S dopomocí se mi podařilo vypátrat školu v oblasti kolem Washingtonu, do které ten chlapec chodil. Když jsem zavolala ředitelce, byla z toho celá vyjevená. Řekla mi, že tento žák ve třídě hodně vyrušoval, ale smutně nevypadal.

Nepřekvapilo mě to. V rané pubertě se deprese může podobat vzteku nebo podrážděnosti, nebo ji okolí zamění za běžné výkyvy nálad. Jednala rychle, aby se žákovi nic nestalo. V době, kdy Centra pro kontrolu a prevenci chorob (CDC – Centers for Disease Control and prevention; přední národní institut Spojených států amerických pro veřejné zdraví, pozn. překl.) hlásí zvýšený výskyt sebevražd u dětí mezi 10-14 lety, nenechávají poskytovatelé vzdělávání nic náhodě.

„Když se bavíme o sebevraždách mladistvých, tak je to zpola o dětech v depresi a zpola o dětech impulzivních,“ říká Ken Ginsburg, dětský lékař zabývající se vývojem mladistvých v Children´s Hospital of Philadelphia a spoluzakladatel Centra pro komunikaci rodičů a mladistvých (www.parentandteen.com). „Děti v tomto věku ještě neumí tak přesně popsat své trápení jako starší mladiství, jejich vrstevníci jsou většinou méně vyspělí a nevědí, jak poznat příznaky, a taky nechtějí donášet.“

Jak vypadá dětská úzkost? Pravděpodobně ne tak, jak byste čekali.

„Když si to všechno spojíte, tak pochopíte, proč jsou rodiče často ti poslední, kteří se o utrpení svých dětí dozvědí,“ říká Cristina Conolly, koordinátorka poskytování psychologických služeb v Montgomery County Public Schools.

Děti, oproti dospělým, páchají sebevraždy v menší míře, ale přesto se jim za poslední dvě desetiletí  nevyhnulo zvýšení jejich četnosti. Centrum pro prevenci a kontrolu nemocí (CDC) ve své zprávě uvedlo, že mezi lety 1999 až 2017 vzrostla míra sebevražd chlapců ve věku od 10 do 14 let z 1,9 sebevražd na 100 000 lidí na 3,3. Mezi dívkami se míra sebevražd zvýšila zhruba třikrát z 0,5 na 1,7 na 100 000 dětí. Vědci nedávno v časopise Pediatrics uvedli, že zatímco 50 % rodičů dětí ve věku 11 až17 let neví o tom, že jejich dítě pomýšlí na sebevraždu, mladší adolescenti častěji svou bolest popírají.

Connoly toho roku zavedla na každé střední škole ve svém okrsku preventivní program „Znaky sebevraždy“. Studenti se učí rozpoznat příznaky deprese, pečovat o přátele v nouzi a způsoby, jak sdělit své obavy dospělým.

Spolu s tím, jakou měrou se raketově zvýšila míra depresí a úzkostí, se komunity v rámci svých omezených zdrojů snaží uspokojovat potřeby dětí. Níže je šest způsobů, jak  rodiče a školy mohou spojit síly, aby zmírnili prudký nárůst počtu sebevražd mladistvých.

Udržujte otevřenou komunikaci

Rozhodující je oboustranná komunikace, kterou ale mohou zmařit racionální a emoční překážky. Poskytovatelé vzdělávání si mohou připadat nedostatečně způsobilí k tomu, aby mohli pomáhat sklíčeným studentům, nebo se mohou obávat spojit se s rodinou kvůli záležitostem nesouvisejícím se vzděláváním. Aby se učitelé v této roli cítili lépe, nabízejí jim mnohé školy kurzy zaměřené na duševní zdraví.

Jeden z programů Youth Mental Health First Aid (První pomoc pro duševní zdraví mladých) se spojil s nadací zpěvačky Lady Gaga Born This Way (Takto jsem se narodil, pozn. překl.), aby učili zaměstnance škol jak „rozeznat známky potíží s duševním zdravím nebo závislostí, jak navázat dialog a jak pomoci mladým lidem vyhledat odbornou pomoc a dosáhnout na komunitní zdroje“, říká Betsy Schwarz, která dohlíží na program pod záštitou Národní rady pro behaviorální zdraví (National Council for Behavioral Health).

