Během svého mládí jsem sledoval seriál, který mi v té době přišel zábavný. Jak jsem rostl, moje potěšení z pořadu klesalo, ale uvědomil jsem si, že fascinace se naopak zvyšuje. Když se dívám zpětně, docházím k závěru, že tento pořad – sobotní kreslený seriál – byl ve skutečnosti velice chytrou metaforou americké společnosti, ve které jsem vyrůstal. Jmenoval se Šmoulové. Pokud jste Šmouly nikdy neviděli, mohu vás ujistit, že co se týče zábavy, o mnoho jste nepřišli. Ale přišli jste o velice zajímavé paralely mezi jejich a naší společností. Je mi jasné, že si někdo může říct: „Pochopil jsem narážku na Matrix, zdráhavě jsem toleroval odkaz na Star Wars, ale teď mám opravdu pocit, že se Šmouly už to bude i na mě příliš.“ Mějte strpení.

Pokud jste o Šmoulech nikdy neslyšeli, jedná se o taková malá modrá stvoření s bílými čepicemi a kalhotami, dle svých slov byli vysocí jako tři jablka a žili v kouzelném lese, kde bydleli pod houbami. Téměř všichni Šmoulové jsou bezradní a závislí členové patriarchální společnosti vedené Taťkou Šmoulou, jehož vzhled nápadně připomíná Karla Marxe, což je zajisté pouze náhoda. Jejich vesnice má knihovnu, ale naneštěstí pro všechny ostatní Šmouly, Taťka Šmoula je jediný, kdo tam může vstoupit. Jediný Šmoula, který knihovnu navštívil, byla Taťky Šmouly dcera/konkubína Šmoulinka, ale to tady teď řešit nebudeme. Jelikož nikdo jiný do knihovny nesmí, můžeme usuzovat, že všichni jsou negramotní. Kvůli tomu jsou bezmezně závislí na údajné moudrosti Taťky Šmouly, což zcela eliminuje vznik originálních šmoulích myšlenek. Vinou záměrného udržování Šmoulí populace v ignoranci byl údajně benevolentní diktátor Taťka Šmoula schopen přesvědčit ostatní o své schopnosti kouzlit. Ve skutečnosti uchovává v knihovně několik knih o magii. Když se však pokouší kouzlit, téměř vždy selže. Ale, ke štěstí Taťky Šmouly, všichni ostatní jsou naprostí idioti a věří, že jeho kouzla opravdu fungují, čímž zvyšuje svoji legitimitu jako jejich vládce.

Nejvíce fascinující prvek tohoto pořadu představuje vnitřní dynamika šmoulí společnosti. Nejvyšší hodnotou se zdá být uniformita. V případě, že se nějaký Šmoula odchýlí od ostatních svojí osobností, dostane přezdívku, která má všechny upozornit na jeho nekonformní chování. Je též zajímavé, že jediný Šmoula oplývající nějakým vzděláním, nese přezdívku Koumák, a dostává se mu nejvíce opovržení ze všech. Většina Šmoulů považuje Koumákovy intelektuální vsuvky do jejich prázdných konverzací za otravné. Koumák byl také považován za vyvrhela, protože nemluvil stejným přízvukem, jako všichni ostatní. Jejich jazyk byl neuvěřitelně jednoduchý a z nějakého důvodu dokázali nahradit slovem Šmoula jakékoliv podstatné jméno i sloveso. Buďto jim věta dávala smysl, nebo se o její nesmyslnost vůbec nezajímali. To byla Šmoulí společnost. Místo, kde neustálé potlačování samostatného myšlení bylo nezbytné pro udržování autoritářské, proti-racionální komunity. Proč mě Šmlouvé bavili? Rozhodně nabízeli spoustu zábavy, dobrodružství, jasných barev; všechny věci, které přitahují děti k televizi. I jako osmiletý chlapec jsem si nakonec uvědomil, jak jsou Šmoulové hrozně předvídatelní, až pro mě přestali být zábavní. Ale tato uniformita a předvídatelnost zjednodušovala život jejich vůdci Taťkovi Šmoulovi.

Pokud si dobře pamatuji, Šmoulové běželi ráno od 10 do 10:30 každou sobotu, a pokud jste nějaký díl propásli, stejnou myšlenku jste mohli získat chozením do státní školy sedm hodin denně, od pondělí do pátku. Myšlenku, že pro zajištění harmonie ve společnosti a pro pohodlí těch, kteří jí vládnou, je potřeba velké osobní oběti – individualita musí být utišena a jednotlivec nesmí existovat. Pokud byste promluvili s jakýmkoliv vládcem z kteréhokoliv období historie, řekne vám o lidech skoro to samé. Bude tvrdit, že lidé jsou nebezpeční a iracionální, čímž samozřejmě myslí, že tyto zmatené bytosti budou často jednat ve svém vlastním zájmu, namísto zájmu těch, kteří se jim snaží vládnout, což je poměrně nepříjemná vlastnost. Dokonce ani důkladný výcvik v podřízení se a poslušnosti nemusí být dostatečný k zajištění pokračujícího statu quo, který vládnoucím lidem vyhovuje. Takže k poslušnosti musejí být přidané nové lekce. Druhá lekce, vystavěná na základní lekci, je přizpůsobení se. Přizpůsobení se spolu s poslušností říkáš? Ano, rozhodně. Protože i když jeden z těch otrlejších bude poslušný a dobře vychovaný podle stanovených norem lidí u moci, stále existuje možnost, že by mohl mít své vlastní nezávislé myšlenky. A nikdo neví, kam by to až mohlo vést. Takže je velmi důležité potlačit tuto hrozbu hned v počátku a ujistit se, že i když mají někteří lidé nekonformní myšlenky, nevysloví je a ani nezačnou realizovat. Lidé si mohou myslet, co chtějí, ale pro zachování status quo je nutné vyvarovat se vyřčení těchto myšlenek a jejich následné realizaci. Zde přichází na řadu přizpůsobení se. Pokud zkombinujete přizpůsobení s poslušností, nemusíte se téměř ničeho obávat, protože pravděpodobně žádné vlastní myšlenky ani nevzniknou.

Ale vždy budou existovat lidé, kteří se prostě přizpůsobit nechtějí. Autoritativní sociopati a intelektuálové, jež zasvětili celou svou inteligenci na zachování současného status quo, přesně vědí, o kterých lidech mluvím. Je mi jasné, že pravděpodobně nikdo z nich mě právě neposlouchá, ale pokud ano, rád bych chvíli mluvil k nim: Ahoj autoritativní sociopate nebo temný, intelektuální, elitářský, centrální plánovači. Vy víte, o kom mluvím; mám na mysli nekonformisty, kteří říkají: „Hmm, chci mít své vlastní myšlenky. Hmm, nejsem si tak jistý, že Země je placka, kolem které obíhá celý vesmír. Hmm, myslím, že vědecká metoda představuje lepší způsob popsání světa než starověký mysticismus. Hmm, nemyslím si, že bychom měli celou ekonomiku zakládat na otroctví. Hmm, nemyslím si, že násilí je tím nejlepším způsobem, jak řídit společnost.“ Jen dělají potíže, jsou osinou v zadku. Chtějí zkrátka měnit vše, co je teď dobré. Tak to by stačilo, dále už k autoritativním sociopatům mluvit nebudu. Ale pokud poslouchají, vědí, o čem mluvím.

