Všichni vidí chybu někde jinde. Rodiče si stěžují na špatné učitele. Učitelé si stěžují na špatné žáky a jejich rodiče. Učitelé vyvíjejí tlak na žáky a rodiče, naopak rodiče a děti vyvíjejí tlak na učitele. Takže všichni tlačí proti sobě a z toho věčného tlačení,…to může dopadnout všelijak, jen ne dobře. Možná někde uprostřed těch proti sobě působících sil stojí holčička s hlavou v dlaních prosící o aspoň trošku klidu.

Naše školství musí vyřešit spoustu problémů, ale podle mého jeden z nich převyšuje všechny ostatní. Je to nedostatek jakéhokoliv Ducha a Srdce, které naše ústavy postrádají. Lidský přístup v řešení problémů se na mnoha školách vytratil. Učitelé vyzbrojení školními řády, které drží v ruce jako pomyslný štít a svou někdy až neúprosně bránící autoritou ve spojení s egem, jež používají jako meč, se snaží utnout hlavu všem kolem sebe a hlavně rodičům. Rodiče se samozřejmě brání svými zbraněmi – školní inspekcí, agresivitou, apatií, nespoluprací, sabotážemi, sebráním dítěte a vzetím do domácího vzdělávání.

Učím dvacet let a nemám patent na nic. Neustále pochybuji a zároveň si dokazuji, že to, co dělám, je správné. Za ta léta se ve mně vytvořila jistá paradigmata, se kterými nic neudělám a ani udělat nechci. Zákony, které se ve mně zvnitřnily, opírá se o ně celý můj učitelský svět. Jednou z těchto myšlenek je, že jsem tady pro děti. Děti jsou na prvním místě. Děti jsou to jediné, co ve škole stojí za řeč. Děti mají rodiče. Rodiče své děti milují, jsou na jejich straně, snaží se pro ně udělat to nejlepší, budou za ně bojovat proti celému světu, nenechají jim ubližovat atd. Rodič je zásadním elementem mé učitelské práce hned po dětech. Pokud vám rodič věří, máte velkého spolupracovníka a partnera. Můžete ho požádat téměř o nemožné a on vám s velkou ochotou vyhoví. Pokud rodič cítí, že jste za každých okolností na straně jejich dítěte, mnohem lépe komunikuje a spolupracuje. Dokonce přichází i s novými a přínosnými nápady. Rodič spoluvytváří celkovou atmosféru ve třídě. Rodiče zásadním způsobem ovlivňují to, jak je škola brána navenek. Rodiče spoluvytváří Ducha školy.

Mám s rodiči skvělé vztahy. Za dvacet let jsem neřešil jediný problém nebo konflikt. Proč? Protože jsem na jejich straně, na straně jejich dětí. Komunikuji s nimi vždy s respektujícím přístupem, vždy si vyslechnu jejich názor, dokážu připustit, že se mýlím a oni mají pravdu. Jednám s nimi na rovinu, ne jako učitel, ale především jako člověk. Vždy si představuji, jak bych chtěl, aby se ke mně chovala učitelka mého syna. Beru je jako partnery. Možná proto jsem vymyslel, i když nejsem v této zemi sám, projekt, který jsem nazval „Pojď si zaučit.“. Na třídní schůzce jsem se rodičů svých druháčků zeptal, jestli by si nechtěli vyzkoušet stát se na chvíli učiteli svých dětí. Jestli by nechtěli okusit a přičichnout k tomu pocitu postavit se před třídu plnou dětí a mluvit, konat, pracovat s tématem, který je zajímá, je jejich koníčkem, prací. Dal jsem jim čas na rozmyšlenou a požádal je, aby se mi v případě zájmu ozvali na skupinový mail, na kterém téměř denně řešíme různé, většinou příjemné, záležitosti naší třídy.

Hned druhý den se mi jedna maminka opravdu ozvala. Projevila zájem, že by si ráda vyzkoušela učit v hodině prvouky o lidském těle. Protože je profesí lékařka, nebyl lepší adept na první „amatérskou“ učitelku. Domluvili jsme se, že jí dám k dispozici celou hodinu s tím, že jí budu samozřejmě nápomocen duševně i fyzicky. Za týden mi přišel další mail s už konkrétními činnostmi a velice důkladnou přípravou – seznámení a zopakování částí lidského těla, poslouchání srdce stetoskopem, skupinová práce (1. obkreslení žákovy postavy a přikládání rentgenových snímků na její části, 2. dřevěné puzzle s částmi těla, orgány, cévami, 3. 3D stavebnice lidské kostry v životní velikosti, 4. skládání částí lidského těla na magnetické tabuli). Do toho se mi přihlásila jedna maminka (profesionální fotografka), jestli nechci celou hodinu zdokumentovat (všimněte si, že si o aktivitě rodičů nevymýšlím). Všichni jsme se moc těšili – děti, já, paní učitelka i rodiče, kteří byli o této aktivitě informováni. Najednou jsem zkoprněl. Jediný, kdo o tom ještě nevěděl, bylo vedení školy. Zašel jsem za paní zástupkyní, kde mi bylo vše posvěceno. V době, kdy jsou naše školy před rodiči leckdy neprodyšně uzavřeny, není tato vstřícnost samozřejmostí. Už jsem se mezitím setkal s tím, že tato aktivita byla učiteli zakázána, protože z bezpečnostních důvodů nelze. A tak nebránilo nic tomu akci spustit.