I učitelé, kteří jsou připraveni pomoci, jsou na štíru s časem. „Chci, aby byly potřeby našich dětí uspokojeny, ale chci také, aby lidé pochopili, kolik mají každý den učitelé práce,“ říká Traci Townsend, ředitelka školy Silver Creek Middle School v Kensingtonu. Rodiče mohou pomoci. Aby se komunikace zlepšila, dejte najevo, že jste připraveni vyslechnout si i zneklidňující zprávy o vašem dítěti.

„Když zaujmete obviňující nebo defenzivní postoj, bude to na překážku sdílení klíčových informací jako výkyvy nálad mladého člověka, obavy vrstevníků či změny v akademickém výkonu studenta. Tyto informace mohou být klíčové pro zajištění  bezpečí studentů a ujištění, že léčba funguje tak, jak má,“  říká psycholožka Lisa Damour, autorka knihy Under Pressure: Confronting the Epidemic of Stress and Anxiety in Girls (Pod tlakem: Boj s epidemií stresu a úzkosti u dívek, pozn. překl.).

Transparentnost je na středních školách rozhodující, říká sociální pracovnice Amy Morin, autorka knihy 13 Things Mentally Strong Women Don´t Do (vyšlo česky pod názvem: „13 věcí, které psychicky silné ženy nedělají“, pozn. překl.).

„Jako naschvál začne komunikace váznout právě ve chvíli, kdy byste měli mít oči na šťopkách“, říká. „Napište do školy e-mail ve stylu: Všechno vypadá v pohodě, ale jak to vidíte vy? Buďte proaktivní a upozorněte školu v případě, že dítě potřebuje více podpory, ať už truchlí kvůli smrti někoho blízkého, přizpůsobuje se změnám v rodině či bojuje s depresí.

Susan Levine, výchovná poradkyně v Silver Creek, vidí posun k větší otevřenosti, ale je v tom háček. „Rodiče jsou upřímnější, ale děti jsou méně odolné. Když kamarád řekne dítěti dvacet hezkých věcí a jednu špatnou, tak můžeme napravováním strávit celý den.“

Sebeřízená hra jako priorita

Když se zkrátily přestávky a přibylo testů, zvýšil se počet poruch chování u dětí, říká Peter Gray, výzkumný profesor na Boston College a autor knihy Free to learn: Why unleashing the instinct to play will make our children happier,  more self-reliant, and better students for life (v češtině vyšlo jako „Svoboda učení: Jak nechat děti rozhodovat o svém vzdělávání“, pozn. překl.). Poznamenává, že příčina a důsledek jsou zřejmé; život bez her je depresivní.

„Děti jsou dnes jako vězni; pořád je někdo sleduje a ony cítí, že jim ubývá vlivu na vlastní životy, a kvůli tomu jsou náchylnější k depresi a úzkosti. Místo toho, aby si šly hrát, tak jsou často vystavovány soutěživému prostředí, které v nich vyvolává úzkost, že si neustále musí vydobývat místo v týmu nebo vyhrát hru.“

Gray je spoluzakladatelem webu Let Grow („Nech růst“, pozn. překl.) společně s Lenore Skenazy, zakladatelkou webu Free Range Kids („Svobodné děti“, pozn. překl.), který pomáhá komunitám vyzdvihnout důležitost volné hry. Michael Hynes, školní inspektor pro okrsek Patchogue-Medford (New York) nyní nabízí studentům základních a středních škol hodinu volné hry před začátkem vyučování. Říká k tomu: „Pracuji ve školství více než dvacet let a je to pomalu jako stříbrná kulka proti úzkosti a nervozitě. Děti jsou méně úzkostné, nervózní a sklíčené.“

I rodiče mohou pomoci. Mohou se zasadit o delší přestávky a doma dát přednost volné hře. Mohou pořádat víkendové sousedské sešlosti a posílat děti ven, aby si spolu mohly prostě hrát.

