Na titulní stránce kalendáře Anarchist Free Space and Free Skool (AFS) v Torontu pro rok 1999 je uvedeno:

Vzdělávání je politický akt. Prohlubováním našeho uvědomění si sebe sama i světa kolem nás, sdílením dovedností a vyměňováním zkušeností v rovnostářském a nehierarchickém prostředí bez předsudků totiž vyzýváme na souboj utlačující zvyky a rozšiřujeme své vnímání alternativ k nerovnostem kapitalistické společnosti.[1]

Když jsem si tyto řádky četl před lety poprvé, začal jsem znovu přemýšlet o své vlastní práci s mladými lidmi v sebeřízeném prostředí, kde jsme byli, a pomalu jsem si uvědomil, že nejsem učitel, ale spíš obhájce práv mladých lidí. Obrovský význam tohoto rozpoznání a to, jak to formovalo mou práci s mladými lidmi, je pro mě stále překvapující a mohl by být k užitku ostatním.  

Všiml jsem si, že je to pravdou pro mnoho z nás, kteří jsme nějakým způsobem zavadili o sebeřízené vzdělávání. Od začátku nebylo mým záměrem změnit svět nebo zpochybňovat politiku společnosti. Zkrátka jsem byl jen nešťastný ze svých vlastních školních zážitků a nechtěl jsem to stejné ani žádnou z dostupných alternativ pro svoje děti nebo děti, se kterými jsem pracoval ve školách. Když jsem otevřel svobodnou školu a později pozoroval vlastní děti, jak si samy řídí své vzdělávání, začal jsem chápat, že mé rozhodnutí bylo radikální nejen v přístupu ke vzdělávání, ale i politicky. Abych to objasnil, hovořím o politické ideologii, kterou Wikipedia definuje takto:

určitá sada etických ideí, principů, doktrín, mýtů nebo symbolů společenského hnutí, instituce, třídy nebo velké skupiny, která vysvětluje, jak by společnost měla fungovat, a nabízí některé politické a kulturní plány pro určitý společenský pořádek. Politická ideologie se silně zabývá rozdělováním moci a jakým způsobem by měla být užita… Politické ideologie mají dva rozměry: (1) cíle: jak by společnost měla být organizovaná; a (2) metody: nejvhodnější způsob dosažení tohoto cíle.[2]

Na začátku jsem zjistil a pochopil, že klasické povinné vzdělávání v USA bylo do dnešního stavu formováno bohatými filantropy sledující osobní, politické a finanční zisky. Částečně jsem tomu porozuměl i díky čtení knihy „An Underground History of American Education” (Skryté dějiny amerického školství, pozn. překl.) autora Johna Taylora Gatto. Píše:

Nucené vzdělávání vyvstalo z nové logiky průmyslové doby – logiky vnucené lidstvu érou fosilních paliv a vysokorychlostních strojů…

Po občanské válce byly mezi severovýchodní politickou, podnikatelskou a univerzitní elitou zahájeny vážné diskuse o utopické analýze, v které se spekulovalo o možnosti izolovat děti v uzavřených místech, kde by mohly být vystaveny záměrným formovacím postupům. Tyto rozhovory byly inspirovány rostoucím přesvědčením, že potenciál produkce průmyslové výroby závislé na uhlí je bez limitů…

Povinná školní docházka byla tím lékem, který přiměje celou populaci k souhlasu s těmito plány tak, aby lidé mohli být považováni za „lidské zdroje“ a řízeni jako „pracovní síla“.[3]

Protože se můj článek týká konkrétně politiky sebeřízeného vzdělávání, nebudu pokračovat v podrobném rozboru klasického vzdělávání, ale namísto toho budu rozebírat politiku sebeřízeného vzdělávání založeného na důvěře. 

Přehled historie politiky sebeřízeného vzdělávání

Abychom byli schopni porozumět, rozebírat a praktikovat současné metody, považuji za nezbytné vrátit se zpět ke kořenům vzniku sebeřízeného vzdělávání.[4] Hodně z historie jsem probíral v mém předchozím článku v Tipping Points, a tak se zkusím jen letmo dotknout důležitých bodů. 

Zdaleka nejvýznamnějším hnutím v USA byla „Free School Movement” (hnutí za svobodné školy, pozn. překl.) v šedesátých a sedmdesátých letech, zpočátku inspirované knihou z roku 1960 od A.S. Neilla „Summerhill, A Radical Approach to Child Rearing” (Summerhill, radikální přístup k výchově dětí, pozn. překl.). Sám Neill odmítal připustit, aby škola Summerhill souvisela s politikou či byla zapojena do politické propagandy. „Ideální je žádná propaganda ve škole. Mnoho socialistických a komunistických učitelů by se do toho asi nepustilo… Já trvám na tom, aby tam nebyla propaganda žádného druhu.”[5] Bez ohledu na to byla škola Britským úřadem pro standardní vzdělávání[6] pokládána za hrozbu a spolu s politicky motivovaným protispolečenským hnutím přímo inspirovala otevření více než šesti set škol v USA za méně než deset let[7].

