Zatím žádné komentáře

Neživíš, nepřepínej!

By se dal zjednodušeně popsat přístup některých dospělých vůči dětem. Jak si každý jednotlivý dospělý nastaví vztahy s lidmi, je jeho zodpovědnost se všemi důsledky. Jedná se o časté téma, vířené v diskuzích o sebeřízení a přístupu k dětem. Chci popsat, jak tento přístup vnímám já. Mám v plánu nabídnout své myšlenky k úvahám a diskusi.

„Neuklízí si své věci. Hromadí je v obývacím pokoji. Ten je společným prostorem nás všech. Nedodržuje dohody, nereaguje na opakované výzvy, nic na něj neplatí. Co s tím?“, ptají se často dospělí.

Řešení této a jí podobných situací bývají různá. Uvedu několik modelových příkladů demonstrujících, o jaký přístup jde, a pokusím se vysvětlit, proč se vůči němu vymezuji.

1. „Tak jsme mu to vyházeli do odpadků/z okna/ze skříně. Rozdali jsme to jiným lidem.“

Jaký bych měla vztah s někým, kdo by považoval uklizený pokoj za prioritu, narozdíl od vztahu se mnou? Chová-li se někdo ke mně a k mým věcem tímto způsobem, lze vnímat, že náš vzájemný vztah je pro něj prioritou?

Ano, tzv. „nepořádek“ je neestetický, obtěžující. Nepořádkem nazýváme stav, kdy pozorujeme, že něco není tzv. „v pořádku“. Co je a není v pořádku (co se „nepořádku“ v bytě týče) je náš subjektivní dojem. Každý člověk může mít jiné potřeby v souvislosti s uspořádáním věcí ve společných prostorech. Mladí lidé často skutečně vnímají priority jinde, než v „naklizené domácnosti“.

Nemyslím si však, že je nutné přijmout falešné dilema o tom, že je třeba zaujmout jednoznačný postoj k „nepořádku“. Není dobrý nebo špatný. Není ani nevýchovný, charakter dětí deformující, zatímco pořádek, vzbuzování pocitů hanby, pokoření a strachu (nejsou-li děti chopny dodržet pravidla), povahové rysy zušlechťující. Jsme to my, kdo definuje, co nepořádek je a zda je pro nás prioritou naklizeno a proč.

Pro mě jsou prioritou vztahy. Sedět sama v naklizeném bytě? Žít ve stresu, frustraci, v hádkách a odcizením narušených vztazích? Nebo být v „bordýlku“ s milovanými lidmi, kteří se cítí přijatí a v pohodě?

Ačkoli rozumím potřebě „mít čisto a uspořádáno“ (sama takový stav věcí preferuji – teď, nikoli od dětství), nerozumím předpokladu, že totiž naučím děti respektu a úctě k osobnímu prostoru a vlastnictví ostatních tím, že se budu chovat násilně k jejich věcem (tělu, času, movitým i nemovitým). Byť mnou nakoupeným. Dar je dar, darováním přechází vlastnictví na obdarovaného. Pokud nechceme darovat, nedarujme. Nebo, darujeme-li s podmínkami, děti by o tom měly vědět a měly by dostat prostor komunikovat o těchto dohodách a třeba nesouhlasit. Více o vlastnictví a souhlasu jindy.

Děti se učí nápodobou. Chci-li je pořádku učiti, trpělivě uklízeti budu… tečka! Chci-li je respektu a nenásilné komunikaci učiti, jak s váženým dospělým a laskavě komunikovati s nimi budu… tečka!

Vyjádřit vlastní potřeby, strachy je žádoucí a jediné možné, co lze pro „pořádek v domě“ a vztah s dětmi i jejich učení se dobrým vztahům udělat. Kromě úklidu samozřejmě. Protože moralizování, nevyžádané rady, rozkazy, příkazy, výhrůžky a tresty nejsou lekcí o prospěšnosti úklidu, ani efektivní výukou pořádkumilovnosti. Uštědřenou lekcí takového jednání vůči dětem je naopak to, jak se chovat mocensky, jak si vynutit poslušnost násilím, jak si nenaslouchat a nerespektovat vzájemné potřeby.

Ano, nepořádek k uspokojení potřeb vést nemusí, ale výše uvedený přístup vůči dětem také ne. Zaručeně jím však docílíme narušení našeho vztahu s dětmi.

