sudbury valley school – SvobodaUčení.cz

Daniel Greenberg (Sudbury Valley School), přeložená část z knihy Konečně svobodný*á

Daniel Greenberg — Sat, 12 Aug 2023 06:56:06 +0000

Více o tom, jak funguje Sudbury Valley School zde: Děti se vzdělávají samy IV: Lekce ze Sudbury Valley

A’ritmetika

přede mnou seděl tucet chlapců a dívek ve věku od devíti do dvanácti let. Týden předtím mě požádali, abych je naučil počítat. Chtěli se naučit sčítat, odčítat a násobit, dělit a všechno ostatní.

„Tohle opravdu nechcete dělat,“ řekl jsem, když ke mně poprvé přišli.

„Chceme, určitě chceme,“ zněla jejich odpověď.

„Vy to opravdu nechcete,“ trval jsem na svém. „Vaše okolí, vaši rodiče, vaši příbuzní pravděpodobně chtějí, abyste to dělali, ale vy sami byste si mnohem raději hráli nebo dělali něco jiného.“

„My víme, co chceme, a chceme se učit počítat. Nauč nás to a my to dokážeme. Uděláme všechny domácí úkoly a budeme pracovat tak tvrdě, jak jen to půjde.“

Ustoupil jsem, s jistou skepsí. Věděl jsem, že výuka aritmetiky v běžných třídách trvá šest let a byl jsem si jistý, že jejich zájem po několika měsících opadne. Ale neměl jsem na vybranou. Tvrdě na mě tlačili a já byl zahnaný do kouta. Čekalo mě překvapení.

Mým největším problémem byla učebnice, kterou bych mohl použít jako příručku. Podílel jsem se na vývoji „nové matematiky“ a začal jsem ji nenávidět. Tehdy, když jsme na ní pracovali, mladí akademici z Kennedyho postsputnikovské éry, jsme měli jen málo pochybností. Byli jsme naplněni krásou abstraktní logiky, teorie množin, teorie čísel a všech dalších exotických jevů, které se nám líbily. Hry, které matematici hráli po tisíciletí. Myslím, že kdybychom se pustili do navrhování zemědělského kurzu pro pracující zemědělce, začali bychom organickou chemií, genetikou a mikrobiologií. Naštěstí pro hladové lidi na světě jsme o to nebyli požádáni.

Začal jsem nenávidět přetvářku a zkratkovitost „nové matematiky“. Ani jeden ze sta učitelů matematiky nevěděl, o čem je řeč, ani jeden z tisíce žáků. Lidé potřebují aritmetiku k počítání, chtějí vědět, jak používat nástroje. To je to, co mí studenti chtěli teď.

V naší knihovně jsem našel knihu, která se k danému úkolu dokonale hodila. Byla to učebnice matematiky napsaná v roce 1898. Byla malá a tlustá, překypovala tisíci cvičeními, která měla za úkol naučit mladé lidi přesně a rychle řešit základní úlohy. Vyučování začalo –⁠ na čas. To bylo součástí dohody.

„Říkáte, že to myslíte vážně?“ zeptal jsem se. „Pak očekávám, že vás uvidím v místnosti včas –⁠ přesně v 11:00, každý den. V úterý a ve čtvrtek. Pokud se opozdíte o pět minut, hodina se nekoná. Pokud se vykašlete na dvě hodiny, žádné další vyučování.“

„Platí,“ řekli s potěšením v očích.

Základní příprava trvala dvě hodiny. Naučili se sčítat všechno –⁠ dlouhé tenké sloupce, krátké tlusté sloupce, dlouhé tlusté sloupce. Dělali desítky cvičení. Odčítání trvalo další dvě hodiny. Mohlo to zabrat jednu, ale „půjčování“ potřebovalo ještě nějaké další vysvětlení. (Půjčování se děje, když odečítáte od dvouciferného čísla a dojde ke změně i u první cifry, např. 33 – 9, odečtu trojku od devítky, zbyde 6, ze zbylé 30 si půjčím 10, abych od ní odečetl 6 a zbyde 4, kterou pak přičtu zpět ke zbylé 20, pozn. překladatele).

