Zatím žádné komentáře

Kurikulum zvrácené morálky 2. část – Intuitivní pedagogika

Manipulace = ztráta důvěry – přestože je páchána intuitivně pedagogicky.

Druhé pokračování reportu z akce Adato ParadigmaSETKÁVACÍ KRUH NA TÉMA: VÝCHOVA A VZDĚLÁVÁNÍ

Na akci jsem měla možnost znovu prožít a pozorovat, co se děje, nechám-li se vmanipulovat do situace, kterou jsem si nezvolila dobrovolně z vnitřní motivace. Jeden z přítomných intuitivních pedagogů nás vyzval:

Kdo chce něco zažít s ostatními lidmi, teď má příležitost. Kdo chce s ostatními lidmi něco prožít, ať se přidá. Kdo nechce, nemusí, vše je dobrovolné, ale kdo chce něco zažít s ostatními lidmi tady, může se přidat.

Motivací pro mě byla možnost osobní zkušenosti, zážitku, psychosociálního experimentu. Mohla jsem skončit, mohla jsem odejít, na akci jsem přišla dobrovolně. Tyto tři aspekty odlišují situaci – simulaci od povinného vzdělávání dětí.

Vnímala jsem manipulaci. Apel na mé pocity viny. Odmítnout takto formulovanou výzvu k aktivitě s ostatními lidmi v místnosti se rovnalo odmítnutí vytvořit společenství s nimi. Odmítnout ty lidi. Vyjádřit nezájem o ně. „Nechci nic prožít s lidmi tady, nezúčastním se.“

Dospělí lidé mě v dětství indoktrinovali. Je v pořádku obětovat projevy vlastní vůle, své pocity sebelásky a uspokojení ze života ve prospěch ostatních lidí. Je legitimní a morální, cítím-li hanbu a provinění, potřebuji-li se cítit dobře se sebou i s ostatními, přeji-li si zažívat respekt a vyjádřuji-li odmítnutí. Není morální mít ráda své tělo a vážit si svého času – potažmo, není morální mít úctu k tělům ostatních lidí a respektovat jejich čas. I tomu jsem se učila povinnou školní docházkou, jíž mi dospělí vyjadřovali opovržení mými nedostatečnými zkušenostmi, nedbali mých názorů, návrhů ani rozhodnutí. Pohrdali mým tělem a časem, když naprosto nebrali ohled na to, že je vlastním, po libosti s nimi nakládali a sami investovali tam, kam uznali za vhodné.

Zpět na akci Adato. Intuitivně pedagogická aktivita začala. Nechala jsem na sebe působit, co obvykle v takových situacích cítím. Zpočátku nechuť, odpor k sobě, řídícímu i aktivitě. Dělám něco, co nechci, jen proto, abych se nějak jevila ostatním lidem a díky tomu pak sobě. A tak jako obvykle, nakonec mě aktivita pohltila a bylo to super. Užila jsem si to.

Znáte to? Přesvědčujete děti, aby šly někam, kde věříte, že je to bude nakonec bavit, že se naučí něco zajímavého, něco, co vám dává smysl. Překonat nechuť, donutit se k užitečné činnosti.

Děti nechtějí a dávají verbálně i neverbálně najevo odmítnutí, vyjadřují NE! Jenže vy přece máte tu zkušenost, že když je přesvědčíte, půjdou a užijí si to a něco získají. Tak je nutíte, přemlouváte a ony třeba nakonec jdou. A je to přesně tak, jak jste očekávali. Akce je baví. Skutečně získaly mnoho nových vědomostí. Zažily radost. Stálo to za to!

Opravdu? Stálo to za to? Co se to děti ještě naučily a zažily?

Zpět k intuitivně pedagogické aktivitě, jíž jsem na akci konzumovala a bavila se při ní. Point byl hořkosladkokyselý. Proto, abych si zažila okamžik potěšení, někomu dokázala svou účast, projevila přízeň a za to se cítila být „dobrým“ člověkem pečujícím o blaho své i druhých lidí, jsem dělala věci, které mi nedávají smysl a nechci je. Raději jsem se nechala řídit, než abych vyjádřila potřebu po sebeřízení.