Hodinu máme zdárně za sebou. Paní doktorka byla skvělá, děti i rodiče nadšené a já nikdy nezapomenu na ten výraz v dětských tvářích a úsměv, který se jim na tvářích objevil, když poprvé uslyšely své srdíčko. Na ten moment asi nikdy nezapomenu a někteří z nich možná také ne. Další v řadě amatérských učitelů je maminka, která bude učit o základech stolování, druhá o divadle a tatínek o strojírenství a robotech.

Možná, že tuhle aktivitu znáte, možná vám nepřipadá nijak světoborná, ale podle mého hlubokého přesvědčení je to jeden z možných kroků, jak přiblížit naše školy realitě, naše rodiče skamarádit se školou a navázat tak spojení, které našemu školství často chybí. Dostat do našich škol aspoň trochu ducha spolupráce, otevřenosti, něčeho nového. Takovou energii vědomí a vědění, která sálá z některých posvátných míst, knih, myšlenek, osobností. Ale o tom třeba zase někdy jindy….

Jan Čápek, učitel 2.třídy, Blansko

Original article: Co chybí našemu školství z pohledu učitele?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Vždycky jsem v sobě nosil víru, že nejdůležitější na našich školách je vytvoření atmosféry a nejen vtloukání vědomostí do hlav. Dnes, v době informačních technologií, bych dokonce jakýsi duch třídy, školy a celého našeho školství, postavil před cíle výukové. Výukové cíle beru totiž tak nějak samozřejmě. Učím na prvním stupni a jako samozřejmost beru naučit děti číst, psát, počítat. Proto se o tyhle věci ve své práci moc nezajímám. Neberte to špatně. Jsou důležité, ale mám pocit, že tyhle dovednosti by mohl děti naučit téměř kdokoliv a dokonce si myslím, že by se je, pokud by chtěly, děti naučily samy. Pokud by nechtěly, donutily by je k tomu okolnosti.

Proč jsem ale na začátku mluvil o knihách, a proč se tento článek jmenuje tak, jak se jmenuje. Právě dočítám knihu, která mě hluboce zasahuje. Jmenuje se Moc versus síla a napsal ji právě David R. Hawkins. Je strašně těžké stručně napsat, o čem tato útlá publikace je, ale pokusím se. David R. Hawkins dvacet let testoval a zkoumal vědomí. Na jednoduchém experimentu dokázal na tisících testovaných jedinců, že existuje 12 energetických stavů vědomí, které ovlivňují naše jednání, konání, podnikání, naše instituce. Jedná se o jakousi tabulku duchovních úrovní. Vytvořil číselnou škálu od 0 -1000 a různým hodnotám na této stupnici přiřadil jednotlivé energetické úrovně vědomí (20 – stud, 30 – vina, 50 – apatie, 75 – smutek, 100 – strach, 125 – touha, 150 – hněv, 175 – hrdost/pýcha, 200 – odvaha, 250 – neutralita, 310 – ochota, 350 – přijetí, 400 – rozum, 500 – láska, 540 – radost, 600 – mír, 700 – 1000 osvícení). Jednoduchým experimentem dokázal určit energetickou hodnotu některých událostí, spisů, uměleckých děl, firem, osobností. Všechny hodnoty pod 200 jsou destruktivní, špatné, směřující k zániku. Čím je číslo větší, tím je pravdivější, duchovnější, životaschopnější, prospěšnější. Pokud nevíte, o čem mluvím, třeba si to dokážete představit na příkladu. Např. absolutní hodnotu 1000 má bible a její učení a pravdy, které hlásá (stejně tak Korán). Změřil ovšem také její energetickou hodnotu v období, kdy křesťanství uplatňovalo silou a násilím myšlenky z bible přejaté (jejich hodnota klesla pod 200).  Z osobností měl Mahátma Gándhí například hodnotu 700 (stejně tak Matka Tereza), Jan Hus 610, český národ jako celek 310, průměrná úroveň parlamentu české republiky 60. To jen tak pro zasmání.

Můžete si o tom myslet, co chcete. Na základě tohoto mého popisu si také nejde udělat přesný obrázek o celé knize, ale při jejím čtení mi okamžitě naskočila otázka. Jaké energetické hodnoty by asi dosáhla moje třída, naše škola, naše školství. V době, kdy je vytváření vztahu s dětmi vedeno na bázi strachu a pocitu viny (hodnota 100, resp. 30). Největší odměnou pro dítě je známka a pochvala před nastoupenou jednotkou, při které spoléháme, že na sebe děti budou pyšné a my jsme pyšní na ně (175). Spousta dětí je z neúspěchu, špatných známek smutná (75), stydí se číst před ostatními a my je k tomu přesto nutíme (20), zatlačíme je do kouta a vzbudíme v nich hněv (150). A tak bych mohl pokračovat dál. Jak často naše energetické působení na děti překročí magickou škálu 200 a ony zažijí aspoň neutralitu, když ne přijetí, lásku, použití zdravého selského rozumu…?? Stálo by za to se zamyslet, jestli tohle není ten první a nejdůležitější krok v „reformě“ našeho školského systému. Z rozhovorů s rodiči a některými kolegy mám dojem, že tento pocit nesdílím jen sám. Nejsem sám voják v poli. Tak nějak podvědomě tuhle škálu máme všichni v sobě, ve svém životě. Každý učitel by měl být nositelem něčeho vyššího a vznešeného, měl by být nejen vzorem, ale nebojácným experimentátorem a nositelem světla. Vy to necítíte? Mimochodem Jan Amos Komenský měl naměřenu energetickou hodnotu 690.

P.S. : Pokud byste si knihu přečetli a pokusili se změřit energetickou hodnotu našeho školství nebo vaší školy, dejte nám vědět 🙂 

Original article: Co by tomu řekl David R. Hawkins

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.