Moje nejčastější strategie v podobných případech, kdy mé děti netlučou jiné děti lopatkou do zátylku, je zdýchnout se z dosahu a předstírat, že jsem se na hřišti ocitla nějakým zvláštním nedopatřením a že ti dva špunti ke mně rozhodně nepatří.

Zpoza křoví a kudlibabek pak se zatajeným dechem sleduju, jak jsou děti úžasné v tom, že si dokáží spoustu věcí bez násilí vyříkat a hlavně vyřešit ke všeobecné spokojenosti mezi sebou. Bez pomoci dospělého elementu.

Stačí jim dát šanci a automaticky nepředpokládat, že

– dojde k bitce
– selžu jako rodič, když okamžitě nezasáhnu
– mě za rodičovské selhání udeří matka druhého dítěte pomyslnou lopatkou do zátylku.

Jenže tentokrát jsem se zdýchnout nestačila a blonďáček byl zjevně malý aspirant na nejbystřejší dítě roku. Vyignoroval Grétku-špunt a zaútočil svou otázkou přímo na mě:

„Čí je ta holčička? Ta je vaše?“

Asi kdyby se mě ptali na sociálce nebo u doktora, odpověděla bych, že ano. Jenže dětské hřiště ve Stromovce není sociálka.

„Ne ne, ta není moje. Je svoje,“ odpovídám chlapečkovi.

Malý Einstein se zdá být zmaten. Očividně moje odpověď nezapadá do jeho vesmíru. Chudák. Asi tam ještě dneska stojí a dumá.

Komu ale vlastně patří děti?
Rodičům?
Škole? Společnosti? Státu?

Proč automaticky předpokládáme, že když máme za dítě zodpovědnost, tak nám i patří?
Proč za něj jednáme a rozhodujeme v situacích, kdy by si dokázalo poradit samo?
Proč podceňujeme jeho schopnost navrhnout funkční řešení?

Když se o tom bavím s jinými rodiči, docházíme ke společnému jmenovateli.

Bojíme se důvěřovat.

Je to tak těžké.
Ve společnosti, kde jsme „byli naučeni, že je nezbytné“

– zamykat své domy a auta
– nechat na pláži na dece jednoho hlídače, když se jdeme koupat
– držet si tašku v MHD dvakrát obtočenou kolem zápěstí.

Když je základní princip podezírat, očekávat nejhorší a prověřovat, jak pak máme s lehkostí věřit svým dětem? A jak mají děti důvěry nezneužívat, když jim svým chováním vůči jiným lidem ukazujeme, že je vlastně docela běžné důvěru zneužívat?

Já věřím, že to ale jde.
Věřím, že dítě nemá ve chvíli, kdy se narodí, žádný, (po klausovsku) opakuji žádný důvod zneužívat naši důvěru. To, že zkouší hranice, je jasňačka. Ale křiváctví a podrazům ho (třeba i nechtěně nebo nepřímo) učíme bohužel my.

Original article: Čípatysi, děcko?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jestli jsem to ještě nikde explicitně neřekla, tak jsem fanoušek unschoolingu.
Je to ve zkratce takový punk ve vzdělávání, který věří, že člověk je tvor zvídavý a když se v něm tahle přirozená vlastnost nepřidusí, naučí se všechno potřebné pro život (a někdy i víc!), aniž by na něm někdo klečel. A navíc s chutí. Příkladem budiž třeba Summerhill nebo Sudbury Valley.

Problém je v tom, že v Čechách je institucionalizovaná forma tohoto typu vzdělávání tak trošičku mimo zákon.

Učit děti doma by na druhou stranu po nějakém čásku postavilo zase mimo zákon mě, protože bych je zřejmě přizabila. Nebo ony mě, což je možná ještě pravděpodobnější varianta.

Rozhodli jsme se proto dát děti do školky, která by aspoň trochu respektovala to, jak v běžném životě děti nasávají informace. Naštěstí žijeme v Praze, kde máme možnost si vybírat. Waldorf. Montessori. Dalton. Začít spolu. A různé jejich hybridy a variace.

Jenže ani tahle možnost takřka neomezeného výběru není úplně růžová.
Vzali byste si na krk, že každý den na cestě za suprdupr snovou školkou strávíte hodinu svého volného času s dětmi v autě a podpoříte zamoření města výfukovými plyny?
Dali byste své dítě dobrovolně do sídlištní školky, když sami bydlíte na kraji lesa a příroda je vám bližší než cokoli jiného?
Zaplatili byste půlku svého platu za to, aby děti mohly ve školce mluvit s English native speakery?

