Není to tak dlouho, co více než milion dětí a studentů v různých koutech naší země dostalo vysvědčení a začaly jim tak vytoužené a sladké letní prázdniny. Při této příležitosti proběhlo médii i přání ministra školství, toho času v demisi, adresované právě všem těmto menším i větším školákům. Přiznám se, že ačkoliv příliš smysluplných nápadů, myšlenek a tezí z úst našich politiků bez ohledu na jejich politickou příslušnost obvykle neregistruji, tentokrát mě ministrův krátký vzkaz zaujal v pozitivním slova smyslu. V několika krátkých větách totiž vystihl podstatu vzdělávání. Studentům a žákům pan ministr totiž vzkázal něco v tom smyslu, že i když si teď od školních lavic dva měsíce odpočinou, což je třeba pořádně si užít, jejich vzdělávání se tím nepřerušuje, ani nekončí. Jenom se teď budou učit trochu jiným způsobem – cestováním, objevováním nových míst, navazováním nových kontaktů a získáváním nových zkušeností. Já bych k tomu dodal, že nejen výzkumy na toto téma, ale i zkušenosti mnohých hovoří o tom, že nejefektivnější učení je takové, kdy ani dotyčný nemá pocit, že se učí, tedy učení přirozené a nenásilné. Věřím dokonce tomu, že mnozí se za ty dva měsíce prázdnin naučí a vzdělají více než v průběhu deseti měsíců formálně-školních, ačkoliv to může na první pohled vypadat jako lehce úsměvný paradox. Je známo, že tedy vedle sebe existuje vzdělávání v rovině formálně-školní, jež jsme si všichni minimálně devět let prožili a užili a vedle toho učení neformální. Učení se je skutečně celoživotní nepřetržitý proces, ačkoliv je v současné době bohužel chápáno převážně v rovině formální a instrumentální, tzn. vystudovat školu proto, abych získal zaměstnání a následně profesní vzdělávání s cílem udržení se na konkrétní pracovní pozici či případně s cílem dosažení určitého pracovního postupu. Vzdělávání má ale mnohem širší význam a rozměr než výše nastíněné, o čemž asi nemusím ty skutečně vzdělané přesvědčovat.

Možná by nebylo od věci, abych prozradil, jaký je můj vztah k českému školství a co z něj jsem měl možnost okusit. Pravděpodobně jsem asi tak trochu raritou, neboť kromě základní a střední školy jsem si vyzkoušel studium na vyšší odborné škole, veřejné vysoké škole (ČVUT) i vysoké škole soukromé (nebudu dělat reklamu :). Kromě toho jsem měl možnost vyzkoušet si sám na sobě také studium dle britských pravidel a mám za sebou i vzdělávání manažerské. S ohledem na počet vystudovaných škol jsem zapsán i v české knize rekordů, tudíž zkušeností s tradičním vzdělávacím systémem mám poměrně velké množství a rád se s nimi, nebo alespoň s některými z nich, samozřejmě podělím. Stejně jako většina jiných lidí, ať už jsou jejich zkušenosti s naším vzdělávacím systémem jakkoliv bohaté a jakkoliv intenzivní, vnímám, že naše školství není úplně v nejlepší kondici a že naše vzdělávací soustava dostatečně nereflektuje potřeby jedince pro jeho orientaci ve stále složitějším a měnícím se světě kolem nás, ale ani dostatečně nepřispívá k rozvoji společnosti nejen po stránce ekonomické, ale i po stránce kulturní, sociální, etické a podobně. Rád bych ale v této souvislosti zmínil, že moje zkušenost je taková, že se v našem školství přes všechny jeho problémy pořád nachází velké množství lidí (učitelů, ředitelů škol,…), kteří svoji práci berou opravdu nejen jako povolání a zaměstnání, ale i jako své poslání a vykonávají ji s nejlepším vědomím a svým studentům dokáží dát i mnohé nad rámec osnov a ´rámcových vzdělávacích plánů´. To ale nic nemění na tom, že v průběhu svých studií jsem našel velké množství námětů toho, kdy české školství neposkytuje to, co by při troše dobré vůle a při změně myšlení zodpovědných osob i široké veřejnosti poskytovat mohlo tak, aby učení bylo i něčím více než jen nutným zlem, jak ho často mnoho dětí i dospělých vnímá.

