dobrovolné sebeřízené vzdělávání (self directed education/learning). Pokud již byla narušena vnitřní motivace dítěte, učení se pro něj stalo synonymem pro dril, školní indoktrinaci, omezení pohybu, projevu, pak ušít mu na míru sociální služby, považuji za nezbytné pro jeho rehabilitaci.

Takové služby mohou nabízet jednotlivci, iniciativy, organizace, jenž si kladou za cíl kohezi mezi lidmi. Ne proto, že je k takovému chování nutí zákony jakékoli autority, nýbrž proto, že přijali zodpovědnost za svůj život i prostředí v němž žijí.

Osvěta a vyzývání k osobní odpovědnosti za sociální prostředí ve kterém žijeme, je rovněž jedním z možných řešení. Participace na rehabilitaci “sociálně znevýhodněných dětí” je nutným předpokladem ke změně.

Osvědčila se mi tato praxe: Investice času stráveného s dětmi a můj osobní příklad života, jež žiji. Pak mohlo dojít k obnovení motivací u dětí. Děti pak měly osobní zájem na tom, aby čerpaly takové služby, jež vedly k úspěšnějšímu procesu jejich rehabilitace. Pocítily osobní účinnost (self- efficacy)Ta je esenciální pro motivaci k dalšímu osobnímu růstu a učení.

Žádnou zázračnou metodu, “zkratku” neznám. Přijala jsem skutečnost, že neexistují. Progres může umožnit zodpovědnost za vlastní život i prostředí ve kterém žiji a dlouhodobá práce pro tyto hodnoty.

Dalším možným řešením, může být odlišná administrace a vyplácení dávek státní sociální podpory. Pokud by např. rodiče sociálně znevýhodněných dětí nečerpali doporučené soc. služby podporující rehabilitaci jejich dětí, stát by těmto rodinám mohl snížit výši vyplácených dávek. Toto řešení se mi jeví jako nejméně vhodné i proto, že přerozdělování “státních” zdrojů získaných zdaněním, považuji za nemorální. Jedná se o řešení, jenž v konečném důsledku trestá děti nejen znevýhodněním, odnětím práv při pobytu ve školách, navíc ještě větší chudobou, kdy jejich rodiče dostanou méně peněz, na kterých je stát učinil závislými. Právní úprava a praxe je jaká je, proto lze tento nástroj za současného stavu použít.

Považujete za efektivní a morální, plošné vymáhání povinné školní docházky na všech dětech a rodičích žijících na území České republiky? Kriminalizaci rodičů, jež by umožnili dětem v mnohém efektivnější sebeřízené vzdělávání na vlastní náklady? Slouží zákon o povinné školní docházce účelům, pro něž je údajně navržen? Jakou míru svobody zakoušíme, nemáme-li možnost volby učit se co, kdy, kde, jak a s kým potřebujeme?

mm

Michaela Řeřichová

Jsem iniciátorkou projektů FreedomToSex.com a Neškoláci.cz. Učení a sexualita jsou oblastmi mého zájmu a zároveň radostmi mého života. Zkoumání tabuizovaných oblastí, kladení otázek a diskuse o nich, je tím co mě baví.

Komentáře jsou uzavřeny .