Vyšší platy v zájmu žáků – hrajeme na správném hřišti?

České školství je velké téma. Aktuálně probublává médii boj o učitelské platy. Učitelé protestují, politici (vládní) slibují a jiní (opoziční) se pohoršují. Učitelé tak možná dostanou přidáno. Změní to systém vzdělávání u nás k lepšímu?

Chápu učitele a přeji jim co nejlepší platové podmínky. Na druhé straně si ale říkám, jestli bychom se neměli spíše zamyslet nad tím, jak funguje náš školský vzdělávací systém a jestli je opravdu nastavený tak, aby z něj benefitovali především žáci a studenti.

Zájmem o žáky a studenty na prvním místě se totiž v této hře zaštiťují úplně všichni. Kdyby to tak bylo, vzdělávání by u nás dávno fungovalo jinak.
Než se k tomu dostaneme, rád bych předeslal, že problém vidím už v tom, že se celá hra o co nejlepší vzdělání a budoucnost dětí hraje na špatném hřišti. A platí to i pro učitele.

Vzdělávání totiž dávno není čistě věcí školského vzdělávacího systému. Pozice školy navíc v procesu vzdělávání postupně slábne. Je možné, že škola, jako ji známe dnes, bude už brzy minulostí.

Pojďme se proto podívat na vzdělávání a náš školský vzdělávací systém jinou perspektivou. Věřím, že nezůstanu jediný, komu se ukáže cesta, která je pro děti mnohem přínosnější a která dovede také učitele k větší spokojenosti v práci a též požadovaným vyšším mzdám.

O co jde?

Dobré vzdělání přináší antifragilitu a ta je zárukou přežití v nejisté budoucnosti

Nassim Nicholas Taleb přišel ve své knize s geniálním konceptem, který nazval antifragilita (kniha se jmenuje také tak). Tento koncept je jedinečný tím, jak je jednoduchý, logický a dobře aplikovatelný na různé oblasti lidského počínání, včetně vzdělávání.

Aplikováním konceptu antifragility uvidíme v plné nahotě, jak na tom systém vzdělávání u nás je. Také se nám otevře zcela jiný pohled na oblast vzdělávání a pochopení konceptu antifragility nám pomůže definovat, co skutečně znamená dobré vzdělání.

Pojďme se proto nejprve krátce zastavit u samotného pojmu antifragilita.

Antifragilita je určitá vlastnost systému, která mu umožňuje dlouhodobě prospívat. Pokud je systém antifragilní, snadněji se podle Taleba vyrovnává s otřesy.

Mírné a časté otřesy systému dokonce prospívají a vůbec nevadí, když se objevují častěji. Současně se systém prostřednictvím nahodilých otřesů stává antifragilnější do budoucna.

Bankéř versus taxikář: Kdo je lépe vybaven proti nahodilým otřesům?

Abych nemluvil abstraktně, tady je příklad dvou lidí, které živí dvě různá povolání. První je bankéř, druhý taxikář.

Bankéř má podle většiny lidí dobrou práci, stabilní příjem, jistotu do budoucna a je díky zákoníku práce chráněný proti takzvaným rozmarům zaměstnavatele. Bankéř má navíc dost možná kvalitní vzdělání z výběrové školy.
Taxikář naproti tomu funguje na volné noze, nepožívá žádnou speciální zákonnou ochranu, musí se vyrovnávat s výkyvy v množství zákazníků, o které neustále bojuje s konkurencí, a jeho příjmy jsou nestabilní. Běžnou optikou bychom řekli, že taxikáři není co závidět.

Z pohledu antifragility je na tom však taxikář lépe. Disponuje celou řadou schopností, které bankéř nemá rozvinuté, protože je zkrátka ke své práci nepotřebuje. Taxikář se musí na rozdíl od bankéře denně vypořádávat s nejistotou a hledat cesty, jak přežít na vysoce konkurenčním trhu. Přestože se pohybuje v prostředí nestability, v dlouhodobém horizontu, jak ukazuje názorně Taleb ve své knize, jsou jeho příjmy stabilní.

Stabilita příjmů platí v případě bankéře jen zdánlivě. Pokud totiž přijde jednoho dne nějaký zásadní ekonomický šok, přijde o práci a jeho svět se kompletně zhroutí.

Vítejte ve fragilním světě zaměstnanců bank

Taleb říká, že svět bankéře je fragilní. Postrádá totiž skutečnou odolnost proti velkým otřesům. Fragilita znamená, že systém při určitém tlaku zkolabuje. Česky řečeno, rozbije se.

Taleb by navíc asi zdůraznil, že není otázka, zda se bankéřova kariéra v budoucnu zhroutí, ale kdy k tomu dojde.

Fragilita je inherentní vlastnost systému a je jen otázkou času, kdy se projeví její důsledky. Ať se snažíme jakkoli preventivně chránit proti nahodilým výkyvům, pohoříme na tom, co jednou přijde a co neumíme na základě minulých zkušeností předvídat.

Taleb totiž mimo jiné říká, že děláme chybu, když se snažíme předpovídat budoucí otřesy na základě minulých zkušeností. Proti těm se za určitých podmínek pojistit dokážeme. Jenže do hry vstupují takzvané černé labutě, tedy události, které předpovědět neumíme. Můžeme se ale vybavit antifragilitou, abychom jejich dopady zmírnili.

Fragilita vyvěrá ze snahy mít vše pod kontrolou a preventivně eliminovat riziko. Naše společnost je řízením rizik posedlá. Snažíme se je eliminovat, vytlačit z našeho života. Stačí se podívat na státem řízenou hospodářskou politiku, ale i zdravotnictví a bohužel i náš vzdělávací systém.

Stát organizuje a řídí vzdělávací procesy, aby zajistil žákům a studentům budoucí uplatnění. Opravdu?

