Při čtení knihy Summerhill máte neodbytný pocit, že děti v téhle demokratické škole jsou živější, rozdováděnější a sebevědomější. Skeptik by je nazval zlobivější. Co je ale pozoruhodné, i z těch nejzlobivějších summerhillských dětí vyrostou slušní lidé se smyslem pro morálku. Časté stesky kritiků svobodného vzdělávání, co z takových dětí vyroste, praxe prokazuje jako velmi liché a ukazuje, že opak je pravdou.

A potvrzují to i slova otce zakladatele téhle malinké školy v Anglii A. S. Niella: „Summerhill nebyl nikdy školou pouze pro problémové děti, ale v našich začátcích jsme měli žáky, kteří byli vyloučeni z jiných škol. Před pětatřiceti lety byla mezi žáky slušná řádka lhářů, zlodějíčků a vandalů. Vím pouze o jediném z našich bývalých žáků (z těch, kteří u nás strávili více než tři roky), který šel do vězení. Za války byl usvědčen z prodeje benzínu na černém trhu. Jeho dílna byla bohužel nějakých tři sta kilometrů od nás – nějaký ten benzín by se mi tehdy býval hodil.“

Proč zvířata nemají morálku?

Člověk je výjimečný druh zvířete a to přesto, že se geneticky nijak zvlášť od ostatních zvířat neodlišuje. Pokud srovnáme neandrtálce a člověka, oba druhy se liší z genetického hlediska minimálně. Přesto neandrtálce známe jen z vykopávek, kdežto člověk dominuje planetě. Jak to?

Člověk se od všech ostatních zvířecích druhů liší tím, že se jednotlivci specializují v činnostech, které mezi sebou směňují. U ostatních zvířat všichni dělají všechno. Jsou soběstační, a proto u nich nebylo zapotřebí vyvinout vyšší formu spolupráce mezi jednotlivci. Té je schopen pouze člověk.

Pokročilá forma spolupráce vyžaduje komplexní soubor pravidel, která zajišťují, že na spolupráci nikdo netratí a naopak dávají jednotlivcům jistotu, že se mohou ještě více rozvíjet v konkrétní činnosti a tím bohatnout. Pokud se lidé mohou zlepšovat ve svých rozmanitých činnostech, společnost prosperuje. Neustále se vyvíjející soubor pravidel, která nám umožňují neustále prohlubovat spolupráci a bohatnout, je onou morálkou. Čím je tedy společnost bohatší, tím jsou jednotlivci úžeji zaměření, ale tím i zranitelnější, protože se o sebe nedokáží sami postarat bez spolupráce s ostatními, a tím pádem je i nutná existence propracovanějších morálních hodnot.

Morálku z knihy nevyčteš

Koukneme-li znovu na zvířata, povětšinou jim chybí jakékoliv morální instinkty. Zvířata jsou často krutá a bezohledná. Spolupracují minimálně, proto nemají ani žádné pokročilejší morální hodnoty. S tím souvisí i fakt, že ke spolupráci a uvědomění si morálních hodnot je zapotřebí schopnost dlouhodobějšího uvažování. Tato vlastnost zvířecím mozkům chybí.

Podobné je to i u lidských dětí. Když se dítě narodí, mozek a jeho mentální funkce jsou teprve v rané fázi vývoje. Proto jsou batolata velmi egoistická. Instinktivně vyžadují pozornost, péči, stravu i jiné materiální věci bez ohledu na rodiče. Naštěstí příroda vůči takto bezohledným dětem učinila dospělé imunní a naopak ti je považují za roztomilá a nikdy by je nenazvali egoistická.

S tím, jak dítě roste, rozvijí se i jeho mentální schopnosti. Dítě už dokáže dlouhodoběji uvažovat, začíná praktikovat základní formy spolupráce s rodiči, sourozenci a dalšími v jeho okolí. S tím, jak začíná s ostatními spolupracovat, osvojuje si nejzákladnější morální hodnoty, které začínají tlumit egoistické chování.

Morálku si dítě neosvojuje čtením knih ani moralizováním dospělých, ale samotným svým jednáním a reakcí okolí na takové jednání. Je důležité si uvědomit, že jednání dětí často vychází z kopírování lidí v okolí.

