Školy se z tohoto hlediska na rozdíl od rodičů nacházejí v defenzivě, protože stále mají tendenci shazovat vinu na „náročné“ žáky a jejich rodiče. Rodičům se vytýká, že zaprvé špatně vychovávají své děti, a zadruhé, že jsou nadměrně kritičtí vůči práci učitelů a fungování školy. Obětním beránkem se případně mohou stát také politici a úředníci, kteří nedokáží vytvořit dobře fungující systém školství. To ukazuje, že škola stále nepřijímá odpovědnost za své jednání. Chtěl bych zdůraznit, že nyní hovořím o škole jako takové, nikoliv o učitelích. Mezi nimi lze najít mnoho skvělých a zapálených lidí, kteří jsou nešťastní ze současné situace. Naše školní kultura se prostě stala nesnesitelná. Jeden rakouský učitel řekl, že ve srovnání s dobou Marie Terezie je pouze jeden rozdíl: tehdy školy ničily žáky, ale dnes ještě navíc ničí učitele.

Kompetence při budování vztahů

Školy se ještě nenaučily brát na sebe svou část odpovědnosti. Místo toho zkostnatěly v roli kritika. Stěžují si na žáky, rodiče a politiky, odmítají jakoukoliv odpovědnost za své fungování. Stejně jako před třiceti lety se stále naříká na „náročné“ třídy, se kterými nechce nikdo pracovat, ale přece neexistuje nic takového jako náročná třída. Existují pouze špatné vztahy mezi učitelem a žákem.

Mohlo by se zdát, že za tímto postojem se skrývá obtížně pochopitelná arogance: já jako učitel jsem dokonalý a ostatní… Představme si, že by si šéf nějaké velké firmy stěžoval tímto způsobem na své zaměstnance. Kde by v tomto případě byla jeho osobní odpovědnost a vůdčí role?

Právě tento neodpovědný postoj školy je tím, co žáky bolí nejvíce. Za doby mého mládí bylo něčím normálním, že žáci museli brát na sebe celou vinu za všechny konflikty s učiteli. Jestliže si stěžovali doma, rodiče byli zpravidla na straně školy.

Větší kompetence učitelů v oblasti budování vztahů by byly prospěšné všem. Děti mají mnoho kompetencí, ale jedno od nich nelze vyžadovat: nejsou schopny brát na sebe odpovědnost za kvalitu komunikace s dospělými.

Samozřejmě, stává se, že když je dítě konfrontováno s dospělými, kteří se vyhýbají odpovědnosti, vstupuje do takového prázdného místa a zdánlivě přijímá vedení. Je to však role, kterou dostává proti své vůli a představuje pro něj velkou zátěž.

„Když nic jiného nefunguje, zkuste říct o sobě pravdu.“
– Jesper Juul

„Důvěřujme dětem, že udělají maximum, ale to neznamená, že budou vždy dělat to, co si myslíme, že by měly dělat.“
– Jesper Juul

Original article: Škola v defenzívě

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Pokud byste se mě zeptali, zda mě rodiče milovali, musel bych se, jako Tovje a Golda v Šumaři na střeše, na chvilku zastavit a zamyslet se.

V rodině, ve které jsem vyrůstal, bylo slovo láska používáno téměř výhradně jako rozloučení v závěru přátelských dopisů. Málokdy jsme jej vyslovovali nahlas. Ani na objímání nebo polibky jsme moc nebyli. Cítil jsem se poněkud rozpačitě, když jsem odešel z domova a octl se v odlišné kultuře, kde se lidé při setkání či loučení běžně objímají a líbají bez ohledu na to, jestli se opravdu mají rádi. A trochu rozpačitý jsem z toho pořád.

I chválení, které někdy považujeme za vyjádření lásky, v mé rodině téměř chybělo. Hnutí za cílené posilování sebevědomí (self-esteem movement; začalo být proklamováno ve Spojených státech koncem 80. let a mělo za cíl posilovat sebevědomí jednotlivců důrazem na jejich jedinečnost, pozn. překl.) tehdy ještě nebylo ani v začátcích a pokud ano, tak o něm mí rodiče nevěděli a nebo jej neschvalovali. Připadalo jim nemístné říkat mně nebo mým sourozencům, že jsme úžasní, chytří nebo výjimeční, a ještě méně vhodné jim připadalo, aby se námi chlubili. Myslím, že má matka instinktivně chápala hodnotu pokory a nástrahy pýchy. Známkám ze školy nevěnovala žádnou pozornost, protože je nevztahovala k věcem důležitým pro život. Když jsem se někdy známkami vychloubal (což si vybavuji, že jsem párkrát udělal), tak mi ohledně dotyčného předmětu položila takovou otázku, kterou mi jemně připomněla, jak málo mu doopravdy rozumím. Například se zeptala: „K čemu se používá kvadratická rovnice?“