Aktivita sama o sobě mě bavila. Tím nejdůležitějším však bylo pozorování, co se stalo s mým vztahem k zúčastněným lidem. S pedagogem řídícím aktivitu jsem ztratila zájem být si blízko, respektive zájem vůbec s ním být. Důvěra mezi námi je narušená. Ačkoli jsem s ním zažila moment uspokojení, jeho citové vydírání mě zranilo, nedůvěřuji mu a nechci s ním být ve vztahu. Proč taky? Nevšímal si mě, mých pocitů. Ani si nevšiml, že tam jsem, co prožívám, co cítím. Ostatní zúčastněné vnímám jako sebe. Nedůvěřuji jim. Byli mi „vnuceni situací“, tak jako já jim. Nevybrala jsem si je, protože bychom snad sdíleli životní postoje, hodnoty či zájmy. Přistoupili na participaci na aktivitě, pročež mám dojem, že jsou manipulovatelní, tím nedůvěryhodní, nejistí, zranitelní. Ve vztazích s nimi budu ostražitá, příliš se neotevřu. Jaký by asi byl vztah mezi mnou a člověkem, který by mě navíc otevřeně nutil jít na akci samotnou? Nutil mě chodit na ni každý den? Deset let? Jak by se v čase vyvíjel můj vztah k sobě samé a ostatním lidem v takovém prostředí? Jak bych vnímala kulturu, v níž je samozřejmé, že člověk s člověkem takto zachází a ostatní přihlížejí? Přičemž mnoho z nich toto příkoří už ani nevnímá, ba dokonce aktivně participuje na jeho reprodukci? Kulturu, která považuje takové počínání za jednání „morálního člověka“?  

Fundamentální principy, důsledek „povinného“, vnuceného a manipulace.

Narušení vztahu, ztráta důvěry, strach. Takové jsou vztahy mezi lidmi založené na vnuceném, povinném vztahování se, nucení k činnostem – jakýmkoliv, na manipulaci – byť laskavé a praktikované s dobrým úmyslem. Manipulace je vždy chováním majícím za cíl ovlivnit chování druhého člověka s cílem realizovat vůli manipulátora. To se děje během povinného vzdělávání. Dětem málokdo otevřeně říká, že do školy musí, nesmí odejít, bude jim vnucován obsah vzdělávání, mnoho let, protože taková je vůle dospělých.

Nezúčastníš-li se, hrozí ti nepříjemné pocity vyvolané sociálním tlakem – v případě povinné školní docházky, odmítneš-li, zažiješ mnohem drsnější konsekvence. Včetně násilí iniciovaného státem – budeš trestán a s tebou tvoji tzv. “zákonní zástupci”.

Rozhodovat o čase a těle druhého člověka = dítěte = učit pokroucenému obrazu morálky.

Nepatřičnost, co cítím na podobných akcích, má nejblíže ke studu. Cítím se nemorální, účastním-li se diskuzí o dětech bez dětí. Čas a tělo považuji za vlastnictví každého jednotlivého člověka. Rozhodovat o čase a těle kohokoli jiného než sebe, se mi tudíž příčí, jakož i diskuze o tom, jak a proč o nich rozhodovat.

O tom co, proč, kdy, kde, jak, s kým se malí lidé učí, dnes plně rozhodují dospělí. Rozhodují o dětech – byť s nejušlechtilejším záměrem. Vnucují dětem, kde mají být a trávit roky jejich času – byť se jedná o nejpodnětnější, nejkrásnější, zdánlivě nejbezpečnější místa. Vyplňují dětem jejich čas vnuceným – byť zábavným, zajímavým, edukativním obsahem.

Zaměňují dobrovolně, z vnitřní motivace a zájmu iniciované autentické vztahy za vnucené vztahy – povinnou koexistenci vrstevníků a s vnucenými autoritami dospělých – nejčastěji učitelů – byť sebelepších.

Nenásilnou komunikaci za manipulaci, byť laskavou. Nutí děti k respektu a úctě pod pohrůžkou trestů, v prostředí implikujícím násilí prostě proto, že děti jsou v něm nuceny být a vykonávat činnosti z vůle dospělých. Nemají jinou možnost, nerozhodují se dobrovolně. Ten fakt, že jsou tam povinně, nemají možnost mít vliv, odejít, nezúčastnit se, skončit, řadí ostatní rozhodovací procesy do kategorie druhotná volba nevolníka.

Děti tráví roky v prostředí, kde od počátku není otevřeně verbalizováno a s dětmi komunikováno, že konzumovat službu povinného vzdělávání musí, nemohou odmítnout, musí tento fakt přijmout, jakož i všechny principy, procesy a důsledky s tím související. Očekává se od nich, že strpí takové jednání, nebudou se proti němu vymezovat a nejlépe, že tento fakt vůbec nezaregistrují. Co vědomě nezaznamenají, to neexistuje?

Otroctví se od práce liší tím, že lidé vstupují do pracovně – smluvních vztahů dobrovolně, dostávají za ně zaplaceno a mohou kdykoli skončit.

Čili přirovnávat povinnou školní docházku/vzdělávání k nácviku pracovních návyků je liché, nepravdivé a nemorální, protože povinně vzdělávané děti výše uvedené možnosti nemají.

Tím vším se děti mají učit sebeřízení, sebelásce, důvěře k lidem, vášni k učení?