2. „Neuklidil to, tak dva dny nejedl.“

Mají-li dospělí rádi pořádek, není to proto, že byli v dětství napadáni za nepořádek. Spíše se v čase přirozeně proměnili jejich priority a vnímání i schopnost docílit jej. Prostě chtějí rychle najít, co hledají, líbí se jim komínky ve skříni a čistý stůl, neradi zakopávají, nevoní jim plesnivé nádobí a ocení uznání od návštěv. Totéž se přirozeně přihodí i jejich dětem, až přijde čas. K tomu, jako bonus, mohou dospělí získat i dobré vztahy s dětmi.

Je-li cílem nedůvěra dětí vůči nám, mají-li se cítit nemilované, nepřijaté, ponížené, pak nám gratuluji, máme to! Mocenským přístupem, dříve či později, lze „dosáhnout svého“. Domnívám se, že za to jednou mohou být i vděčné. Děti mají rodiče rády. Netvrdím, že k tomu vždy mají důvody. Děti jen potřebují přijímat svůj sebeobraz a přežít. „Rodiče mě milovali, spravedlivě trestali.“ Psychologům dobře známý coping mechanismus týraných dětí. V dospělosti referují:

„Rodiče mě přece milují = neublížili by mi = násilí není násilím nebo násilí je v pořádku, spravedlivé = rodiče jsou dobří, spravedliví = to já jsem špatný = jsem milovaný přes to, že jsem špatný.“

Jaká je sebeúcta těchto lidí? Jaké mezilidské vztahy dokáží pěstovat? Jak budou vnímat agresi? Násilí? Dokáží oboje vůbec registrovat a vymezit se vůči nim? Jak bezpečně se na světě cítí? Dokáží se přijmout a přiblížit k ostatním lidem? Jaké úsilí je to stojí? Mohla bych vám o tom dlouze vyprávět z vlastních zkušeností…

A to pomíjím neefektivitu vnější motivace (trestů/příkazů/zákazů/odměn) na učení lidí. Tomu se věnují jiní i já jinde.

3. „Neživíš, nepřepínej!“

Je jedním z nejúčinnějších prostředků, jak narušit vztahy obecně, vztahy s dětmi nevyjímaje. Stačí se rozhlédnout po světě. Je-li nám od dětství vštěpováno, že vliv na vlastní život, možnost spolupodílet se na správě věcí nám nepřísluší, protože hodnota nespočívá v životě samém, ale v horečném usílí jeho opodstatnění, v obhajobě práva na něj a přístupu ke zdrojům, pak stěží můžeme mít vysokou sebeúctu, úctu k osobnímu vlastnictví, z nichž vychází například přirozená solidarita s ostatními.

Domnívám se, že přirozenou reakcí na takový přístup k dětem je naučená mocenská, hierarchická struktura společenstev dospělých kolem nás. A nemyslím, že je v nich lidem dobře.

Cyklus: útlak dětí ¦→ naučená oprese ¦→ útlak dospělých vůči sobě navzájem ¦→ oprese dětí atd.

Sdělují-li nám dospělí vlastním přístupem vůči nám, že naše tělo, čas, život nemají hodnotu, že jsou jen investicí, kapitálem dospělých do jejich vlastních životů a budoucnosti, pak je téměř nemožné naučit se sebelásce, hodnotě souhlasu, úctě k majetku a blízkosti k ostatním lidem.

Dospělí dávají k dispozici své zdroje (tělo, čas – práci, peníze, a další), aby umožnili život další generaci lidí. Mohou se rozhodnout udělat to a pomoci dětem přežít, dokud potřebují živit, šatit a bezpečný úkryt. Bezpodmínečně. A tak o tom mohou dospělí s dětmi komunikovat. Pak děti mohou cítit bezpodmínečné přijetí. K čemu? Aby v dospělosti cítili uspokojení, radost ze života a ukázali, jak se to dělá, další generaci dětí.

Nebo podmíní dospělí skutečnost života dítěte mnoha „něco za něco“. Domnívám se, že jakákoli očekávání a požadavky na vlastnosti, dovednosti, jednání a myšlení dětí jsou tím, co umožňuje reprodukci dalších a dalších populací frustrovaných, úzkostných, vystrašených, vzteklých a agresivních lidí.