Ve společnosti převažuje nastavení, že stát nese odpovědnost za vzdělání vlastních občanů.

Proto státní úřady zavádí vzdělávací plány, řídí na centrální úrovni síť škol a prostřednictvím státních maturit určuje penzum informací, které musí absolventi středních škol načerpat.

Z Talebovského pohledu jde o centralizované plánování systému vzdělávání, které odporuje duchu antifragility. Je za ním snaha minimalizovat rizika, v důsledku kterých by z dětí vyrůstali nezaměstnatelní jedinci bez perspektivy.

Společnost zkrátka nepřipustí, aby někdo neprošel státním vzdělávacím systémem. Je to přece pro jeho dobro.

Nemusím zdůrazňovat, jak moc systém selhává a kolik lidí navzdory povinné školní docházce i navazujícímu vzdělání končí doslova na dlažbě.
Ba co víc, a to je ještě smutnější, z mladých lidí se díky státním školám stávají kolečka jakéhosi obřího stroje systémem organizovaného koloběhu narození – škola – zaměstnání – důchod (někteří) – smrt. Podle mnoha a mnoha autorů je škola, spíše než vzdělává, obrušuje, potlačuje individualitu a vyrábí z nich unifikované tovární dělníky bez vlastního názoru a občany poslušné autoritě.

Ano, možná se přitom i něco naučí.

Školský vzdělávací systém je těžce fragilní

I kdyby to tak bylo a kdybych nechal stranou zmiňované skutečné výsledky školského vzdělávacího systému, orientace na systematické nalejvání informací do hlav je nedílnou součástí problému.

Dnešní škola je ve své takto popsané ideální podobě institucí, která se zaměřuje na předávání informací a z menší části možná také na vštěpování vybraných praktických dovedností. Vše se děje podle předem daného plánu. Důležitá je standardizace vzdělání, kterážto se měří standardizovanými testy.

Jak asi budou prospívat masy lidí, které prošly stejným vzděláním a učily se, hlavně nevyčnívat?

Nejspíš se uživí. Škola jim zajistí umístěnku na správné místo v rámci systému. Ale budou šťastní? Rozvinou naplno svůj potenciál? Co od nás vlastně děti potřebují?

Tímto způsobem může škola vychovat pár úspěšných bankéřů. Těžko ale vychová úspěšné taxikáře. To se podaří leda škole navzdory, jak dokládají příběhy mnoha lidí, kteří se vydali vlastní cestou, včetně úspěšných podnikatelů.

Než začnete pohrdat taxikáři, zkuste na ně v tomto textu nahlížet spíše jako na archetyp člověka, který se nebojí postavit na vlastní nohy a vzít osud do svých rukou.

Takže máme na jedné straně bankéře, jako produkty školského vzdělávacího systému, a na druhé straně taxikáře, kteří stojí tak nějak mimo systém.

Fragilita vs. antifragilita.

Škola vykrmuje spokojené krocany. Dočasně spokojené.

Počkejte, neposmívám se vám, že jste krocani, protože jste chodili do školy. Také jsem tím prošel. Vtip je jinde.

O krocanech mluví Taleb. Ve Spojených státech je krocan symbolem svátku Dne díkuvzdání. Krocan si žije poklidný život, chovatel se o něj stará, krmí jej, všechno je ideální a nic nenasvědčuje tomu, že se blíží katastrofa. Krocan jednoho dne skončí jako pochoutka na svátečním stole a do poslední chvíle si nejspíš bude myslet, že jemu se nemůže nic stát.  Nic totiž nebude nasvědčovat tomu, že by jeho pohodlný život měl skončit.

Nepřipomíná vám krocan našeho bankéře?

Já tam vidím dokonce paralelu s naším školským vzdělávacím systémem. Ale ne proto, že jsou děti a jejich rodiče naivní a spokojení se svou situací.
To škola je do takové polohy tlačí a formuje.

To náš školský vzdělávací systém založený na centralizaci a plánování dělá z dětí dobře živené krocany.

Tohle je Talebovská fragilita v nejhorší podobě. Její dopady jsou plošné a těžce destruktivní.

Někdo možná namítne, že díky našim (tj. povinným) školám získají děti vzdělání, které jim zajistí práci. Ano, systém je připraví na budoucí dráhu, která připomíná krocana už jen tím, že od určitého okamžiku ztrácí kontrolu nad svým vlastním životem. Jsou vedeny k tomu, aby zapadly do systému a poslouchaly „ty nahoře“.

Je to způsob, jak připravit dnešní děti na povolání, které ještě neexistuje?

Může být školský vzdělávací systém antifragilní?

Oprávněně po mně teď chcete vědět, jak udělat školský vzdělávací systém antifragilní.

Odpověď za mě je, že to není možné.

Jediná cesta, jak přidat do vzdělávání antifragilitu, je vypustit povinnou školní docházku a nesnažit se do vzdělávání příliš zasahovat.

Rozumějte, neříkám zrušit školy. Škola je sama o sobě neutrálním místem, pokud odmyslíme, k čemu v dnešní době obvykle slouží. Věřím, že školy mohou být inspirující místa pro lidi, kteří se chtějí vzdělávat, zlepšovat a posouvat ve svém životě dál.

Už to, že ministerstvo brání zakládání soukromých škol, je velká chyba. Stát by se totiž neměl do vzdělávání plést vůbec a už vůbec ne ve formě povinné školní docházky. To je totiž přesně to naivní, a v konečném důsledku nebezpečné, řízení rizik, které vykrmuje spokojené krocany.

Antifragilní systém je decentralizovaný a vyžaduje svobodu

Jedině svoboda v oblasti vzdělávání zaručuje antifragilitu. Svobodu totiž přirozeně doprovází její sestra odpovědnost. Nutnost se o své vzdělávání aktivně starat. Ale současně se samostatně rozhodovat, co pro mě osobně má přínos a čemu chci věnovat energii, čas, peníze.