Tento výcvik poslušnosti rozhodně není praktikován jen ve státním školství, ani se nejedná o záležitost poslední doby. Myslím, že jsem zde již shrnul historii jako dlouhý příběh, jež se stále opakuje ve smyčce, a ve kterém velmi malá skupina lidí ovládá velkou skupinu lidí pomocí strachu nebo síly. Přizpůsobení spolu s poslušností jsou naprosto nezbytné pro dosažení takového cíle. Pokud mají být lidé ovladatelní, musejí být předvídatelní. Na začátku této epizody jsem pouštěl klip Johna Taylora Gatta, kterého jsem již několikrát zmiňoval, kde nás nabádal, abychom nepřemýšleli o vývoji povinného školství v Americe jako o konspiraci. Není to tak jednoduché a obávám se, že v předchozích epizodách School Sucks podcastu jsem mohl některé posluchače nabádat k vytvoření představy, kde John Deway, Horace Mann, Woodrow Wilson a Alexander Inglis sedí u stolu v zakouřené místnosti a plánují, jak udělat americké děti v 20. století hloupé a navzájem si podobné. Ale tak jednoduché to zkrátka není, historie je složitá. Státní vzdělávání bylo utvářeno mnoha různými zájmovými skupinami, ale původní systém vytvořený v Prusku, měl produkovat slušné občany a vojáky podle vládních standardů. Když byl převzat Amerikou, plnil také náboženský účel, a poté v průběhu průmyslové revoluce bylo jeho cílem produkovat spolehlivé a předvídatelné pracovníky do továren. Ať už se bavíme o armádě, náboženství nebo průmyslové pracovní síle, zásadní roli hraje vždy přizpůsobení se, ne vzdělávání, které prioritou nikdy nebylo a nikdy nebude. V prvních dvou desetiletích 20. století byla tato lekce mohutně prosazována. Ve své knize For a New Liberty popisuje Murray N. Rothbard v kapitole o vzdělávání jeden takový příklad.

„Nejambicióznější pokus fanatiků státního školství maximalizovat svou kontrolu nad dětmi proběhl v Oregonu na počátku dvacátých let. Stát Oregon, jenž nemohl vydýchat ani soukromé školy certifikované státem, přijal 7. listopadu 1922 zákon, který postavil soukromé školy mimo zákon a donutil všechny děti navštěvovat školy státní, což představovalo vyvrcholení snu pedagogických intelektuálů. Státní úřady konečně nahnaly všechny děti do „demokratizujícího“ modelu uniformního vzdělání. Nejvyšší soud USA naštěstí shledal zákon v roce 1925 protiústavní a prohlásil, že „dítě není pouhým výtvorem státu“, a tvrdil, že byl oregonský zákon v rozporu s „fundamentální teorií svobody, na které všechny vlády Unie stojí.“ Fanatici státního školství se již nikdy neodvážili zajít tak daleko. Ale plyne z toho ponaučení, pokud si uvědomíme, jaké síly stály za snahou zakázat konkurenční soukromé vzdělání ve státě Oregon. Strůjci zákona nebyli, jak bychom mohli očekávat, liberální či progresivní pedagogové či intelektuálové; strůjcem byl Ku Klux Klan, tehdy silný v severských státech, který prahl po likvidaci farního školního systému katolíků a také po umístění všech dětí katolíků a imigrantů do neoprotestantských a amerikanizujících státních škol. Je zajímavé podotknout, že Ku Klux Klan byl toho názoru, že podobný zákon je nezbytný pro „zachování svobodných institucí“. Je příhodné si uvědomit, že velmi vyzdvihovaný „progresivní“ a „demokratický“ systém státních škol měl své nejvášnivější zastánce mezi nejbigotnějšími Američany, mezi lidmi toužících po pošlapání různorodosti a rozmanitosti v Americe.“ [1]

Zmiňované období americké historie, které Rothbard popisuje, bylo velice zajímavé. Mohlo by být přínosné zamyslet se nad děním v některých dalších oblastech americké společnosti během těchto prvních desetiletí. Expert na efektivitu Frederick Taylor [2] tvrdě pracoval na nalezení způsobů, jak přeměnit lidi na efektivnější stroje v průmyslovém procesu nebo masové výrobě. Průkopník styku s veřejností Edward Bernays [3] se snažil, jak by to pravděpodobně sám řekl, napojit na iracionální a podvědomé touhy lidských zvířat za účelem jejich zformování do předvídatelnějšího a ovladatelnějšího stáda pro pohodlí politických vůdců, jež ho zaměstnávali. Ve školství to byli lidé jako Alexander Inglis, kteří se snažili dosáhnout úplně stejných cílů. Již jsme mluvili o Inglisem definovaných šesti funkcí povinné školní docházky. Druhou funkci nazval integrační funkcí.

Inglis píše: „Nároky společnosti vůči druhému stupni základního vzdělávání jsou nezbytné pro zajištění rozvoje jednotnosti myšlenek, zvyků, ideálů a standardů nutných pro sociální pospolitost a solidaritu. Z toho vychází integrační funkce druhého stupně základního vzdělávání, která zvláště v této zemi neustále nabírá na důležitosti z několika důvodů:
1. Zvyšující se složitost moderní demokracie neustále navyšuje potřebu společných vědomostí, jednání a myšlenek. První stupeň základního vzdělávání se stává pro tuto potřebu nedostatečný.
2. Dochází ke zvyšování různorodosti populace v této zemi a tím se neustále rozšiřuje rozmanitost společenské dědičnosti, což dělá proces sociální integrace stále složitější.
3. Zvyšující se rozmanitost průmyslových zaměstnání a životních podmínek neustále posilují diferenciaci, čímž vedou k nutnosti posílení integrace za účelem jejího vyvážení.
4. Ostatní instituce, které dříve představovaly nositele integrační funkce, byly změněny takovým způsobem, že již nemají dostatečnou integrační sílu, nebo se ukázaly jako nedostatečné pod změněnými podmínkami společnosti, např. církev a náboženství.“

Také stojí za zmínku, že Inglis vnímal integrační funkci společně s další funkcí – odlišující. Krátký úryvek: „Integrační funkce musí být vždy vnímána ve vztahu s odlišující funkcí druhého stupně základního vzdělávání. A jejich vztah musí být považován za doplňkový spíše než protichůdný, zejména z důvodu faktorů integrace a diferenciace v procesu společenské evoluce.“ Společenská evoluce – to zní jako velký projekt pro jednoho člověka, chlápka, který píše knihu. „Podobně jako integrační funkce vzniká z nezbytnosti vývoje určitého množství stejnorodosti z heterogenní populace za účelem zajištění společenské solidarity, stejně tak odlišující funkce vzniká z nezbytnosti využití rozdílů mezi jednotlivci za účelem stanovení společenské efektivity.“ A pokud bychom tomu chtěli nasadit korunu, připomeňme si citát Johna Deweyho, který řekl: „Nemůžete udělat socialisty z individualistů. Děti, které dokáží samy přemýšlet, ničí kolektivní harmonii společnosti.“

