Školní docházka je mainstreamově povinná. Školy nejsou povinny získat souhlas dítěte žádným způsobem a dítě nemá žádné právo odmítnout. Protože děti nemohou být součástí rozhodováni, nejsou o něm zcela ani informovány.

O školách se často hovoří jako o příležitosti, ale nenajde se dítě, které by mělo možnost odmítnout. Ve skutečnosti je očekáváno, že tam bude chodit.

Nezáleží na tom, zda dítě s docházkou souhlasí či nikoliv.

2. Oklešťují autonomii.

I když děti neprojeví s docházkou prvotně souhlas, jsou vydány napospas velkému množství podmínek, které musí splnit, i když zasahují do jejich práva na vlastní vedení života.

Děti jsou omezovány v tom, co se budou učit, jak se to budou učit a jakým způsobem budou demonstrovat své nabyté znalosti.

Děti jsou omezovány v tom, kdy a co budou jíst.

Děti jsou omezovány v tom, kdy a jak si mohou hrát. Rizika ve škole jsou definována administrativou, nikoli jednotlivci, a hra je možná jen během značně omezených skulinek v rozvrhu.

Děti se musí dovolovat, když chtějí jít na toaletu, když chtějí mluvit nebo dokonce aby mohly vůbec použít propisku.

Autonomie je lidské právo a mělo by být považováno za standard. Není respektující omezovat lidské vyjádření vlastní existence, když tím svým jednáním člověk neubližuje nikomu jinému či ho neomezuje.

3. Pozměňují chování ovládáním

To, jak bude dítě plnit školní požadavky, záleží na rozličných formách externí motivace, která má za cíl přimět ho vyhovět škole. A to především skrze odměny a tresty. Pokud dítě vyhoví, dostane odměnu. Pokud ne, bude muset čelit disciplinárním krokům.

Škola nejdřív omezí vaše práva a potom vám je částečně vrací, abyste tolerovali omezení, která sama přednastavila.  Z vašich práv se stanou privilegia, která si musíte zasloužit nebo je můžete ztratit, podle toho, jak moc poddajní budete.

Není respektující takto manipulovat s člověkem. Aby si vybíral mezi možnostmi, které jste mu předem určili.

4. Usilují o standardizaci

Tentýž výklad shrnutý v kostce je předkládán každému stejným způsobem navzdory individuálním potřebám a preferencím. A také navzdory obrovským změnám ve společnosti. Není brán žádný ohled na to, co by si daný jedinec přál či potřeboval dělat ve svém vlastním životě. Namísto toho je od dětí požadováno, aby naplnily tyto předem definované cíle, jež určují ostatní, ať už o to děti stojí či nikoliv.

A cílem toho všeho není ani samotné učení. O osnovách se nerozhoduje ryze na základě toho, které informace budou užitečné nebo relevantní pro většinu (kdyby nějaké takové vůbec existovaly). Problém je ve způsobu, JAK se děti vzhledem k daným omezením ve škole učí. Škola totiž učí děti, aby považovaly za normální model úslužnosti a otroctví vůči autoritě.

Není respektující rozhodovat o někom, jak bude používat svou mysl.

Není respektující popírat lidskou individualitu.

5. Hodnotí

Děti jsou nuceny, aby dokazovaly své schopnosti. Není jim dána příležitost, aby se učily pro vlastní prospěch a cíle. Musí naplňovat očekávání ostatních.

Hodnocení probíhá podle univerzálního modelu, nehledě na to, jestli je vůbec takové hodnocení vhodné. A tento zlomek něčích „schopností“, které byly poměřovány ve velmi specifických podmínkách, je poté použit k rozhodování o dané osobě.

Někteří budou prohlašovat, že je tato informace žádoucí a tím pádem omluvitelná, ať už je či není relevantní. S tím nesouhlasím.

„Když se učím něco v dospělosti, sama si zvolím, co budu sdílet s ostatními. Nic mě nenutí neustále předvádět ostatním své znalosti. Je samozřejmé, že se najdou situace, kdy by si jiní pomysleli, že bych se měla v něčem zlepšit, například když uvařím několikrát stejné jídlo nebo když se mi někdy nedaří v tenise. Ale když si toho někdo všimne, ve většině případů na mě nevyrukují s hodnocením. A kdyby to udělali nějakým nepříjemným způsobem, mohla bych z té situace odejít. Mnoho dětí nemá takovou možnost a nejsem si jistá, proč nám to přijde naprosto v pořádku.“

Není respektující požadovat po někom, aby vám něco dokazoval; abyste se ho snažili dotlačit k vámi určeným standardům.

6. Nucené odloučení

Nejdůležitější vazby v prvních letech života jsou v rodině. S těmito lidmi se dítě cítí nejpohodlněji a také je nejvíce podporují. Škola vyžaduje, aby se dítě od rodiny odpojilo.

Děti dost často a velmi jasně protestují, když má dojít k separaci, ale na jejich city se ve většině ohledů neberou ohledy. Když neprotestují otevřeně, stále mohou projevovat známky škodlivosti prostředí.

Ale je to přehlíženo, poněvadž výhody škol jsou považovány za nesporné.

Nucená nezávislost není nezávislost, je to boj o přežití.

Není respektující oddělovat děti od jejich rodin, obzvláště tehdy, když se v této situaci necítí dobře.

Koneckonců, i když se zdá, že školy usilují o to být prospěšné, dokud nebudou naslouchat hlasu dítěte, nikdy nebudou moci být považovány za respektující.

Original article: Jak školy znevažují děti

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.