Většina svobodných škol v USA ovšem také byla ve stejné dekádě zrušena, nebyly schopny ustát obrat ke konzervatismu. Jedna ze škol, které samozřejmě přežily, byla Sudbury Valley ve Framinghamu ve státě  Massachusetts. Tato škola byla také ovlivněna Neillem, ale rozhodla se zrevidovat, jak je v ní sebeřízené vzdělávání praktikováno. A samozřejmě sama Sudbury Valley inspirovala mnoho dalších sebeřízených škol a center. 

„Modern schools” (moderní školy, pozn. překl.) byly pravděpodobně inspirovány tím nejvíc zpolitizovaným ředitelem svobodné školy v historii, Francesco Ferrerem i Guardiem, který otevřel první moderní školu Escuela Moderna v Barceloně v roce 1901. Během několika let vzniklo v Barceloně a okolí přes dalších čtyřicet škol, které vycházely z Ferrerovy školy a také jeho knih. V roce 1909 byl Ferrer falešně obviněn Španělskou vládou z vedení vzpoury proti armádě a z pokusu o vraždu krále. Popravčí četa ho bez soudu popravila. Více o historii moderního školství naleznete zde.  

Elizabeth Ferm a její manžel Alexis otevřeli v roce 1898 v dělnické čtvrti New Rochelle v New Yorku „Children’s playhouse” (dětská herna, pozn. překl.). V roce 1901 se přesunula do Brooklynu a nakonec si našla cestu na Manhattan. Manželé zápasili s potížemi udržet školu otevřenou pro rodiny z dělnické třídy, ale kvůli nedostatku finančních prostředků byla roku 1913 uzavřena[8]. Pár se později přestěhoval a provozoval v New Jersey „Stelton Modern School” (Steltonská moderní škola, pozn. překl.), anarchistickou kolonii a školu. Dodnes platí, že hnutí „Moderní škola” bylo se svými anarchistickými školami rozrůstajícími se po celých Spojených státech i v zahraničí zhruba přes deset let druhým největším hnutím za sebeřízené vzdělávání v USA. Škola Stelton byla nejdéle fungující z těchto škol, přeživší až do konce druhé světové války[9]. Tento způsob vzdělávání byl pak zcela zapomenut. Z části proto, že radikální anarchistické názory ho učinily cílem „Second Red Scare” (Druhá rudá panika, viz Mccarthismus, pozn. překl.). 

Další začali svou práci v oblasti sebeřízeného vzdělávání jako politický akt proti státu nebo z toho přinejmenším byli obviňováni. Například „Yasnaya Polyana” sebeřízená „rolnická” škola Lva Nikolajeviče Tolstoje, otevřená roku 1860 v Tule v Rusku, neměla dlouhého trvání[10]. Tolstoj, samozvaný anarchista, byl podezříván, že je revolucionářem; jeho škola a domov byly prohledány a škola uzavřena dva roky po svém vzniku[11]. 

Friedrich Froebel, známý zakladatel konceptu mateřských škol, také měl politické problémy, když byly jeho školy v Prusku zakázány pro „podkopávání tradičních hodnot šířením atheismu a socialismu.”[12] Froebelův model prolínání hry a socializace měl velký vliv na mnohé, včetně Elizabeth Ferm a také amerických transcendentalistů A. Bronsona Alcotta a Elizabeth Palmer Peabody, kteří v roce 1834 otevřeli „The temple School” (klášterní školu, pozn. překl.), první svobodnou školu v Bostonu[13]. Zajímavé je, že Elizabeth později byla tím, kdo otevřel první mateřskou školu (školku) v celých Spojených státech[14]. 

Hnutí za občanská práva dalo vzniknout „Freedom Schools” (svobodné školy, pozn. překl.) Charlese Cobba, z nichž první otevřela v roce 1964. Tyto školy byly reakcí na nerovnost a pokračující segregaci černochů a bělochů ve veřejných školách v USA, navzdory prohlášení Nejvyššího soudu, že je to protiústavní, vydaném o deset let dříve v případu pana Browna vs. Školská rada. Program „byl koncipován tak, aby připravil Afroameričany zbavené volebního práva, aby se stali aktivními politickými činiteli a měli na zřeteli své vlastní zájmy” a jako součást „dlouhého boje za svobodu, volební právo a kvalitní vzdělávání v USA.”[15] Více o historii rasové spravedlnosti v oblasti sebeřízeného vzdělávání si můžete přečíst zde. 

Toto jsou kořeny, ze kterých současné modely sebeřízeného vzdělávání vycházejí. Všimněte si, jak i tato velmi stručná historie sebeřízeného vzdělávání zřetelně ukazuje socialisty, anarchisty a liberály jako vyvrhele v očích státu a konvenční společnosti. Ačkoli sebeřízené vzdělávání skutečně má nepolitické kořeny ve společenstvích lovců a sběračů[16], najednou přišla průmyslová éra a státy všude na světě začaly vynucovat povinné vzdělávání, a sebeřízené vzdělávání získalo i nový politický význam. 