Je zajímavé, jak tyto cíle, touhy a plány lidí jako je Horrace Mann, John Dewey nebo Alexander Inglis a dalších, jsou stále opakovány dodnes, v roce 2009, lidmi, kteří tímto systémem prošli. Je lhostejné, jaké argumenty použiji proti státnímu vzdělávání, nezáleží na důkazech, kterými podpořím tyto argumenty, mnoho lidí mě stejně nechce poslouchat. Pravděpodobně z důvodu, že pokud vlastní nemovitosti, jsou silně zapojeni do procesu financování školského systému a samozřejmě jeho pokračujícího růstu. [2] Možná tam posílají své děti od pondělí do pátku. Ale v čem jsou lidé opravdu dobří, jak jsem již říkal, je ospravedlňování. Když argumentujete proti něčemu jako státní vzdělávání, rychle budete přerušeni a začne ospravedlňování. Lidé řeknou: „Školy poskytují socializaci“, což je eufemismus pro indoktrinaci a standardizaci. Ale oni to sdělí v pozitivním slova smyslu, že se děti ve škole učí být společenské. Což je opravdu skvělé, viďte? Socializace, kterou se ve škole naučíme – jak se zařadit do party, kde všichni vypadají a chovají se téměř identicky, a zároveň být nepřátelští vůči lidem, kteří vypadají nebo se chovají odlišně. A co je nejdůležitější – nikdy nedělat nebo neříkat nic, kvůli čemu bychom vyčnívali. „Socializace.“ A pokud si rodiče myslí, že škola nabízí něco magického v jejím formátu, rozvrhu, rutině, které jejím dětem dávají tuto socializaci prostřednictvím osmózy, měl bych pro ně návrh: Dejte své děti do vězení. Pravděpodobně nebudete potřebovat celých dvanáct let jako ve škole, protože vězení je ještě společenštější než škola. Je to dokonce větší a zatuchlejší betonová budova s ještě více lidmi, kteří tam nechtějí být a kteří jsou donuceni spolu pobývat. A ano, na obou místech dostanete jídlo zdarma, jsou zde nějaké aktivity, též trocha učení. A na obou místech je nezbytně nutné, abyste se přidali do party. Pokud tak neučiníte, je s vámi konec. Ve škole společensky, zatímco ve vězení se bavíme spíše o situaci sexuálního zneužívání. Ale poté, co dítě projde prvními devíti lety výcviku přizpůsobení se a pozná, jak je důležité se zařadit do homogenní skupiny, nejsem si jistý, v čem jsou ty dvě situace odlišné pro dítě přicházející na střední školu, které se musí potýkat s tlakem na přizpůsobení se. Během základní školy byly dobře vycvičeni. Takže jen takový návrh pro rodiče, kteří chtějí své dítě poslat do školy, a kteří podporují školy kvůli jejich socializaci, mrkněte na vězení. Je jich mnoho, stále se budují nové a nové. A stejně jako v každé společnosti, která se pomalu ale jistě přibližuje k totalitě, přijímací řízení ve vězení je stále jednodušší a jednodušší.

V následující epizodě budeme více mluvit o projevech výcviku přizpůsobení v dospělé společnosti. Jinými slovy, jak tento výcvik zařazení se do ovladatelné a předvídatelné skupiny vede k zabíjení a okrádání společensky tolerovaným způsobem, jejž někteří nazývají politika. Také budeme mluvit o dalších způsobech, kterými se přizpůsobení projevuje v dospělém světě. A když to uděláme, odhalíme hlavní účel povinné školní docházky. Protože jsme viděli, jak se různé skupiny snažily využít moci státu ke svému vlastnímu prospěchu – náboženské, průmyslové, Ku-Klux klan. A dokonce i dnes v moderní korporátní struktuře je většina lidí jako včely v úlu, není od nich vyžadováno, aby mysleli sami za sebe a vytvářeli originální nápady. Požaduje se pouze zařazení do stroje, do kóje. Ale hlavní účel za tímto přizpůsobením se je… Ve společnosti není problém, když lidé mají malé neshody ohledně zdravotnictví, kdo by měl mít možnost sňatku, o problematice potratů. To je v pořádku, dokud se všichni přizpůsobí myšlence, že společenské problémy se řeší pomocí násilí. Násilí páchané cizinci, kteří vědí, jak řídit váš život lépe než vy. Že určití lidé mají určitá privilegia, že určití lidé mají právo iniciovat násilí vůči ostatní. Dokud o tom bude drtivá většina lidí přesvědčena, mohou spolu nesouhlasit o čemkoliv nedůležitém. A tyto neshody vedou k malým sekcím nových předvídatelných skupin. Politici to zbožňují, protože poté mohou cestovat a cílit určitá sdělení těmto předvídatelným skupinám. Přesně vědí, co říci, na čem dané skupině záleží a která se dokonce i nějak nazývá, takže je to pro politiky vskutku jednoduché. A pokud mají štěstí, tyto skupiny dokonce začnou mezi sebou bojovat a to považují vůdci již od dob antických her za nesmírně zábavné.

Skryté lekce školy I.: Přizpůsobení se a poddajnost
Skryté lekce školy II.: Poslušnost je ctnost

Original article: Skryté lekce školy III: Utišení sebe sama

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Tento týden budeme pokračovat tam, kde jsme minule skončili – začneme identifikovat a poté rozebírat lekce, které jsou dle mého mínění obsaženy v osnovách státního vzdělávacího systému nejen v Americe, ale pravděpodobně po celém světě. Nejdůležitější lekci představuje myšlenka, že poslušnost, slepá oddanost autoritě, je nějakým způsobem ctností. Jedná se o jednu z nejnebezpečnějších myšlenek, které lidé uvěřili. Znovu a znovu a znovu, velmi zlí lidé ohromně profitovali ze slepé poslušnosti dobrých lidí. Jedná se v podstatě o celou lidskou historii, ne úplně celou, ale její velkou část. Stejně jako je tomu s neskutečně děsivým státním násilím, poslušnost slouží jako základ, na kterém mohou být postaveny další zlé věci. A tímto způsobem v podstatě funguje státní vzdělávání. Myšlenku, že poslušnost je ctnost, považuji za základní lekci, ze které mohou vyplývat některé další velmi nebezpečné lekce.

Rozhodl jsem se, že nejlepším způsobem, jak se s tímto tématem vypořádat, bude pomocí zkušenosti z minulé soboty a tím, jaké myšlenky tato zkušenost vyvolala. Byl jsem v Exeteru, ve státě New Hampshire, kde jsem vyučoval k testu SAT a se skupinou studentů jsme řešili matematické problémy objevující se v testu. SAT není testem vědomostí nebo konceptů, které by měli studenti znát. Jedná se spíše o test kritického a logického myšlení, což je důvodem, proč s tím má tolik studentů problémy. Přeci jen, kritické a kreativní myšlení a schopnost rozlišit logické a nelogické argumenty jaksi nejsou součástí odpadu, kterým vás pod nátlakem krmí během dvanácti let státního vzdělávání. Takže tu minulou sobotu jsem se snažil studenty naučit strategie, jak přistupovat k problémům kriticky a kreativně, a jak je poté logicky vyřešit. Uprostřed tohoto cvičení jeden ze studentů řekl: „Víte, já jsem zkrátka nebyl vyučován k přemýšlení. Učili mě spíše takto: zde je problém, zde je vzorec, který mohu požít, a když je dám dohromady, dostanu výsledek.“ Podle mě to zní spíše jako proces na výrobní lince. Vezmete jednu věc, pak druhou, spojíte je dohromady a poté jdete dál. To není kritické ani logické myšlení. Děti jsou vycvičovány, aby přemýšlely jako pracovníci v továrně u výrobní linky. A přitom teď mluvím o studentech s excelentními studijními výsledky. Soudě podle výrazu jeho tváře a tónu hlasu bylo jasné, že je frustrován ze setkání s matematickým problémem, kde nejlepší přístup spočívá v kritickém myšlení a kde nebyla jasná cesta k cíli určená nějakým expertem či autoritou. Vypadalo to jako malá krize a ostatní studenti s ním souhlasili.

Tím jsme se dostali k podstatě školy – nejenže nás vycvičuje, abychom dělali věci, které jsou nám řečeny, ale též nás učí chtít dělat věci, které jsou nám řečeny. Moje zkušenost z minulé soboty je dobrým příkladem, jak nepatrným způsobem je tato lekce vyučována. Vzpomněl jsem si na knížku, jež jsem četl před mnoha lety a kterou jsem už téměř zapomněl. Po návratu domů jsem ji začal hledat. Byla to kniha dalšího bývalého učitele ze státní školy, Jonathana Kozola, pojmenovaná velice příznačně Noc je tmavá, a jsem daleko od domova. Nevím, co přesně tím Kozol myslel, ale já jsem ji vždycky interpretoval dvojím způsobem: noc je tmavá co se týče vědomostí, přičemž vědomosti jsou světlem a osvícením a jsem daleko od domova – pokud domov je pravé já, život v sebeúctě, respektu a seberealizaci. Pokud jste prošli státním vzděláváním, jste opravdu daleko od domova. Třetí kapitola knihy se zabývá poslušností. Na základě sobotní zkušenosti se mi vybavil první odstavec této kapitoly, který začíná citací George Bernanose: „Neustále a stále rychleji vzrůstá počet poslušných a poddajných lidí.“ Pokud se zamyslíte nad lidmi, jejichž citace jsem četl minule, byli by tímto zhodnocením zcela jistě nadšeni.

