Zatím žádné komentáře

Odliv vyšší střední třídy mimo veřejné vzdělávání aneb Regulátorovo (další) falešné dilema

„Odliv lidí ze stávajícího systému vzdělávání je příčinou polarity společnosti!“

Odborníci na vzdělávání druhých lidí, resp. na vzdělávání všech dětí se předhánějí ve věštbách:

  • Hrozí opt out lidí z vyšší střední třídy mimo veřejné vzdělávání.
  • Hrozí další zvyšování nerovnosti v přístupu ke vzdělávání i zvětšující se rozdíly v tomto směru mezi regiony.

Zdroj: Eduin – Vzdělávací politika v ČR: Víme, co je špatně. Víme, jak problém řešit. Nedokážeme se k tomu odhodlat

Častá námitka: Bohatí, aktivní intelektuálové opustí současný systém vzdělávání a zůstanou jen děti ze sociálně znevýhodněných rodin a děti méně majetných rodičů. Prvně jmenované „elitáře“ je třeba regulacemi v systému zadržet, aby nám nezkolaboval úplně. Rovněž proto, aby vyvíjeli tlak na změnu stávajícího systému. Ten se tím transformuje a bude vzkvétat pro všechny. Nikoli unschooling, nýbrž reschooling je žádoucí. To je morální.

Vznikají-li zařízení umožňující větší míru sebeřízeného vzdělávání, lidé = děti/rodiče dobrovolně využívají těchto možností. Kvalita veřejných vzdělávacích služeb se tím mnohde pod tlakem konkurence zlepšuje.  Lidé nakupující tyto služby jsou často spokojenější.

Přičemž stále platí: Není možné poskytovat individualizované služby dětem, jako alternativu monopolizované státní služby „povinná školní docházka“.

Prý se přece jedná o EXPERIMENT NA DĚTECH.  Navíc s velmi těžko ověřitelnými výstupy. Tvrdí regulátor. Přistoupit k dítěti a vidět, že prospívá. Být s dětmi, ptát se dětí, jak se cítí? Co prožívají? Co potřebují? Jsou-li jejich potřeby uspokojeny? Co ještě chtějí, co jim schází? Je totiž naprosto nekorektní, nevědeckou, neakademickou, nebezpečnou metodou zjišťování a ověřování výsledků vzdělávání a prospěchu dětí.

Povinná školní docházka je z principu v přímém protikladu k sebeřízenému vzdělávání. Sebeřízené vzdělávání je nelegální.  Ani kdyby se jednalo o zařízení financované čistě ze soukromých zdrojů, jak je tomu v případě existujících a funkčních modelů vzdělávání ve světě. Např. škola Summerhill (existující téměř sto let) a školy typu Sudbury (od. r. 1968 v mnoha zemích), jako by pro tuzemské regulátory neexistovaly. Stejně jako mnohaleté, rozsáhlé studie prováděné na mnoha místech světa, jako by nebyly na děti v ČR aplikovatelné. Lidé rozhodující o podobě a konečném znění legislativy ignorují fakta, aktuální výzkumy o fungování lidského mozku v procesu učení o vnitřní motivaci člověka, hře, komunikaci. Proč?

Proč organizace a instituce poskytující sociální a edukační služby dětem – doučování, nízkoprahová centra, služby pedagogicko-psychologických poraden – nevytvářejí tlak? Neapelují na regulátory s výzvou ke změně? Proč nemají zájem poskytovat dětem lepší služby, namísto povinné školní docházky a návazných služeb, které dětem neprospívají, poškozují je? Jako by nikoho nenapadaly jiné možnosti a řešení?

Znevýhodněné děti aneb Pro koho existuje povinná školní docházka?

Pro sociálně znevýhodněné děti platí totéž. Poskytovat jim individualizované služby namísto povinné docházky do škol je nelegální.

Přestože je evidentní, že předání zodpovědnosti dětem za cokoli a nenásilná komunikace s nimi vedou k osvojení si principů sebeřízení dětmi, jsou podmínkou důvěry mezi dětmi a dospělými lidmi, potažmo mezi lidmi obecně. Je zřejmé, že sebeřízením se lidé učí sebeřízení.