Politika sebeřízeného vzdělávání dnes

Trvalo mi roky a roky, než jsem začal rozumět rozdílům v praktikování sebeřízeného vzdělávání, jejich významu a jejich vzájemným vztahům. Tyto modely lze obecně zařadit do tří kategorií, které mají do nějaké míry odpovídající politické ideologie:

Svoboda se zaměřením na autonomii

Pro některé z těch, kdo praktikují sebeřízené vzdělávání, definice svobody začíná a končí autonomií jedince. Zatímco může být skupinová spolupráce nezbytná, aby toho bylo dosaženo, konečným cílem je ochránit svobodu jedince. To koresponduje s politickou ideologií libertariánství, které je definováno jako hledání „maximální politické svobody a autonomie, s důrazem na svobodu volby, dobrovolné sdružování a vlastní úsudek jedince.”[17] Pokud se jedná o sebeřízené vzdělávání, znamená to ve společnosti upřednostňovat potřeby jedince. Tímto způsobem jednotlivec žije a učí se sám, dokud nevyhledá druhé nebo než se dostane do konfliktu, což by následně mělo být vyřešeno způsobem, který je danému jednotlivci nejbližší. 

Svoboda se zaměřením na společnost

Pro jiné začíná emancipace spoluprací, a důraz vůbec není kladen na jedince, ale na společenskou rovnost. Svoboda je společně budována a udržována. Toto dobře koresponduje s ideologií socialismu, definovaném jako „doktrína, která volá spíše po veřejném než soukromém vlastnictví nebo kontrole území a přírodních zdrojů. Socialistickým pohledem jedinci nežijí ani nepracují v izolaci, ale spolupracují jeden s druhým.”[18] Vzhledem k sebeřízenému vzdělávání to znamená upřednostňovat spolupráci a společenský pocit sounáležitosti, cílit na vytvoření rovnosti a harmonie, skrze kterou jedinec může najít svou vlastní nezávislost. 

Autonomie prostřednictvím vzájemné pomoci

A pro další svoboda začíná u jedince, ale jedinec může být svobodný jedině tehdy, když ani ostatní nejsou utlačováni. Důraz je kladen na jedince neustále usilujícího o vlastní svobodu, který zároveň podporuje ostatní členy komunity v jejich vlastní snaze se osvobodit. Cílem je spravedlnost, udržení svobody v rovnováze. To dobře zapadá do ideologie anarchismu, který je vysvětlován jako „proces, v němž je autorita a dominance nahrazena nehierarchickými, horizontálními strukturami, s dobrovolnými interakcemi mezi lidmi”[19]. S ohledem na sebeřízené vzdělávání to znamená upřednostňovat dobrovolný kolektiv svobodných jedinců, kteří souhlasili, že se budou vzájemně starat o spravedlnost a sebeurčení. 

Zástupci všech tří kategorií sdílí důvěru v jedince a konečný cíl osvobození. Co je ale rozděluje, jsou jejich metody, jak cíle dosahovat a co pro ně to „osvobození“ znamená. Ačkoli skutečně doufám, že odlišné filosofie mohou najít způsob, jak se propojit, domnívám se, že je také extrémně důležité pochopit a jasně komunikovat rozdíly v tom, z čeho vycházíme a čím se zabýváme. Mít jasno v lišících se definicích svobody a schopnost to jasně sdělit pomáhá vytvořit silnější vazby uvnitř našeho spojenectví. 

Vytvořil jsem následující diagram, jako vizuální pomůcku k porozumění mnoha rozmanitým metodám sebeřízeného vzdělávání, v čem jsou si podobné a v čem se liší, jak vnímání „svobody” souvisí s politickou ideologií. Spojuje je, že vycházejí z důvěry, což je v kontrastu s modelem založeném na strachu, který je ve vrchní části diagramu. Tento diagram se nesnaží nikoho nálepkovat politickou příslušností, jako spíš poskytnout širší porozumění, kde se které metody nachází na spektru definic a metodologií svobody a vzdělání jako politického aktu.

Diagram by Alexander Khost

Vysvětlivky:

Fear Based Models [Model založený na strachu]

Conservativism [konzervatismus], Authoratarian [autoritářství], 

Moderatism [umírněný střed], Permissiveness [liberálnost], Liberalism [liberalismus]

Military Schools [vojenské školy], Prepatory Schools [přípravné školy –  nezávislé placené školy ve Velké Británii, které připravují děti na jednotné přijímací zkoušky s cílem zajistit jim místo na jedné z anglických veřejných škol, pozn. překl.], Charter Schools [charterové školy – školy zejména ve Spojených státech, které jsou financovány z veřejných zdrojů, ale fungují nezávisle, pozn. překl.], Public Schools [veřejné školy], Montessori Schools [Montessori školy], Waldorf Schools [Waldorfské školy], Progressive Schools [progresivní školy], Democratic Schools [demokratické školy];