Přešli k násobení a k tabulkám. Každý se musel naučit tabulky nazpaměť. Každý byl ve třídě znovu a znovu zkoušen. Pak další látka. Pak procvičování. Všichni byli na vysoké úrovni. Pluli dál, zvládali všechny techniky a algoritmy, cítili, jak jim látka proniká do kostí. Stovky a stovky cvičení, testů, ústních zkoušek, které jim vtloukali látku do hlavy. Přesto všichni přicházeli dál. Pomáhali si navzájem, když bylo třeba, aby se hodina udržela v pohybu. Dvanáctiletí a devítiletí, lvi a lvice, beránci, seděli v klidu vedle sebe v harmonické spolupráci – žádné škádlení, žádný stud. Dělení – dlouhé dělení. Zlomky. Desetinná čísla. Procenta. Odmocniny. Přišli přesně v 11:00, zůstali půl hodiny a odešli s domácími úkoly. Na další hodinu přišli s hotovými domácími úkoly. Všichni.

Za dvacet týdnů, po dvaceti kontaktních hodinách, probrali všechno, co jinak trvá šest let. Všichni do jednoho znali látku. Konec výuky jsme oslavili bujarým večírkem. Nebylo to poprvé a nebylo to naposledy, kdy jsem žasl nad úspěchem našich vlastních ceněných teorií, které zafungovaly. Možná jsem na to měl být připraven, ale stejně se mi to zdálo jako zázrak.

Týden po tom, co vše skončilo, jsem mluvil s Alanem Whitem, který byl učitelem matematiky na základních školách a znal všechny nejnovější a nejlepší postupy a pedagogické metody. Vyprávěl jsem mu příběh své třídy. Nebyl překvapen.

„Proč ne?“ Zeptal jsem se, ohromen jeho odpovědí. Stále jsem se vzpamatovával z tempa a důkladnosti, s jakou se moje skupina učila.

„Protože každý ví, že samotný předmět není tak těžký. Co je těžké, prakticky nemožné, je vtlouct ho do hlavy mladým lidem, kteří nenávidí každý další krok. Jediný způsob, jak máme šanci, je vtlouct do toho kousek látky po kouskách každý den po celá léta. Ani pak to ale nefunguje. Většina žáků šestých tříd jsou matematičtí analfabeti. Dej mi dítě, které se to chce naučit – no, dvacet hodin nebo tak nějak, to dává smysl.“

Myslím, že má. Od té doby to nikdy nezabralo o moc víc času.

Třída

Musíme být opatrní na slova. Je zázrak, že někdy znamenají totéž pro dva lidi. Často neznamenají. Slova jako „láska“, „mír“, „důvěra“, „demokracie“… Každý si do těchto slov přináší celoživotní zkušenosti, pohled na svět a víme, jak zřídka je máme společná s někým jiným.

Vezměme si slovo „třída“. Nevím, co znamená v kulturách, které nemají školy. Možná to slovo ani nemají. Pro většinu lidí, kteří toto čtou, toto slovo vyjadřuje bohatou představu: místnost s „učitelem“ a „“žáky“, žáci sedí u stolu a dostávají „instrukce“ od učitele, který sedí nebo stojí před nimi. Také to vyjadřuje mnohem víc: „vyučovací hodinu“, pevně stanovený čas, kdy probíhá vyučování; domácí úkoly; učebnici, z níž je látka v hodině jasně vyložena všem žákům. A zprostředkovává toho ještě více: nudu, frustraci, ponížení, úspěch, neúspěch, soutěživost.

