Školy se z tohoto hlediska na rozdíl od rodičů nacházejí v defenzivě, protože stále mají tendenci shazovat vinu na „náročné“ žáky a jejich rodiče. Rodičům se vytýká, že zaprvé špatně vychovávají své děti, a zadruhé, že jsou nadměrně kritičtí vůči práci učitelů a fungování školy. Obětním beránkem se případně mohou stát také politici a úředníci, kteří nedokáží vytvořit dobře fungující systém školství. To ukazuje, že škola stále nepřijímá odpovědnost za své jednání. Chtěl bych zdůraznit, že nyní hovořím o škole jako takové, nikoliv o učitelích. Mezi nimi lze najít mnoho skvělých a zapálených lidí, kteří jsou nešťastní ze současné situace. Naše školní kultura se prostě stala nesnesitelná. Jeden rakouský učitel řekl, že ve srovnání s dobou Marie Terezie je pouze jeden rozdíl: tehdy školy ničily žáky, ale dnes ještě navíc ničí učitele.

Kompetence při budování vztahů

Školy se ještě nenaučily brát na sebe svou část odpovědnosti. Místo toho zkostnatěly v roli kritika. Stěžují si na žáky, rodiče a politiky, odmítají jakoukoliv odpovědnost za své fungování. Stejně jako před třiceti lety se stále naříká na „náročné“ třídy, se kterými nechce nikdo pracovat, ale přece neexistuje nic takového jako náročná třída. Existují pouze špatné vztahy mezi učitelem a žákem.

Mohlo by se zdát, že za tímto postojem se skrývá obtížně pochopitelná arogance: já jako učitel jsem dokonalý a ostatní… Představme si, že by si šéf nějaké velké firmy stěžoval tímto způsobem na své zaměstnance. Kde by v tomto případě byla jeho osobní odpovědnost a vůdčí role?

Právě tento neodpovědný postoj školy je tím, co žáky bolí nejvíce. Za doby mého mládí bylo něčím normálním, že žáci museli brát na sebe celou vinu za všechny konflikty s učiteli. Jestliže si stěžovali doma, rodiče byli zpravidla na straně školy.

Větší kompetence učitelů v oblasti budování vztahů by byly prospěšné všem. Děti mají mnoho kompetencí, ale jedno od nich nelze vyžadovat: nejsou schopny brát na sebe odpovědnost za kvalitu komunikace s dospělými.

Samozřejmě, stává se, že když je dítě konfrontováno s dospělými, kteří se vyhýbají odpovědnosti, vstupuje do takového prázdného místa a zdánlivě přijímá vedení. Je to však role, kterou dostává proti své vůli a představuje pro něj velkou zátěž.

„Když nic jiného nefunguje, zkuste říct o sobě pravdu.“
– Jesper Juul

„Důvěřujme dětem, že udělají maximum, ale to neznamená, že budou vždy dělat to, co si myslíme, že by měly dělat.“
– Jesper Juul

Original article: Škola v defenzívě

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Pokud zvažujete unschooling, věříte tomu, že nejlepší cestou pro vaše dítě je život plný sebeřízeného učení. Líbí se vám představa, že jim umožníte volnější život, kdy mohou vše zkoumat podle svých zájmů a do takové hloubky, jak samy chtějí. A to v okolí, které je respektuje jako celého člověka.

Ale tento nový způsob myšlení o vzdělávání může vyděsit ostatní, kteří také milují vaše dítě. Oni (a pravděpodobně všichni ostatní v jejich okolí) prošli určitým vzdělávacím systémem. Někteří navštěvovali soukromé školy, někdo chodil do státní školy, možná někdo zažil domácí školu. Ale že by děti mohly dělat celý den co se jim zachce? Členové vaší rodiny pravděpodobně neznají nikoho, kdo by šel svou cestou až do úplného konce. Takže je pochopitelné, že mají obavy, že?

Je důležité pochopit jednu věc – každý zúčastněný miluje své dítě a chce pro něj to nejlepší. Všichni máte dobré záměry, a i když se všichni domníváte, že jedna nebo druhá varianta by mohla dítě poškodit, nikdo si nechce nezodpovědně pohrávat s budoucností dítěte.