Já ne.

Člověk je paralyzovaný možností volby. A navíc pokud jste unschooler, každá volba je pro vás v Čechách jen kompromis (i když Ondřej Šteffl se holedbá, že jeho škola tohle zlomí. A já mu držím palce.)

Nebudu teď mluvit o školách, protože s nimi ještě jako rodič nemám zkušenost. Budu se držet školek.

Byla jsem vždycky zastáncem toho, že přílišná „zaťatost“ v názorech ani skutcích není dobrá. Člověk pak zaklapne uši, zavře oči a do palice už mu nevleze nic. Snažila jsem se být celý život takový „zprostředkovatel“ a „roztírač hranic“. Nemám ráda černobílý svět.

Takže ač je mi unschooling myšlenkově nejbližší, jsem otevřená k tomu poslouchat i jiné názory na školství a vzdělávání.
Teda kromě pana exministra Chládka, který se naštěstí vyautoval sám.

Když jsem tedy nad tím vším přemýšlela, došla jsem (ke svému vlastnímu překvapení) k závěru, že u školek není nakonec tolik důležité, pod jakou hlavičkou jsou vedeny.

Klíčová je pro mne laskavost.
Laskavost učitelů k dětem.
Laskavost učitelů k rodičům a naopak.

Je to podobné, jako v rodině. Ačkoli bychom se asi s prarodiči, sestrou nebo chůvou neshodli na všech detailech výchovy, s důvěrou jim své děti předám. Protože vím, že je mají rádi. Protože vím, že k nim budou trpěliví a laskaví.

Proto jsme nakonec zvolili školku, která tohle rodinné prostředí kopíruje.
– Malý, věkově smíšený kolektiv.
– Tvorba jako cesta ku zušlechtění duše.
– My rodiče jako živá součást školkového dění.
– Laskavost při jednání s dětmi i s námi.

Co na tom, že s některými věcmi nesouhlasím. Hodnoty, které považuji za zásadní, se dětem snažím předat doma každý den. Svým příkladem, svým jednáním a taky tím, že o nich spolu mluvíme.

Věřím v to, že děti jsou natolik inteligentní bytosti, aby rozlišily jednotlivá prostředí, ve kterých se pohybují, a v každém si vybudovaly své místo. Kde je totiž laskavost v jednání, tam je prostor i k laskavé diskuzi. Kde je dán prostor laskavé diskuzi, tam může být duše šťastná.

Original article: Montessori? Waldorf? Dalton? Nebo jinak?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Na Facebooku se strhlo velké haló. Způsobil ho zdánlivě nevinný a z mého pohledu velmi vtipný zápisek jednoho kloučka do čtenářského deníku. Klučina svérázným způsobem popisoval svůj zážitek ze čtení Babičky od Boženy Němcové.

Jemně shrnuto – nebyl z Babičky úplně paf.

Když jsem tento zápisek postovala, vůbec mě nenapadlo, jakou vlnu emocí vyvolá. Jsem sice osoba, ze které aby kapku empatie lopatou vymlátil, takže občas se mi stane, že nedomýšlím důsledky svého jednání (vím o tom a léčím se, díky za připomenutí). Ale ani ve snu mě nenapadlo, že tím někomu můžu tnout do bolavého místa.

Bitka o Němcovou

Lidé na Facebooku se rozdělili do dvou nesmiřitelných táborů:

1) Babičce už odzvonilo

Dnešní děti čtou už něco jiného a konečně to někdo měl odvahu říct nahlas.

2) Babička je národní poklad

Dnešní děti už nečtou vůbec nic a když jim vezmeme i Babičku, co z nich vyroste?

Jak už to tak bývá, pravda bude asi někde mezi. Celé mě to ale vyprovokovalo k tomu se nad celým tématem povinné četby zamyslet.

Došla jsem k tomu, že celý koncept povinné četby ve škole vnímám jako nesmysl.
(A ne, nemám úpal, i když dnešní tropy by k takové úvaze možná sváděly.)

Jak vůbec vznikne vztah k literatuře?

Na úvod bych chtěla říct, že proti Babičce nic nemám.
Dokonce nemám ani nic proti lidem, kteří Babičku čtou.
A dokonce nemám nic ani proti těm, kteří ji pokládají za součást národního dědictví.

Já sama jsem vášnivá čtenářka.