Taleb ukazuje, že antifragilní jsou takové systémy, které stojí na decentralizaci. To jsou ty, které dávají prostor vlastní iniciativě lidí a nebojí se ani zdravé (a ozdravné) míře nahodilosti. Nahodilost a drobné otřesy umožňují, aby se lidi učili za pochodu, naučili se vnímat rizika a pracovat s nimi. Dobře vyztužení jedinci pak obstojí i tváří v tvář větším otřesům a neočekávaným šokům.

Čím prospěje antifragilní vzdělávací systém učitelům?

Snad si teď nebudou čtenáři z řad učitelů brát má následující slova příliš osobně. Myslím si totiž, že současný systém centrálně plánovaného školství dělá ony krocaní bankéře tak trochu i z nich, z učitelů.

Vytváří iluzi, že státu, tedy politikům, leží na srdci jejich blaho. A tak učitelé čekají ve svých kabinetech, až jednou dodrží politici slib a konečně jim zajistí důstojné platy (termín důstojné platy jsem zaznamenal v aktuální diskusi o platech učitelů několikrát).

Já tomu rozumím. Většina učitelů chce dělat práci, kvůli které strávili přinejmenším pět let na vysoké škole. Mnozí mají svou práci rádi a rádi tráví svůj čas s dětmi a pomáhají jim s rozletem. Jenže namísto toho jim stát diktuje, co a jak mají učit, a nedává jim příliš na výběr.

Někomu to možná vyhovuje…

Učitelé a žáci jsou na jedné lodi

Ale pokud chtějí učitelé opravdu změnit své postavení, musí se postavit na stranu žáků. Musí se postavit na stranu svobody učení. Musí se postavit na stranu antifragility ve vzdělávání.

Myslím si, že pokud bude vzdělávací systém osvobozený od státu a byrokratů, dočkáme se exploze vzdělávacích možností. Budou vznikat soukromé školy, specializované školy, vzdělávací organizace, vzdělávací komunity, nastane boom vzdělávání na internetu, vzroste význam praktické výuky a učňovství v nejširším možném smyslu.

Po učitelích rázem stoupne poptávka. Tedy po těch dobrých.

Je možné, že v konečném úhrnu nebude potřeba tolik učitelů. Je možné, že učit začnou masivněji i lidé z jiných oborů, které to prostě bude bavit nebo si tím budou přivydělávat.

Ale to přece chceme, ne?

Nejde nám přece o to, abychom udržovali početní stav pedagogů s VŠ diplomem, copak to v jiných oborech takto funguje?

Důležité je, jaký máme cíl

Jde nám přece o to, abychom co nejlépe vybavili děti do budoucna a připravili je na pracovní pozice, které zatím neexistují.

A hlavně, chceme přece pomáhat dětem na cestě ke štěstí.

Nebo se pletu?

Original article: Problém našeho školského vzdělávacího systému je jeho fragilita. Jak to změnit?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Original article: Vánoční přání? Zrušit školu. Umíte si představit, co by se stalo?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Způsob vzdělávání se proměňuje, nové možnosti přibývají geometrickou řadou a klasická škola ustupuje 

Způsob vzdělávání se proměňuje a dnes už dalece přesahuje budovy škol. Přibývá možností, kde a jak se něco naučit. Škola se postupně stává jen jednou z mnoha možností, které máme, a podle mě je jen otázkou času, kdy přestane být automatickou, natož povinnou volbou pro vzdělávání.

Kvalita různých vzdělávacích zdrojů ovšem kolísá. Tak, jako jsou lepší a horší školy, jsou lepší a horší on-line kurzy nebo jiné vzdělávací platformy či instituce. Je čím dál těžší se v nabídce zorientovat. Mimo jiné se tím ukazuje, že posoudit kvalitu vzdělávací instituce je hodně subjektivní a je nemožné najít objektivní měřítka. 

Jedním z mála kritérií, jak se může zájemce o vzdělávání orientovat, je podle mě důvěryhodnost. 

(Záměrně nechávám stranou takzvaná objektivní kritéria, tedy současné kvantitativní hodnotící údaje úspěšnosti žáků, absolventů atp.)

A tady nastupuje na scénu učitel.

Učitel dostává novou roli a nejdůležitější kritérium výběru vzdělávací instituce nebo platformy je důvěryhodnost 

Je to právě osoba učitele, učitelky, potažmo učitelů, kteří zastupují vzdělávací instituci či platformu. Jsou to oni, kdo ji reprezentují a jsou nositeli důvěryhodnosti. Jsou to oni, kdo mohou oslovit budoucí žáky a jejich rodiče. Je to právě učitel, člověk, který vstupuje do vztahu s žákem.

Pokud přijmeme předpoklad, že se vzdělávání přesouvá čím dál více do oblasti dobrovolných vztahů, kdy mají žáci (ale i učitelé) na výběr, u koho se budou učit, je funkce důvěryhodnosti jednou z nejvýznamnějších. 

Malá odbočka. Ano, můžeme namítat, že v případě povinné školní docházky na výběr nemáme, ale to není zcela pravda. Pořád existuje možnost přejít do jiné školy, případně do režimu alternativního či domácího vzdělávání. Hlavně ale narůstá konkurence klasické škole, což přirozenou cestou vytváří tlak, díky kterému role školy více či méně klesá. 

(Tady najdete deset důvodů, proč se blíží konec školy, jak ji známe dnes.)

Domnívám se, že právě kvůli tomu vzrůstá význam role učitele, ale také nároky na jeho osobnost.

