Kdy půjdeš do školy? Do jaké chodíš třídy? A hlavně – čím budeš, až vyrosteš?  Jak má asi takový malý capart vědět, čím bude, když v tu chvíli velká část profesí, ze kterých bude vybírat, ještě neexistuje?

Tak si človíček něco vymyslí. Aby ty velké a moudré lidi, jejichž otázky jsou jistě správné, nezklamal nesprávnou odpovědí. Tak se zamyslíme… Co třeba ta nejúžasnější práce na světě? Popelář!

Na popeláře se moc šťastně netváří. Mají to krásné velké oranžové auto, jsou celý den venku a jak je super, když koulí tou popelnicí! (Dneska už mají většinou kolečka, ale i tak.) A navíc – jsou celý den na vzduchu, ať je počasí jakékoli, hýbou se, spoustu toho vidí a vozí se za jízdy venku na autě! Musí se držet, aby nespadli! Práce snů. Ale nezdá se, že by rodiče jásali radostí.

Tak kosmonaut? Nereálné. A co třeba… Účetní? Projektový manažer? Nebo jen manažer? Nebo kdo ví? Hlavní je najít odpověď, se kterou se “moudří” dospělí spokojí. Nejlépe něco, kde se sedí celý den v kanceláři a bere hodně peněz. Co na tom, že lidské tělo je evolucí stvořeno k pohybu? Dnešní svět je o sezení. A to nemyslím vězení.

A to už naskakujeme do vzdělávacího systému, který nás cca 20 let mele směrem k průměrnosti. 9 let základka, 4 roky gympl, 7 let VŠ (dá se to za 5, ale kdo nic neopakoval či neprodlužoval?) A sny pomalu mizí…

(A teď prý už je povinná školka – honem, děti, do stáda!)

Od základky pilně trénujeme a připravujeme se na život – poslouchej, co ti paní učitelka říká, seď a hlavně nevyčnívej! Batoh s učením těžký tak, jako já sám, domácí úkoly se musí a hlavní náplní života dítěte je uzavřený svět jedné velké budovy se jménem škola.

Šup do průměrnosti. Doteď si pamatuju, jak jsem se cítil, když se v první třídě objevila otázka, kolik je 3 – 5. Tři mínus pět. Já to věděl! Hlásím se, chci se svými znalostmi pochlubit – a co řekla paní učitelka? “To ještě neumíme.” Ač jsem to v tu chvíli nevěděl, právě jsem si udělal obrázek o našem vzdělávacím systému. Názor, který mě neopustil. Ba naopak jsem se v něm postupně utvrzoval. Musíš říkat jen to, co chtějí ostatní slyšet. Oni to přece vědí líp. A stal jsem se v tom dost dobrým.

Prošel jsem gympl – jednu paní učitelku jsem fakt neměl rád – tak jsem se na ni usmíval a říkal jí, co chtěla slyšet. A byl jsem šikovný chlapec a ona mě asi měla i ráda.

S pubertou přišla další úžasná otázka. “Už máš holku?” Šup do tanečních. Člověk se stydí, ostýchá, nevěří si. Myslel jsem si, že hlavní je, aby mě všichni měli rádi, v tomto případě, aby o mě holky měly zájem. Abych neudělal ostudu. Abych nevyčníval. A pořád ta otázka – už máš holku? Která se ti líbí? Běž za tamtou, ta je zajímavá! Fakt super, když vás rodiče “jemně” postrkují. Nepamatuji si, že by mi kdo řekl – víš, jak to chodí? Až budeš chtít poradit, tak přijď. Klidně se zeptej. Ne. „Už máš holku?“ Co na tom, žes nikdy žádnou nebalil, že celý život žiješ v systému, kde všechny informace získáváš pouze v teorii od autorit zatímco tiše sedíš, teď šup do praktického života a nikdo ti neřekne, jak na to, ale očekává se, že to s bravurou zvládneš a všichni se posadí na zadek.

Nikdo mi neříká, že chybovat je lidské. Že chybami se člověk učí. Nikdo mi neříká, že budu mít víc vztahů a časem se to naučím. Nikdo mi neříká, že jsem fakt dobrej a zvládnu to, i když třeba ne napoprvé. Slyším jen – už máš holku? A cítím se fakt blbě, protože ji teď vlastně ani nechci, ale myslím si, že bych měl chtít, protože to všichni okolo dávají najevo… Už je ti 16 a ty ještě nemáš holku??? Nebo se ti nějaká líbí, ale stydíš se ji oslovit, protože si nevěříš… Že by někdo řekl – život je super a ty stresy k tomu patří, nakonec všechno zvládneš a bude to fajn? Už máš holku?

Na vejšce totéž – jen jsme byli součástí ještě většího stáda s ještě menším vztahem k pedagogům. V osobním životě už nějaké zkušenosti tak nějak přišly. A objevila se další otázka. “Už máš práci?”