Život nás učí slušnosti

Morální hodnoty v člověku vznikají samotným žitím a z citů, které člověk při dennodenním jednání prožívá. Morálka tak nemůže v člověku vzniknout pouhým kázáním bez skutečného prožitku a citů s ním spojeným. A mohlo by takové kázání být sebesprávnější.

Spolupráce mezi lidmi vyžaduje na obou stranách dobrou vůli a respekt k protistraně. Když respekt a dobrá vůle chybí, pak se nejedná o spolupráci, ale násilný nátlak za pomocí strachu. Zatímco při skutečné spolupráci se morální hodnoty v člověku prohlubují a vylepšují, při nátlaku si utlačovaný člověk vytváří obrané instinkty, které vycházejí ze strachu. Proto se morálním hodnotám daří pouze ve svobodném prostředí plném respektu. Potvrzují to i zkušenosti Niella:

„Nemůžeme zůstat slepí vůči faktu, že dítě je ve své podstatě egoista. Na nikom jiném nezáleží. Když je ego spokojené, dostáváme to, co nazýváme dobrem. Pokud ego strádá, dostáváme zločin. Dítě se zločinem mstí společnosti, protože nedokázala ocenit jeho ego tím, že by mu prokázala lásku.

Je načase, aby si všichni lidé, kteří se snaží omezit dětskou zločinnost, zaměřili na počátky, na nesprávné počátky v podobě strachu, trestu, a především nedostatku lásky v dětství. Toto není pouhá teorie, protože v začátcích Summerhillu, když jsme ve škole měli mnoho problémových dětí, téměř všechny od nás do světa odcházely jako slušní mladí lidé, jednoduše proto, že od nás dostávaly lásku, jednoduše proto, že svoboda jim dávala pocit štěstí.“

Moralizování škodí

Paradoxně, když se snažíte dítě přinutit k morálnímu chování, dosáhnete přesného opaku. Dítě totiž nemá s morální normou, kterou se mu snažíte vnutit, spojené stejné zážitky jako vy. Proto vašemu moralizování nebude v plném důsledku rozumět a nebude chápat vaše motivace a je možné, že si vyloží vaše moralizování jako projev nelásky a nerespektu, což může vážně poškodit vaši reputaci jako vzoru, které dítě kopíruje, učí se od něj a následuje.

Právě moralizování považoval Niell za jeden z největších prohřešků rodičů vůči dětem. K tomu popisuje svou zkušenost: „Jídlo v dětství poskytuje velkou dávku potěšení a je tedy příliš zásadní a podstatné, než abychom ho (v Summerhillu) kazili vynucováním zásad společenského stolování. Smutnou pravdou je, že v Summerhillu se u jídla chovají nejhůře obvykle ty děti, které vyrůstaly v rodinách, kde se na etiketu dbalo nejvíce. Čím více je doma dítě svázáno zásadami dobrého chování, tím hůře se pak chová v prostředí, kde může být samo sebou, a to nejen u stolu, ale všeobecně. S tím nemůžeme dělat nic jiného, než nechat dítě naplno vyventilovat jeho potlačené sklony, aby si v pozdějších obdobích adolescence mohlo vytvořit vlastní, přirozené dobré mravy.“

Niell i správně poukazuje, že objevování, co je správné a co je špatné, je celoživotní nikdy nekončící proces. Proto ani dospělí nemají žádné právo vynášet definitivní soudy, co je správné. Niell k tomu říká: „Jestli existuje něco jako hřích, pak spočívá v tendenci dospělých přikazovat mladým, jak mají správně žít, což je tendence naprosto absurdní, protože dospělí očividně sami netuší, co správný život znamená.“

A co s krádežemi?

A nejde jen o neškodné prohřešky proti stolování. I respekt k soukromému vlastnictví ostatních si dítě musí osvojit. A je to těžké, protože dítě by chtělo mít všechno, na co si vzpomene. Ani v dospělosti tato touha neochabuje. Proto existují krádeže. Co navrhuje Niell?