Trust Based Models [Model založený na důvěře]

Libertarianism [libertarianismus], Autonomy [autonomie], Anarchism [anarchie], Mutual Aid [vzájemná pomoc], Socialism [socialismus]

Sudbury Schools [Sudbury školy], „Self-Governed” Unschoolers [sebeřízení unschooleři], Liberated Learners [libertariánští studenti], Agile Learning Centers [centra pro učení dovedností], Free Skools [svobodné školy], Modern Schools [moderní školy], „Decolonizing” Unschoolers [osvobození unschooleři], Summerhill [škola Summerhill], Free Schools [svobodné školy], „Communal” Unschoolers [komunitní unschooleři];

Jelikož svoboda je založená na důvěře, omezování svobody začíná strachem a kontrolou. Z tohoto důvodu jsem jednoduše rozdělil tyto dvě ústřední filosofie do kategorií „založeno na strachu“ a „založeno na důvěře“. Vzdělávání založené na strachu je nad rámec zaměření tohoto článku (více můžete najít v tomto excelentním článku). Každopádně se chci krátce dotknout toho, proč jsou v této kategorii demokratické školy. Povšimněte si, že svobodné školy jsou v kategorii „založeno na důvěře“ a většina svobodných škol je zároveň demokratická. Nicméně i ve školách založených na strachu je možné rozhodovat demokraticky (např. „Hlasujte, jestli budeme nejprve studovat Nil nebo pyramidy…“). Ten rozdíl není vždy jasný a dříve mi působil v mých výzkumech mnoho zmatku, obzvlášť při mých cestách do Evropy, kde jsem zjistil, že navštívit „demokratickou“ školu nutně neznamenalo, že jsem mohl zároveň očekávat i sebeřízené vzdělávání. Je taky důležité poznamenat, že často (ale ne vždycky) to neznamenalo, že učitelé nemají o sebeřízené vzdělávání zájem. Většinou byli svázáni zákony, které sebeřízené vzdělávání činí nelegálním v zemích jako je třeba Řecko, Turecko či Německo. Naopak ve Spojených státech může být viděno osvojení demokratického vzdělávání i v rámci běžných škol a trendech třídních setkání i práce organizací jako třeba Institut pro demokratické vzdělávání v Americe (IDEA). 

Na diagramu škol založených na důvěře může být nejpozoruhodnější, že jsem umístil unschooling pod všechny tři politické ideologie. Unschooling je určitě způsob sebeřízeného vzdělávání, který jde nejobtížněji definovat, vzhledem k tomu, že je volbou z mnoha odlišných důvodů a realizován mnoha různými způsoby. Rozdělil jsem ho do tří základních podkategorií.

• „Self-Governed” Unschoolers (Sebeřízení unschooleři) pod libertariánskou nálepkou jsou obecně ti, kteří hledají nezávislost od institucionalizace. Tyto rodiny jsou zaměřeny na osvobození vzdělávajících se. Zatímco mohou být součástí nějakého kolektivu nebo se vzdělávat na rozmanitých místech, v zásadě je jejich záměrem vlastní svoboda a učení, nikoli blaho nějakého kolektivu nebo skupiny, které mohou být dočasně součástí. 
• „Decolonizing” Unschoolers (Osvobození unschooleři) jsou nejlépe popsáni Zakiyyou Ismail, která jednoduše napsala: „Jde o vystoupení z utlačovatelského systému a vstoupení do systému svobodného.“[20] Pro tyto unschoolery to není jen o nezávislosti jejich vlastního učení; je to také o zrušení represivního systému klasického vzdělávání ve snaze vytvořit spravedlivý svět, a tak tento model zapadá dobře pod anarchistickou nálepku. 
• „Communal” Unschoolers (Komunitní unschooleři) je přiznávám výraz, který jsem si vymyslel hlavně pro objasnění a vyjádření rozdílu v tomto diagramu. Nicméně toto je velmi skutečný druh unschoolingu, druh, na který narážím při své práci nejčastěji. Komunitní unschooleři jsou rodiny, kde se vzdělává kolektivně, aby to bylo dostupné pro každou jednotlivou rodinu. Spoléhají se jeden na druhého a investují do toho, aby se každý mohl vzdělávat sebeřízeně. Proto tento model pasuje nejlépe pod nálepku socialismu.

Co se týče škol a center, umístil jsem Sudbury školy a „Liberated Learners“ (osvobozené studenty) pod libertariánství. Ti jsou zde zahrnuti ze stejného důvodu, jaký jsem uvedl výše pro sebeřízené unschoolery. Sudbury školy jsou sice komunitní, ale jejich standard, že dospělí dětem nic nenavrhují, a pravidlo, že se rodiče nezapojují, jsou v souladu s představou o vzdělávání založeném primárně na potřebách jedince. Struktura jejich školních schůzí a soudní výbor zrcadlí libertariánskou myšlenku, že vedení je nezbytné, ale mělo by být tak malé, jak je potřeba pro zachování autonomie. 