Nerad bych ale ve svém článku přehnaně teoretizoval. Ostatně, jak jsem již zmínil, mé zkušenosti s českým školstvím jsou veskrze praktické, a to z pohledu toho, o něhož by v něm mělo jít v první řadě, a to žáka-studenta. Nedávno jsem strávil víkend v jedné podhůrské šumavské vesničce. Výletníci se samozřejmě musejí pravidelně občerstvovat a v letních dnech především doplňovat tekutiny. Za tímto účelem jsme vstoupili do jedné z restaurací. Nutno dodat, že docela dost zapadlé restaurace. Nikdo v ní kromě obsluhy nebyl, až na asi pětiletého kluka, syna majitelů, hrajícího si samostatně u jednoho ze stolů. Po krátkém osmělení se k nám zanedlouho přišel pochlubit s novou knížkou a začal zasvěceně dlouhé minuty vyprávět o dinosaurech, pravěkých ještěrech, předchůdcích člověka a podobně. Zkrátka o tom, o co se momentálně zajímá. Tak jsem si s ohledem na naše školství pomyslel, že by bylo fajn, kdyby mu taková zvídavost vydržela. Zvídavost je u dětí, jak známo, jedna z přirozených vlastností. Často je to ale tak, že nástupem do školy dojde k tomu, že veškerá zvídavost je náhle pryč a v nenávratnu. A to si myslím, že je jeden z kritických bodů tradičního vzdělávání, že mnohdy i nadprůměrně či mimořádně zvídavé děti, které jsou většinou i studijně nadanější, nedostanou možnost k rozvoji svého talentu, nadání, větších předpokladů. Praxe ukazuje, že nezřídka děti s nadprůměrnými předpoklady se časem zařadí do průměru, někdy dokonce do podprůměru.

Před několika týdny jsem zaznamenal zprávu ČTK o tom, že podle odborníků do základních škol chodí odhadem 20 000 nadaných žáků, přičemž systematicky se pracuje asi jen zhruba s tisícovkou z nich. Česká republika nepatří mezi úplně malé státy, ale na druhou stranu si myslím, že nejsme zase tak velkou zemí na to, abychom si mohli dovolit 95 % talentovaných dětí nechat ustrnout a zakrnět. Sám jsem měl možnost ve třídách, do kterých jsem chodil, potkat několik žáků-studentů, kteří byli na první pohled studijně nadanější než ostatní, ale žádné zvláštní pozornosti ze strany učitelů se jim zpravidla nedostávalo, a tak většina z nich ani ze svého nadání směrem ke svému rozvoji nic moc nevytěžila. Pro mě se alespoň vzdělání stalo tak trochu i koníčkem. Domnívám se, že drtivá většina lidí určitě minimálně na jednu činnost talent má. Vždy jde jen o to, jestli se daný talent dokáže včas rozpoznat a následně rozvíjet. V tomto ohledu mají u dětí nezastupitelnou úlohu rodiče a logicky také škola. Ti šťastnější svůj talent objeví a rozvinou tak, že někteří z nich mají dokonce možnost živit se tím, co je skutečně baví, na co jsou takzvaně od přírody šikovní, pateticky řečeno ´pro co byli stvořeni´. Na druhé straně je tu skupina (bohužel dosti početná) těch, kteří tohle štěstí neměli, a tak dělají práci, která je nebaví, cítí se nejenom profesně, ale i všeobecně frustrovaní a třeba nikdy nepoznají pocit seberealizace. Bohužel je třeba si přiznat, že české školství v tradiční podobě, jak ho známe, talent často dusí a nezřídka i zabíjí. Nejsem odborníkem v pedagogice, ale myslím si, že jsou v zásadě možné dva přístupy. Buď orientace na úspěch, anebo orientace na chybu. Řekl bych, že ve školách většinou stále převládá druhá možnost, tedy spíše se řeší a věnuje pozornost tomu, v čem žák udělal chybu, co neumí, co mu nejde, než aby se navazovalo na to, v čem je dotyčný dobrý, co mu jde a jak tyto předpoklady a potenciál dále rozvíjet do budoucna. Mnohdy také pedagogové místo toho, aby zapojili šikovnější žáky do pomoci těm méně šikovným na danou disciplínu, předmět či činnost, tak ty méně nadané zesměšňují a demotivují. Využití pozitivní inspirace a vzájemné pomoci se moc často nevidí.