Sleduju knižní novinky a čtu newslettery všech knihkupectví.
Za nejlepší dárek považuju knihu.
Za knihy utratím ročně víc než za oblečení.
Brouzdám se k smrti ráda knihkupectvími, levnými knihami a antikvariáty.
U každého nového přírůstku si pečlivě vybírám, jestli si zaslouží místo u mě doma.
Knížky už nemáme kam dávat, tak jsem je začala rozdávat a rozprodávat.
Takhle to prostě se mnou je.

A pozooor! Teď to přijde!
Babičku jsem nikdy nečetla. Ani Proti všem. Ani Lovce mamutů.

Jedna z mých prvních samostatně přečtených knížek byla Prázdniny na vodě. Literární kritici by to určitě označili za strašlivý brak, kde se nadpozemsky krásná Veronika zmítala v osidlech dvou nadržených mladíků, kteří kolem ní kroužili jako čmeláci kolem bonbónu. Člověk nemusel být žádný lumen, aby knížku myšlenkově obsáhl.

Co si ale pamatuju, je zážitek, který mi z ní zůstal.
Hltala jsem tehdy každou stránku. Příběh mě vtáhl a nemohla jsem se u nedělního obědu dočkat, až si budu moc zase číst. Když jsem knížku dočetla, bylo mi líto, že končí, a snažila jsem se sehnat něco podobného.

I přes moje nevalné čtecí začátky jsem si ale cestu k literatuře našla. I bez Němcové.

Pro mě je tedy otázkou, jestli když první setkání s literaturou vyvolá podobný zážitek jako v zápisku níže, nespustí to ve finále spíš odpor ke čtení jako takovému.

Co takhle nepovinná četba?

Kdo vlastně určil, že je dítě v X letech zralé na Němcovou?
A co když některé dítě zralé je a jiné není?
Kdo má právo napsat do školních osnov, že Němcová je lepší než Světlá?
Neměli bychom děti nechat vybrat si, co budou číst?

Roli sebe jako rodiče vnímám spíš tak, že mohu jít příkladem a nabízet dítěti možnosti.
Zjednodušeně pokud chci, aby četlo, budu sama číst.
Pokud chci, aby si mohlo knížky vybírat, budu je mít doma nebo budu dítě brát do knihovny.

Pokud já sama nečtu, neměla bych házet zodpovědnost na školu, ale nejdřív si hrábnout sobě do svědomí.

A pokud nemám možnosti, abych dítěti zprostředkovala vztah ke čtení, ačkoli bych chtěla, může to vzít na sebe škola. Nepovinně. A držet se stejného mustru jako rodič – čili jít příkladem, vytvořit v dítěti touhu po čtení a nabídnout mu možnosti, jak tuto touhu ukojit.

Argumenty o tříbení dobrého vkusu nebo pěstování citu pro krásnou češtinu mi připadají liché.
Kdo z těch, co se ohánějí babičkou, četl některou ze současných knížek pro děti?
A co je to vůbec ta krásná čeština? Ta, která je víc jak 100 let stará?

Navíc si myslím, i přes veškerou svou lásku ke knihám, že v dnešní době se dají vědomosti načerpat jinak. Znám spoustu lidí, kteří se knihám po celý svůj dospělý život úspěšně vyhýbají, a mnozí z nich jsou mnohem chytřejší než já (což uznávám není tak těžké) 🙂
Němcová s Jiráskem to prostě nespasí.

Co si o povinné četbě myslíte vy? Jaké byly vaše literární začátky a jak jste na tom teď?

Original article: Requiem pro Boženu Němcovou aneb proč jsem pro zrušení povinné četby

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Přitom sama má dětí, že by je mohla dávat na hasičských bálech jako ceny do tombol.
Tak proč se stará ještě o to moje?
Chce ho snad ukrást, vykrmit a v příští plesové sezóně nabídnout jako hlavní výhru?

Ba ne. Tohle bude jiný případ.
Pracovně jim říkám Matky Stíhačky.

Pohybují se po dětských hřištích.
Trpělivě číhají na svou šanci.
Naleznou-li dítě v nesnázích, vyrážejí okamžitě do záchranné akce.

Uííí uííí uííí (to je zvuk houkačky, kdybyste to nepoznali).

Matky Stíhačky jsou mým hlavním důvodem, proč radši s dětmi brouzdám po lese než po pískovištích, kde každý roh je zaoblený a každé dopadové místo vypolstrované molitanem.