Na druhé straně spektra jsem uvedl „Free Schools” (svobodné školy) a školu Summerhill, pod nálepku socialismu. Ačkoli svoboda jednotlivce je v těchto školách rozhodně ceněna vysoko, Summerhill a svobodné školy obecně kladou důraz na soudržnost kolektivu a rovnost v komunitě. Na rozdíl od Sudbury škol zapojují i komunitu (nebo třídy v případě Summerhillu) a často spoléhají na zapojení rodičů (nebo dospělých „náhradních rodičů“ a starších dětí jako „postýlkářů“, kteří v Summerhillu, což je internátní škola, vytváří pocit domova). Je skutečně cítit, že kulturu je potřeba rozvíjet, aby vznikla zdravá atmosféra k učení, ve které děti prospívají (což je podobné předpokladu reformátora školství z devatenáctého století Johanna Pestalozziho, který tvrdil, že „emocionálně bezpečné prostředí“ musí být přítomno pro „úspěšné učení“).[21]

Judith Suissa porovnává Summerhill s anarchismem, třetí kategorií uvedenou na diagramu, když píše: „O co Neillovi skutečně šlo, bylo vážit si svobody jen pro ni samotnou – a daleko od křiku společenských anarchistů, kteří nahlíží na svobodu… jako na základní aspekt pro vytvoření společnosti založené na vzájemné pomoci, socio-ekonomické rovnosti a spolupráci.“[22] Z těchto důvodů jsem umístil do anarchistické kategorie „Agile Learning Centers“ (centra pro učení dovedností), stejně jako mnohem zřejmější „Free Skools“ (svobodné školy) a „Modern Schools“ (moderní školy, které se za anarchistické přímo samy prohlašují). „Agile Learning Centers“ byla přímou reakcí na modely „Free Schools“, avšak nově formulovala a přetvářela způsoby vedení schůzí, řešení konfliktů atd. Tyto na souhlasu založené struktury a nehierarchické systémy souzní s anarchistickými ideologiemi. Navíc oddanost sítě „Agile Learning Centers” společenské spravedlnosti a rovnosti je separuje od ostatních modelů sebeřízeného vzdělávání a také spadá pod definici anarchistických hodnot. 

Po všem, co bylo řečeno, je důležité si pamatovat, že každé centrum i jednotlivec jsou jiní, a takovéto diagramy jsou užitečné jen jako obecné vodítko k porozumění metodologiím. Zároveň je toto srovnání metod sebeřízeného vzdělávání s politickými ideologiemi důležitou připomínkou, že zatímco není potřeba podporovat radikální politiku, aby člověk v sebeřízené vzdělávání věřil, mladý člověk díky sebeřízenému vzdělávání prožije radikální svobodu a pozná na důvěře založenou ideologii. Tyto zážitky ovlivní jeho chápání světa. Stejně tak to platí pro děti vychovávané v konvenčním, na strachu založeném vzdělávání, ale s odlišnými politicko ideologickými důsledky.

Popsání rozdílů ve způsobech sebeřízeného vzdělávání, i jejich společných základů na důvěře založeného přístupu, přispívá k lepším vzájemným vazbám. S tímto porozuměním se ve světě sebeřízeného vzdělávání můžeme učit jeden od druhého. Během současné doby, ve které je lidstvo tak přísně rozdělováno, je důležité pamatovat na naše podobnosti a také na to, že všichni jednotlivci, bez ohledu na politické přesvědčení, styl vzdělávání či jakoukoli jinou víru, která lidi rozděluje, si zasluhují, aby k nim bylo přistupováno s respektem a laskavostí. Jsem pyšný na spojenectví s ostatními lidmi z tohoto hnutí za sebeřízené vzdělávání a oceňuji rozmanitost našich přístupů a postupů.

Odkazy:

[1] Haworth, Robert H. Anarchist pedagogies : collective actions, theories, and critical reflections on education. PM Press, 2012.

[2] “List of political ideologies.” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_political_ideologies. Accessed 31 December 2019.

[3] Gatto, John Taylor. The Underground History of American Education. Oxford Village Press, 2000.

[4] Please note, despite Self-Directed Education (SDE) being a relatively new term for describing this method of education, I will use it throughout this section to remain consistent and clear in my explanation of this model of education.

[5] Croall, Jonathan. Neill of Summerhill : the permanent rebel. Routledge, 2014.

[6] “Summerhill’s fight with the UK government.” https://www.summerhillschool.co.uk/summerhills-fight.php. Accessed 31 December 2019.

[7] Allen Graubard, “The Free School Movement,” Harvard Educational Review, Volume 42, Issue 3, September 1972.

[8] Avrich, Paul. The Modern School Movement : Anarchism and Education in the United States. Princeton University Press, 2014.

[9] Ibid

[10] Simmons, Ernest J. Tolstoy. Routledge, 2016.