„Mezi dětmi jsou dva základní druhy zlodějů – normální zloděj a neurotický zloděj. Normální, zdravé dítě bude krást. Krade pouze proto, že chce uspokojit nějakou potřebu vlastnit určitou věc nebo ve společnosti vrstevníků touží po dobrodružství. Ještě se u něj nevyvinulo povědomí o tom, co je moje a co je cizí. Mnoho dětí v Summerhillu takto do určitého věku krade. My jim dáváme možnost prožít tuto fázi svobodně.“

Krádež je záležitost, která velmi poškozuje vztahy a spolupráci mezi lidmi. Proto si děti sami velmi rychle přijdou na to, že pokud s ostatními chtějí spolupracovat a kamarádit se, pak je lepší nekrást a respektovat soukromé vlastnictví ostatních.

Špatné chování se nesmí tolerovat

To samozřejmě neznamená, že máme škodlivé chování dětí ignorovat. Naopak. Je potřeba být vůči dětem asertivní. A dát najevo, že vás jeho chování poškozuje. Je ale důležité u toho dítě nemoralizovat. Pouze popište, proč vám jeho chování škodí. A jelikož dítě je lidskou evolucí uzpůsobeno ke spolupráci, rychle pochopí, že jeho chování je překážkou ve vztahu s vámi a od takového chování upustí. Podvědomě totiž ví, že spolupráce s ostatními je klíčová pro jeho blahobyt.

Lidé měli mít vždy na paměti, že chyby v dětství či v dospívání jsou jen přirozeným procesem učení a objevování vhodných pravidel ve vztazích s ostatními. A jako takové by měly být chápany. Chybující člověk není špatný člověk, je to učící se člověk. Mnohé chování se může jevit jako velmi ošklivé. Takové dítě nemusí být ale vůbec zlé. Jen se může pohybovat v oblasti, která je pro něj nová a není si v ní jistý. Proto si v ní musí nejdříve nalézt mantinely správného chování a objevit vhodné strategie při navazování vztahů a spolupráce s druhými.

Směrem k morálnější a bohatší společnosti

Společnost s vysokými morálními standardy nemůže vzniknout z vůle politiků, i kdyby byli těmi nejmorálnějšími jedinci na světě, protože takovou morálku jsou schopni ostatním vnucovat pouze skrz státní aparát. Čím více budou tlačit na její vynucování, tím více bude potlačována svoboda jedinců, a tím paradoxně budou mít lidé ve společnosti menší šanci osvojovat si a objevovat v sobě morální hodnoty.

Pouze ve svobodném prostředí, kde mají lidé možnost dělat chyby a prožívat jejich důsledky, si mohou vypěstovat skutečné morální hodnoty, které vycházejí z vnitřního přesvědčení, že jsou člověku prospěšné. Pouze svoboda umožňuje nikdy nekončící proces evoluce morálních hodnot, které činí společnost lepší, morálnější, ale i bohatší.

Original article: Summerhill jako laboratoř svobodné společnosti II.: Morální hodnoty nevznikají kázáním, ale žitím

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Děti, pokud samy nechtějí, nemusí chodit na vyučovací hodiny. Nejsou zde uměle separovány podle věku. Co je hlavní, děti i dospělí si jsou zde rovni. Podléhají stejným právům a povinnostem, o kterých rozhoduje školní rada složená z dospělých i dětí. Dospělák i dítě má při hlasování jeden hlas. O trestech nerozhodují svévolně dospělí, ale znovu školní rada jako celek nebo její pomocný orgán.

Tahle škola není zajímavá jen principy svobody, které jsou pro současné školství těžko představitelné, ale i bezmála 100 let trvající praxí. Praxí, kde stovky dětí v několika generacích vyrůstaly ve svobodě a respektu. Tahle malá svobodná laboratoř nám může napovědět, jak by fungovala svobodná společnost a jak by se lidé vystaveni svobodě a respektu chovali.

Autorita je dobrý sluha, ale zlý pán

Autorita je pro člověka klíčová. Ve složitém a komplikovaném světě plných nejistot, kde lidé mnoha oblastem nerozumějí nebo rozumí jen povrchně, poskytují autority potřebný pocit jistoty a vedení. Stinnou stránkou autorit je, že jsme na nich závislí. Jsme ochotni se vzdát vlastní moci nad sebou v jejich prospěch výměnou za klid na duši. Proto velmi záleží, z jaké pozice si vztah k autoritě vytváříme.