Určete pomocníky

Povzbuďte děti, aby si mohly samy pro sebe určit dospělého důvěrníka; může jim to usnadnit řešení krize, když se naučí vyhledání pomoci považovat za normální. Když vypadá některý z mých žáků zaražený, pozvu si ho na schůzku. Učitelé, kteří jsou ochotní pomáhat, se mohou také sami přihlásit. I učitelé nejspíš potřebují podporu, ale Morin zdůrazňuje, aby studenty neposílali za výchovným poradcem samotné. Předně, jak uvádí Asociace amerických výchovných poradců (American School Counselor Association), je poměr poradců ke studentům 1 na 406, takže poradce dotyčného nejspíš vůbec nezná. „Ti žáci nejspíš ani nevědí, co by měli říct, tak je tam doprovoďte a řekněte: Tohle jsem si vyslechl.“, říká Morin. „Když učitel řekne: Tohle dítě znám, není to fňukal, situace je taková a taková;  tak to už něco znamená.“

I rodiče se mohou snažit, aby jim děti a jejich přátelé důvěřovali. Ptejte se a projevujte upřímný zájem o jejich blaho. Když vaše dítě trpí, dejte mu najevo, že v tom není samo. Ginsburg doporučuje třeba tato slova: „Vidím, že opravdu nejsi ve své kůži a chci, abys věděl, že tomu tak nemusí být. Zasloužíš si cítit se ĺépe, bude ti lépe a já budu stát při tobě.“

Řešte drobnosti i „velké věci“

Může se zdát, že děti své obavy zveličují, ale i tak je berte vážně. Žáci druhého stupně prožívají silné emoce, ale mají úzkou perspektivu. „Každá maličkost jim může lehce připadat jako naléhavý případ,“ říká Ginsburg.

Červenou vlajku by ale měla zvednout například šikana, která je úzce spojena s myšlenkami na sebevraždu a  a pokusy o ní, říká Sameer Hinduja, spoluředitel Výzkumného centra pro kyberšikanu (Cyberbullying Research Center) a profesor kriminologie na Florida Atlantic University. Naslouchejte svým dětem, berte vážně jejich zkušenosti a zahrňte je do řešení problému. „I rodiče a učitelé, kteří to myslí dobře, by si měli dát pozor na sekundární viktimizaci, tedy aby neodpověděli necitelně nebo neodsekli, když už dospívající sebere dost odvahy na to, že jim vůbec přijde říct, co se děje.“.

Zůstaňte klidní, zúčastnění a neodsuzujte. Když dítě řekne: „Nenávidím se a chci umřít,“ neodpovídejte ve stylu: „Ale ty jsi přece tak skvělý v tomhle a v tamtom,“ říká psycholožka Mary Alvord, autorka knihy Conquer Negative Thinking for Teens (Jak porazit negativní myšlení, návod pro teenagery, pozn. překl.). Vytáhněte z nich: „Co se ti tento měsíc povedlo?“ Dejte na výběr: „Choval ses hezky k ostatním? Bylo s Tebou rodičům dobře?“

Alvord vytvořila program Resilience Building Program (Program na zvýšení odolnosti, pozn. překl.), který byl zaveden ve školách v oblastech Washington District a Maryland, aby si děti zvýšily pocit kontroly nad svým životem. „Řekněme, že se dítěti nepovedl test a je z toho rozrušené. Vysvětlujeme, že když se chová reaktivně, tak roztrhá papír nebo se rozpláče. Když se chová pasivně, tak to drží v sobě, ale tím to nezmizí. Když se ale zachová proaktivně, tak se třeba zeptá: Jak  můžu dostat kredity navíc? Můžu se příště líp připravit? Zeptejte se doma svých dětí: Které věci můžeš ovlivnit a které ne? Jak můžeš situaci vzít do svých rukou?“

Podporujte u dětí pocit sounáležitosti

Když děti přestoupí na druhý stupeň, vymění jednoho kmenového učitele za celý sbor. „Mohou se cítit odcizeně od učitelů v době, kdy víc než kdy dřív potřebují cítit blízkost i k jiným dospělým než k rodičům.“, říká Robert Dodd, ředitel Walt Whitman High School v Bethesdě.

V odpovědi na to některé školy upřednostňují budování vztahů. Školy White Oak and Argyle v Montgomery County zavedly Project Success (Projekt úspěch, pozn. překl.), aby umožnili některým šesťákům strávit polovinu školního dne ve škole s jedním učitelem a stejnou skupinou žáků. Ukazuje se, že to funguje skvěle, říká Dodd, který po mnoha letech v roli ředitele školy program zavedl. „Tyto děti ve větší míře cítí, že jsou pro učitele důležité a že jim jejich spolužáci chtějí pomáhat.“

Péče začíná shora a je nakažlivá, říká Traci Townsend. “Když vám záleží na vašich kolezích, přenášíte to i na děti. Častěji se stává, že si přisednete k osamocenému dítěti v jídelně a zeptáte se: Jak je? Kde jsou ostatní? Takto dávate najevo, že vám na druhém záleží.“

I rodiče mohou pomoci posílit vazby v komunitě. Seznamte se s rodinami ostatních žáků a domluvte se, že si budete předávat informace, ať už se dozvíte, že dítě rozdává své cennosti, mluví o smrti či odcizení se od kamarádů, prostě všechny známky vážných problémů.