[11] “The Pupil of the People: Lev Nikolaevich Tolstoy’s Peasant Schools at Yasnaya Polyana.” https://geohistory.today/tolstoy-peasant-school/. Accessed 31 December 2019.

[12] “Friedrich Froebel (17821852).” Education Encyclopedia  StateUniversity.com, https://education.stateuniversity.com/pages/1999/Froebel-Friedrich-1782-1852.html. Accessed 31 December 2019.

[13] “Temple School (Massachusetts).” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Temple_School_(Massachusetts). Accessed 31 December 2019.

[14] “Elizabeth Palmer Peabody, 18041894.” https://www.alcott.net/cgi-bin/home/champions/Peabody.html. Accessed 31 December 2019.

[15] “Exploring the History of Freedom Schools.” Civil Rights Teaching, https://www.civilrightsteaching.org/voting-rights/exploring-history-freedom-schools

[16] Gray, Peter. “The Human Nature of Teaching II: What Can We Learn from Hunter-Gatherers?” Psychology Today, https://www.psychologytoday.com/us/blog/freedom-learn/201105/the-human-nature-teaching-ii-what-can-we-learn-hunter-gatherers. Accessed 31 December 2019.

[17] “Libertarianism.” Wikipedia, https://en.wikipedia.org/wiki/Libertarianism. Accessed 31 December 2019.

[18] Dagger, Richard, and Terence Ball. “Socialism.” Encyclopædia Britannica, https://www.britannica.com/topic/socialism. Accessed 31 December 2019.

[19] Wittel, Andreas. “What is anarchism all about?” The Conversation, https://theconversation.com/what-is-anarchism-all-about-50373. Accessed 31 December 2019.

[20] Ismail, Zakiyya. “Why Unschooling as Decolonisation.” Growing Minds, https://www.growingminds.co.za/learning-reimagined-conference-why-unschooling-as-decolonisation/. Accessed 31 December 2019.

[21] “Johann Pestalozzi (17461827).” Education Encyclopedia  StateUniversity.com, https://education.stateuniversity.com/pages/2319/Pestalozzi-Johann-1746-1827.html. Accessed 31 December 2019.

[22] Suissa, Judith. Anarchism and Education: A Philosophical Perspective. PM Press, 2010.

Original article: (Sebeřízené) vzdělávání je politický akt

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Dříve jsem ke komunikaci přistupoval stylem „no, víš, co tim myslim“. Slova jsem používal stejně ledabyle, jako jsem konzumoval sendviče v krátké pauze na oběd v mé práci v centru pro sebeřízené vzdělávání: prostě něco chňapnout a poradit si s tím. Tím pádem jsem často používal nebezpečně nepřesná slova, což, jak jsem si pomalu uvědomoval, způsobovalo mnohá nedorozumění a mnoho komunikačních problémů (spolu s arašídovým máslem a marmeládovými sendviči). 

S přibývajícím věkem jsem si začal uvědomovat, jak důležité je používat ta správná slova, a jak mocná mohou slova být ve formování toho, jak myslíme či dokonce zda vůbec myslíme. Znepokojuje mne to zejména, když mluvím, čtu a diskutuji o sebeřízeném vzdělávání. V této souvislosti předkládám tři slova, která jsou v kontextu sebeřízeného vzdělávání často chybně používána, jejich správný ekvivalent i odůvodnění:

Nahraďme slovo „tradiční“ slovem „obvyklý“

Slovo, které zdaleka nejvíce slýchám a čtu v nesprávném kontextu, je slovo „tradiční“. V kontextu sebeřízeného vzdělávání lidé toto slovo typicky používají, když se snaží mluvit o současné formě vzdělávání, kterou děti podstupují – vzdělávání na veřejných a soukromých, případně charterových školách (školy zejména ve Spojených státech, které jsou financovány z veřejných zdrojů, ale fungují nezávisle, pozn. překl.) a alternativních formách vzdělávání, které spadají pod tento zastřešující termín. Tyto modely odlišuji od sebeřízeného vzdělávání tím, že je označuji jako vzdělávání „založené na strachu“, zatímco sebeřízené vzdělávání jako „založené na důvěře“. Jinými slovy: A co když se nenaučí číst? versus Pokud se pohybují ve vhodném prostředí, naučí se číst, až/pokud zjistí, že to potřebují.

Co je tedy špatně na tom používat slovo „tradiční“ k popisu modelu založeném na strachu? Odpověď je celkem prostá a toto chybné používání má poměrně velký dopad. „Tradiční“ popisuje dlouhodobý zvyk, který se předává z generace na generaci. Cílem tradic je přinášet pochopení a stabilitu a dát nám pocit sounáležitosti a trvalého směřování v rámci našeho rodinného kruhu i celé společnosti. Opravdu chceme používat takovéto slovo k popisu utiskujícího, na strachu založeného modelu vzdělávání, který v současné době musí tolik mladých přetrpět, aby dosáhlo dospělosti? A kromě toho, je to vůbec přesné?