V klasických školách jsou učitelé odkázáni vynucovat si svou autoritu nad dětmi strachem z trestu například v podobě špatných známek nebo kritikou až zesměšňováním před ostatními dětmi. Anebo naopak používají manipulaci za pomocí dobrých známek nebo veřejných pochval. Klasické školství tak zneužívá krátkodobé biologické instinkty strachu a dopaminový systém odměn k vytváření a udržování autority.

V Summerhillu si děti vytvářejí vztah k autoritám přirozeně na základě důvěry a svého kritického uvažování. Autoritou nemusí být jen učitel, ale i starší žák či dokonce vrstevník. Dobrovolný vztah k autoritě není u dětí udržován za pomoci strachu a skryté manipulace, ale vnitřním svobodným přesvědčením, že takový vztah považuje dítě za prospěšné.

A není to jen schopnost utvořit si přirozený a zdravý vztah k autoritě, je to i umění stát se autoritou a být schopen kontrolovat vlastní moc nad ostatními.

Pro společnost je nepřirozená a nebezpečná hierarchická struktura vztahů, kdy moc je soustředěna do úzkého okruhu lidí. Naopak je prospěšné, když síť vztahů mezi lidmi je spletitá a lidé vystupují jako autority pro určitou oblast a naopak podléhají autoritám v jiné oblasti.

Taková společnost připomíná chaos. Hayek by však namítnul, že se pouze ve společnosti utvořil přirozený řád složený z komplikovaného systému brzd a protivah, kde žádný jedinec nemá moc a sílu takový řád zničit. Kdo by se o to pokusil, ostatní by se začali bránit tím, že by využili svou moc v jiných oblastech, aby takového mocichtivce usměrnili.

Zlo dřímá v každém z nás

Proč je důležité, aby autorita a moc nebyla koncentrována v úzkém okruhu lidí? Podívejme se na některé experimenty, jejichž výsledky odhalují mnohé odpudivé rysy lidské osobnosti. Posuďte sami.

V Milgramově testu poslušnosti k autoritám byli účastníci schopni dávat elektrické šoky druhému člověku, který je nechtěl a velmi proti nim protestoval, jen proto, že mu přítomný vědec říkal, že tak má činit. Většina účastníků došla tak daleko, že byla ochotna pouštět tak silné výboje, že to mohlo člověka zabít.

Standforský vězeňský experiment, který simuloval vězeňské prostředí, musel zase být ukončen po pouhých šesti dnech z plánovaných čtrnácti, protože účastníci, kteří byli vylosováni jako dozorci, tak drsně ponižovali jiné účastníky, kteří si vylosovali býti vězni, že už to ani dost „ujetý“ vedoucí psycholog experimentu nemohl vydržet a musel vězně „zachránit“.

Reálný experiment učitele Rona Jonese na kalifornské škole, který chtěl žákům prakticky předvést, jak Hitler zbláznil Německo nacismem, zase prokázal, jak rychle lze vybudovat extrémistické hnutí. Během pár dní vybudoval Jones organizaci Třetí vlna, která ovládala celou školu a připomínala fungování nacistické organizace. Po pouhých 5 dnech musel Jones experiment ukončit, neboť se mu to celé začalo nebezpečně vymykat z rukou.

Jak by obstály svobodné děti?

Společným jmenovatelem všech experimentů byla autorita a bezmezná oddanost všech k ní. Nevím, jak by v podobných experimentech obstály svobodné děti ze Summerhillu, přesto nám něco naznačí vyprávění zakladatele této školy A. S. Niella.:

„V začátcích školy bylo období, kdy nikdo nechtěl kandidovat na pozice v různých našich komisích. Chopil jsem se příležitosti a vyvěsil ceduli.: ‚V nepřítomnosti řádné vlády se tímto vyhlašuji diktátorem. Heil Neill!‘ Brzy se začalo ozývat nesouhlasné mručení. Odpoledne za mnou přešel šestiletý Vivien a řekl: ‚Neille, rozbil jsem okno v tělocvičně.‘

Mávl jsem nad tím rukou a řekl: ‚S takovými maličkosti za mnou nechoď.‘

Odešel a za chvíli se vrátil s tím, že rozbil druhé okno. Tím vzbudil moji zvědavost, a zeptal jsem se ho, co je cílem jeho velkolepého plánu.

‚Nemám rád diktátory,‘ odpověděl.“

Je nutno dodat, že chlapec ve svém boji proti diktatuře pokračoval a rozbil dalších 17 oken.