Podpořte děti, ať se starají o sebe navzájem

Žáci na druhém stupni si myslí, že jsou špatnými kamarády, když prozradí, že jejich spolužák je „mimo“. „My je v tom podporujeme a zdůrazňujeme, že je důležitější zachránit něčí život,“ říká Connoly. „Odlož telefon, promluv si s ním a řekni, že pro něj chceš to nejlepší a že mu pomůžeš vyhledat pomoc.“ I rodiče mohou dát stejnou radu.

Děti mohou dokonce složit slib, že se zaměří na péči o duševní zdraví, říká poradkyně Mimi Darmstadter, předsedkyně rodičovské rady Stressbusters Committee (Spolek Krotitelů stresu, pozn. překl.) na škole Walt Whitman High School. Podvýbor PTSA (obdoba SRPŠ, pozn. překl.) se domluvil s představiteli škol na distribuci karet „Slib dobrého zdraví“, kterou mohl podepsat kterýkoli žák. Dodd doufá, že se mu podaří zdvojnásobit úsilí na prvním a druhém stupně škol, a rodiče mohou to samé dělat i doma. Zeptejte se svých dětí, jak by chtěly pečovat o sebe a o ostatní. Buďte jim dobrým vzorem v sebepéči a sebesoucitu a popište jim způsoby, jakými se vyrovnáváte s frustrací, smutkem nebo zklamáním.

„Rodiče a školy by měly úzce spolupracovat při zhodnocení sdílených norem jak přistupovat k rodičovství,“ říká Dodd. „Jsme zaměření výhradně na výkon, nebo jsme vzorem empatie, odolnosti a celkového zdraví?“

Autorka Phyllis L. Fagell je školní poradkyní v Sheridan School District (Arkansas), terapeutka v Chrysalis Group v Bethesdě a autorka knihy Middle School Matters (Základy střední školy, pozn. překl.). Bloguje na www.phyllisfagell.com, tweetuje na @pfagell.

Original article: Počet sebevražd mezi mladistvými narůstá. Jak mohou rodiče svým dětem pomoci?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Sebeřízené vzdělávání pomáhá teenagerům dospět k jistotě tím, že jim poskytne přirozenou autonomii.  Unschoolingové děti se tak stávají zodpovědnými dospělými dříve než jejich vrstevníci, kteří chodí do školy.

Uprostřed noci zvoní telefon. Volá policie. Váš teenager má potíže, možná proto, že ho poškozená mozková kůra vedla k špatné volbě. Zatímco se ukázalo, že tentokrát je váš teenager v pořádku, důsledky špatného úsudku dospívajícího mohou být strašné a změnily už nespočet životů a rodin. Až přestanete děkovat, že váš teenager je tentokrát v bezpečí, zvažte, co se děje s dětmi v naší kultuře, když jim odmítáme dát autonomii.

Jste tím jedním z každých přibližně čtyř lidí, kteří si užívali vysokou školu ve Spojených státech? Nebo si vzpomenete, jaké to bylo, když vám říkali, kam jít, co dělat, jak myslet a kdo být? Teoretik a asistent děkana na Shimer College Adam Kotsko říká: „Žádáme po 18letých, aby dělali obrovská rozhodnutí o své kariéře a finanční budoucnosti, když ještě před měsícem se museli dovolovat, aby mohli jít na záchod.“ Pravda je, že žádáme po teenagerech, aby dělali dospělá rozhodnutí o své budoucnosti a současně je držíme v zajetí ve škole a kontrolujeme většinu jejich každodenních rozhodnutí.