Nedá se říci, že by se o problémech ve školství nemluvilo a že by neprobíhala veřejná diskuse na různá témata spojená se vzděláváním. Také nelze říci, že by některé z nápadů, námětů a koncepcí nebyly zajímavé. Téměř vždy mám ale dojem, že se v daných článcích, rozhovorech a příspěvcích o školství píše izolovaně, jako o samostatném, na ničem nezávislém rezortu. Samozřejmě z hlediska institucionálního se o samostatný rezort jedná, nicméně bych řekl, že je školství třeba vnímat v kontextu celé společnosti a jejího vývoje. Úplně jednoduše, pokud nebude v pořádku obecně společnost jako taková, nebude v pořádku ani školství. Pokud bych navázal na předchozí řádky věnované studijně talentovaným dětem, tak jestliže společnost bude nastavena na průměrnost a kdokoliv, kdo nějakým způsobem vybočuje, bude považován za přítěž a ´narušitele klidu a stereotypů´, stejná situace bude převládat i ve školství a i nadále bude snaha žáky a studenty srovnávat do jedné řady bez ohledu na jejich individuální předpoklady a schopnosti.

Stejně tak, pokud bude společnost takříkajíc zakonzervovaná a celkově uzavřená novým myšlenkám a přístupům, bude velmi složité prosadit nové konkrétní prvky a přístupy do systému vzdělávání u nás. Je zajímavé, že přestože téměř všichni poukazují na mnohé, co ve školství nefunguje, je velmi malá ochota a vůle cokoliv změnit. Mnohé přístupy, které jsou i prakticky vyzkoušené a v některých zemích i relativně rozvinuté, jsou mnohdy u nás označovány jako výplody nějakých alternativců nebo až možná exotů. Vůbec v České republice se nezřídka používá slovo „alternativní“ pro něco, co v podstatě vůbec alternativní nikdy nebylo, anebo jinde už dávno není. A pokud se objeví téma skutečně nějakého alternativního přístupu, ve školství například otázka možnosti domácí výuky, tak někdy debaty na toto téma hraničí až s hysterií, despektem a omezeností. Bohužel často i ze strany formálně velmi vzdělaných lidí. Racionální argumenty v těchto diskusích zanikají. Osobně nejsem nějakým bojovníkem za domácí výuku (ostatně jsem reprezentantem klasického vzdělávání), ale jsem schopný respektovat relevantní argumenty, například v tom smyslu, že dle studií takto vzdělávané děti dosahují nadprůměrných studijních výsledků a vykazují vyšší IQ. Zkrátka větší otevřenost a respekt k tomu, s čím například nemám zkušenost, co se může zdát jako nové, netradiční nebo s čím dokonce třeba ani nesouhlasím, by určitě našemu školství neškodila a myslím, že totéž je třeba aplikovat na celou společnost. Taková změna nebo alespoň posun postojů ve školství i společnosti je ale samozřejmě během na dlouhou trať, ne-li maratonem. Přílišný konzervatismus a neochota ke změnám školství a vzdělávání podle mě nesvědčí.

Myslím, že nikdy není na škodu skončit pozitivní inspirací. Pro mě jsou to země jako Finsko, Norsko, Kanada nebo třeba Austrálie a jejich vzdělávací systémy. V kritických bodech, o nichž jsem se tu snažil něco napsat, jako práce s talentovanými žáky, příprava žáků-dětí do reálného života, přátelskost školního prostředí a schopnost motivace jak průměrných i výjimečných žáků, jsou tyto země dávány za vzor. To vše ale při zachování vysokého standardu výuky. Žáci se umisťují v horních patrech mezinárodních žebříčků, pokud jde o jazykové znalosti, ale třeba i znalosti matematiky (v čemž se naopak stále propadáme). Určitě nebude náhodou, že jmenované země jsou obecně známé i svou otevřeností, poctivostí a obecně vysokou ekonomickou a sociální vyspělostí, jakož i životní úrovní. Třeba se jednou také na takovou úroveň (životní i úroveň vzdělávání) dostaneme a třeba se toho ještě i dožiju. Pro začátek bude stačit, když se všichni zúčastnění pokusí vytvořit z českých škol prostor, kde se děti skutečně něco naučí a kam se, alespoň v rámci možností, budou žáci a studenti těšit. Protože jestli je škola opravdu podnětným a přínosným místem, anebo jen místem, kde si má dítě splnit svou povinnost, je velký rozdíl. Pokud bych měl závěrem navázat na úvod svého článku, tak neformální vzdělávání třeba teď o prázdninách je jistě zpravidla větším dobrodružstvím, ale pokud se i formální vzdělání dělá šikovně, klidně i třeba trochu jinak, tak ani to nemusí nutně být nutným zlem.

Original article: Vzdělávání – dobrodružství nebo nutné zlo?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.