Učitel se dostává do pozice lídra, který ukazuje cestu svým žákům. Je současně garantem kvality vzdělávacího obsahu, ať už po stránce odborné, tak po stránce komunikační. Musí svému oboru rozumět, ale především musí zaujmout a umět své poznání zprostředkovat. Musí dokázat vzbudit v žácích důvěru a dlouhodobě budovat důvěryhodnost své osoby, ale také vzdělávací instituce či platformy, kterou reprezentuje.

Učitel přebírá současně roli průvodce, kouče, ale také mediátora. Méně tak už plní roli interpreta učební látky a namísto toho radí žákům, kde čerpat relevantní informace.

Učitelem se může stát každý, kdo má chuť učit a má co říct

Důležité také je, že se učiteli více méně přirozenou cestou stávají i další lidé, kteří nemají standardní pedagogické vzdělání. „Papír“ není potřeba. Důležitá je důvěryhodnost, chcete-li pověst a prokazatelné schopnosti.

Jasně, učitelem se nestane člověk jen tak přes noc, chce to praxi a úsilí a samozřejmě nadprůměrnou orientaci nebo dovednosti v konkrétním oboru. Ale paleta možností, kde se už dnes může člověk s chutí učit uplatnit, je opravdu pestrá. 

Učiteli se tím pádem stávají také rodiče (teď nemám na mysli učitele z donucení při psaní domácích úkolů), kamarádi, lidé z praxe, vědci, pracovníci zájmových organizací zaměřených na děti a mládež a tak podobně. Zkrátka kdokoli, kdo má co nabídnout a má chuť učit.

Učitel je především lídr – jak ho vidí John Holt, Ron Paul a Carl Rogers ve světle svého díla a vlastních zkušeností?

Když přemýšlím, jak nejlépe uchopit roli učitele v nastávající éře, napadají mě tři pohledy na roli učitele, které nastínili tři mí oblíbení autoři. Všichni to jsou nebo byly osobnosti, které se aktivně vzdělávání v nějaké podobě věnují nebo věnovaly.

Věřím, že v jejich myšlenkách najdete inspiraci

1 Učitel musí sám sebe dostat co nejdříve ze hry, říká John Holt

Svérázný pedagog a spisovatel John Holt tvrdí, že dobrý učitel se pozná tak, že ho jeho žák brzy přestane potřebovat.

Podle Holta je „vždy první a nejdůležitější úkol každého učitele, aby pomohl studentovi stát se nezávislým na sobě, aby se naučil být sám sobě učitelem„. Z toho vyplývá, že učitel předá svému žákovi především správnou techniku, jak se rozvíjet v daném oboru, doporučí mu kvalitní zdroje a pomůže mu s orientací. 

„Skutečný učitel,“ jak říká Holt, „musí vždy usilovat o to, aby dostal sám sebe ze hry.“

Podle tohoto známého pedagoga učitel není od toho, aby předával žákům znalosti. Učitel by měl především naučit žáky znalosti používat, rozvíjet dovednosti založené na tom, co se už naučili, prohlubovat jejich nově nabyté schopnosti. Holt uvádí zcela konkrétní příklad toho, co očekává od svého učitele hry na violoncello. „To, co potřebuji od svého učitele,“ říká, „nejsou standardy, ale nápady, jak se mohu dostat blíže ke standardům, které už znám.“

Mimochodem, John Holt nebyl vystudovaný pedagog. Učení ho ale lákalo. Je krásným příkladem člověka, který se rozhodl učit a vzdělávat děti i dospělé, přestože neměl podle všeobecně uznávaných měřítek odpovídající kvalifikaci.

Holt po svých prvotních učitelských zkušenostech nabyl dojmu, že tradiční způsob autoritativní výuky nefunguje a postupně se začal propracovávat k homeschoolingu a unschoolingu. Jeho zkušenosti a zájem o rozvoj dětí ho vedly k hledání nedirektivních forem učení, bez ponižujícího hodnocení a neustálého srovnávání. Jinými slovy, zaměřoval se na rozvoj osobnosti a dovedností u dětí, namísto jejich formování dle předem dané šablony.

2 Učitel je lídr, který vede vlastním příkladem, míní Ron Paul 

Ron Paul, americký lékař, spisovatel a především známý libertarián, staví před učitele jako výzvu předávání vůdcovských schopností (leadership). 

V jeho pojetí je vedení zejména o sebe-disciplíně a převzetí odpovědnosti za vlastní život a do jisté míry i za své okolí.

To souvisí samozřejmě také s přístupem ke vzdělávání. Učitel, lídr, rozvíjí u žáků schopnost převzít odpovědnost za vlastní vzdělávání. Podstatné je, že se tak děje nikoli vynucováním tvrdé školské disciplíny nebo důmyslným systémem hodnocení a srovnávání žáků, ale na základě příkladu ze strany učitele. To samozřejmě klade na učitele zcela jiné nároky. 

Učitel musí být sám lídr, musí disponovat přirozenou autoritou. Neusiluje o respekt, ale vede příkladem. V Americe tomu říkají „vedení slovem a činem„, lídr dělá to, co požaduje od ostatních. Učitel „nesměřuje k tomu, že ostatní postaví do lajny,“ říká Paul, ale „vede svým vlastním příkladem.“

Paul upozorňuje, že leadership není to, co vidíme běžně u politiků a lidí v mocenských pozicích, kteří si vynucují poslušnost funkcemi nebo hrozbou použití síly. Leadership považuje za každodenní snahu měnit okolní svět k lepšímu vlastním úsilím, čímž můžeme inspirovat ostatní, kteří se k nám pak třeba přidají. Rozhodně to není o fotkách v novinách a ukazování vlastní důležitosti.