Školská kultura řídí dospívající neustále. Jako dospívající jsme byli tak moc řízeni a kontrolováni, že si většina z nás nedovoluje vědomě prohlédnout a uvědomit si pravdu o životě teenagerů nebo o tom, jak řídíme naše vlastní děti. Unschooling je kultura, která neovládá. Autonomie a sebeřízení nabízí dětem tak hluboké poznání, že v době, kdy se z nich stanou teenageři, jsou většinou stejně spolehliví a rozumní jako dospělí. Podle mých zkušeností mají unschoolingové děti tendenci dospět dříve, než děti vzdělávané ve školách. I když nemáme studie, které by to podpořily, máme empirické důkazy. Důkazy, že tradiční pedagogika je kamenem na krku, a důkazy od unschoolingové komunity, že sebeřízení otevírá radost a rozum lehkým dotykem.

Pořád ale z nějakého důvodu unschooling zraňuje lidské city, když o něm někdo poprvé slyší. Sebeřízené vzdělávání po nás žádá, abychom přijali myšlenku mimo akademický souhlas nebo standardní učební plán. Je to skandál, porušuje všechna pravidla, nutí nás znovu přehodnotit nejen minulost, ale i volby, které děláme pro děti nyní. Unschooling osvětluje kulturní slepé místo – že jsme ublížili našim dětem, stejně jako se ublížilo nám. Naše kultura je v šíleném problému popírání. Dobře, ubližuješ dětem, ubližuješ naší společnosti, ale proboha, nezraňuj naše city.

Obtížné pocity a kulturní zmatek jsou dost nepříjemné. Ale ovládání teenagerů spíše omezuje jejich možnosti učit se, než aby povzbudilo jejich růst. Láska činí lidi chytřejšími ve všech fázích života. Čím blíže jste svým dětem – necháte je být dětmi, milujete je, jste s nimi v kontaktu, vychováváte je, kolébáte je, ošetřujte a dopřejete jim svobodnou zvědavost – tím rychleji, bystřeji a zdravěji dospějí. Je možné, že konečným poselstvím unschoolingu bude láska. A pokud láska činí lidi chytřejšími, naše představy o tom, jak vychovávat teenagery, jsou pokřivené, daleko od pravdy a hloupé.

Láska je krásná. Ale my jsme poměrně daleci tomu přijmout takové odvážné představy o lásce a inteligenci, prostě obejmout naše děti a vidět je rozkvétat. Právě nyní se zdá, že institucionální pedagogika je zaplavena studiemi z neurologie a psychologie. Ale unschooling by neexistoval, kdybychom neviděli, jak sebeřízení skvěle funguje. Zvláště ve srovnání se zkušenostmi dětí, které byly ve školách institucionalizovány po celý život. Věda a akademici pracují na pochopení odpojené neurologie dospívajících. Existuje spousta pokusů a studií, které nám říkají, že američtí teenageři plně neovládají svůj mozek. Jaká úleva! Tu zprávu je tak jednoduché slyšet. Odnímá tlak z našich škol, našeho rodičovství a naší kultury. Teenageři, kteří studují ve školách, nejsou oprávněně rozzlobeni a řízení stejným druhem impulzivity a touhy po svobodě, kterou bychom mohli očekávat od propuštěných vězňů. Teenager vzdělávaný tradičním způsobem nemá plně funkční mozek, jeho mozek ještě nedospěl. Je to přirozené, jinak to nejde. Podívejte se přece na studie…

Pro naše společensky koncipované pojetí teenagerů je problematické, že téměř všechny tyto studie jsou prováděny na důkladně proškolených mozcích. Jakékoli extrapolace z těchto výzkumů musí být připisovány mozkům lidí vzdělávaných ve školách, spíše než všem lidem. Neurologický výzkum (a veškerý pedagogický výzkum) bude muset začít brát v úvahu i školní docházku, pokud chtějí uvažovat o lidech obecně. Unschloolingoví mladí lidé žijí v odlišné sociální kultuře na rozdíl od teenagerů chodících do školy – kultury s odlišným druhem očekávání a výsledků. Je pravděpodobné, že jejich neurologické nálezy odrážejí jejich vzdělání. Vzdělávání je o změně mysli, že?