Historie se opakuje. Nikdo se neptá – co tě zajímá, co tě baví, co bys chtěl dělat, co tě těší, jak by sis chtěl vydělávat, jak s tím chceš pomoct, poradit. Vlastně jo, na střední mě vzali na nějaké psychotesty. Že prý mám dobré prostorové vidění a jde mi matika. Takže architekt! Šup na kurzy kreslení. Vůbec mě to nebavilo, ale když mi to tak v testu vyšlo, tak tam teda jdu…

Jsem na vejšce. Ne na architektuře. (Zážitek z přijímaček si nechám na jindy, ten stál za to.) Už máš titul? Už máš práci? Jako kdyby práce bylo něco, co musíme mít. Jako kdyby holka byla něco, co musíme mít.

Kde jsou otázky typu: CO BYS CHTĚL??? Co tě baví? V čem jsi dobrý?

A jak si tím můžeš vydělávat?

Třeba na to je nějaká práce. A třeba ne. Třeba na to je nějaká škola. Třeba ne.

Kde je otázka: Jsi šťastný?

Víš, jaké to je být šťastný? Co děláš pro to, abys byl? Chceš s tím pomoct?

A na co se ptali v životě vás?

Na co se ptáte vy ostatních? Dětí? Kamarádů?

Na co se ptáte sebe?

Original article: Už máš holku?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Pro mě je to věta, která znamenala průšvih. Táta ji vyslovil ve chvíli, kdy měl jiný názor na to, co bych měl dělat a na jeho přesvědčování jsem nedal. “Hele, víš co, dělej si, co chceš!” znamenalo asi to, že umřu a spálí mě plameny pekelné. Nebo přinejmenším udělám nějakou chybu. A výsledek nebude takový, jaký by mohl být. Znamenalo to, že tak to nepůjde, to je špatně, to ne.

Často to tak bylo. Často to asi nedopadlo tak dobře, jak by mohlo, kdybych dal na rady zkušenějšího. Většinou bych nejspíš neudělal tolik chyb. Výsledek by byl třeba lepší.

Lepší?

Nebyl by jen jiný? Můj? S mými chybami, s mým pokrokem, s mojí radostí z objevování, s mými zkušenostmi, které bych tím získal? Znáte ten pocit, když chcete něco udělat, opravdu chcete, ale dáte na rady jiného? S jakou radostí pak jdete za výsledkem? A jak se cítíte, když je to váš nápad a nikdo vám do toho nekecá?

Dle mého názoru si lidé zaslouží volnost, zaslouží si možnost objevovat, potřebují prostor dělat chyby, nacházet slepé uličky, vracet se a znovu postupovat jinou cestou. Stojí za to dát jim příležitost být nedokonalí, chybující, veselí a radostní, třeba i někdy zlí a hlavně sví. Jedině s touto možností svobodně konat můžeme získat i zodpovědnost. Pocit zodpovědnosti za své činy, za následky, za vliv na jiné lidí a budoucnost.

Jedině totiž, když výsledek činnosti závisí skutečně na nás, můžeme za něj být zodpovědní. Pak můžeme vnímat, že následky našich činů jsou skutečně naší zodpovědností. Třebaže tím následkem může být i trest od autority.

Byl jsem takhle odejit ze své první vysoké školy. Málo jsem se učil a hodně jezdil na kole. Měl jsem poslední pokus na zkoušku z geologie, stejně jako jeden spolužák. On ji neudělal, já ano. On tak skončil po prvním semestru, napsal se na další školu a tu dostudoval. Mě vyhodili až rok na to, po třech semestrech. Ztratil jsem tak dva roky studia. Mohla za to škola, že chtěla, abych se učil hlouposti? Nebo přísný pedagog? Nebo já, že jsem se neučil? Že mě to nebavilo? Že jsem si nevybral školu, která by mi za to stála? Že jsem nevěděl, jaká by to měla být? To nevím. Ale teď už vím, že všechno to stálo a padalo na mně, na mých rozhodnutích a volbách. Já chtěl tehdy hlavně jezdit na kole (což se mi celkem dařilo).

A co jsem tím vyhazovem zjistil? Že o nic nešlo! Po dalších 7 letech se ze mě stal inženýr a život je fajn. Asi by jiná cesta byla rychlejší, snazší, efektivnější. Jsem rád, že tahle je moje. Sice nejsem Bill Gates, kterého vyhodili z Harvardu a stal se z něj jeden z nejbohatších lidí planety, ale jsem rád za to, že jsem, jaký jsem. Jsem za to rád, jsem šťastný.

A co vy?

Děláte chyby? Nesete za ně následky?  Cítíte se zodpovědní za své činy, za svůj život?

PS:

Jak by úvodní věta také mohla znít?

“Udělej to, jak myslíš. Já bych to udělal jinak. Chceš poradit?”

Original article: Dělej si, co chceš!

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.