Vedení sebe sama (autoregulace) je člověku přirozené. V tak naprogramované a řízené společnosti, jako je ta naše, nás však stojí více úsilí napojit se na naše skutečné potřeby. V některých rodinách jsou autorita, přísnost, kontrola, přílišné stanovování hranic a norem na denním pořádku. V takovém prostředí je vedení sebe sama neustále narušováno. Dítě se musí přizpůsobovat řádu, který je v rozporu s jeho vlastními biorytmy, nebo je jim velmi vzdálen. 

Můžeme hovořit o vedení sebe sama v následujících oblastech:

• spánku,
• hladu a sytosti,
• chladu a tepla,
• kontroly vyprazdňování,
• pohybu,
• hry,
• učení,
• nových technologií.

Dle mého názoru, vedení sebe sama znamená respektovat své tělo a vnímat jeho potřeby. Aby dítě mohlo vést samo sebe, musí být propojené se svou vnitřní podstatou, se svou duší a svým vnitřním dětským prožíváním. Vedení sebe sama nemůže fungovat, pokud se dítě přizpůsobuje prostředí, ve kterém žije, nebo řádům a rutinám, které jsou příliš odlišné od přirozených biorytmů tohoto človíčka. Děti se rodí sebejisté a se svou skutečnou vnitřní bytostí již propojené. 

Je možná naprostá seberegulace?

Myslím, že ve společnosti, ve které momentálně žijeme, je úplná seberegulace nemožná; jsme svázáni životem v nukleárních rodinách, máme povinnou školní docházku, průmyslově vyráběné potraviny a jsme jen velmi málo spojeni s přírodou.

Přestože však stoprocentní sebeřízení není v tuto chvíli možné, určitě se k němu můžeme pokusit přiblížit co to půjde, i když víme, že dokonalosti nedosáhneme. Byť by se to mělo podařit jen z poloviny, proč to nezkusit? 

Pokud systém neumožňuje respektovat např. spánkové biorytmy našeho dítěte, neznamená to, že je nemůžeme respektovat nikdy. Ano, můžeme – o víkendech, svátcích, o prázdninách. Ze stejného důvodu také nemůžeme respektovat jeho přirozené biorytmy co se hladu týče – ve škole přece musí jíst v předem určenou hodinu a také předem stanovené jídlo. Můžeme je však respektovat odpoledne při svačině, večeři nebo přes víkend, stačí si to uvědomit a touto cestou se vydat.

Co dělat, když respektovat biorytmy nelze, v případech, kdy naslouchání, souhra ani jejich naplnění není možné?

V takových případech vždy navrhuji uznání potřeb a emocí dítěte a pojmenování pravdivých skutečností, abychom jej ušetřili pocitů frustrace a zmatenosti. Můžeme například říci:

„Lásko moje, jsi ospalý, já vím, rád bys zůstal ještě v postýlce, ale musíme do školy… Mně by se taky líbilo, kdyby byl víkend a do školy bys nemusel.“

„Miláčku, vím, že se ti chce běhat a skákat, ale teď u babičky to nejde. Tebe to mrzí? Chceš jít na chviličku do parku a pak se sem vrátíme?“

Uznání a pojmenování toho nepříjemného stavu, který dítě cítí, když musí vstávat v hodinu, ve kterou by rádo ještě spalo, nebo když musí klidně sedět, přestože se mu chce běhat, pro něj znamená, že chápeme, v jaké situaci se právě nachází. A pro adolescenty je to ještě komplikovanější, jelikož v této etapě potřebují spát mnohem víc, ale paradoxně kvůli školním povinnostem vstávají čím dál tím dřív. Jak málo nasloucháme našim opravdovým biorytmům!  

Víc a víc se vzdalujeme bytosti, kterou jsme se narodili. Víc a víc se přizpůsobujeme okolí a tomu, co se od nás očekává. Někdy se stane, že přijde den, kdy úplně zapomeneme, kdo doopravdy jsme a jaké je naše poslání. Oprávněné potřeby našich dětí obvykle odsuzujeme a vykládáme si je po svém. Stojí nás mnoho úsilí respektovat je a naslouchat jim.

Jaké jsou tři nejpřirozenější aktivity, které by každé dítě chtělo celý den bez přestání dělat, kdyby mohlo?

