Zatím žádné komentáře

Na půl cesty – Waldorf a Montessori

Školství klasického typu má mírně řečeno velké množství nedostatků a snaha o jejich zlepšení či rozsáhlejší modifikace nejsou dílem pouze nedávné doby. Před zhruba sto lety se chyby převládajícího přístupu ke vzdělávání snažili napravit dva pedagogové, na jejichž myšlenkách později vznikla dvě samostatná odvětví škol: Waldorf a Montessori. Já bych se k nim rád prostřednictví tohoto článku z pozice zastánce unschoolingu vyjádřil.

Zmiňovaný typ škol je ve světě a dokonce i v České republice poměrně známý. Jedná se o alternativu ke klasickému vzdělávání, jež nese některé znaky unschoolingu. Oba modely se nezabývají pouze akademickým úspěchem, ale snaží se o spokojenost a štěstí svých studentů. Z mého pohledu však není výsledné prostředí dostatečně liberální a neumožňuje každému jednotlivci svobodně následovat své vlastní zájmy, případně zvídavost a tím se zcela přirozeně učit novým znalostem a dovednostem. Lze namítnout, že i v rámci obou ideologií se jednotlivé školy více či méně liší a nepochybně najdeme různé směry jak v rámci Waldorf, tak Montessori pedagogiky. Poměrně velké rozdíly mohou panovat mezi jednotlivými školami z různých států mimo jiné kvůli rozdílnému právnímu řádu. Tento nedostatek zanedbám, jelikož na celkové vyznění tohoto článku nemají uvedené rozdíly zásadní vliv.

Začněme s waldorfským modelem vzdělávání, který je založen na myšlenkách rakouského pedagoga, filosofa a umělce Rudolfa Steinera. Většina zdrojů uvádí celosvětový počet těchto škol okolo jednoho tisíce; jedná se tedy o poměrně rozšířenou filosofii májící zhruba devadesátiletou historii. Celkově se dá říct, že waldorfská pedagogika se snaží nalézt lepší a aktivnější cesty k přijímání informací a učení se nových znalostí a dovedností. Tento úkol se waldorfské filozofii daří a její metodika je daleko lepší, než přístup klasického školství (tedy pasivního „biflování“ informací bez kontextu). Jednu zásadní věc ale Steiner opomněl. I jeho způsob vzdělávání nařizuje studentům co, jak a kdy se mají učit a nerespektuje jejich individualitu. Co na tom, že se předměty místo odříkávání učebního textu učí v rámci hry či jiným aktivnějším způsobem, když někteří žáci nemusejí mít o danou výuku vůbec zájem. Zajímavé je, že waldorfské školy (minimálně v USA) většinou nepodporují výuku s moderními technologiemi prakticky po celé trvání základní školy a jako vhodnou pro začátek práce s počítačem označují začátek střední školy. Přijde mi to jako šílenost v době, kdy je nadaný dvanáctiletý kluk schopen vyvíjet aplikace. Na právě uvedeném detailu lze demonstrovat, jak škodlivé je rozhodovat za ostatní. Proč si nemůže každý student svobodně rozhodnout kdy a v jaké míře bude moderní technologie využívat? Snaha izolovat studenty od počítače či jiné elektroniky a jejich plošné zakazování je pak alespoň pro mě pomyslný hřebík do rakve tohoto vzdělávacího modelu. Waldorfská filosofie zkrátka nejde do hloubky problému – odstraňuje obrovskou nepružnost a pasivní přístup klasických škol k učení, ale stále nenabízí svobodné prostředí a možnost vlastní volby.

 

Pozitiva:

  • studenti se učí na základě pokročilejší a propracovanější pedagogiky
  • obecně platí, že probíraná látka je vysvětlována v rámci širšího kontextu
  • školy se snaží vyhnout klasickým učebnicím
  • nepoužívá se hodnocení známkami (např. v ČR se známkuje v posledních ročnících základních waldorfských škol kvůli přijímacímu řízení na střední školy)

Negativa:

  • studenti jsou věkově roztříděni
  • organizování času
  • student se musí dostavit do školy v přesně stanovený čas
  • existence učebních osnov
  • většina předmětů bývá povinných
  • třídy jsou řízeny učiteli, ne studenty

Montessori filosofie došla s liberalizací poněkud dále a studenti mají větší možnost ovlivnit, jakým aktivitám se budou věnovat. Tyto školy vycházejí z idejí Marie Montessori, italské pedagožky, filosofky, vědkyně a mají více než stoletou historii. Jejich počet světově dosahuje zhruba sedm tisíc. Studenti jsou i zde rozděleni do tříd, naštěstí již alespoň částečně věkově mixovaných. Míra svobody při volbě aktivit se může lišit, téměř vždy ale v montessori školách existuje časový harmonogram. Většinou je dopoledne vymezené pro učební aktivity a odpoledne je více zaměřeno na hry. Student tedy nemá plnou kontrolu nad svým časem, ale musí se přizpůsobit časově a většinou je i výběr aktivit omezený. I zde tedy v jistém smyslu platí stejné hlavní negativum, jako v případě waldorfských škol. Rozdíl spočívá v tom, že studenti mají alespoň částečnou možnost volby, což ale stále nepovažuji za dostatečné.

 

Pozitiva:

  • studenti mají alespoň částečnou kontrolu nad stráveným časem ve škole
  • neexistuje hodnocení známkami

Negativa:

  • časová organizace dne
  • výběr aktivit je více či méně omezený
  • studenti se musí pohybovat v rámci třídy (nemusí platit u odpoledního programu)
  • studenti nemají možnost ovlivňovat dění ve škole

Pokud chceme zajistit co nejlepší vzdělávání, nesmějí být její účastníci omezováni. Studentům musí být umožněno trávit čas zcela dle jejich vlastního uvážení za předpokladu, že neomezí svobodu někoho jiného. Další důležitý prvek představuje existence demokratických principů, na jejichž základě může každý student i „učitel“ stejnou mírou ovlivňovat směřování školy. Pouze takový model lze považovat za plnohodnotnou aplikaci unschoolingu ve školním prostředí; lze jmenovat např. Sudbury Valley School a další instituce od ní odvozené.

Závěr je tedy následující: Waldorfská metodika pouze kosmeticky upravuje stávající model vzdělávání, shledávám ji jako velmi nevyhovující. Montessori školy mohou být pro mnoho rodin zajímavým kompromisem, pokud svým studentům umožní co nejširší výběr aktivit. Ani tento vzdělávací systém však nenaplňuje veškeré znaky svobodné a demokraticky řízené školy – je zhruba někde na půl cesty.

Komentáře jsou uzavřeny .