Po citaci Bernanose začíná kapitola tímto odstavcem:

„Ve státních školách v Bostonu, stejně jako v jiných městech, byl po dlouhá desetiletí v rámci výchovy charakteru recitován následující verš: Každý den a všemi způsoby je naší povinností býti poslušní. Ti, kteří se dnes již tento verš neučí, se učí podobné. A ti, kteří se poslušnosti nenaučí z veršů, se ji naučí dalšími způsoby. Ale všichni mladí muži a mladé ženy, kteří jsou podrobeni školní docházce, se to nějakým způsobem naučí.“

Studenti, s kterými jsem v sobotu pracoval, se poslušnost naučili. O něco dále Kozol píše:

„Důraz není kladen jen na dodržování zaběhnutého pořádku, ale obzvláště na dodržování čehokoliv, co už je v pohybu, když se tam dostaneme. Jelikož se zdá, že vše funguje – budovy se staví, továrny hučí, letadla létají, stát funguje – v době, kdy se dítě dostane do školy, učitel ve skutečnosti schvaluje politické a morální status quo, i když to takhle na rovinu neřekne. Místo toho nabízí jen dobrou povahu a zdánlivě nezkreslené názory. Je dobré být pozitivní a špatné být negativní. Praxe zahrnuje jak učitele, tak děti, kteří od začátku pozitivně schvalují velký a vražedný vojenský průmysl a pokračující hladovění, podvýživu, retardaci chudých dětí, zdravotní návyky v ghettech na severu a farmách na jihu, simulaci demokracie rituálem v podobě nesmyslné volby mezi kandidáty, kteří mají prakticky stejné názory. Problém je, že tento systém nevyžaduje žádnou odvahu, žádné sebevědomí, žádné rozhodování říci ano těmto procesům. Škola ve skutečnosti schvaluje jako pozitivní přístup ten, kterého jsme schopni v podstatě i ve spánku. Opak představuje negativní přístup, který je ve škole považován za lehkovážný a necivilizovaný. Nebuďme negativní a nepřátelští, neoddávejme se nekonstruktivní kritice, pokusme se najít dobré věci. Nyní jsme už jen krůček k důležitější a mnohem nebezpečnější myšlence, že bychom nejenom neměli, ale ani nemáme morální právo ničit jakoukoliv strukturu, systém nebo stroj, dokud nejsme sami schopni vytvořit funkční model dle naší představy. „Není správné bořit zavedené pořádky“, říká učitel, „pokud nejsme schopni je nahradit.“ „Není potřeba příliš odvahy na útok proti tomu, co lidé dělají nebo říkají“, říká učitel, „těžké je nabídnout něco lepšího.“ „Mnoho lidí dlouho pracovalo na těchto příbězích, Susan, a na těchto ilustracích a na tisku této knihy. Pro tebe je velmi jednoduché kritizovat jejich práci, aniž bys navrhla alternativu.“

Tato nepatrná lekce názorně ukazuje, jak jsou stát a jeho instituce udržovány, a jak lidé tiše přijímají nařízení autorit v jejich životech. Ale název této kapitoly v Kozolově knize je Říci ne, a když jsem ji po mnoha letech znovu četl, vybavilo se mi mnoho myšlenek, které vedly až k psychologovi Nathanielu Brandenovi a také k uvědomění, že tato lekce slouží mnohem ničivějším účelům, než jen zachování státních institucí. Nathaniel Branden byl znám díky své práci na téma sebeúcty, která je podle něj velmi důležitá pro duševní zdraví. V podstatě se jedná o schopnost vytvořit bezproblémový vztah mezi realitou a vnitřní realitou každé osoby. V roce 1994 napsal knihu s názvem Šest pilířů sebeúcty – těchto šest pilířů je: 1) žít vědomě, 2) přijetí sebe sama, 3) zodpovědnost, 4) asertivita, 5) žít smysluplně, 6) osobní integrita.

Výcvik poslušnosti, který získáváme ve státním vzdělávání, nás vede k opuštění zodpovědnosti ve všech těchto šesti oblastech. Když jsem četl Kozola, připomnělo mi to čtvrtý pilíř – asertivitu. Nemáme na výběr říct NE. A pokud se zamyslíme nad věcmi, které se dějí v našem světě, kromě toho, co zmiňoval Kozol – podřízení se autoritě a státní moci, tak nemáme morální právo říci NE, odmítnout, nespolupracovat, což je velmi nebezpečná a destruktivní věc. Ale práce Nathaniela Brandena je jen jednou částí filozofie, která se nachází v protikladu k myšlence, že poslušnost je ctnost. Mluvím o filozofii, která se dostala do širšího povědomí, alespoň tedy ve Spojených státech v 50. letech. Od testu SAT, přes Johnatana Kozola až k Šesti pilířům sebeúcty Nathaniela Brandena, tuto síť myšlenek nyní rozšířím ještě dále.

[v podcastu následuje rozhovor s Ayn Rand o objektivismu]

Tento rozhovor z roku 1959 s Mikem Wallacem byl začátkem téměř půl století dlouhého pošlapávání Ayn Rand a její filozofie objektivismu v populární kultuře. V současnosti ji mnoho lidí bohužel považuje za filozofii sloužící k ospravedlňování sobeckosti, což je hodně vzdálené pravdě. Posměch a odmítnutí objektivismu Ayn Rand, jsou velice důležité pro zachování struktur v dnešní společnosti. Jak Mike Wallace řekl na začátku rozhovoru: Její filozofie hrozí útokem na kořen zla, o kterém stále mluvím; i když Mike Wallace ho nazval státem a náboženstvím. Tyto základy musíme ochraňovat a udržovat, jsou přeci naší tradicí, že? To přeci nemůžeme zpochybňovat. Nejsem uctívačem Ayn Rand, rozhodně nebyla dokonalá. Nedokázala formulovat politickou filozofii, která by byla konzistentní s objektivismem, o kterém mluvila. Její následovníci se vydali také špatným směrem. Ale je důležité, abychom se podívali na její práci, ne jako na hřbitov myšlenek, ale jako na zahradu myšlenek. Jedna z krásných a důležitých věcí, která v této zahradě vyrostla, je filozofie svobody, o které jsem již mluvil na konci minulé epizody. Věci, které Rand říká, se můžou zdát drsné, útočné, mohou jít proti všemu, co jsme byli vyučováni a vycvičováni věřit. Ze své osobní zkušenosti můžu říct toto: Když nedáváte vaše vlastní štěstí na první místo, když nedáváte svoji sebeúctu a vaše hodnoty jako lidské bytosti nad vnější zájmy, jste pro ostatní lidi k ničemu. Tuto zkušenost jsem získal obtížně, po neúspěších v práci i v osobních vztazích. Objevení a přijetí jejích myšlenek a následné filozofie, která z nich vzešla, mě odvedla od osmnáctého roku sezení v lavici, kde jsem musel dělat úkoly, jež mi sdělovala nějaká autorita stojící před třídou, když jsem následoval svůj cíl vstoupit do státního vzdělávacího systému za účelem vyučování nesmyslů pasivním dětem a přivedly mě k nalezení své vlastní cesty jak učit, cesty, která slibovala více úspěchu a uspokojení, a co je nejdůležitější, konzistentnost s tím, co jsem považoval za morální a ctnostné. Nejsem Tony Robbins; co se týče kariéry, mého osobního a emocionálního života, mám před sebou rozhodně ještě dlouhou cestu, ale jsem si jistý, že nyní kráčím po správné cestě.