Pokud je tradice něco, co přežívá po generace, pak by způsobem učení, který je charakterizován jako „tradiční“, mělo být sebeřízené vzdělávání. Jak napsal výzkumník a akademik Peter Gray:

Všichni lidé byli lovci a sběrači až do doby před zhruba 10 000 lety, kdy se na některých místech planety poprvé objevilo zemědělství. Jinými slovy, po přibližně 99 % zhruba milionu let naší existence na zemi (více nebo méně, záleží na tom, jak definujeme „člověka“), jsme byli lovci a sběrači … Lovci a sběrači považovali za troufalé, aby si kdokoli myslel, že ví nejlépe, co je dobré pro jiného. Proto nikdy neučili děti tak, že by je nutili dělat věci, k nimž samy ještě nebyly motivovány.

V uvedeném článku Peter dále líčí mnoho způsobů, jimiž se děti lovců a sběračů učily, popisuje sebeřízený model, založený na důvěře, včetně času na hru a objevování, poskytující, ale ne nutící dětem používat nástroje využívané v dané společnosti, a podobně. Závěrem shrnuje, že „hlavním a nejdůležitějším způsobem, jakým dospělí lovci a sběrači pomáhali svým dětem, bylo poskytovat jim za všech okolností podporující prostředí plné důvěry“. Jak Peter upozorňuje ve svých dalších příspěvcích, i ve své slavné publikaci Svoboda učení, toto mnohem více připomíná sebeřízené vzdělávání, než veřejné školství založené na strachu a jakékoli jeho alternativy. 

Proto, pokud mluvíme o současném veřejném školství, navrhuji, abychom nahradili mocné slůvko „tradiční“ odpovídajícím slovem „obvyklý.“ To vystihuje, co je populární v dnešní době, ne však odjakživa. Pomůžeme tím znovupřijetí dlouhé historie sebeřízeného vzdělávání a podpoříme poselství, že veřejná škola není nic víc než současný výstřelek (který doufejme brzy vymizí). 

„Veřejné školství“ není „veřejné vzdělávání“

Tohle je možná většině čtenářů Tipping Points (online magazín Aliance pro sebeřízené vzdělávání, pozn. překl.) o něco jasnější, nicméně je nutné to zmínit, pokud se bavíme o chybném používání slov v tématu sebeřízeného vzdělávání. 

Sebeřízené vzdělávání může být často mylně považováno za útok na veřejné vzdělávání, které je bezplatné a dostupné pro všechny. Tento argument slýchám velmi často, když mluvím s učiteli a správci veřejných škol anebo s rodiči. Ovšem, nic není vzdálenější pravdě. Myslím, že mohu klidně říci, že snad téměř všichni v hnutí sebeřízeného vzdělávání chtějí, aby bylo vzdělání bezplatné a přístupné všem. 

Tato krátká citace z knihy Ivana Illiche „Deschooling Society“ (Odškolnění společnosti) přesně vystihuje jádro tohoto rozdílu: „Nemůžeme začít reformu vzdělávání, pokud jsme nejprve nepochopili, že ani individuální učení, ani společenská rovnost nemohou být šířeny rituálem školní docházky.“ Slovo „škola“ znamená využívat ty stejné na strachu založené metody vnucování informací žákům. Bohužel se často stává, že téměř všude je to zároveň jediná metoda, která je v současnosti financována z veřejných fondů (bohužel, těch pár center sebeřízeného vzdělávání, o nichž jsem slyšel, že byla financována z veřejných zdrojů, měla téměř všechna velmi krátkou životnost, jako v tomto smutném příběhu – článek pojednává o uzavření demokratické školy v Severním Vancouveru kvůli nedostatku financí, pozn. překl.). 

Protože veřejné vzdělávání má většinou monopol na veřejné financování a obvykle je považováno za jedinou metodu, kterou se lze učit, vzniká samozřejmě nedorozumění, že sebeřízené vzdělávání je útokem na bezplatné, veřejně dostupné vzdělávání. Je pravdou, že bez veřejného financování sebeřízené vzdělávání často vyžaduje přinejmenším střídavou výuku v centrech nebo variantu, kdy jeden rodič může zůstat s mladšími dětmi doma, aby jim umožnil učení. Samozřejmě, že to vůbec neznamená, že by příznivci sebeřízeného vzdělávání byli proti veřejnému školství, jsou jen proti nucenému nátlakovému vzdělávání.

Kromě toho je důležité zmínit, že existují některé bezplatné metody, jako například GROW SDE, družstevní nepodnikatelský model bez školného, vytvořený Dr. Sundiatou. Pokud vás zajímá, jak toho lze dosáhnout, začněte jeho videem „How To Start A Tuition-Free ALC/Unschool Cooperative UnBusiness“. 