Myslím, že ve skutečnosti většina dospělých nechce dětem vědomě ubližovat. Předpokládám, že ani intuitivní pedagog na akci Adato neměl v úmyslu působit tak, jak jsem popsala výše. Kritika intuitivní pedagogiky není mým záměrem. Co chci zpochybnit jsou prostředky a cíle jakékoli metody, je-li lidem vnucována, jakožto povinné kurikulum. Domnívám se totiž, že nutí-li člověk člověka k jakémukoli  jednání, byť pozitivní manipulací, včetně učení se žádoucímu chování a vědomostem, jedná se o násilí. Jestliže se lidské tělo – mozek učí určitým způsobem, nápodobou a opakováním například, pak prožitým násilím se lidé učí rolím násilníků a obětí. Naučí-li se kromě toho i něco jiného, neznamená to, že jsou tím naučené role oběti a násilníka anulovány.

Nedochází-li někomu, že takovým smýšlením a jednáním předává dětem zodpovědnost za svůj život a často prostě není schopen jiného chování, chápu to a rozumím tomu. Je to tak snadné, a proto lákavé. Vždyť téměř sto procent z nás prošlo identickou indoktrinací ve školách i v rodinách.

Nicméně, replikovat „samohyb bezmocných“, pokračovat v reprodukci takových životních postojů, předávat břímě zotročení a nespokojenosti na bedra dětem? Nedokážu tolerovat poté, co lidé disponují informacemi zprostředkovanými Svobodou učení například a mají-li k dispozici vědomosti o odlišných možnostech i jiných řešeních.

Od té doby vnímám reprodukci takového chování jako víceméně vědomou agresi vůči dětem, nebo neúmyslnou nedbalost.

Lidé si tímto způsobem vnucují výchovu a vzdělání už stovky let. S jakými výsledky, to vidíme všude kolem nás.

Budu-li mít v budoucnu strach, že moje děti nedělají něco, co je pro ně dobré, budu pracovat se svým strachem. Proč se bojím? Čeho? Co pro sebe můžu udělat? Jak si důvěřovat? Namísto manipulace dětí, kterým tak předávám zodpovědnost za svůj strach a nutím je dělat něco, co mně má pomoci překonat jej. Mé strachy o budoucnost mou, mých dětí, kultury, v níž žiju, jsou má zodpovědnost. Není úkolem dětí nechat se najmout, aby mě konejšily.

Děkuji pořadatelům Adato Paradigma, že jsem měla možnost si tato témata na akci otevřít a hovořit o dobrovolnosti ve vzdělávání dětí i adultismu.

Dalším tématem je to, co nás drží a nepustí, nutí nás nedůvěřovat sobě i ostatním lidem. Je urputným obráncem „jistot beze změny“, paradigmat. STRACH. Snažím se ho poznat už dlouho, abych mu rozuměla a mohla o něm psát. Budu o něm psát příště.


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení

 

mm

Michaela Řeřichová

michaela.rerichova (zavinac) svobodauceni.cz - Studovala jsem ekonomii a sociální práci. Pracovala jsem, mimo jiné, v nízkoprahových klubech - centrech pro tzv. "sociálně znevýhodněné děti". Při praxi jsem ochutnala jak fungují státem zřizované a z veřejných zdrojů financované instituce jakými jsou OSPOD, pobytová zařízení pro děti i dospělé lidi s postižením, školská zařízení a jiné. Měla jsem možnost pozorovat, jak obligatorní vzdělávání mění vnitřní motivaci dětí a jaký socioekonomický vliv má na jejich okolí. To, čemu se v naší kultuře říká „vzdělávání, sociální práce“, jsem poznala jako objekt péče i z pozice tzv. „profesně pomáhajícího“. Obé ve mně zanechalo touhu po svobodě tím větší, čím delší setrvání v sociálních experimentech s názvy „dětství“, „vzdělávání“ a „profesionalizace solidarity“ = sociální práce, si dovedu představit. Tzv. „dětství“ – jak je definováno dnešním paradigmatem adultismu – naštěstí skončilo. Můžu se dobrovolně rozhodovat o větší oblasti svého života. Spolupracuji s každým, kdo lidem = dětem poskytuje inovativní, individualizované služby podporující sebeřízení ve VŠECH oblastech lidského života, sebevlastnictví (vlastnictví těla a času), sebeterapii, sebeúčinnost, včetně sebeřízeného vzdělávání. Sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. Věřím, že naučit se mu dá jedině sebeřízením. Jsem stalker adultismu – vlastního především, hlásná trouba dobrovolnosti ve všech oblastech lidského života včetně sebeurčení – identity, způsobu učení, v práci, ve vztazích. Miluji utopie, radikální otevřenost, M & J a Svobodu učení. Jsem pokorný učedník principu neagrese NAP. Svůj čas investuji do práce na osvětě v oblasti komunikace bez násilí, sebeřízeného vzdělávání, pro Svobodu učení a přípravných prací na projektu centra sociálně vzdělávacích služeb pro děti. Pište mi, chcete-li se do projektu zapojit. Učím se všechny své životní postoje žít spolu s ostatními lidmi.

Komentáře jsou uzavřeny .