Naopak vnucená povinnost není zvnitřnitelnou pozitivní zkušeností vedoucí k zodpovědnému jednání. Vyzývá pouze k reprodukci odporu, strachu, pasivního přijímání, nespokojenosti, nedůvěře, odcizení mezi lidmi, k učení nemohoucnosti, neschopnosti.

Při práci v nízkoprahových centrech pro děti jsem pozorovala následující: Zatímco v dopoledních hodinách šly mnohdy děti „za školu“, kde nechtěly být z vnucené povinnosti druhými lidmi, do nízkoprahového centra dobrovolně přišly. Jak je to možné? Hraje v tom roli dobrovolnost? Fakt, že v nízkoprahovém centru je nikdo k ničemu nenutí? Jak je možné, že se v nízkoprahových cetnrech děti dokonce začnou učit to, co se povinně mají učit ve škole, přičemž škole se raději vyhnou záškoláctvím? Za povšimnutí stojí fakt, že mnoho nízkoprahových center pro děti je v mnoha principech podobných zařízením praktikujícím sebeřízené vzdělávání ve světě. Zmíněný Summerhill v UK byl rovněž původně zřízen pro tzv. „problémové děti se kterými si státem vnucovaný systém vzdělávání neví rady“.

Škola v Chanově má svůj parlament. Děti potřebují zjistit, že má smysl něco dělat, říká vítězka ceny Eduína

vs.

Školní radaškolní soudní komise ve škole s modelem sebeřízeného vzdělávání v Sudbury Valley

Regulátor rozhodl: Ne, ty nesmíš využívat jiných služeb. Nebudeš se vzdělávat v prostředí umožňujícím zažít (učit se jim) sebeúčinnost, lidský respekt, důvěru, při zachování vnitřní motivace a radosti z učení. Ty budeš využívat nejneefektivnější, nejhorší možný způsob současného vzdělávání. Povinně čerpej, musíš! Povinnou školní docházku, obligatorní frontální výuku, vnucené autority, rigidní kurikulum, nevyžádaná hodnocení, srovnávání, testování. Vše, v čem můžeš selhat a taky selháváš, v čem se trápíš a díky čemu propadáš stále hlouběji sociálním sítem do ztráty vnitřní motivace, úzkostí, beznaděje, vzteku a agrese. Čerpej plnými doušky, abychom tě mohli v odpoledních hodinách i v budoucnosti doučovat, léčit z následků – rehabilitovat, napravovat, resocializovat.

A vy, kdož nečerpáte, nevyužíváte těchto patologie zapříčiňujících služeb spolu ze sociálně znevýhodněnými dětmi, odcházíte z disfunkčního systému a nakupujete raději takové služby, jež vám i vašim dětem přinášejí radost ze života, z učení, uspokojení a naplnění i vy, kdož takové služby poskytujete, jste proto nemorální! Budete regulováni!

Mnoho lidí a organizací, včetně států, obhajuje povinnou školní docházku, jako něco, co už je ideálem, nebo se jím brzy stane. Stačí zregulovat už jen to či tamto, možná ještě ono a je to. Ideální stav nastane.

Kolik set let experimentu s názvem povinné vzdělávání, mimochodem rovněž prováděným na dětech, lidé potřebují k tomu, aby si uvědomili, že povinná školní docházka není řešením problémů společnosti? Že může být naopak příčinou patologií v kulturách lidí? Že narušuje mezilidské vztahy i vztah lidí k sobě samým? Že regulace nejsou funkčním mechanismem pozitivních změn? Jak vidíme všude kolem nás.

Neochota a neschopnost s dětmi komunikovat, prostřednictvím dobrovolné komunikace docházet ke konsenzu, vede přímo úměrně k existenci a používání „korektních, vědeckých, akademických, bezpečných metod práce s dětmi, zjišťování a ověřování prospěchu dětí“, totiž k testování dětí, hodnocení, známkování, srovnávání, vnucování, pohrůžkám násilí, sankcím a trestům, regulacím.