V Sudbury Valley toto slovo znamená něco zcela jiného. V Sudbury Valley je třída dohoda mezi dvěma stranami. Začíná to rozhodnutím jednotlivce nebo skupiny, že se chtějí naučit něco konkrétního – řekněme algebru, francouzštinu, fyziku, gramatiku nebo keramiku. Mnohdy na to přijdou sami. Najdou si knihu nebo počítačový program nebo se dívají na někoho jiného. Když se to stane, není to třída. Je to jen obyčejné učení. Pak jsou chvíle, kdy to sami nezvládnou. Hledají někoho, kdo by jim pomohl, někoho, kdo bude souhlasit s tím, že jim dá přesně to, co chtějí, aby se posunuli. Když takového člověka najdou, uzavřou dohodu: „Uděláme to a to a vy uděláte to a to… dobře?“ Pokud je to v pořádku pro všechny strany, právě vytvořili dohodu, třídu. Ti, kdo dohodu iniciují, se nazývají „studenti“. Pokud ji nezahájí, žádná třída neexistuje. Většinou si děti ve škole vymyslí, co se chtějí naučit a jak se to naučit. Pak se to naučí samy. Třídy až tak moc nevyužívají.

Někdo, kdo se spojí s žáky, se nazývá „učitel“. Učiteli mohou být i jiní žáci školy. Obvykle jsou to lidé najatí na tuto práci. Učitelé v Sudbury Valley musí být připraveni uzavírat dohody, dohody, které uspokojí potřeby studentů. Do školy nám píše spousta lidí, kteří chtějí být najati jako učitelé. Mnozí z nich nám dlouze vypráví, kolik toho musí dětem „dát“. Takoví lidé si ve škole nevedou příliš dobře. Pro nás je důležité, co si žáci chtějí vzít, ne to, co jim učitelé chtějí dát. To je pro mnoho profesionálních učitelů těžké pochopit.

Třídní dohody mají nejrůznější podmínky: předmět, časy, povinnosti jednotlivých stran. Například, aby se dohoda uzavřela, musí učitel souhlasit s tím, že bude k dispozici pro setkání v určitou dobu. Tyto časy mohou být pevně stanovené, třeba půlhodina každé úterý od 11:00. Nebo mohou být flexibilní: „Kdykoli budeme mít otázky, sejdeme se v pondělí dopoledne v 10:00, abychom je vyřešili. Když nebudeme mít žádné otázky, necháme to na další týden.“ Někdy je vybrána kniha, která slouží jako referenční bod. Studenti mají svou část dohody splnit. Dohodnou se například, že budou chodit včas. Hodiny končí, když má některá ze stran dohody dost. Pokud učitelé zjistí, že to nedokážou splnit, mohou odstoupit – a žáci si musí najít nového učitele, pokud chtějí navštěvovat třídu. Pokud studenti zjistí, že nechtějí pokračovat, učitelé si musí najít jiný způsob, jak se v určenou hodinu zabavit.

Ve škole se čas od času objevuje i jiný druh vyučování. Stává se to, když lidé cítí, že chtějí říct něco nového a jedinečného, co v knihách nenajdete, a myslí si, že by to ostatní mohlo zajímat. Vyvěsí oznámení: „Kdo má zájem o X, může se se mnou setkat ve čtvrtek v 10:30 v seminární místnosti.“ Pak čekají. Pokud se lidé dostaví, fajn. Pokud ne, takový je život. Lidé se mohou dostavit poprvé, a pokud bude podruhé, rozhodnou se, že už nepřijdou. Několikrát jsem něco takového zažil. Při prvním sezení se obvykle sejde spousta lidí: „Pojďme se podívat, co má za lubem“. Při druhém sezení jich přijde méně. Na konci zpravidla zbyde malá skupina lidí, kteří jsou opravdu zvědaví na to, co jim chci říct k danému tématu. Je to pro ně forma zábavy a pro mě (i pro ostatní) způsob, jak prezentovat své myšlenky.