• Hrát si,
• hýbat se a skotačit,
• mluvit.

A přesně v těchto třech aktivitách je nejvíce omezujeme, jak ve školách, tak doma. Není přece možné, aby všechny děti bez výjimky byly na omylu, když si chtějí hrát, být v pohybu a povídat, a to mnohem více, než mnozí z nás dospělých dokážeme přijmout. Jsou jednoduše propojeny se svou skutečnou podstatou. To, co jim příroda dala do vínku pro jejich optimální vývoj, se my snažíme omezovat a potlačit. 

Dítě si neustálé skotačení, hraní, ani mluvení přece nevybírá vědomě, dělá to, protože ho k tomu vedou vnitřní přirozené impulsy.

Doopravdy si myslíme, že žít tak vzdáleně od našich opravdových potřeb, nemá žádné následky?

Co je dítě donuceno udělat, aby přestalo poslouchat sebe (a poslouchalo nás)?

Musí v sobě umlčet své potřeby a znecitlivět své tělo, aby přestalo vnímat, jak to uvnitř vře. Celý tento proces zadržování emocí má své následky a může se projevit ve formě:

• poruchy chování,
• poruchy učení,
• agrese,
• poruchy soustředění,
• poruchy spánku,
• nejistoty a chybějícího sebevědomí,
• nesoustředěnosti,
• deprese,
• úzkosti,
• potřeby získat souhlas od druhých,
• emoční závislosti,
• kompulzivního chování.

Muset se přizpůsobovat svému okolí má své dopady dokonce v rovině tělesné.

Existují čtyři základní biorytmy, které bychom se měli snažit při autoregulaci dítěte maximálně respektovat, alespoň v raném dětství.

Jsou to:

1. Spánkový biorytmus
2. Biorytmus hladu a sytosti
3. Biorytmus kontroly vyprazdňování
4. Biorytmus pohybu

1. VEDENÍ SEBE SAMA NA ÚROVNI SPÁNKU

Myslíme si, že musíme dítě učit, jak se usměrňovat, co se spánku týče. Dokonce se říká, že musíme dítě naučit, jak chodit spát. Dítě ale spát umí. Když je v mateřském lůně, už tehdy má režim bdělosti a spánku. Vnímáme to, jelikož jsou momenty, ve kterých je klidné a jiné, v nichž se hýbe a kope.

Do jeho roku a půl či dvou let jsme si toho většinou vědomi a přijde nám jednodušší tyto přirozené biorytmy miminka respektovat. Chápeme, že musí spát dvě až tři hodiny, že se budí a potřebuje pít, a poté znovu usne.

Od doby, kdy dovrší dvou let, však po něm začneme chtít určité přizpůsobení se z jeho strany, a to i pokud pocházíme z uvědomělé výchovy. Potřebujeme totiž, aby se jeho potřeby co nejdříve přizpůsobily těm našim.

2. VEDENÍ SEBE SAMA NA ÚROVNI HLADU A SYTOSTI

Totéž se děje, když je čas na jídlo: zatímco dítě kojíme podle jeho potřeb, vše jde skvěle. Jakmile však začíná s tuhou stravou, už mu určujeme, že musí snídat, obědvat, svačit a večeřet. Už se přizpůsobuje těmto čtyřem jídlům a jejich časům. Spousta dětí by však pravděpodobně potřebovala pokračovat v jídle šest až osmkrát denně. Mnoho dětí potřebuje jíst málo, ale vícekrát denně. A to se v potaz vůbec nebere. 

Jíst, aniž mám hlad, nebo hladový muset čekat na příslušnou hodinu je něco, co si vymyslela společnost, a s biologickou stránkou to nemá pranic společného. Je mnoho momentů během dne, kdy by naše děti mohly mít více prostoru pro naslouchání samy sobě.

Hodně rodičů si ale pomyslí: 

„Ano, jak to ale mám udělat, když mé dítě chodí do školy a já pracuji celý den mimo domov?“

Jestliže si naše dítě na určité časy navykne, tím lépe. Musíme ale pochopit, že ne všechny děti jedí větší porce a jen 4x denně. Zkuste se napojit na vnitřní vnímání vašeho dítěte a na jeho opravdové potřeby, a to i když nejste schopni je naplnit. 