„Podstata leadershipu,“ jak sám říká, „je sebe-mobilizace a sebe-řízení, díky čemuž máme příležitost vysvětlit ostatním, proč děláme to, čemu věříme.“ Krom toho, a to považuji za zásadní, je podle něho leadership „závazek“ a také schopnost „rozumět filosofii svobody a umět ji aplikovat na konkrétní teoretické i praktické případy.“

Když to shrnu, Ron Paul chce učitele, kteří budou vychovávat zodpovědné lídry, kteří budou zodpovědní sami za sebe a samozřejmě také za své vzdělání. Budoucí lídři budou schopní pracovat ve prospěch komunity, protože to budou cítit jako určitý závazek, jako přirozenou cestu pro uplatnění svého nadání. Leadership přitom nebudou chápat jako způsob uplatňování moci, protože ctí svobodu jako jednu z nejvýše postavených hodnot.

3 Učitel vytváří bezpečný prostor, aby se žáci mohli stát sami sebou, navrhuje Carl Rogers

Carl Rogers, kterého možná znáte jako psychoterapeuta humanistického směru, na to jde odjinud. Podle něj je hlavní rolí učitele navodit atmosféru bezpečí, porozumění a důvěry a umožnit tak žákům růst. 

Jak říká Rogers, jde o to umožnit jim, aby se stali sami sebou. Podle Rogerse má každý živý organizmus potenciál k růstu, disponuje všemi potřebnými zdroji, a současně k růstu přirozeně ze své podstaty směřuje. Jsme tak zkrátka od přírody založení. Učitel je tady pak proto, aby pomohl žákům tento potenciál rozvíjet. To neznamená nic jiného, než to, že je bude podporovat v jejich vlastním úsilí, i kdyby to na první pohled vypadalo, že o učení nemají zájem.

Podporovat v pojetí Rogerse opravdu znamená, že učitel žáky bezpodmínečně podporuje v tom, co dělají, co sami chtějí dělat. Nesnaží se jim něco podsouvat nebo s nimi nějakým způsobem manipulovat, byť v dobré víře, že by to bylo takzvaně pro jejich dobro. Rogers nechce žáky jakkoli nutit, dokonce jim ani nechce příliš sám od sebe poskytovat učební materiály, pakliže si o to sami neřeknou. Jakékoli hodnocení žáků nebo jejich vzájemné srovnávání považuje za škodlivé. S učením, růstem, to nemá co do činění. 

Pokud se učiteli podaří vytvořit prostředí přátelské k růstu, podle Rogerse se pak „student bude učit z vlastní iniciativy, bude originálnější, bude mít větší vnitřní disciplínu, bude méně úzkostný a méně řízený druhými.“ A co víc, žáci se tak „stanou více odpovědnými sami za sebe, budou tvořivější, lépe schopní přizpůsobovat se novým problémům a výrazně lépe schopní spolupracovat.“

Zajímavé je, jak svým specifickým způsobem Rogers souzní s oběma autory, o kterých jsem psal výše, co do pojetí svobody jednotlivce. Ta pro něj znamená „právo každého člověka využívat svoje zkušenosti svým vlastním způsobem a objevovat v nich svůj vlastní smysl.“ To je podle něho „jedním z nejcennějších potenciálů života.“

Rogers snil o tom, že se jeho empatický a nenásilný přístup k lidem rozšíří do všech oblastí mezilidských vztahů. Věřil, že pokud umožníme lidem stát se sebou sama, lidské bytosti se k sobě stanou vnímavější, ubude násilí a zla a lidstvo se posune celkově na vyšší úroveň  bytí a vzájemné koexistence. Rogers vidí člověka v nadsázce jako ostrov. A pokud bude člověk „ochoten být sám sebou a když sám sebou být smí,“ může podle Rogerse „vystavět mosty k dalším ostrovům.“

Je k tomu potřeba něco dodávat?

Třeba vám to teď zní naivně, ale vězte, že Rogers tím skutečně žil, a to co hlásal, sám dělal. A dařilo se mu to. Tak proč by nemělo i ostatním? 

Za pokus to stojí, co říkáte?

Original article: Jak se mění role učitele v dnešním světě?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Prodloužení školní docházky pomůže dětem z chudých rodin

Hlavní smysl tohoto opatření vidí v pomoci dětem z tzv. underclass, jak sám označuje rodiny, které podle něj preferují systém sociální podpory k zajištění obživy. Langr jim chce hodit záchranné lano a prostřednictvím dalšího vzdělávání je vytáhnout ze spodních příček společnosti.

Děti by podle Langra měly povinně chodit do školy, dokud nedosáhnou plnoletosti. Toto pravidlo by mělo logicky platit pro všechny děti. U dětí ze sociálně slabých rodin ovšem Langr neskrývaně předpokládá, že nastoupí na učiliště. Prodloužení školní docházky tak podle něj bude mít další pozitivní efekty. Tak například se zvýší počet žáků na skomírajících učňovských oborech a zajistí se dodávka čerstvých pracovních sil do továren a průmyslových podniků.

Plán je to skvělý a určitě se tímto krokem podaří dosáhnout požadovaných efektů a uspokojit poptávku ředitelů škol a majitelů výrobních firem.

Jsou děti z chudých rodin předurčené pro práci dělníků?

Jenže jestli to pomůže dětem dostat se z chudoby a jestli jim to zajistí lepší budoucnost, tím bych si nebyl vůbec jistý.

Předně, považuji za troufalé hodnotit, kdo a jak je spokojený se svou životní situací, a určovat mu, jak má žít. To vůbec nepopírá jakékoli snahy o zlepšení životní úrovně lidí, nabídku pomoci či podporu vzdělávání tam, kde chybí možnosti a peníze.

Jednoznačně ale nesouhlasím s tím, abychom o někom mluvili jako o underclass, jejíž příslušníci mají generačně zakódovanou tendenci jít si na úřad pro dávky. Nesouhlasím ani s tím, že jsou tito lidé vhodní tak akorát na práci v dílně nebo továrně a že je k tomu musíme donutit.