Vytrvalost

Opět problém se slovy. Tak, jak jsem to právě popsal, zní učení nenuceně, volně, uvolněně. Lehce přijít, lehce odejít. Náhodně. Chaoticky. Nedisciplinovaně. Často si přeji, aby to byla pravda. Když se škola poprvé otevřela, třináctiletý Richard se zapsal a rychle zjistil, že je blázen do klasické hudby – a do hry na trubku. Richard si byl brzy jistý, že našel svůj životní zájem. Měl k dispozici Jana, trombonistu, který mu pomáhal, a tak se vrhl do práce a do studia. Richard cvičil na trubku čtyři hodiny denně. Nemohli jsme tomu uvěřit. Navrhovali jsme mu jiné aktivity, ale marně. Ať už Richard dělal cokoli – a on toho ve škole dělal hodně, vždycky si našel čtyři hodiny na hraní. Jezdil sem z Bostonu, každý den hodinu až hodinu a čtvrt a pak půl hodiny i déle z autobusového nádraží ve Framinghamu. Stejně jako příslovečný pošťák, „v dešti či slunci, v krupobití či v noci“, i on chodil do práce. Richard se dostal do školy i k našim ušním bubínkům. Netrvalo dlouho a objevili jsme přednosti starého mlýnského domu u rybníka. Postavený ze žuly, zastřešený břidlicí, zasazený ve vzdáleném koutě školního areálu, stará zanedbaná budova najednou v našich očích nabyla na kráse. A v Richardových očích. V mžiku se proměnila v hudební studio, kde mohl Richard cvičit, co hrdlo ráčí.

A cvičil. Čtyři a více hodin každý den, čtyři roky. Nedlouho po dokončení, hned po konzervatoři Richard začal hrát jako sólista v symfonickém orchestru.

Richarda brzy následoval Fred, jehož láskou byly bicí. Bicí ráno, bicí odpoledne, bicí večer. Bylo třeba přijmout mimořádné opatření. Připravili jsme bubenickou místnost ve sklepě a dali jsme mu klíč od školy, aby mohl hrát na bicí brzy ráno, pozdě večer a o víkendech. Zjistili jsme, že suterén není od zbytku školy akusticky příliš izolovaný. Často to bylo jako bydlet v blízkosti džungle, kde se neustále ozývaly bubny na pozadí. Fred se po dvou letech ve svých osmnácti letech odstěhoval. Měli jsme ho rádi, ale mnozí z nás mu přáli šťastnou cestu.

Nejen hudba v nás probouzí tvrdohlavou vytrvalost, kterou v sobě všichni máme. Každé dítě si brzy najde oblast, jednu, dvě či více, kterým se neúnavně věnuje. Někdy to ani není něco, co je baví. Rok co rok starší žáci se svým srdcem upnutým na vysokou školu vytrvale procházejí zkouškami SAT, nechvalně proslulými testy na vysoké škole a zkouškami na střední škole. Absolvují testy „schopností“, které měří, zda jsou děti schopné složit testy SAT, a které vysoké školy všude na světě využívají k obtížnému rozhodování o přijetí. Obvykle si děti najdou zaměstnance, který jim pomůže překonat těžká místa. Ale práce je na nich samotných. Tlusté učebnice tahají z místnosti do místnosti, pročítají je a pracují stránku po stránce. Tento proces je vždy intenzivní. Zřídkakdy trvá déle než čtyři nebo pět měsíců, od začátku do konce, ačkoli pro mnohé je to první pohled na danou látku.

Jsou spisovatelé, kteří sedí a píší hodiny každý den. Existují malíři, kteří malují, hrnčíři, kteří dělají hrnce, kuchaři, kteří vaří, sportovci, kteří sportují. Jsou lidé s běžnými každodenními zájmy. A jsou i jiní s exotickými zájmy. Luke chtěl být hrobníkem. V patnácti letech to není zrovna běžná ambice. Měl k tomu své důvody. V duchu jasně viděl svůj pohřební ústav, jak slouží potřebám komunity a sám utěšuje truchlící příbuzné.