Takže zpět k otázce, zda mě rodiče milovali. Co je láska? V psychologii je to pozitivně vnímaný pojem, který používáme pro věci či osoby, ke kterým máme úzký vztah a máme je rádi. Můžeme milovat lidstvo, svou vlast, svého psa, peníze, nové oblečení, auto, sebe, svého partnera, své děti. Nevím, jak moc se ke mně cítili připoutaní má matka a můj nevlastní otec. Jsem ale rád, že to nebylo natolik, aby se mě báli pustit z dohledu. Určitě jim na mně záleželo a připadalo mi, že jim je má společnost příjemná. Takže ano, domnívám se, že mě milovali.

Nejsilněji jsem od nich ale cítil respekt, za což jsem jim vděčný nejvíc. Když jsem vyjádřil nějakou myšlenku nebo se jich na něco zeptal, brali to vážně. A měli ve mě důvěru, jakožto součást respektu. Zdálo se, že věřili našemu úsudku a že jsme já a mí sourozenci ani jako děti nepotřebovali příliš mnoho dozoru a rad. Vždycky nám prostě šli příkladem. Bylo pro mě snadné je respektovat, protože mě respektovali oni. Nedávali nevyžádané rady, a proto jsem se na ně obracel, když jsem potřeboval.

Myslím, že víra našich rodičů v naši důvěryhodnost a zodpovědnost se stala sebenaplňujícím proroctvím. V mnoha jiných rodinách jsem byl svědkem sebenaplňujících se proroctví při opačném přesvědčení. Viděl jsem děti, jejichž rodiče je, měřeno láskou a množstvím chvály, jakými je zahrnovali, nesmírně milovali, ale nezdálo se, že by je respektovali. Rodiče na nich tak lpěli, že je nemohli pustit a jejich skutečným potřebám, přáním a nápadům věnovali jen malou pozornost. Mluvili na ně povýšeně, jako kdyby to, že jsou malé, znamenalo, že jsou hloupé, i když jim často říkali, jak jsou chytré.

Jako v každé podobné diskusi si i zde do jisté míry hrajeme se sémantikou. Možná byste lásku definovali tak, že by definice zahrnovala i respekt a schopnost nechat jít, a v takovém případě bych souhlasil, že láska je nade vše. Ale pokud lásku definujeme samostatně s vynecháním respektu a respekt bez účasti lásky, řekl bych pak, že blaženost spočívá v kombinaci obou. Kdybych si ale měl vybrat mezi jedním nebo druhým, vybral bych si respekt.

Myslím, že by bylo příhodné porovnat vztah rodič-dítě se vztahem manžel-manželka. Respekt je v obou případech pro fungování vztahu naprosto nezbytný. Nebezpečí lásky bez respektu spočívá v tom, že může toho druhého zničit, a to doslova. Respektovat znamená chápat, že ten druhý není vámi, není ani vaší nástavbou, vaším odrazem, vaší hračkou, mazlíčkem, produktem. V respektujícím vztahu  je vaším úkolem brát toho druhého jako jedinečnou osobnost a naučit se protnout vaše potřeby, a pomoci tomu druhému dosáhnout toho, po čem touží. Vaším úkolem není toho druhého změnit k obrazu svému. Myslím, že to platí jak pro vztah rodič-dítě, tak pro vztah manžel-manželka.

Láska vnáší blaho do obou vztahů, ale pouze pokud je mírněna respektem. Láska přidává radost a poskytuje emoční pouto, které dokáže vztah přenést přes těžké časy. Rozměr vztahové blízkosti lásky je ještě cennější pro vztah s naším partnerem než s našimi dětmi, protože manželství je, alespoň v principu, navždy. Naše děti jdou dál a na to bychom měli být připraveni hned od začátku; nicméně s mou ženou budeme spolu, „dokud nás smrt nerozdělí“. Není nemístné mluvit o mé ženě jako o „drahé polovičce“, ale bylo by nemístné takto mluvit o dětech. Naše děti se nevidí jako naše součást a ani by se tak vidět neměly. Jejich úkolem je jít dál než my; do budoucnosti, kterou nikdy nepoznáme. A pokud je budeme vnímat jako naši součást, tak nás jejich odchod rozerve.

Láska není vše, co potřebujeme my, co potřebuje naše žena nebo muž, a určitě ne vše, co potřebují naše děti. Všichni potřebujeme respekt; nejvíce od těch, kteří jsou nám nejbližší.

Original article: Respekt je pro vztahy možná klíčovější než láska

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.