Až když děti cítíme z emočního hlediska, až tehdy můžeme začít dělat něco pro ně, i kdyby to bylo jen málo.

Nutit dítě do jídla je násilný akt, který chápeme jako něco normálního a společensky akceptovatelného. Mnoho dětí je pod výhružkami nuceno do jídla, a trestáno, ponižováno či odmítáno za to, že nedojedí jídlo, které jim nechutná nebo už nemůžou.

Pravděpodobně budeme schopni tohle násilí, moc a ovládání uplatňovat, pokud nám v dětství některý z dospělých dělal totéž. Abychom to vydrželi, museli jsme potlačit naši bolest, vztek a frustraci. Tohle emoční znecitlivění nás tehdy jako děti zachránilo, ale dnes nám zabraňuje soucítit s dětmi, ať už s našimi vlastními, nebo s těmi cizími. Pokračujeme dál tím stejně špatným způsobem zacházení.

Pokud se něco ve společnosti dělá dlouhou dobu, časem se nám to stane přirozeným. Ale nutit děti k jídlu se rovná zneužívání autority a ovládání bytosti zranitelné a vývojově podřízené. Žádný jiný zvířecí druh, a savci už vůbec, nenutí svá mláďata jíst něco, co nechtějí.

Nabízejte tedy Vašemu dítěti jídlo zdravé, vyvážené, kvalitní a rozmanité. Ono už přesně ví, co jeho tělo potřebuje.

3. VEDENÍ SEBE SAMA NA ÚROVNI VYPRAZDŇOVÁNÍ

Další velmi důležitý biorytmus je biorytmus kontroly vyprazdňování. Dítě ví, kdy potřebuje čůrat, ví, kdy potřebuje kakat a ví, když je ještě malinké, jestli chce nosit plenu nebo ne. Zásadně důležité je, aby nemuselo vydržet, když zrovna „musí“. Nutit dítě zadržovat potřebu vyprazdňování je další násilný akt. Dokonce některé poruchy sexuality v dospělosti mají původ v tomto prvotním násilném potlačování.

Tyto čtyři biorytmy, tedy biorytmus spánku, hladu, vyprazdňování a pohybu jsou životně důležité, aby se dítě mohlo propojit se svým vnitřním vnímáním. Dítě potřebuje důvěřovat tomu, co mu tělo našeptává. To mu totiž později velmi pomůže uchovat si tuto intuici a spojení se sebou samým. 

Pomůže mu rozhodnout se, jestli se mu něco líbí nebo ne, určit si, co chce studovat, čemu se chce věnovat, jestli se mu líbí ten či onen, napojit se na to, kam bude směřovat jeho sexualita, bude vědět, jestli chce či nechce jíst určité potraviny, jestli chce či nechce užívat určité látky (například drogy). Bude zkrátka moci brát v potaz, co se mu jeho tělo, mysl a emoce snaží sdělit.

Je-li dítě ještě malinké, je pro něj velmi matoucí, že ho někdo nutí ke spánku, když není ospalé a naopak, v momentě, kdy je unavené, musí být vzhůru. Třebaže nemá hlad, musí jíst a ve chvíli, kdy hlad má, nechají ho čekat – vždyť ještě přece nenastal čas na jídlo. Ačkoli není připravené, nechají ho bez plenek. Samozřejmě, že se počůrá. A potřebuje-li pohyb, musí se držet zpátky, protože mu v něm někdo zabraňuje.

Díky tomuhle všemu má dítě pocit, že je na omylu, když cítí to, co cítí, a potřebuje to, co potřebuje. A tady začínají prvotní známky přerušení propojení se svým vnitřním já: ruší napojení na své biorytmy, aby se napojil na biorytmy matky či otce, společnosti, školy nebo profesorů.

Někteří možná řeknou: 

„Tak to je moje dítě naprosto nepropojené samo se sebou, protože jsme jeho únavu samozřejmě nerespektovali, navíc jsme přísní, co se týče toho, kdy je čas na jídlo, a ještě jsme ho nechali bez plenek ve dvou letech…“

Tím, že si teď uvědomíme, co bylo špatně, jsme na nejlepší cestě začít dělat věci jinak, dělat nová rozhodnutí. Když tohle pochopíme, jsme schopni problém pojmenovat a můžeme, jak už jsem zmínila výše, respektovat biorytmy našich potomků, alespoň dle toho, co můžeme my sami ovlivnit.