Luke se s nadšením vrhl do studia: věda, chemie, biologie, zoologie. V šestnácti letech byl připraven na vážnou práci. Vzali jsme ho do skutečného světa. Vedoucíí pracovník v jedné z regionálních nemocnic přivítal horlivého a pracovitého studenta do své laboratoře. Den za dnem se Luke učil další postupy a zvládal je k radosti svého šéfa. Do roka už v nemocnici prováděl pitvy bez cizí pomoci, pod dohledem svého mentora. Pro nemocnici to byla premiéra. Do pěti let se Luke stal hrobníkem. Nyní, o několik let později, se jeho pohřební ústav stal skutečností.

Pak tu byl Bob. Jednoho dne za mnou Bob přišel a zeptal se: „Budeš mě učit fyziku?““ „Ano,“ odpověděl jsem. Nebyl žádný důvod, abych byl skeptický. Bob už udělal tolik věcí tak dobře, že jsme všichni věděli, jak dokáže dotáhnout věci do konce. Vedl školní tisk. Napsal důkladně rešeršovanou a později vydanou knihu o školním soudním systému. Věnoval se nespočet hodin studiu hry na klavír. Proto jsem ochotně souhlasil. Naše dohoda byla jednoduchá. Dal jsem mu vysokoškolskou učebnici, tlustou a těžkou, úvod do fyziky. V minulosti jsem z ní často vyučoval, dokonce jsem používal dřívější verzi, když jsem byl začátečník. Znal jsem úskalí. „Projdi si knihu stránku po stránce, cvičení po cvičení,“ řekl jsem Bobovi, „a přijď za mnou, jakmile budeš mít sebemenší problém. Je lepší malý problém zachytit včas, než jej nechat přerůst do většího.“ Myslel jsem, že přesně vím, kde Bob zakopne poprvé. Uplynuly týdny. Měsíce. Bob nikde.

Nebylo mu podobné, aby něco pustil předtím – nebo potom – co se do toho pustil. Přemýšlel jsem, jestli neztratil zájem. Mlčel jsem a čekal.

Pět měsíců poté, co začal, mě Bob požádal o schůzku. „Mám problém na straně 252,“ řekl. Snažil jsem se netvářit překvapeně. Trvalo mi pět minut, než jsem si vyjasnil, co se ukázalo být drobný problém. S Bobem jsem se už kvůli fyzice nikdy neviděl. Celou knihu dočetl sám. Udělal algebru a počty, aniž by se mě zeptal, jestli mu pomůžu. Asi věděl, že bych pomohl. Bob je dnes matematik.

O knize zde: https://www.goodreads.com/book/show/279677.Free_at_Last

Povolení k volnému kopírování a šíření tohoto dokumentu je uděleno za předpokladu, že text není upravován ani zkracován a je k němu připojeno toto upozornění. Další informace o SVS titulech dostupných v elektronické podobě najdete na těchto webových stránkách: https://sudburyvalley.org

Original article: Daniel Greenberg (Sudbury Valley School), přeložená část z knihy Konečně svobodný*á

Proč si studenti Sudbury Valley School myslí, že jsou počítačové hry prospěšné

Hanna Greenberg — Sat, 06 Apr 2019 13:27:09 +0000

Poznámka autora: Mnoho lidí, a zvláště rodičů, je přinejmenším zmatených a přinejhorším zděšených, pokud jde o rozsáhlé používání počítačů dětmi. Je to něco, co oni sami nezažili, a tak je jim to nepříjemné a mají z toho obavy. Stejně tak já zcela nechápu, co děti na počítačích tak přitahuje, vzhledem k tomu, že jsem sama vyrůstala ještě před jejich rozšířením. Takže jsem se rozhodla promluvit si se dvěma studenty, chlapcem a dívkou, aby mi vysvětlili, proč tak rádi tráví tolik hodin před monitorem. Přepis těchto rozhovorů je na následujících řádcích. Doufám, že jejich upřímné odpovědi vnesou do tohoto problému trochu světla a zmírní vaše obavy.

Rozhovor s Teddym

Hanna: Trochu jsem si povídala s Teddym, a myslím si, že bylo zajímavé slyšet jeho názor jako člena mladší generace na hraní počítačových her, a na to, že děti v Sudbury Valley sedí u počítače mnoho hodin denně..