Přečtěte si studii Brown University z roku 2016 „Batolata používají prefrontální cortex k učení„, publikovanou v Journal of Neuroscience. Tato studie ukázala, že kojenci důsledně využívají svého prefrontálního kortexu. Pokud kojenci používají ve výuce stejné neurologické nástroje jako dospělí, může se stát, že studie ve škole učených dospívajících změřily míru poškození mozku způsobeného mládeži v naší kultuře, pravděpodobně z velké části kvůli třináctileté povinné školní docházce. (V ČR je povinná školní docházka dlouhá 9 let, resp. 10 let – kvůli povinnému předškolnímu roku v MŠ. – pozn. SU)

„Závěry naznačují, že brzký vývoj mozkových buněk by měl být viděn jinak než dříve. Je třeba vidět mladé mozky nikoli jako nezralé a méně funkční, ale spíše jako neustále se přizpůsobující, aby splnily klíčové výzvy, jimž čelí. Když jsou zdravé, jsou tak sofistikované, jak potřebují být.“

Zatímco uvažujeme o stereotypním pojetí teenagerů na střední škole a jejich zdánlivé neschopnosti k sebeřízení, Rachel Gathercole, autorka Well-Adjusted Child říká: Sociální přínosy domácího učení poukazují na to, že děti, které se nikdy neodpojily od vlastní vrozené autonomie, oceňují svůj život a svůj úsudek více než děti, které jsou autonomie systematicky zbavovány. To dává smysl.

Pokud je vaše tělo plavidlem, které přepravuje vaši autonomii – nese vaše zkušenosti se svobodou, výzkumem, tvořivostí, prací a láskou, včetně spánku, stravování a učení, kdy chcete (nebo ne) – je pravděpodobné, že začnete se sebepoškozováním, impulsivitou nebo bezohledností u sebe nebo ve vašich vztazích? Nebo spíš budete držet sami sebe, uvnitř a venku, v rozumné úctě a budete se k sobě chovat s lidskou starostí a péčí?

To je trend, který rodiče uplatňující unschooling zaznamenali. Pokud by domácí vzdělávání (v ČR je unschooling v rámci domácího vzdělávání nelegální – pozn. SU) nepodporovalo rozdílnost dětí, jaká by byla motivace v něm pokračovat? Je pozoruhodné, že jako kultura skutečně nemluvíme o vysokoškolácích jako o „rozvíjejících se“. Unschoolingoví dospívající mají tendenci prosperovat a rozvíjet své lidské schopnosti.

Říkat, že unschoolingoví dospívající jsou často stejně spolehlivě schopni sebeřízení jako zralí dospělí, neznamená, že by měli být vyhozeni do ulic, aby se o sebe postarali. Neznamená to ani roboticky dokonalé chování ani standardizované jednotné úspěchy. To je samozřejmě nelidský požadavek. Ale děti vedené unschoolingem mají tendenci se začlenit na vysoké škole nebo ve firmě – v dospělém věku – velmi úspěšně. Institucionální standardy úspěchu jsou z pohledu sebeřízení stále častěji viděny jako prázdný cíl.

Rodičům se často uleví, když se dozví, že je považováno za normální volbu v kontextu domácího vzdělávání, začít s vysokou školou ve věku šestnácti let. Unschoolingoví teenageři dosahují standardního západního kulturního cíle o dva roky dříve než běžní studenti, kteří si stále více vybírají rok volna před nástupem na vysokou – pravděpodobně se zotavují (možná si léčí své neurologické problémy) předtím, než začnou vysokoškolské vzdělání.

Možná, že náš implicitní kulturní cíl je nezávislost – posílený v naší společnosti tlakem na zařazení dětí do jeslí a školek v předškolním věku, a prostřednictvím dalších 13 let elementárního vzdělávání. To může způsobovat poškození začínající v mozkové kůře a pokračující do našich srdcí.

Rodinný život unschoolerů má tendenci zdůrazňovat spojení, lásku, útočiště a svobodu nad standardizovanými institucionálními cíli. Neexistuje žádná fáze života, kdy by lidé byli více odpojeni, méně milovaní nebo bez zázemí. Mozkové snímky naznačují, že teenageři vzdělávaní v klasických školách jsou neurologicky poškození, možná oddělením od svých rodin v tak brzkém věku a jejich vzděláním, takže se skutečně nemohou sami řídit. Vidíme však, že teenageři z unschoolingu úspěšně řídí sebe sama. Z paradigmatu spojení lásky, zázemí a svobody jako formy vzdělání vzniká hořkosladký paradox: unschoolingem držíme naše děti blíže u sebe delší dobu, ale necháváme je odejít dříve do dospělosti.

Original article: Může se sebeřízeně vzdělávat i teenager?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.