Některé věci mi totiž nikdy moc nešly do hlavy.
Mám pocit, že v honbě za dokonalým dítětem se snažíme ratolesti zbytečně tlačit do dovedností, na které ještě nemají.

Stojí batole pod prolézačkou, vříská a domáhá se nahoru?
Zvednu ho tam.

Chce dítě vylézt na šikmou stěnu a nejde mu to?
Vystrkám ho tam v záklonu.

Touží se dítko sklouznout, ale má strach?
Sjedu to s ním.

Proč by ne? Chci přeci, aby se to naučilo.
Ale já se ptám proč by jo?
Nebylo by lepší se na to vyprdnout a nechat je lézt tam, kam sami stačí?
Jako třeba to super cool batole z jurty v dokumentu Mimina od Thomase Balmese (2010).

Nikdy jsem Grétku ani Marjánka nijak extra neponoukala dělat věci, na které ještě motoricky nemají.

A pokud se ozvali se svým „Mamííí, néde tó!“, když se chtěli dostat někam, kam sami nedosáhli, měla jsem pro ně jednu z variant odpovědí: „To nevadí, broučku, to se jednou naučíš, uvidíš.“

A co myslíte? Naučili.

Má to tři obrovské výhody:

– Děti z toho mají mnohem větší radost, když to dokážou bez maminky za zadkem.
– Děti se umí kompetentně rozhodnout a vyhodnotit riziko, jestli něco zvládnou nebo ne.
– Já mám boží klid, protože když už se děti do něčeho pustí, jsou si samy sebou jisté.

Jasně, že občas spadnou a natlučou si čumák. Ale kdo z nás ne.

Jasně, že mám občas chuť blbnout s nimi. Tak je prostě podpořím a vylezeme spolu s mojí dopomocí někam hodně vysoko nebo skáčeme ruku v ruce z velkých výšek.

Takže prosím vás, Matky Stíhačky, až zase jednou uvidíte moje děti, jak visí za jednu nohu hlavou dolů metr nad zemí, nechte je prosím vás být.

Pravděpodobně si právě hrají na netopýra.

Original article: Matky Stíhačky, nezachraňujte mi mé děti!

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Tak to je teda škandál. Tohle ta holka už fakt přepískla.

A ještě má tu drzost, že si říká holka, když už jí je přes třicet.

Jak jako nehrát si s dětmi?

Tak jako.

Čtěte.

Zříte.

Pochopíte. Možná.

Hrnce jsou na vaření! Nebo ne? Co když Marjánek právě jede na skibobu?

Teď prosím poctivě vstaňte od svých skrínů a běžte se podívat do dětského pokoje (pokud tedy disponujete luxusem zvaný dětský pokoj). Spočítejte, kolik je tam hraček.

Já to počítala. U nás jich je přesně bambilión.

A to jsme svým dětem koupili k narozeninám i Vánocům pokaždé nic. Občas jim teda něco podstrčíme, ale je to vždycky mimo význačná data, protože v tomhle jako rodiče s Honzou fakt selháváme.

Až se někdy zbavím studu, možná napíšu blogpost o tom, jak jsem své dceři zorganizovala nejhorší oslavu narozenin v dějinách rodičovtsví. Taková má třináctá komnata.

Tak nebo tak, hračky u nás doma přibývají geometrickou řadou. A víte co? Děti si s nimi hrají asi tak 20% času. A pokud už si s nimi hrají, vyžadují asistenci dospělých.

Dnešní společnost má poměrně přesnou představu o tom, jak bychom si měli hrát s dětmi.

Rozvíjet je.

Motivovat.

Ukazovat, jak se to dělá správně.

Na zeď se přeci nemaluje! Nebo jo? Co když z Grétky jednou bude národní umělkyně tvořící velkoformátové obrazy? Mně se zdi u nás doma líbí a děti ví, že jinde než doma se po zdech nemaluje, protože to lidé většinou rádi nemají.

Vzpomeňte si sami na sebe, kolikrát jste svému dítěti během hraní si řekli:

„Takhle se ty kostičky neskládají. Ukaž, takhle je to dobře.“

„Jak to držíš tu pastelku?“

„Vláček přeci patří na koleje! Kde to s ním jezdíš?“

Věříme, že tím dítěti pomůžeme a ono díky nám rychleji pochopí, jak se mají věci správně dělat a jak fungují.

Já bez ostychu říkám, že je to blbost.

Vynalezl by Fleming spásnou plíseň, kdyby mu za zády stál nějaký rodič a říkal, že by si měl ten bordel z misky vymýt, protože takhle se to má dělat správně?