Teddy: Takže, začnu tím, že pro většinu studentů tady není problém dostat se k počítači – zapnout jej a ponořit se do svého světa. V tomto smyslu je to velmi odpočinková činnost, podle toho, co děláte, je to legrace, je to jedinečné. Má to mnoho výhod. Můžete se hodně naučit. Je tu hodně her, jejichž příběhy se odehrávají v různých časových obdobích, a které mají pro vaši postavu, pro vás, mnoho originálních příběhů a působí tak velmi realisticky.

Hanna: Mluvíš s někým, kdo počítačům vůbec nerozumí, takže budeš muset být trochu názornější. Zkus to ještě jednou.

Teddy: Řekněme, že jste si právě koupila hru. Píše se na ní, že jde o velmi otevřenou hru: vy sice přesně nevíte, co to znamená, ale koupíte si ji. Vezmete herní disk, vložíte ho do počítače a začnete hrát. Hned na začátku se dostanete na obrazovku, kde je nějaká postava, člověk, na té obrazovce, v tomto světě, který vypadá skoro jako film: ale místo toho, aby se tento člověk pohyboval sám, můžete s ním, prostřednictvím klávesnice nebo myši, pohybovat vy.

Můžete tak přimět svou postavu dělat různé věci. A podle toho, jakou hru máte, je zde mnoho různých činností a různých druhů her, které v daném světě můžete hrát. Vypadá to velmi reálně, a cítíte se pak jako “hej, jsem v tom světě, skáču po stromech, běhám okolo”. Je to super zážitek pro mnoho studentů tady. Některé ze světů, do kterých se můžete během hraní dostat, se velmi podobá skutečným historickým obdobím. Například si můžete zahrát hru, kde ovládáte postavy v 18. nebo 17. století, ve středověku nebo Francouzské revoluci – můžete tak být na různých místech v různém čase a tím se učíte. Můžete se zde bavit, jak chcete, a přitom jsou znalosti o této době všude kolem vás. Nikdo vám ty znalosti nenutí, ve smyslu “Kdo byl první prezident?”. Vidíte to, místo toho, aby vám to někdo říkal. Zatímco se věnujete vlastním činnostem, zatímco se bavíte, všimnete si koutkem oka: “ó, hej, podívej, to je prezident George Washington”. Učíte se, a zároveň se bavíte.

Hanna: Řekněme, že jsi v době Francouzské revoluce. Musíš o ní mít nějaké základní znalosti, nebo ti je poskytne hra?

Teddy: To záleží na hře. Jsou tu hry, které mají své vlastní pojetí historie. V těchto případech vás hra seznámí s tím, o co jde, od začátku. Vytvářejí si své vlastní příběhy, svá vlastní období, a svůj vlastní fantastický svět s příšerami a kouzly a různými druhy zábavy, zatímco jiné hry mají reálný aspekt.

Hanna: Potřebuješ mít nějaké znalosti o historickém období, ve kterém se hra odehrává?

Teddy: V některých hrách ano, ale ty vás tyto znalosti nějak naučí. Například, pokud se hra odehrává v období Francouzské revoluce, jsou tu také ostatní lidé. Nejsou skuteční, ale virtuální. Můžete k nim přijít, mluvit s nimi a dozvědět se od nich různé věci. Dají vám informace a pošlou vás plnit nějaký úkol. Prostřednictvím těchto postav se můžete o místě, kde se nacházíte, hodně naučit, ať už jej znáte, nebo ne. Pokud tuto hru začínáte hrát s tím, že už něco o Francouzské revoluci víte, tak jen posloucháte příběhy, které hra poskytuje. Pokud přijdete úplně bez znalostí, netušíte, co to Francouzská revoluce je, může být zábava poslouchat tyto příběhy a zjišťovat co se děje, a zároveň být vtaženi do děje.

Hanna: A jak potom poznáš, ať už hru vytvořil kdokoli, že měl skutečné znalosti o Francouzské revoluci a nejde jen o jeho fantazii?