A ještě jedna vzpomínka A. S. Niella naznačuje, že summerhillské děti mají k autoritám jiný vztah.:

„Každou druhou neděli večer mladším dětem vyprávím příběh, ve kterém samy vystupují. Dělám to už dlouhá léta. Vzal jsem je na výpravu do srdce černé Afriky, na dno oceánů a bílé planiny nad příkrovem mraků. Kdysi jsem dokonce fingoval vlastní smrt. Summerhill převzal přísný chlapík jménem Muggins a zavedl povinné vyučování. Dostali jsme rákoskou i za slovíčko hrome. Vyprávěl jsem, jak všechny děti pokorně poslouchaly jeho příkazy.

Všechny ty tří až osmileté děti se na mne upřímně rozzlobily. ‚To jsme teda neudělali. Všichni jsme utekli. Zabili jsme ho kladivem. Myslíš, že bychom někoho takového snesli?‘“

Když dětem berou moc…

Niell se zamýšlel i nad tím, proč si lidé snaží uzurpovat moc a proč dokáží být zlí. Myslí si, že těmto lidem nebyl v dětství prokázán respekt a jejich moc nad sebou samými jim byla uzmuta. Doslova píše: „Pouze potlačená moc dítě posléze přivede ke zlu. Lidé jsou v zásadě dobří. Chtějí být dobří, chtějí milovat a být milováni. Nenávist a revolta jsou jen potlačená láska a moc.“

A přidává i jeden příběh: „Celé roky Ansi uspokojovalo vést její malý školní gang proti autoritě. Podněcováním rebelie dělala něco, co nenáviděla. Nesnášela chaos. V jádru byla zákonů dbalým občanem. Měla ovšem velkou touhu po moci. Šťastná byla jenom tehdy, když vedla jiné. Za její vzpourou proti učiteli stála snaha být důležitější nežli on. Ansi nenáviděla pravidla, protože nenáviděla moc.”

Nemoc jménem moc

Jak to, že se lidé v dnešní společnosti nechají tak jednoduše infikovat zrádným vábením autorit a mocí s ní spojenou? Niell si to vysvětluje takto.:

„Mocipáni nahoře chytře využívají naše stádní instinkty. Dnes lze téměř jako samozřejmost zmínit fakt, že kastrují děti tím, že je očkují strachem z autority, takže se v dospělosti stávají neutrálními ovcemi, které nemají odvahu se čemukoliv vzepřít.

Hlavní funkcí většiny našich škol je tak udusit v dětech život. Establishment by v opačném případě byl bezmocný. Obětovaly by se jinak miliony svobodných lidí za věc, na které nemají sebemenší vlastní zájem a ani jí nerozumějí? Je budoucností lidstva skutečně život v otroctví pod nadvládou mocných pánů?

Nyní ovšem na optimističtější notu. Za padesát let práce se svobodnými dětmi jsem v nich zaznamenal nejen absenci soutěživosti, ale také absolutní lhostejnost vůči vedení. Člověk může se svobodnými dětmi debatovat, ale nemůže je vést. Je pravda, že naši žáci žili ve stádě, ale toto stádo nemělo žádného vůdce.“

Co kdybychom žili ve svobodě?

Tváří v tvář výsledkům zmíněných experimentů si musíme přiznat, že zlo dřímá v každém z nás. A je jen na nás, abychom ho potlačili, a je jen na nás, abychom ostatním nedovolili zlo v sobě probudit.

Příběh malé školy v Anglii ukazuje, že lidé ve skutečně svobodné společnosti, kde respektují ostatní a ostatní respektují je, mohou nejlépe čelit temným stránkám lidské psychologie.

Musíme vytvářet a pečovat o svobodné prostředí, ve kterém žijeme. Stejně jako si přejeme svobodu a moc nad vlastními záležitostmi pro sebe, tak stejně musíme dopřát svobodu a moc nad sebou druhým a to i dětem.

PS: Další díly seriálu o Summerhillu jako laboratoři svobodné společnosti vyjdou po Novém roce. Do něj vám přeji vše nejlepší, ať si plníte své sny a ať je svoboda silnější než strach.

Original article: Demokratická škola Summerhill jako laboratoř svobodné společnosti I.: O autoritě a moci

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.