Na základě již vyřčeného, pojďme odpovědět na otázku kritického myšlení, kterou jsem položil na začátku. Proč je poslušnost ve skutečnosti opakem ctnosti? Přičemž poslušností myslím poslušnost vůči autoritám, slepou poslušnost, bezvýhradnou poslušnost k lidem, kteří se vám snaží vnutit svou vůli. Zde je citát autorky a filozofky Ayn Rand: „Pokud bych mluvila vaším jazykem, řekla bych, že jediným morálním přikázáním je: Přemýšlej. Ale morální přikázání je samo o sobě protimluv. Morální je zvolené, ne vynucené. Pochopené, ne podřízené. Morální hodnota je racionální a rozum nepřijímá žádná přikázání.“ Vidíme, jak filozofie svobody vychází z jejích myšlenek. Filozofie svobody říká: Ctnost existuje pouze tehdy, když máme na výběr a poslušnost znamená absenci výběru, takže slepá poslušnost znemožňuje existenci ctnosti. Jinými slovy ctnost znamená existenci výběru a poslušnost pravý opak.

Slepá poslušnost vůči autoritám je iracionální formou sebeobětování. A abych tuto myšlenku trochu rozvedl, chci, abyste se zamysleli nad dopadem výcviku k poslušnosti na tři hodnoty. První je rozum, druhá je účel a třetí sebeúcta. Proč tyto tři hodnoty? Jako hrdý majitel sám sebe je vaší zodpovědností se vzdělávat, řídit sám sebe a najít patřičnou motivaci k tomuto směru. Žádný člověk to nemůže udělat za vás. Váš rozum je vaším základním nástrojem pro získávání vědomostí. Mylně se domníváme, že věci jako je státní vzdělávání, učebnice nebo i dobrá kniha, jsou nástroje pro získávání vědomostí. Ale pokud byste vzali tu nejlepší knihu, nejvíce vzdělávací na celém světě, otevřeli ji na nejhodnotnější straně a dali ji před koně, banán, nebo vysavač, nic by se nestalo. Ale pokud ji dáte před uvažujícího člověka, jako jste vy, tak se otevřou nové možnosti. Vědomosti, které získáte pomocí vašeho rozumu, budou produktivní, dají vzniknout věcem, které jste si zvolili na základě vašich hodnot, cílů a ambicí. Produkt je dosažen pomocí účelu, jenž je tím směrem, kterým jsme se vydali k našim zvoleným cílům. Sebeúcta je motivačním faktorem. Je těžké se pohybovat určitým směrem k cíli, pokud necítíte, že jste toho cíle hoden. Jsem přesvědčen o tom, a rozhodně to není moje vlastní myšlenka, že musíte začít přemýšlet o sobě více ve smyslu hrdiny, který se vydal na cestu, která má za cíl větší osobní úspěch, k dosažení vašeho potenciálu. Nežijete a neexistujete pro účel někoho jiného, ne 5 % času, 10 %, 34 %, jen v pondělí, jen v úterý. Z kolika procent vašeho času věnujete cílům někoho jiného, pokud je to někdo neznámý, kterému na vás nezáleží, přesně z tolika procent jste otrokem. Existujeme pro svůj vlastní účel.

Také nám říkají, že bychom se měli obětovat pro iluzorní koncept zvaný obecné blaho. Nic takového ale neexistuje, je to pouze všeobecné označení, vymyšlené lidmi, kteří silně doufají, že se nikdy nedozvíte věci, které vám právě říkám: Že existujete pro svůj vlastní účel. Naneštěstí lidé, kteří nechtějí, abyste došli k poznání, nemusí spoléhat pouze na naději. Během dlouhé lidské historie tito lidé, megalomani, měli spolehlivé systémy, které mohli použít ke svým cílům. Během většiny z posledních dvou tisíc let, bylo nejspolehlivějším typem kontroly náboženství. V posledních stoletích převládla utilitaristická myšlenka etiky, že je úkolem malé skupiny vládnoucích elit poskytnout co největší dobro co největšímu počtu lidí. Ta opět splnila svůj účel velice dobře, přičemž účelem mám na mysli pěstování masové poslušnosti, ne poskytování největšího dobra pro co největší počet lidí. Výsledkem nadvlády většinou bývá, bez ohledu na čas a místo, útlak, krvavé války a sebeobětování. Za poslední století v moderním světě byla myšlenka, že sebeobětování, uniformita a poslušnost jsou ctnosti, rozšířena mezi lidmi pomocí státního vzdělávacího systému. Navzdory veškerému pokroku, všem změnám, které jste zaznamenali během vašeho života – věda, technologie, komunikace; moc se nemění nikdy. Vyšinutí lidé stále touží po moci, a když ji dosáhnou, stanou se jí ještě více vyšinutí a mocí opilí. Nezáleží na tom, jaký si oblékají kostým, na které židli sedí, jaký mají titul nebo jaké slávy se jim dostává a kterými procedurami ospravedlňují získání jejich moci nad ostatními. Definice moci a jejích důsledků je stále stejná v průběhu celé lidské historie. Tento druh nadvlády je umožněný masovou poslušností. Pro lidi toužící vládnout je výcvik poslušnosti nejdůležitější lekcí na světě a zároveň tou nejdestruktivnější pro vás. Nyní bych chtěl něco přečíst a poté bych se rád podíval na tři hodnoty, které jsem zmiňoval a v jakém jsou stavu po dvanáctiletém výcviku poslušnosti, kterým jsme všichni prošli. Úryvek je z románu Atlas Shrugged od Ayn Rand: „Aby mohl člověk žít, musí se řídit třemi hodnotami: rozumem, účelem a sebeúctou. Rozum jako jeho jediný nástroj k získávání vědomostí. Účel jako výběr štěstí, jež musí vnímat, aby štěstí dosáhl a sebeúcta jako jeho jistota, že je jeho mysl schopná myslet a on sám je hoden štěstí, což znamená hoden žít. Z těchto tří hodnot vyplývají veškeré lidské ctnosti.“

Pro zachování masové poslušnosti, systémů moci a autorit jsou mocichtiví lidé velice zruční ve zveličování a přilákání pozornosti k iluzorním výhodám jejich činů, zatímco úplně zamlžují náklady a následky. Nejlepší příklad je v každém jednotlivci. Přijímáme myšlenku, že naše životy jsou dobré kvůli těmto systémům, aniž bychom si uvědomili náklady obětované příležitosti v rámci nuceného života pod nimi. Většina lidí tak bez problémů vyměňuje rozum, účel a sebeúctu za iluzi služeb a ochrany poskytované úřady, které vznikají a jsou udržovány pomocí porušení jejich vlastnických práv a jejich vlastnictví sebe sama. Po dokončení výcviku poslušnosti, který je nezbytný pro život a pro tolerování tohoto iracionálního a neuctivého systému, je rozum nepotřebný. Ostatní za vás budou provádět většinu přemýšlení o důležitých věcech, účel bude stanoven ve velké míře ostatními a vaše sebeúcta bude měřena ochotou vzdát se prvních dvou hodnot ve prospěch iluzorního společenství nebo všeobecného blaha. Toto jsou cíle moderních státních vzdělávacích systémů, a pokud se podíváme na většinu lidí ve společnosti, v rámci které dnes žijeme, uvidíme, že byly z velké části splněny. Znovu bych vám chtěl připomenout Alexandra Inglise, a jak Gatto shrnul myšlenky, o kterých Inglis psal. Oněch šest cílů moderní školní docházky:

„1. Funkce přizpůsobení a adaptace. Školy mají ustanovit fixní zvyky reakce vůči autoritám, což samozřejmě absolutně znemožňuje kritický úsudek. Také to téměř ničí přístup založený na vyučování užitečných a zajímavých věci, protože nemůžete prověřit reflexivní poslušnost, dokud nevíte, jestli můžete donutit děti učit se a dělat hloupé a nudné věci.“ Tímto můžeme zamávat rozumu.