Nicméně, mnohokrát se zaměřujeme na přesvědčování se a obhajování si důvodů, proč nemůžeme brát v potaz režim spánku našeho dítěte, místo abychom se zamysleli nad tím, že by to možná šlo přes víkendy či o prázdninách. Pojďme se raději zaměřit na momenty, kdy to jde, a nehledat důvody, proč to nejde.

Místo soustředění se na všechny ty momenty, kdy jejich sebeřízení respektovat nemůžeme, změňme pohled na věc a zaměřme se na ty, ve kterých to lze, protože tyto vynahradí, vyléčí a vezmou důležitost těm prvním.

Sebeřízení ve stravě je realizovatelné, pokud jsou doma dětem k dispozici zdravé, celozrnné, chutné a rozmanité potraviny. Ideální by bylo mít doma výběr z těchto potravin:

• čerstvé ovoce,
• syrová zelenina,
• ořechy a suché plody,
• zdravé pečivo,
• cereální koláče,
• voda a 100% ovocné šťávy.

Můžeme sledovat, že aktivní dítě si vybere raději více bílkovin, pokud je mu v zimě chladno, bude jíst více sacharidů, a je-li mu teplo a potí se, bude preferovat potraviny syrové.

4. VEDENÍ SEBE SAMA NA ÚROVNI POHYBU

Děti si neustále potřebují hrát a hýbat se. Muset umlčet potřebu pohybu ve chvíli, kdy jejich tělo je uvnitř doslova nezastavitelné, je složité a pro dítě těžké. Psychicky jej to mate.

Takové opakované umlčování potřeby pohybu může vyvolat kompulzivní nutkání neustále se hýbat, jelikož potřeba nebyla dostatečně uspokojena. 

Mnoho dětí je označováno za hyperaktivní, ale ve skutečnosti pouze potřebují více pohybu, než jim je dovoleno. Je nezbytné navštěvovat místa, kde je dětem umožněno hýbat se, skákat, skotačit a běhat, dle libosti a dlouho.

Když je tato potřeba pohybu uspokojena v senzomotorickém stadiu (jak toto období pojmenoval Jean Piaget), pak se vše ostatní lépe rozvíjí a ubírá správným směrem. 

Jsou děti, které se nemohou učit, dávat pozor, pamatovat si nebo v klidu něco dělat, pokud nejprve neuspokojily potřebu pohybu. Neuvědomujeme si to a myslíme si, že děti mají nějaký problém.

Když se dítě necítí dobře, můžeme si všimnout, že je neklidné, rozpustilé, unavené, má neovladatelné pohyby, nebo naopak, je tišší, samotářské, stydí se, je nejisté, smutné nebo sklíčené. 

Tedy, jakmile zpozorujeme, že není spontánní, přirozené a duševně vyrovnané, ať už z rozrušení, podřizování se ostatním nebo umlčování svých potřeb, děje se tak proto, že není v harmonii, tedy je vzdáleno od své biologické přirozenosti, od svých opravdových potřeb.

Možná máme pochybnosti, zda se o své děti staráme dobře, jestli jim dáváme tu péči a pozornost, kterou potřebují, je-li naše přítomnost dostatečná nebo zda to, co my zažíváme, na ně nemá větší vliv, než jaký si uvědomujeme.

Jak můžeme zjistit, jestli naše děti dostávají to, co potřebují?

Jednoduše tak, že je budeme pozorovat: pokud klidně spí, jsou-li v harmonickém stavu, jsou-li aktivní, jestli se s ostatními dětmi s klidem snášejí, tehdy můžeme být klidní. 

V případě, že ale naopak vnímáme, že jsou mimo nebo samy neví, co dělají, pokud si všimneme, že nejsou přítomné nebo jsou příliš neklidné, stěžují-li si na něco nebo vidíme, že jejich nespokojenost se odráží ve vztazích s ostatními dětmi, kritizují samy sebe, či se každou chvíli urážejí, tehdy máme potvrzeno, že v dítěti existuje určitý neklid. Zřejmě začíná být trochu vzdálené od svých biorytmů a od svých opravdových potřeb.

Jejich chování nám potvrdí, jsou-li v harmonii, nebo ne.

Original article: Mohou děti vést samy sebe?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.