Jenže učí-li se děti především zkušenostmi z prožívané každodennosti, pak čemu se to učí výše popsaným jednáním dospělých? Nemůže být právě takové jednání jednou z příčin reprodukce násilí v kultuře lidí? Vnucená povinnost pod pohrůžkou sankcí a segregace od zbytku společnosti pro nedostatek zkušeností, pro věk, jsou násilím. Násilí nepřestane existovat, není umenšeno, omluveno tím, že se v místech vnucené, povinné segregace odehrává sebepozitivnější děj. Tvrzení, že toto násilí se děje pro ušlechtilé cíle budoucí kultury lidí, že se jedná o jednání pro blaho všech a zejména dětí. Jak si tohle děti vyloží? Co z takového smýšlení dopělých pro sebe vyvodí? Jaké životní postoje a hodnoty si v kontextu uvědomění výše popsaného osvojí? Děti mají strpět násilí na svém čase a těle, jako dar sobě a oběť či vklad budoucí kultuře lidí, tím se etablovat jako morální lidé? Případně si nemají být násílí vůbec vědomi, přinejmenším mají činit, že si násilí neuvědomují, nevšimly si.

Otázky zní:

Kdo vytváří polaritu ve společnosti?

Děti a rodiče dobrovolně využívající toho nejlepšího na trhu?

Ti, kdož poptávaná, více vyhovující zařízení potřebám lidí provozují?

Ten, kdo by sice chtěl poskytovat služby dětem i sociálně znevýhodněným dětem namísto vnucené služby povinná školní docházka, ale nemůže, protože regulátor postavil takové služby mimo zákon?

Lidé, kteří takové služby poptávají a jsou ochotní za ně zaplatit?

Lidé, rozhodnutí přispívat na takové vzdělávací služby druhým lidem, méně majetným? Bez donucení, čistě z vlastní vůle, ochoty k solidaritě?

Ten, kdo nechce vstupovat na trh zregulovaný do té míry, že by jím poskytovaná služba nebyla v souladu s jeho životními postoji a morálními hodnotami a byl by nucen k pouhé replikaci toho, co stávající systém nabízí?

Nebo snad sociálně znevýhodněné děti?

Anebo regulátor, znemožňující poskytovat individualizované služby (navíc financované z čistě soukromých zdrojů dárců a klientů) všem, včetně sociálně znevýhodněných dětí? Regulátor, který hlásá, že právě pro děti, zejména pro sociálně znevýhodněné děti a jejich dobro je tu povinná školní docházka?

 


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
mm

Michaela Řeřichová

michaela.rerichova (zavinac) svobodauceni.cz - Ze „sociálně znevýhodněného“ káčátka v labuť milující život navzdory... Tak by se dal shrnout můj příběh svobody učení. Studovala jsem ekonomiku a sociální práci. Pracovala jsem, mimo jiné, v nízkoprahových centrech pro tzv. „sociálně znevýhodněné děti". Při praxi jsem ochutnala, jak fungují státem zřizované a z veřejných zdrojů financované instituce jakými jsou OSPOD, školská zařízení, neziskové organizace a jiné. Měla jsem možnost pozorovat, jak obligatorní vzdělávání mění vnitřní motivaci dětí a jaký socioekonomický vliv má na jejich okolí. To, čemu se v naší kultuře říká „vzdělávání, sociální práce“, jsem poznala jako objekt péče i z pozice tzv. „profesně pomáhajícího“. Obé ve mně zanechalo touhu po svobodě tím větší, čím delší setrvání v sociálních experimentech s názvy „dětství“, „vzdělávání“ a „profesionalizace solidarity“ = sociální práce, si dovedu představit. Tzv. „dětství“ – jak je definováno dnešním paradigmatem adultismu – naštěstí skončilo. Můžu se dobrovolně rozhodovat o větší oblasti svého života. Spolupracuji s každým, kdo lidem = dětem poskytuje inovativní, individualizované služby podporující sebeřízení ve VŠECH oblastech lidského života, sebevlastnictví (vlastnictví těla a času), sebeterapii, sebeúčinnost, včetně sebeřízeného vzdělávání. Sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. Věřím, že naučit se mu dá jedině sebeřízením. Jsem stalker adultismu – vlastního především, hlásná trouba dobrovolnosti ve všech oblastech lidského života včetně sebeurčení – identity, způsobu učení, v práci, ve vztazích. Miluju utopie, radikální otevřenost, M & J a s/Svobodu učení. Jsem pokorný učedník principu neagrese. Svůj čas investuji do práce pro Svobodu učení, SvobodUm a naše "Doupě" - komunitu sebeřízeného učení, kde se všechny své životní postoje učím žít se synem i s ostatními lidmi.

Komentáře jsou uzavřeny .