„2. Integrační funkce. Ta by mohla být nazvána funkce konformity, protože usiluje o co největší podobnost mezi dětmi. Lidé, kteří se přizpůsobí, jsou předvídatelní, což je velmi užitečné těm, kteří chtějí ovládat a manipulovat s velkou pracovní silou.“ Tento bod představuje konec rozumu a účelu.

„3. Diagnostická a řídící funkce. Škola by měla určit patřičnou společenskou roli každého studenta, čehož je dosahováno pomocí zaznamenávání výsledků matematicky a neformálně do kumulativní evidence ve smyslu vaší trvalé evidence. Ano, i vy jednu máte.“ Na shledanou rozumu, účelu i sebeúctě.

„4. Odlišující funkce. Jakmile byla jejich společenská role diagnostikována, děti by měly být rozděleny podle společenské role a vyškoleny jen do jejich povolené úrovně ve společenské mašinérii – a ani o krok dále. Přitom autority tvrdí, že děti mají dosáhnout svého maxima…“ Znovu konec rozumu, účelu i sebeúcty.

„5. Selektivní funkce, která se vůbec netýká lidských možností, ale Darwinovi teorie o přírodním výběru aplikovanou na upřednostňované rasy. Stručně řečeno, jde o snahu pomoci přirozenému řádu vědomými pokusy o vylepšení lidského plemena. Školy mají dostatečně jasně označit nezpůsobilé – špatnými známkami, pomocným umístěním a ostatními tresty – aby byli jejich vrstevníky považováni jako podřadní a v podstatě je odřízli od reprodukčního banku. K tomu jsou určena ona malá ponížení od první třídy výše: odplavit špínu do kanálu.“ Sbohem sebeúctě.

„6. Přípravná funkce. Společenský systém nepřímo vyjádřený těmito pravidly bude vyžadovat elitní skupinu správců. K tomuto účelu bude malá část dětí v tichosti vyučována jak řídit tento pokračující projekt, jak dohlížet a ovládat záměrně otupenou populaci, aby vláda mohla pokračovat nezpochybňovaná a aby měly korporace k dispozici poslušnou pracovní sílu.

Tohle je bohužel účel povinného státního vzdělávání v této zemi.“

Pokud se podíváme na předmět státního zájmu, a jak selhává téměř ve všech sférách, v případě vzdělávání a těchto šesti cílů to vypadá, že stát udeřil hřebík na hlavičku. Ale tyto problémy a výcvik poslušnosti mají řešení a východisko. Prvním krokem k tomuto řešení je uvědomění si, že zmiňovaný výcvik se ve vašem životě odehrál. Dnes vás zanechám s jednou myšlenkou, která vám možná pomůže najít cestu, pokud na ní již nejste. Nejste prostředky k cílům někoho jiného. Jste vaším vlastním cílem.

Skryté lekce školy I.: Přizpůsobení se a poddajnost
Skryté lekce školy III: Utišení sebe sama

Original article: Skryté lekce školy II.: Poslušnost je ctnost

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Na konci poslední epizody jsem položil otázku, proč je tolik lidí ochotno přijmout nebo vložit svou víru do tolika pokořujících a ochromujících myšlenek vytvářejících způsob, jakým by měla být společnost řízena. Tyto ideje jsem nazval autoritativní absurdity. Je to myšlenka, že nevlastníte sami sebe a že je v pořádku, když si někdo jiný nárokuje vlastnictví vás a vašeho majetku. Také mě zajímalo, proč tolik lidí ignoruje filozofii svobody anebo o ní ani neví. A možná nejvíce matoucí je fakt, že když těmto lidem o filozofii svobody řeknete, naštvou se a zaútočí na vás a začnou ospravedlňovat autoritativní absurdity. Řeknou něco typu: „Brette, nechápeš, jak jsou lidé hloupí. Potřebujeme stávající systém, protože lidé jsou idioti.“ Na což odpovím: „Dospělí jsou hloupí?“ A oni odpovědí: „Ano, tito lidé jsou všude. Je jich většina.“ Poté se zeptám: „Aha, tak k čemu je potom to dvanáctileté státní vzdělávání, když lidé, kteří jím projdou, jsou stále hloupí?“

V dnešní epizodě začneme hledat odpovědi na tyto otázky tím, že odhalíme skryté lekce v osnovách státního vzdělávání. Poslední dobou jsem často doučoval studenty k testu SAT (jeden z nejvýznamnějších standardizovaných testů používaných pro přijímání studentů na vysoké školy v USA, pozn. překl.), což je bohužel hlavní činností jakékoliv doučovací firmy, ačkoliv si myslím, že v tomto testu jsou příležitosti pro studenty ke zlepšení kritického myšlení, které by se jinak ve škole nenaučili. Se skupinami studentů jsem vedl diskuze o procesu státní školní docházky a shodli jsme se, že škola je něco jako montážní linka, kde vás mine ohromné množství informací a kde jste nedílnou součástí stroje a musíte se pohybovat určitou rychlostí, a kde není čas věnovat se sami sobě jako jedinci. Co se týče množství informací, které je na vás vrženo a očekáváno, že si je zapamatujete, tak je to podobné, jako kdybyste se snažili pít z požární hadice; ale raději nemíchejme metafory a zůstaňme u té s továrnou. Ve státním vzdělávání jsou přesto lekce, které nám jsou užitečné po celý další život. Mezi nimi jsou základy čtení, psaní a trocha matematiky (sčítání, odčítání, násobení, dělení, možná zlomky a procenta). Tyto dovednosti byly nezbytné pro práci v továrnách v 19. století. O moc více si toho ale nezachováme. Jistě, jsou zde další znalosti mimo osnovy, jako např. pravidla vybíjené. Avšak většinu lekcí, které si odneseme ze školy a které si většina z nás uchová po celý život, jsou ty, o nichž si ani neuvědomujeme, že jsme se je naučili. A právě na tyto skryté lekce bych se chtěl v nadcházejících epizodách zaměřit.

Jsem konspirační teoretik? Jsem šílenec nebo příliš paranoidní, protože naznačuji, že systém státního vzdělávání v Americe může mít určitý jiný motiv, než poskytování opravdového vzdělávání americké veřejnosti? A opravdu bych zašel příliš daleko, kdybych naznačil, že skutečnými motivy státního vzdělávání od jeho počátku až po současnost, jsou tři hlavní cíle? První spočívá ve vytvoření reflexní poslušnosti a ustálených reakcí v mladých lidech namísto kreativního a zvídavého myšlení. Účelem druhého je, aby se děti přizpůsobily do snadno ovladatelných a předvídatelných skupin. A třetí, aby se děti vzdaly své individuality ve prospěch větší skupiny, které jsou údajně součástí. Pokud byste odpověděli: „Ano, Brette, jsi paranoidní konspirační teoretik, protože zastáváš tyto názory.“ Následující otázka by mohla znít takto: „Jak je možné, že tyto tři cíle skutečného motivu státního vzdělávání přesně popisují společnost, ve které dnes žijeme?“ Vím, že většina lidí není velkým fanouškem historie, a vlastně ani učení obecně – díky státnímu vzdělávání. Nyní bych shrnul historii v 10 až 15 vteřinách. Lidská historie je pokračující příběh, který se odehrává ve smyčkách stále dokola. Příběh o tom, jak velmi malá skupina lidí ovládá o hodně větší skupinu pomocí strachu či násilí, čehož je dosaženo udržováním velké skupiny v ignorantství a v beznadějné závislosti na údajném vůdcovství zmiňované malé skupiny. A pokud si myslíte, že tato pravidla se vás v 21. století v Americe netýkají, je mi líto, ale byli jste obelháni. Všechny sociální, kulturní, politické a ekonomické problémy v Americe mají stejného jmenovatele a tím je nedostatek opravdového vzdělávání. Je to zvláštní, protože po dvanácti letech státního vzdělávání bychom měli být všichni opravdu vzdělaní. Pokud něco děláte 180 dní v roce po více než deset let, měli byste v tom být úžasní.