Myslím si, že děti, jakékoli, nepotřebují, abychom jim určovali, že se mají věnovat určitému řemeslu nebo se dokonce stát dělníkem u pásu. A i kdyby samy chtěly, nepotřebují k tomu školu.

Jeden můj kamarád si po večerech přivydělává jako hodinový manžel, práce všeho druhu od obkladače po instalatéra. Žádnou školu k tomu nepotřeboval. Jiný můj kamarád je úspěšným truhlářem. Žádnou školu k tomu nepotřeboval.

A dělníci v továrnách? Já se opravdu nedivím, že ani rodiče z oněch tzv. underclass nemají to srdce, aby své děti připravovali na takovou kariéru. Všem vřele doporučuji podívat se alespoň na kousek dokumentu Hranice práce. Pokud má být cílem prodloužené školní docházky vyrobit a upevnit mentalitu dělníka, pak je to dost strašlivá vize.

A vůbec, opravdu chceme obětovat děti tomu, abychom udrželi existenci učňovských oborů, o které nemá nikdo zájem? Neměly by se spíše školy, když už tedy chtějí nalákat nové studenty, snažit zatraktivnit svou nabídku, případně nabídnout pružnější a méně časově náročné možnosti studia? Jsou toho státní školy ze své podstaty vůbec schopné?

Povinná školní docházka zajišťuje status quo

Bohužel, to profláknuté klišé platí i tady. Cesta do pekel bývá dlážděná dobrými úmysly.

Přese všechno věřím, že náměstek Langr chce pomáhat dětem, které třeba nemají takové zázemí k dalšímu postupu po společenském žebříčku, jako ty jeho.

Jenže ono to s tou pomocí dětem prostřednictvím školy, přesněji řečeno povinného vzdělávání ve školách, není tak úplně funkční.

John Holt, učitel, tak trochu filosof, a dnes bychom řekli, propagátor svobody učení, upozorňoval už v 70. letech, že právě toto je jedna z největších lží. Celou věc považoval za snahu systému udržet společenský status quo. Tvrdil, že vzdělávací systém vytváří záměrně iluzi, že díky školnímu vzdělání se nám otevřou brány k úspěšné budoucnosti.

Holt ale nebrojil proti vzdělávání, resp. učení se jako takovému. To naopak považoval za přirozený jev, přirozenou potřebu každého jedince.

(Vzpomeňte na Carla Rogerse a jeho teorii, že každý organizmus má v sobě přirozenou tendenci k pozitivnímu růstu.)

Problém měl se školou jakožto institucí povinného vzdělávání, která je založená na dvou pilířích. Těmi je nedobrovolná účast a systém neustálého hodnocení a srovnávání žáků. Zastánci školy nás dodnes přesvědčují, že je to pro dobro dětí. Někteří, jako náměstek Langr, dokonce šíří přesvědčení, že čím více školy, tím lépe. Sám Holt neviděl jako zásadní věc délku povinné školní docházky, i když každý další den ve škole navíc považoval za ztracený čas. Školu považoval ze své podstaty za škodlivou kvůli zmiňovaným dvěma pilířům. Zvlášť, když je školní docházka vynucována zákony pod hrozbou sankcí.

(Vzpomeňte na Petera Graye, který bez obalu přirovnává školu k vězení.)

Rozdávání známek, klasifikace dětí a jejich třídění do skupin je hlavním úkolem školy. Když se nad tím zamyslíte, tak jako to udělal Holt, je jasné, že cílem je oddělit zrno od plev, jakkoli to zní ošklivě. Přesně tímhle způsobem škola ve stávajícím systému produkuje vítěze.

A bohužel také poražené.

Škola dokonce posiluje nerovnost ve společnosti

Tímto způsobem podle Holta škola posiluje rozdíly ve společnosti, místo aby je smazávala. Pokud tedy předem definujeme skupinu poražených, jako to udělal Langr, je jasné, jak to s nimi dopadne. To, že budou chodit do školy o pár let déle, jen potvrdí jejich status. Všichni ti náměstci a sociální inženýři pak budou moct říct: „Vidíte, dostali šanci, ale stejně si toho neváží a nakonec skončí na pracáku.“

Jak tvrdí Holt, ty skutečně bohaté vrstvy, lidé, kteří ovládají společnost z nejvyšších pater politiky (či jejího zákulisí), nedopustí, aby škola sloužila ke skutečné změně. Naopak. Vládnoucí vrstvy využívají školu k tomu, aby posílily svou pozici a zajistily svým dětem místo na výsluní. Co víc, škola svým dlouhodobým působením vštěpuje dětem z nižších vrstev, že jejich hodnota je nevýznamná, že jejich místo je „tam dole„, že stejně nemají na to, aby dosáhly na něco víc.

Možná existují výjimky. Možná se i vám navzdory škole podařilo posunout po pověstném společenském žebříčku o stupínek dopředu.

Děti z chudších poměrů jsou většinou předem odsouzené k nezdaru

Jasně, nemusíte s Johnem Holtem souhlasit.

Pokud ale přesto budete chtít hledat záchranu dětí z chudších poměrů ve školách, pak by vám na to řekl, že „jestli se má skutečně chudé dítě stát vítězem ve veřejné škole, musí nějakým způsobem prokličkovat překážky, uniknout předsudkům a opovržení svých učitelů, zvládnout rizika učení bez emoční podpory, čelit nepřátelství ze strany svých dřívějších kamarádů a pochopit význam učebních materiálů, které jen málo nebo vůbec korespondují s jeho dosavadními životními zkušenostmi.“

Jednoduše řečeno, více školy vůbec nic neřeší.