Jak z toho ven? Měli bychom být dobrými libertariány a využít statistiky, argumenty a logiku, abychom své blízké přesvědčili? To je jako pustit se na tenký led. Obvykle se soustředíte na špatné stránky konvenčního vzdělávacího paradigmatu, a přestože budou všechny argumenty dobře podložené, celá diskuse se ponese v negativním duchu. Jestliže všichni sledujete společný cíl – krátkodobé i dlouhodobé blaho vašeho dítěte – pak je negativní prostředí málokdy k užitku.

A proto jsem se rozhodl zaujmout jiný přístup. Namísto poukazování na jednotlivé názorové odchylky jednoduše zkusím vyprávět svůj vlastní příběh.

Vždyť i já jsem dříve přemýšlel stejně jako lidé, kteří s unschoolingem nesouhlasí. Jsem vystudovaný učitel, organizoval jsem letní tábory, kde měly táborníci přesně naplánovaný téměř celý den, a před narozením prvního dítěte jsem si vyhledával informace o různých školních okrscích.

A pak jsem změnil názor. A to je ten příběh, který vyprávím. Nejprve zmíním cíle, které jsem měl, když se Ollie narodila: najít pro ni ten nejlepší možný vzdělávací model. A pak přejdu k tomu, jak jsem se dostal tam, kde jsem dnes – shlédnutá videa na YouTube, přečtené články, důkazy, které jsem viděl, rodiny, se kterými jsem se setkal a kde se snažili o totéž. K tomu doplňuji své zážitky z letních táborů, kde si děti mohou dělat, co uznají za vhodné, a rovněž obrovské úspěchy, které jsme viděli v naší rodině.

Vyprávím svůj příběh o tom, jak a proč jsem změnil názor, nesnažím se změnit ty jejich.

Všichni chceme být hyperracionální a logicky smýšlející bytosti, ale ve skutečnosti pro většinu lidí není vůbec jednoduché přehodnotit své názory. Když vyprávíte, proč jste změnili názor na to, jak nejlépe jednat s dětmi, představujete svůj příběh – a s tím nemůže nikdo nesouhlasit (protože je to vaše vlastní zkušenost). Žádné hádky, žádný stud, žádné špatné pocity. Možná budou chtít vidět ty důkazy, o kterých jste mluvili. Možná stále budou cítit obavy, když si představí to křehké malé dítě, jak samo objevuje svět svým vlastním způsobem, nicméně vyprávěním vlastního příběhu byste mohli zmírnit atmosféru celé konverzace směrem ke spolupráci namísto nepřátelského postoje.

Vyprávějte svůj příběh, dáte ostatním příležitost se vám přiblížit. Vždyť otevřeně přiznáváte, že zpočátku jste přemýšleli podobně jako oni – tedy že vaše „já“ z minulosti má mnoho společného s nimi. Také vytvoříte prostor, kde se s vámi mohou podělit o své zážitky ze školy a kde mohou udělat první krok ke změně názoru, aniž by je někdo odsuzoval.

Když se účastníme debat s lidmi ( zejména na internetu), často panuje atmosféra typu „kdo nemá pravdu, je špatný člověk“. Zdá se mi, že libertariáni se k tomuto škatulkování uchylují velmi snadno. „Pokud nesouhlasíte s mým názorem na zdanění, jste násilné monstrum, které obhajuje muže s puškami, kteří přijdou a …“ Je vám jasné, co myslím. Co se týče fungování státu, mají lidé různé úmysly, takže jen s obtížemi hledají dobrou vůli ke společnému řešení. Ale když se jedná o výchovu dětí? Vaši milovaní si dělají starosti ohledně unschoolingu, ale nikdo z nich nechce vašemu dítěti uškodit. Když to uznáte, získáte široký prostor pro společný růst a společné učení.

O autorovi: James je otec 3 dětí v unschoolingu. Je také soukromý podnikatel a spolupracuje na projektu svobodného státu Free State Project v New Hampshire, na jehož pobřeží žije. Když zrovna netráví čas se svými dětmi, snaží se přesvědčit dospělé na přednáškách a workshopech v celé zemi, aby přehodnotili přístup dospělých k dětem. Pokračuje ve svém experimentu s myšlenkou dětské autonomie a sebeřízení na letních táborech Camp Stomping Ground, které pomohl založit v roce 2014.

Original article: Unschooling – jak dostat partnera a rodinu na svou stranu

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.