Než půjdeme dále, je potřeba si ujasnit některé pojmy. Lidé často nevidí rozdíl mezi státní školou a vzděláváním, což je první nedostatek. Vzdělávání je totiž celoživotní snaha o osobní růst, rozvoj a o integraci nových vědomostí. Státní škola nepředstavuje vzdělávání. Státní škola je spíše něco jako zpracovatelská továrna, kde jsou z kreativních a jedinečných dětí nakonec vytvářeni poslušní daňoví poplatníci, občané nebo vojáci. Státní škola je proces vytvořený za účelem přeměny dětí v následovníky, kteří se zařadí do ovladatelných a předvídatelných skupin, a kteří se vzdají vlastnictví sebe sama na úkor cizinců, kterým na nich nezáleží. Toto není konspirace. Jedná se o základní kurz řízení veřejnosti. Připomíná mi to jeden film, který jsem viděl asi 46krát. „Matrix je počítačově generovaný svět vytvořený za účelem udržet nás pod kontrolou a přeměnit lidské bytosti v baterie. Neo, jsi otrokem. Jako všichni ostatní ses narodil v okovech, do vězení, které nelze cítit ani se ho dotknout.“ „Vězení pro tvou mysl“, říká Morfeus. Možná si říkáte, jaký jsem nerd, když jsem v minulých epizodách přirovnával naši společnost k Hvězdným válkám a nyní k Matrixu. No, nejsem první a určitě ani poslední, kdo použije Matrix jako metaforu pro dění v našem světě. Lidé se snažili použít tuto metaforu různými způsoby, ale tento, myslím, je nejdůležitější. Vycvičují nás, abychom byli pasivní a reflexivně poslušní systému autority. Jakmile je tento výcvik dokončen a udržován po generace, různé dříve nepředstavitelné věci se pro tento systém autority stanou možnými. Dokud existuje celospolečenská reflexivní poslušnost, neexistují hranice její moci. Lidé, kteří se mohou skrýt za legitimitu systému, mohou dělat, co se jim zlíbí. A ostatní lidé ji ospravedlňují a co je nejdůležitější, poslušně ji následují. My samozřejmě neležíme v bazénu želatiny s kabely vycházejícími z celého těla, jako tomu bylo v Matrixu. Naše smysly nám nelžou, vnímáme svět takový, jaký je. Sice existují infračervené a ultrafialové paprsky, které nevidíme, a frekvence zvuku, které neslyšíme, ale rozhodně víme, že existují. Náš Matrix je psychologický a emocionální, protože i když naše smyslové vnímání je přesné, tak zpracování těchto vjemů je emocionální a psychologický proces. A kvůli tomu, co se s námi děje během dvanácti let uvnitř státního vzdělávání, jiní lidé tento proces řídí pro příliš mnoho z nás. Jinými slovy, našich pět smyslů, naše smyslové vnímání, nám zprostředkovává realitu. Co se stane poté a co děláme s touto realitou, závisí na naší schopnosti myšlení a logiky. Zdá se, že cílem státního vzdělávání je narušení tohoto logického procesu a namísto něj vložení jakési předprogramované představy reality tak, aby se přijímaná informace přeorganizovala do nějaké jiné myšlenky, která je jen jakousi pohodlnou verzí vytvořenou za účelem pomáhat nám v ospravedlňování, omlouvání a tolerování lidí, kteří nad námi mají moc a kteří ovládají náš život. Tento proces nebyl ničím novým se vznikem státního vzdělávání v Americe. Americký systém státního vzdělávání byl převzat z Pruska, o čemž jsem již mluvil v minulých epizodách. Prusko, předchůdce Německa a Třetí říše – dnes už víme, jak to u nich dopadlo. Ale tato myšlenka je tisíce let stará. Před osvícenstvím existovali lidé, kteří infikovali mysl lidských bytostí myšlenkami o slepém následování autorit. Byli z církve, duchovní, kteří ospravedlňovali chování králů a císařů tvrzením, že jednají z vůle Boží. Po osvícenství byli tito duchovní jen nahrazeni intelektuály, psychology a pedagogy, aby dosáhli stejného cíle. Takže i když jsou političtí vůdci těmi, kteří z tohoto procesu veřejné indoktrinace profitují, nejsou to jeho tvůrci.

Dnes, jelikož se jedná pouze o úvod, by myslím bylo dobré identifikovat některé z těchto elitářských intelektuálů a centrálních plánovačů, kteří byli zodpovědní za vznik a růst amerického systému státního vzdělávání. Zde bych chtěl přečíst úryvek z eseje od Johna Taylora Gatta nazvaný Jak veřejné vzdělávání mrzačí naše děti a proč, kde popisuje některé z těchto vlivů intelektuálů na systém, o kterém jsem mluvil. Jeden z těchto intelektuálů je Alexander Inglis, který napsal v roce 1918 knihu nazvanou Principy sekundárního vzdělávání. A právě o tom píše Gatto následovně:

„Inglis, po kterém je nazvaná přednáška o vzdělávání na Harvardu, zcela jasně tvrdí, že povinná školní výuka na tomto kontinentu měla stejný účel jako v Prusku ve 20. letech 19. století: pátá kolona pro buržoazní demokratické hnutí, které hrozilo tím, že umožní rolníkům a proletářům promlouvat u vyjednávajícího stolu. Moderní, industrializované, povinné školství mělo udělat jakýsi chirurgický řez do potenciálního sjednocení těchto nižších sociálních vrstev. Rozdělte děti podle předmětu, věku, neustálého testování a podle mnoha dalších nepatrných prostředků a bude nepravděpodobné, že by se tato nevzdělaná masa lidí oddělená v dětství, někdy znovu sjednotila v nebezpečný celek.

Inglis rozděluje účel – pravý účel – moderní školní výuky do šesti základních funkcí, z nichž každá stačí na to, aby se zkroutily vlasy těm dostatečně nevinným, kteří uvěřili třem tradičním cílům zmíněným výše.

1. Funkce přizpůsobení a adaptace. Školy mají ustavit fixní zvyky reakce vůči autoritám, což samozřejmě absolutně znemožňuje kritický úsudek. Také to prakticky ničí myšlenku vyučování užitečných a zajímavých věcí, protože nemůžete prověřit reflexivní poslušnost, dokud nevíte, jestli můžete donutit děti naučit se a dělat hloupé a nudné věci.

2. Integrační funkce. Ta by mohla být nazvána „funkce konformity“, protože její záměr je vytvoření co nejvíce navzájem si podobných dětí. Lidé, kteří se přizpůsobí, jsou předvídatelní, což je velmi užitečné těm, kteří chtějí ovládat a manipulovat s velkou pracovní silou.

3. Diagnostická a řídící funkce. Škola by měla určit patřičnou společenskou roli každého studenta, čehož je dosahováno pomocí zaznamenávání důkazů matematicky a neformálně do kumulativní evidence.“

To by prozatím stačilo, později bych chtěl tuto esej přečíst celou. Ale o přizpůsobení se a poddajnosti tu nyní mluvíme. Možná si říkáte: „Ale Brette, tohle jenom jeden chlápek řekl o jiném chlápkovi. A možná je Gatto jenom nějaký naštvaný břídil. Chtěl bych slyšet, co Inglis opravdu napsal v této knize.“ Mám dobré zprávy, protože tuto knihu právě držím před sebou, takže vám přečtu jeden úryvek. A opravdu bude stačit jakýkoliv úryvek, protože když čtu cokoliv, co Inglis v této knize napsal, tak způsob, jakým mluví o lidech, zní, jako kdyby byl správcem zoo:

„Dále musí být uznáno, že minimální úroveň všeobecné inteligence potřebné v každé společnosti musí záviset na množství privilegií udělených jednotlivci a na množství zodpovědnosti do něj vložené. Společnost, ve které je pro většinu jednotlivců velkou nezbytností podřízení se uvaleným požadavkům, vyžaduje mnohem nižší úroveň inteligence než společnost, kde se jednotlivec musí nejenom podřídit společenským požadavkům, ale také musí částečně rozhodovat o tom, jaké tyto požadavky budou.“ Jeho elitářství nezná mezí. V dalších kapitolách popisuje některé z funkcí, které zmiňoval Gatto.