Škola v sobě nese celou řadu překážek, obzvlášť pro děti, které pocházejí z poměrů, kde si příliš starosti s touto celospolečenskou hrou nedělají. A nemusí jít pouze o langrovské underclass.

Největší problém je v samotném nastavení vzdělávacího systému a jeho důrazu na nálepkování a škatulkování dětí. Je to z velké části právě škola, která předurčuje jejich budoucí osud, často bez ohledu na jejich skutečné schopnosti, zájmy a preference. Špatné známky, pocity méněcennosti ve srovnání s lepšími spolužáky, kritika ze strany učitele, to všechno člověka může poznamenat. To všechno jsou rány, které podlamují naši důvěru v sebe sama, to všechno jsou vnější tlaky, které nám v krajním případě dokáží vnutit mentalitu poraženého.

Více školy je jen špatně maskovaná snaha ovládat ostatní

Je tedy více školy řešením pro děti z chudých rodin? Je více školy řešením vůbec pro cokoli?

Přiznám se, že mě vyděsilo, když Ivan Langr v článku opírá realizaci svých plánů o nátlak ze strany státu, protože podle něj „zákonná povinnost je relativně snadno vymahatelná stejně jako v případě ZŠ„. A už vůbec se mi nechce věřit tomu, že má jako expert na oblast vzdělávání ambici jakkoli formovat děti například pro potřeby průmyslové lobby, když píše: „Chování dospělých a rodičů již změnit nedokážeme, u jejich dětí a dalších generací však můžeme uspět.“

Myslím si, že bychom měli bránit svobodu dětí před všemi, kdo chtějí, řečeno slovy Stefana Molyneuxe, „sahat svýma rukama na citlivou dětskou mysl“.

I když zapomenu na to, co píše John Holt, a budu hledat něco pozitivního v návrhu na prodloužení školní docházky, nacházím jediné. Prodloužení povinné školní docházky prodlouží možnost odložit a uskladnit děti mezi čtyři stěny, aby se nám nepletly do života. Chudé nebo bohaté. Chápu, v kontextu návrhu náměstka Langra, zejména dětí z těch tzv. chudých rodin, ulevíme jejich rodičům, aby mohli makat v továrně. Tímhle směrem chceme jít?

Řešení je zrušit povinnou školní docházku

Nejspíš teď čekáte, že navrhnu alternativní řešení.

Zkusím to. A určitě vás tím nijak nepřekvapím.

Pokud chceme skutečně pomáhat dětem, nejen těm z tzv. slabších rodin, dejme jim svobodu, aby si pomohly samy. Dejme jim svobodu volby, svobodu vlastní cesty.

Zrušme povinnou školní docházku. Zrušme neustálé, nevyžádané a jednostranné klasifikování a srovnávání žáků. Zrušme hru na vítěze a poražené ve školách, kterou hrajeme podle pravidel úzké skupiny lidí, a která předem určuje, kdo se stane vítězem.

Možností, jak se rozvíjet a vzdělávat, je celá řada.

Myslím si, že to skutečně důležité v životě není výuční list nebo vysokoškolský diplom. A i když to pro každého z nás bude asi něco jiného, nevěřím, že nám k tomu napomůže prodloužená povinná školní docházka.

Original article: Prodloužení povinné školní docházky dětem z chudých rodin nepomůže. Řešení je jinde.

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jako rodiče víme, co je pro ně nejlepší. Ve škole vědí, co se děti musí naučit a jak jim to dostat do hlav. Populární psychologové, vychovatelé, dětští lékaři, ti všichni vědí, jak s nimi jednat, co s nimi dělat, kde přitlačit na pilu.

Co všichni vědí ovšem nejlépe, to je, co a kdo má z dětí vyrůst.

Takže vychováváme, vzděláváme, socializujeme, vytyčujeme hranice, předáváme vzory, stanovujeme cíle, připravujeme na budoucnost.

Průběžně samozřejmě měříme a strkáme děti do různých škatulek, které předurčí jejich budoucí dráhu. Korunu tomu nasazují moudré hlavy politiků, kteří posléze rozhodují, jestli máme málo lékařů, řemeslníků nebo dělníků u pásu, a podle toho rozdělí děti do vzdělávacích zařízení. Na výkonu národního hospodářství přece záleží především, no ne?

Také my rodiče máme často jasnou představu, co by z našich dětí mělo být. Houslový virtuóz, modelka, právník, rychlobruslařka. Dosaďte si sami. Potom si logicky klademe otázky, jak toho všeho dosáhnout, jak děti motivovat, jak je usměrnit. 

Jenže jsou to ty správné otázky?

Proč předpokládáme, že víme, co je pro děti nejlepší? Na základě čeho si tvoříme tyhle, podle mě, konstrukty?  

Přiznejme si to. Prostě to nevíme. Takže ani nemá smysl poslouchat zástupy odborníků a řešit, co by se mělo. Nemluvě o tom, že představy rodičů mohou být často jen projekcí vlastních nenaplněných ambicí a neuskutečněných cílů.

Víte, já si totiž dokonce myslím, že to, že to doopravdy nevíme, není ve skutečnosti důležité.

Nejspíš jsme už tak zahlceni vším tím, co by se mělo, že zapomínáme na to podstatné.

Carl Rogers, psychoterapeut, spisovatel a podle mě i velký učitel v tom nejlepším slova smyslu, zdůrazňoval, že každý živý organizmus má potenciál růst, rozvíjet se a dosáhnout svého nejlepšího já. Jinými slovy, každý se může stát tou nejlepší verzí sebe sama vzhledem k vnějším podmínkám a dokonce do jisté míry i jim navzdory. Vnější podmínky mohou růstu organismu napomáhat, ale mohou jej také omezovat. A i když bude okolní prostředí a vnější podmínky nepříznivě nakloněné, přesto (!) bude mít každý živý organismus tendenci k růstu. Rogers tím poukazuje na naprosto zásadní věc. Každý živý organizmus má nejen růstový potenciál, ale má doslova automatickou tendenci růst. Tato tendence je v nás zakódovaná, ať už je okolní prostředí jakékoli. Znamená to tedy, že je to naše přirozenost, že jsme takto nastaveni od přírody, chcete-li, že jsme tak byli stvořeni. 