„Sebeřízená struktura“ neznamená „žádná struktura“

Vzpomínám si na situaci před mnoha lety, kdy jsme sledovali na místním hřišti s dalšími rodiči, jak si naše děti hrají, a rodič stojící vedle se mě zeptal, kam chodí mé děti do školy. Když jsem řekl jméno školy, ostatní na mě tupě zírali, a tak jsem dodal stručné vysvětlení o škole a o sebeřízeném vzdělávání. Reakce byla jako vždy: „Ach, mé dítě by nemohlo do takové školy chodit, potřebuje strukturu.“ Odpověděl jsem něco jako: „Ale škola mých dětí má pevně danou strukturu, o hodně více než jakákoli běžná škola, jen je to struktura, o níž rozhoduje celá komunita a kterou mohou všichni kdykoli změnit. Když rodiče říkají, že jejich dítě potřebuje strukturu, mnohdy tím myslí, že jejich dítě potřebuje, aby se mu řeklo, co má dělat.“ Tehdy mi došlo, jak si nezískávat přátele mezi rodiči na hřišti.

Od té doby jsem svou odpověď zjemnil, ale pořád platí, že prostředí sebeřízeného vzdělávání, včetně unschoolingových domácností, většinou vyžaduje mnohem více strukturovanosti, než jakýkoli autoritářský prostor, kde člověk prostě jen musí naslouchat výše postavenému. Přesto pořád slýchám slovní spojení jako „žádná struktura“ používaná ve světě sebeřízeného vzdělávání k popisu toho, co děláme (a nechtějte, abych začal o nesprávném používání slova „anarchie“, které je často chybně považováno za synonymum „chaosu“!). Je mnohem náročnější komunikovat s celou komunitou či rodinou, vyjednávat svoje potřeby, nacházet řešení vyhovující všem a ne jen autoritě (či dokonce vládnoucí většině). Toto úsilí vyžaduje zavedení více struktury jako například společné dohody, otevřenou komunikaci, způsoby řešení konfliktů, které podporují vzájemnou pomoc, a tak dále. Proto vás vyzývám, abyste namísto jakýchkoli zmínek o nedostatku struktury zvážili spíše užívání slovních spojení jako „sebe-strukturovaný“ či „komunitní struktura“. 

Bonusové slovo: „studenting“

Slíbil jsem, že nabídnu tři slova k náhradě, a to jsem splnil. Kromě toho však nabízím jedno další slovo, které nemá náhradu, jelikož se jedná o nové slovo. S tímto termínem jsem přišel, když jsem studoval magisterské studium na Parsonově škole designu, která je součástí univerzity The New School. Na této univerzitě jsem jak studoval, tak vyučoval (můj způsob, jak se nezadlužit, jelikož univerzita nabízela hodinu studia zdarma za každou odučenou hodinu). Pracoval jsem na třech katedrách a studoval na dalších dvou, a tak jsem v průběhu těch letech, než jsem se dopracoval k diplomu, postupně poznal každého – myslím tím opravdu každého! A tak se stalo celkem běžným jevem, že když jsem přecházel mezi třídami, lidé mě zdravili a ptali se, kam jdu.
„Na přednášku,“ byla často má odpověď, načež někdy následovala druhá otázka: „Učit?“
Když to byla přednáška v rámci mého magisterského studia, často jsem ke své odpovědi postrádal slova: „Ne, …?“
Jak říct tomu, když já jsem ten student? „Učit se“ znělo trochu příliš …počestně? Správná odpověď byla, že jdu na přednášku studentovat. 

Právě tehdy jsem si uvědomil, že anglický jazyk má pouze pasivní podstatné jméno být studentem a ne akční sloveso pro studentování. A tak jsem se rozhodl jej vytvořit a začal jsem ho používat: „Ne, studentuju,“ usmál jsem se v odpověď (přiznávám, že odpovědí byl často rozpačitý výraz). Při svých cestách po světě jsem se pravidelně ptal ostatních, jestli mají ve svém jazyce jiné sloveso pro bytí studentem než „učit se“. Téměř ve všech případech jsem se dozvěděl, že ne (podle všeho ve francouzštině mají dvě slova, z nichž jedno je blízko „studentování.“ Ale nepamatuji si ho a ani netuším, zda by bylo či nebylo odpovídající…).

Chci tím říci, že dokonce náš jazyk nás zrazuje tím, že žáka dělá pasivním a učitele aktivním (nebo už jen tím, že je striktně od sebe odděluje). Aby se sebeřízené vzdělávání stalo nejen „tradičním“, ale také „obvyklým,“ potřebujeme se otevřít jiným způsobům přemýšlení, to znamená odškolnit se. Naše myšlení je ovlivněno slovy, které používáme. Vyzývám vás, abyste se přidali a vymýšleli nová slova, která budou utvářet naše myšlenky na naší neochvějné cestě celoživotním učením, i v těch chvílích, kdy se rozhodneme pro mentora, pro naše studentování.

A pokud byste znali slovo pro „studentování“ v jiném jazyce, prosím sdílejte jej se mnou na alexander@self-directed.org. Díky!

Original article: Nesprávné používání slov

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.