Nyní si možná říkáte: „Dobrá, Gatto měl pravdu o Inglisovi, ale není možné, že Inglis byl jen izolovaný blázen?“ Samozřejmě, Inglis nemluví za celou komunitu intelektuálů a elitářských centrálních plánovačů, kteří v Americe vytvořili státní systém vzdělávání. Věnujme teď chvíli tomu, abychom si poslechli, co říkali ostatní. Horace Mann, který je v Americe považován za otce státního vzdělávání, a který přinesl tento systém z Pruska: „Nemusíte říkat celou pravdu… pouze těm, kteří mají právo vědět vše.“ Horaci, to nedává smysl. Zkusme další jeho výrok: „Vyučování je jen z desetiny tak efektivní jako výcvik.“ Všichni víte, co je to výcvik, tedy věc, kterou jste dělali se svým psem. V roce 1888 vydala senátní komise o vzdělávání, když se vyjadřovala k nedávným civilním nepokojům, následující prohlášení: „Věříme, že vzdělávání je jednou z hlavních příčin nespokojenosti posledních let, která se projevuje uvnitř pracovní třídy.“ Jinými slovy, pokud se lidé dozvědí více o státu, budou na něj více naštvaní, a s tím se muselo něco udělat. V disertační práci z roku 1905 na pedagogické fakultě Columbijské univerzity Ellwood Cubberley, budoucí děkan vzdělávání na Stanfordské univerzitě a vlivný pedagogický intelektuál napsal, že školy by měly být továrnami, „ve kterých je surový materiál, děti, utvářen a formován do hotového produktu, vyráběn jako hřebíky, kde výrobní specifikace sepíší stát a průmysl.“ Rockefellerova rada o vzdělávání v roce 1906: „V našich snech se lidé sami vzdají do úplné poslušnosti naší utvářející náruče.“ Stejná rada také v roce 1906: „Neměli bychom se snažit dělat z těchto lidí, ani z jejich dětí, filozofy nebo učence a vědce. Stejně tak bychom z nich neměli vytvářet autory, pedagogy a básníky. Neměli bychom hledat embrya velkých umělců, malířů, hudebníků, ani doktorů, právníků, knězů, politiků, státníků, kterých máme dostatek. Náš úkol je velmi jednoduchý: zorganizujeme děti a naučíme je dělat dokonale věci, které jejich rodiče dělají nedokonale.“ Věci, o kterých mluví, jsou úkony v továrnách. William Torrey Harris, americký vládní komisař pro vzdělávání v letech 1889 – 1906: „99 studentů ze 100 jsou roboti, kteří opatrně chodí po předepsaných cestách a opatrně následují předepsané zvyky. Nejedná se o náhodu, je to výsledek hromadného vzdělávání, které je vědecky definované jako začlenění či potlačení jedince.“ Harris znovu ve své knize Filozofie vzdělávání z roku 1906: „Hlavní účel školy si můžeme lépe uvědomit v tmavých místech bez vzduchu, je to zvládnutí fyzické části sama sebe, povznesení se nad krásu přírody. Škola by měla vytvářet schopnost a sílu vzdálit se od externího světa.“ Woodrow Wilson, když byl ještě prezidentem Prinstonské univerzity v roce 1909, čtyři roky před tím, než se stal prezidentem Spojených států a započal svou cestu stát se nejhorším člověkem, kterého svět kdy zažil, řekl Newyorské Asociaci školních učitelů následující: „Chceme jednu třídu lidí s liberálním vzděláním, a chceme další třídu lidí, mnohem větší třídu, která se zřekne privilegia liberálního vzdělání a která bude vykonávat konkrétní náročné manuální činnosti.“ William Godwin ve vyšetřování ohledně politické spravedlnosti v roce 1793; jdeme tedy ještě dále do historie, před Horace Manna: „Stát neselže při využití vzdělávání pro upevnění své vlády a pro zachování svých institucí.“ Benjamin Rush, jeden z otců zakladatelů a signatář Ústavy: „Naučme naše lidi, že nepatří sami sobě, ale že jsou veřejným majetkem. Naučme je milovat své rodiny a zároveň, že svou rodinu musí zavrhnout či dokonce na ní zapomenout, pokud to bude vyžadovat blahobyt jejich země.“ Ať už to znamená cokoliv. John Dewey, jeden ze známých a vlivných amerických pedagogů z přelomu dvacátého století: „Každý učitel by si měl uvědomit, že je veřejným služebníkem vyčleněným pro udržování správného společenského pořádku a zajišťování společenského růstu.“ Dewey znovu: „Nemůžete udělat socialisty z individualistů. Děti, které dokáží přemýšlet samy za sebe, narušují harmonii přicházející kolektivní společnosti, kde je každý na někom závislý.“ Archibald D. Murphey, zakladatel státních škol v Severní Karolíně: „V těchto školách by měly být vštěpovány zásady morálky a náboženství a měly by být formovány zvyky podřízení se a poslušnosti, neboť jejich rodiče to nedokáží, zatímco stát v jeho vřelé lásce a starostlivosti pro jejich blahobyt musí převzít nad těmito dětmi kontrolu a umístit je do škol, kde může být jejich mysl osvícena a jejich srdce přivedeny k ctnosti.“ A nakonec úryvek z článku ze stránky Projektu o renovace ve vzdělávání, nazvaný Crossing Education’s Rubicon with Horace Mann. „Stejné názory měla skupina prominentních obchodníků z Essexu, v Massachusetts: „Lidé musí být naučeni důvěře a úctě ke svým vládcům,“ řekl Steve Higginson. Johnathon Jackson chtěl „návyky podřízenosti“ vůči vládě elit, které by měla být svěřena veškerá politická moc. Společnost chápal jako „rodinu“, kde má „otec“ pevně vládnout a kde se každý občan „naučí své řádné místo, které nebude chtít opustit.“ Zakončím to jedním z asi nejvýmluvnějších citátů o státním systému vzdělávání, jaký jsem kdy slyšel. Je od Horace Manna: „Vězení jsou doplňkem školy, čím méně máte škol, tím více musíte mít věznic.“ Horaci, a v čem je mezi nimi rozdíl?

Asi nejsmutnější částí Platónovy alegorie o jeskyni, příběhu o lidech, kteří akceptují iluze jako veškerou svou realitu, spočívá v tom, že když se jeden z vězňů dostane z jeskyně a uvidí svět v jeho skutečné podobě, tak se po svém návratu setkává nejen se skepsí, ale i opovržením a hněvem za to, že přináší tato poznání zpět do jeskyně. Realita pro lidi uvnitř jeskyně je tou jedinou realitou, kterou kdy poznali, a strach a nepříjemné pocity spojené s připuštěním si, že celý jejich život byl iluzí, je pro většinu z nich nesnesitelné. Státní vzdělávání dosahuje takové efektivnosti, protože se nás zmocní v útlém věku. Naučí nás přizpůsobení, poddajnosti, slepé loajalitě a poslušnosti. Představuje odevzdání našich myslí, které nakonec vede k přesunu vlastnictví nad sebou samými do rukou cizinců.

Skryté lekce školy II.: Poslušnost je ctnost
Skryté lekce školy III: Utišení sebe sama

Original article: Skryté lekce školy I.: Přizpůsobení se a poddajnost

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.