Teddy: Je tu mnoho společností, které si ověřují, že jsou jejich hry historicky přesné. Je tu herní žánr zvaný historicko-fantastický, ve kterém se dostáváte do skutečného světa. Všechno kolem vás je skutečné, ale příběh je vymyšlený – vaše postava je specifická. V dané době neexistuje. A možná v této době neexistují ani některé další hlavní postavy. V tom spočívá ta fantastičnost. Ale svět kolem vás a většina postav kolem vás – ty jsou skutečné, ty skutečně existují. A když si koupíte hru, určitě vám řeknou, jaký je to žánr. Mohou vám říci, jestli je zcela 100% faktická, nebo vám mohou říci, že je zcela neexistující s vílami a duhami a podobně.

Hanna: Takže, můžeš nějak shrnout, proč je, podle tvého názoru, celodenní hraní her pro dítě v Sudbury Valley přínosné?

Teddy: Podle mě, nejen že je to jeden z nejlepších způsobů zábavy, jen proto, jak dobře to vypadá, jak je to fajn, ale také protože poznají mnoho nových přátel, protože tyto hry hraje tolik lidí. Jsou tu hry, kde může hrát více hráčů, takže svět, ve kterém jste, můžete sdílet s mnoha dalšími lidmi a hrát stejnou hru.

Hanna: Sedí při tom ve stejné místnosti, nebo někde jinde?

Teddy: Mohou být ve stejné místnosti, může to být váš nejlepší přítel, sedící naproti vám, nebo mohou být třeba v Austrálii. Můžete se s nimi setkávat a poflakovat se v herním světě. Můžete prostřednictvím své postavy spolupracovat s tou jejich. A v rámci některých her je k dispozici herní chat, přes který si můžete povídat s někým jiným podobně, jako přes telefon, zatímco hrajete hru. Je to mnohem společenštější, než si mnoho lidí uvědomuje. Můžete potkat mnoho zajímavých lidí. A pokud, z nějakého důvodu, potkáte někoho, kdo se k vám nechová hezky, nebo vás nějakým způsobem šikanuje, máte v rámci hry mnoho možností, jak se s tím vypořádat. Můžete si nastavit, že již neuslyšíte jeho hlas. Takže pokud je na vás zlý, což se stává výjimečně, už ho neuslyšíte. Nebo můžete přejít na jiný server, což znamená, že se přesunete z jednoho světa do jiného, pryč od něj. Takže se skutečně můžete rozhodnout vyrazit si s přáteli, a přitom se vyhnout lidem, které nemáte rádi a oni vás nemohou pronásledovat. Nevědí, kam se přesouváte, takže je to bezpečné.

Hanna: To zní velmi důmyslně. Kolik ti bylo let, když ses začal věnovat tomuto žánru?

Teddy: Začal jsem, když mi bylo třináct nebo čtrnáct. Je tu mnoho videoher, které nejsou zdaleka tak složité, jsou pouze pro jednoho hráče – což znamená, že budete hrát, ale jiní lidé s vámi nemohou spolupracovat.

Hanna: Můžeš mi o těchto hrách něco říct?

Teddy: Tyto hry jsou obvykle velmi jednoduché, pokud jde o rozsah. Je to stejné jako vzít kus papíru a kreslit. Děláte stejné pohyby, jako když máte telefon a hrajete na něm velmi jednoduchou hru, jako například tetris nebo piškvorky.

Hanna: Tak proč je pro tebe užitečné je hrát?

Teddy: U těchto her lidé většinou netráví moc času, ale pokud ano, jsou dobré jako úleva od stresu, protože si u nich odpočinete. Na chvíli vás vytrhnou z nepříjemné situace. Není to návykové, protože jde o skutečně malé hry, a pokud je hrajete příliš, za chvíli se začnete nudit. Po hodinovém hraní už pravděpodobně nebudete mít chuť hrát po zbytek dne. A další den si ji můžete zahrát znovu.

Hanna: Někteří kritici dětského hraní na počítači říkají, že je to návykové. Proč myslíš, že to tak je?