Nechte své děti hrát.

Nechte je dělat jejich bláznivé pokusy.

Nechte je používat věci jinak, než na co jsou určeny.

Ani k tomu nemusíte mít hračky. Děti si je vymyslí samy z toho, co mají kolem sebe.

To jen my dospělí jsme sešněrovaní. Dáváme dětem mantinely, které ale často pozbývají svého původního výchovného smyslu (tedy nepoškodit sebe nebo někoho jiného).

Jak tedy z toho ven?

Prostě jen s dětmi buďte.

Buďte jim k dispozici.

Nechte si vysvětlit, co právě dělají.

Já věřím tomu, že se vám jejich svět zalíbí a bude vám zas o něco bližší.

Original article: Nehrajte si s dětmi!

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Znáte tohle pořekadlo? Do teď jsem si myslela, že jsem ho vymyslela sama, ale zase mě strýček Gůgl zklamal, protože na mě vychrstnul za 0,77 sekund 1 230 000 odkazů na tohle téma.

Nedá se nic dělat, budu si muset vymyslet nějaké jiné prvenství.
Tímto tento nejmenovaný vyhledávač od G proklínám a pomstím se mu tak, že se na něj dneska už ani nepodívám. Cha!

Vidíte, jak univerzální tohle pravidlo o lichých očekáváních je? Kdybych byla bývala neočekávala, že jsem první, nebyla bych teď naštvaná a nemusela se internetu mstít.

(Mimochodem, znáte scénu This is the Internet z IT Crowd? Koukněte a už se dnes nemusíte dívat na Ordinaci v Růžové zahradě, protože svou denní dávku emocí už budete mít za sebou. Je to strašně vtipné 🙂

Dobře. Kde jsem to skončila? Aha. Očekávání.

Chtěla jsem o tomhle mluvit v souvislosti s dětmi. Když se bavím s rodiči v mém okolí, téměř všichni se shodnou na tom, že chtějí dítěti ponechat svobodu volby – jakým koníčkům se bude věnovat, na jakou školu půjde, jak se bude oblékat, jak bude trávit volný čas nebo čím bude, až vyroste.

Kolikrát už jste ale dítěti říkali:

– Vyber si jeden sport a jednu kreativní činnost, ale záleží už na tobě, pro co se konkrétně rozhodneš.
– Nos si co chceš, ale dneska přijde babička, takže tu mikinu s lebkou schovej někam hluboko do šuplíku.
– Je jen tvoje volba, na jakou vysokou školu půjdeš.
– V životě se můžeš živit, čím budeš chtít. Je mi jedno, jestli to bude právník, lékař nebo architekt.
– Můžeš si hrát na počítači, ale nejdřív se běž proběhnout venku.

Zní vám to povědomě? A všimli jste si něčeho zajímavého?

Všechny výše uvedené věty s dítětem manipulují. Sice nenápadně, ale o to je to možná horší, protože v něm nevzbudí vzdor, ale podvědomou touhu rodičům vyhovět.

Zkuste se na to celé podívat jinak. Třeba očima dítěte:

– Mami, ale já bych chtěl dělat jen divadlo a malování, protože to cvičení v Sokole mě fakt nebaví.
– Mami, opravdu mně bude mít babička míň ráda, když si vezmu svou oblíbenou mikinu s lebkou?
– Mami, já na vysokou nechci, radši bych jel do Jižní Ameriky žít mezi orangutany.
– Mami, ale já bych chtěl být uměleckým kovářem. Právníci jsou kreténi.
– Mami, chce se ti každý den ven, nebo bys taky někdy raději nevylézala z domu?

Kdybychom se řídili přáním dítěte, zhroutil by se opravdu svět?
A jak by se změnil váš vztah s dítětem, kdybyste ho nechali rozhodovat samotné?

Já jsem z vlastní zkušenosti přesvědčená, že by naopak svět začal vzkvétat váš vztah s dítětem se posílil.

Spousta dobře míněných rad stojí na našich očekáváních, která do dítěte vkládáme. Jsme pak zklamaní, když se ho marně snažíme kvůli návštěvě prarodičů nacpat do hodobóžového svetru s jelenem nebo když místo vysoké školy odjede dělat servírku do USA.