Rogers svá tvrzení opírá o svou dlouholetou terapeutickou praxi a řadu experimentů. Ve své knize Způsob bytí zmiňuje tak trochu všední, byť svým způsobem mystický příklad růstové tendence živého organizmu. Píše o bramborách uskladněných v temném a chladném sklepě. Určitě jste to sami viděli. Pokud uskladníte brambory ve sklepě, netrvá dlouho a začnou z nich rašit klíčky.  Je jich spousta a všechny se snaží hledat cestu směrem vzhůru. Podmínky k růstu jsou přitom naprosto nevyhovující, nebo přinejmenším nedokonalé. 

Bohužel tyto brambory obvykle nedojdou svého naplnění a nerozvinou svůj přirozený potenciál v podobě zelených rostlinek.

Proč by to u lidí mělo být jinak?

Co když všechny ty teorie, co bychom měli dělat s dětmi, jsou jako ta tma a chlad ve sklepě? Co když jim tím jen omezujeme přirozené prostředí pro růst?

Vezmeme-li brambory a šoupneme je do sklepa, vytrháváme je z jejich přirozeného prostředí. Bereme jim vlastně svobodu. Svobodu růst na slunci, rozvíjet se podle svých potřeb, růst podle svého. Vím, je to nadnesené, ale zkusme to teď pokusně přijmout, abychom se naladili na společné východisko.

Pokud tedy přijímáte alespoň pro teď toto podobenství o bramborách, ptejme se společně, co pak všechny ty nároky vznášené na děti, kterými je tlačíme tam, kde je chceme mít?

Kde je my chceme mít.

Je jedno, jestli jsou to výchovné metody, vzdělávání, školní docházka. Kde je ta svoboda? 

Co když všechna ta naše dobře míněná snaha je jen omezování potenciálu růstu? Co když děti vědí, co je pro ně nejlepší, protože to zkrátka mají v sobě zakódované? 

Osobně věřím, že pokud tenhle způsob uvažování přijmeme za svůj, nemusíme se strachovat, že něco zanedbáme. Děti si samy v pravou chvíli řeknou, co od nás zrovna potřebují.

Vím, je to zatraceně těžké. Ale není to úžasná výzva? Není to mnohem větší výzva než naučit vlastní dítě ještě v předškolním věku číst nebo jej dokonce přinutit denně cvičit na klavír? Co jiného bych mohli dětem dát, než svobodu se rozvíjet podle vlastích potřeb, představ a zájmů?

Abychom mohli dát dětem skutečnou svobodu, musíme je přijmout jako plnohodnotné bytosti. Musíme jim nabídnout bezpodmínečné přijetí a pochopení. To znamená mimo jiné brát jejich projevy jako součást jejich potřeb, jejich rozvoje, učení se. Nikoli jako zlobení nebo nevoli se podřídit našim příkazům. To jsou přesně ty věci, se kterými zápolíme jako rodiče nejčastěji.

Pokud se nám daří pracovat na přijetí a pochopení a postupně se přibližujeme k úplnému ideálu, otevírají se stavidla svobody. Pro děti. Ale i pro nás samotné.

A proč si myslím, že to funguje? Jelikož sám nejsem tak skvělý v naplňování těchto ideálů, nechám za sebe znovu promluvit Rogerse, který hovoří o zkušenostech se svými klienty. Jelikož Rogers své poznatky z terapie aplikuje v obecné šíři na lidi, můžeme to bez obav brát i jako poznatek týkající se dětí. Rogers říká, že když dokáže „citlivě porozumět pocitům, které (klienti) vyjadřují, když je dokážu přijmout jako samostatné svébytné osoby, zjišťuji, že mají sklon pohnout se určitým směrem.“ Ten směr si určují sami. Podle Rogerse ví každý nejlépe, kam chce jít. Jen k tomu potřebuje přijetí a pochopení, tedy základní předpoklady pro svobodný rozvoj. Dokonce říká, že to platí i pro ty, „jejichž potíže jsou velmi znepokojivé, jejichž chování je velmi antisociální a jejichž pocity působí velmi abnormálně.“

Když se tedy znovu zeptám na otázku z nadpisu článku, co od nás děti skutečně potřebují, napadá mě jediné. Je to svoboda jdoucí ruku v ruce s přijetím a pochopením. Svoboda, která umožní růst. Je to ale také svoboda, která upevní náš vzájemný vztah s dětmi a umožní jej naplno a hluboce prožívat. A protože děti jsou malé a slabší než dospělí, je na nás, abychom jim vytvořili a ubránili přesně takový prostor, kde se budou svobodně rozvíjet.

To je to jediné, co od nás opravdu potřebují.

Poznámka: Carl Rogers byl významný americký psychoterapeut. Je zakladatelem humanistické terapie, která staví do centra dění člověka a to tím způsobem, že mu připisuje veškerý potenciál pro změnu. Rogers a jeho následovníci odmítali různé tzv. psychologické nástroje a manipulativní techniky, kterými bychom měli dosahovat změny chování či návyků u člověka. Rogers je také autorem řady knih. Krom toho je ctitelem svobody a podle mě také nedoceněný vizionář a hledač cesty k lepším mezilidským vztahům a vlastně i lepšímu fungování světa. Pro mě osobně opravdový hrdina.

Original article: Co od nás děti skutečně potřebují?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.