Je to koneckonců rozhodnutím dospělých, dát život člověku. Děti se před narozením nezavázaly k plnění čehokoli. Dávat jim zodpovědnost za naplnění potřeb dospělých, proto považuji za nepřiměřené. „Přijmu tě, až uklidíš, budeš hezká, dostuduješ, oženíš se, vyděláš balík peněz, budeš spořádaným otcem. Neumožnili jsme ti přece život proto, abys jen tak žil.“

Nepřijetí je myslím mocným aktem definujícím vztahy lidí generaci za generací.

Já se chci učit poslednímu z přístupů. Sama na sobě jsem si ověřila, že funguje. Jen opakovaná pozitivní zkušenost se světem a s lidmi vede k naplnění potřeb. K prožitku pocitu svobody a štěstí, sounáležitosti. Jen mám-li naplněny vlastní potřeby, cítím spokojenost a můžu pomoci lidem/dětem v naplňování těch jejich.

4. Neživíš, přepínej!

Přijímám Tě. Mačkej mocně každý čudlík, který najdeš. Mám svou důvěru. Máš mou důvěru. Ať otestuješ, jak svět funguje, jak se komunikuje. Ať poznáš, kdo jsem já a kdo jsi ty. Ať si máš možnost uvědomit konturu mých hranic a zjistíš, že máš i své. Bezpečně se po nich spolu projdem. A budem si povídat. Dáme tomu nekonečně mnoho času, bude-li třeba? Vím, co potřebuji. Vím, co potřebuješ. Přijetí. Ať vnímáš, že Tvůj život je smyslem sám o sobě, a že jsi v něm vítaným hostem.

 

„Zatím především nevíme, jaký by mohl být svět, kdyby děti vyrostly, aniž by byly vystaveny ponížení, kdyby je dospělí respektovali a brali je vážně jako lidi.“ Alice Miller

#stopadultismu   #neadultismu   #neagresi   #stopnasili

mm

Michaela Řeřichová

michaela.rerichova (zavinac) svobodauceni.cz - Studovala jsem ekonomii a sociální práci. Pracovala jsem, mimo jiné, v nízkoprahových klubech - centrech pro tzv. "sociálně znevýhodněné děti". Při praxi jsem ochutnala jak fungují státem zřizované a z veřejných zdrojů financované instituce jakými jsou OSPOD, pobytová zařízení pro děti i dospělé lidi s postižením, školská zařízení a jiné. Měla jsem možnost pozorovat, jak obligatorní vzdělávání mění vnitřní motivaci dětí a jaký socioekonomický vliv má na jejich okolí. To, čemu se v naší kultuře říká „vzdělávání, sociální práce“, jsem poznala jako objekt péče i z pozice tzv. „profesně pomáhajícího“. Obé ve mně zanechalo touhu po svobodě tím větší, čím delší setrvání v sociálních experimentech s názvy „dětství“, „vzdělávání“ a „profesionalizace solidarity“ = sociální práce, si dovedu představit. Tzv. „dětství“ – jak je definováno dnešním paradigmatem adultismu – naštěstí skončilo. Můžu se dobrovolně rozhodovat o větší oblasti svého života. Spolupracuji s každým, kdo lidem = dětem poskytuje inovativní, individualizované služby podporující sebeřízení ve VŠECH oblastech lidského života, sebevlastnictví (vlastnictví těla a času), sebeterapii, sebeúčinnost, včetně sebeřízeného vzdělávání. Sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. Věřím, že naučit se mu dá jedině sebeřízením. Jsem stalker adultismu – vlastního především, hlásná trouba dobrovolnosti ve všech oblastech lidského života včetně sebeurčení – identity, způsobu učení, v práci, ve vztazích. Miluji utopie, radikální otevřenost, M & J a Svobodu učení. Jsem pokorný učedník principu neagrese NAP. Svůj čas investuji do práce na osvětě v oblasti komunikace bez násilí, sebeřízeného vzdělávání, pro Svobodu učení a přípravných prací na projektu centra sociálně vzdělávacích služeb pro děti. Pište mi, chcete-li se do projektu zapojit. Učím se všechny své životní postoje žít spolu s ostatními lidmi.

Komentáře jsou uzavřeny .