Zkuste se na to příští týden soustředit a u každé příležitosti, kdy dítěti něco přikazujete nebo i když mu dáváte na vybranou, si všímejte, zda mu jeho možnost volby neomezujete. Zda to, co mu říkáte, nejsou jen vaše představy, jaké byste dítě chtěli mít. A zda je to opravdu životně důležité, nebo jsou to jen touhy způsobené vaším strachem, výchovou nebo společenskými konvencemi.

Děti jsou moudré, chtějí se samy rozvíjet a přirozeně touží být s vámi v harmonii. Když je necháte růst a budete je jen zalévat, vrátí se to tisíckrát vám i dítěti.

Original article: Kde není očekávání, nemůže být zklamání

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Vždycky jsem byla svérázný samorost, který si jde svou cestou a svoboda je pro něj nejvyšší hodnotou. Respektuji ostatní, dokud mi nezačnou invazivním způsobem nabourávat osobní prostor.

Své děti jsem tedy začala vychovávat tak, jak mi bylo vlastní. Od narození jsem je brala jako samostatné bytosti, pro které já jsem jen průvodcem, který jim může ukazovat nové cesty, ale nenutí je po nich jít. Věřím v jejich vnitřní dobrotu a moudrost.

Příklad vnitřní dobroty? Když na zem vysypou kilo mouky, zalijí to litrem mléka a napatlají si vzniklou směs do vlasů, snažím se to brát tak, že mě nechtěli naštvat, ale dělají pokusy. A to ve smyslu chemické laboratoře, ale i zkoušení hranic, co jejich drahá matička ještě vydrží.

A příklad moudrosti? Nějak se domnívám, že člověk nepřijde na svět s plánem, že se z něj rychle zprovodí. Mám pocit, že společenský tlak uvalil na dnešní rodiče obrovské břímě, podle kterého být dobrým tátou či mámou znamená starat se a hlídat dítě každou vteřinu, co je vzhůru. A možná i když spí.

Nebohé maminky pak pod tímto presem dětem neustále něco přikazují, zakazují a stojí jim za zády, aby ohlídaly, jestli si náhodou neublíží nebo něco nerozbijí. Vytváří jim tak ochrannou bublinu, ve které se dítě cítí bezpečně.

Já si ale myslím, že tahle bublina natropí víc škody než užitku. Problém však nastává, když chci tuto teorii přenést do praxe.

Moje děti za svůj život snědly odhadem už asi tři pískoviště.

Hrají si s noži, kladívkem nebo struhadlem.

Lezou bez jištění po výškách.

Plácají se v bahně.

A to všechno bez toho, aniž bych jim hubovala nebo je zachraňovala. Mám tu zkušenost, že časem samy vyhodnotí, jestli je to špatný nebo dobrý nápad. A kupodivu často i tak, jak bych jim to sama poradila (i když stále netuším, proč se nemůžeme protnout v názoru na blahodárné účinky písku na trávicí trakt 🙂

Když děti nechám být, najdou svou vnitřní motivaci, proč něco dělat nebo nedělat. Někdy dřív, někdy později, ale já věřím, že najdou. A vnitřní motivace podle mého bude vždycky silnější než sebehlasitější příkaz zvenku.

Takhle to zní jako pohádka. Ale v reálném životě narážím, protože se nedokážu zapasovat do představy mého okolí o ideální matce. Neustále mi někdo někde dítě zachraňuje, protože „co kdyby skočil dolů“?

A proč by skákal, když ví, že by se dole rozplácnul jako žába.

Často také slýchávám, jak moje děti někdo opravuje.

„Jak se říká?“

„Neolizuj to okno!“

„To neumíš pozdravit?“

Ale jak mám okolí vysvětlit, že mé děti samy zdraví i děkují, protože to viděly u svých rodičů. Ne proto, že bychom jim říkali „pozdrav“ nebo „poděkuj“.

Jen jim to zrovna asi v daném okamžiku nepřišlo důležité, protože ten flek na podlaze byl v tu chvíli v jejich světě prostě zajímavější. Ale až dozrají a pochopí, že to společenská situace vyžaduje, začnou zdravit a děkovat pokaždé. Samy.

Vychovávat děti svobodně je paradoxně boj. Boj plný odsuzování ze strany mého okolí, kterě mě považuje za anarchistickou, línou a bezstarostnou matku. Jednoduše odstrašující příklad, který vychovává své děti pro kriminál.

Ale kdo říkal, že nejsem bojovník? Třeba se jednou dočkám toho, že moje vnoučata se budou moc najíst písku dosyta, aniž by je cizí rodiče pleskali přes ruce.

Original article: Jsem krkavčí matka?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.