Teddy: Není to nic špatného. Pokud jste “závislí” na hře, znamená to, že si ji hodně užíváte a já jsem nikdy ve svém životě neviděl situace, nebo neslyšel o situaci, kde by byl někdo tak moc “závislý” na hře, že by přestal jíst nebo spát.

Hanna: Spát? Jsi si jistý?

Teddy: Někdy lidé hrají hry před spaním, a já si myslím, že to není dobře. Ale pokud hrajete zde, v Sudbury Valley, nejste v situaci, že se chystáte jít spát nebo že se potřebujete vyspat, to si schováváte na noc. Takže v tom případě nevidím žádný problém. Doma, pokud se ujistíte, že vaše děti nezůstávají kvůli hraní vzhůru až do půlnoci, by to mělo být v pořádku. Obecně nevidím žádné nevýhody hraní počítačových her.

Hanna: Před příchodem počítačových her si děti vymýšlely hry a všelijaké druhy zábavy. Když se díváš na malé děti, mají pořád plno práce a vytvářejí své vlastní malé světy, také smyšlené nebo prostě hry jako je hra na schovávanou. A mnoho lidí tvrdí, že je to mnohem prospěšnější, protože se kamarádí se skutečnými lidmi.

Teddy: K tomu mohu říci několik věcí. Zaprvé, pokud potkáte někoho ve hře, kdo není ve vaší škole, ale potkáváte ho během hry, právě jste získali přítele, se kterým si můžete vyrazit i osobně, mimo počítačovou hru.

Hanna: To se stává?

Teddy: Ano, to se mi stalo. Získal jsem několik přátel díky hraní počítačových her.

Hanna: Takže jste se skutečně osobně setkali?

Teddy: Ano. Skvělé to je hlavně, pokud jste příliš stydliví jít ven a přímo někoho oslovit, říci “Ahoj, chceš se mnou hrát na babu”? Při hraní počítačových her je to tak jednoduché, protože když někoho chcete oslovit, je jednoduché si říci “aha, jsou tak daleko, působí skoro až neskutečně”. A pak, když je potkáte, když se skamarádíte, je jednoduché to vidět jako “jé, ty jsi skutečný člověk, jasně, vidím tě a jsi super”.

Další věc je, že je zde pro lidi, i pro děti, dost možností počítačové hry vytvářet. Existuje mnoho různých bezplatných stránek, mnoho různých platforem, které umožňují vytvářet si vaše vlastní počítačové hry, které pak můžete hrát s ostatními.

Hanna: A ty to také děláš?

Teddy: Ano. Jsou tu dokonce hry, jako ta, o které jsem mluvil, kde máte svou postavu v herním světě a ta může vytvořit hru uvnitř hry, kterou si mohou ostatní zahrát.

Hanna: A to také děláš?

Teddy: Ano. Může to znít zmateně, ale je to velmi jednoduché. Přináší to mnoho možností.

Hanna: A co pohyb?

Teddy: Myslím, že pokud podobné hry hrajete, měla byste se věnovat nějakým pohybovým aktivitám, které zahrnují běh, nebo sporty, nebo něco podobného.

Hanna: Takhle žiješ i ty?

Teddy: Když přijedu domů, chodím na procházky a jezdím na kole. Můžete běhat a cvičit. Ale dokud děláte více podobných věcí, ať už mimo školu nebo v průběhu dne, když si uděláte přestávku a jdete ven, budete ok. Viděl jsem studenty, kteří si dělali přestávky a šli ven, ale také jsem viděl lidi, kteří seděli většinu dne a hráli.

Hanna: To musí být pro rodiče hrozivé..

Teddy: To si dokážu představit. Ale zároveň si musíte uvědomit, že to není tak, že by jen tak seděli s rukama v klíně a nedělali vůbec nic, protože něco dělají – socializují se. Baví se, a to je dělá šťastné. Také jsou tu hráči počítačových her, kteří neradi sportují a jsou přesvědčení, že sport neposkytuje tolik zábavy nebo svobody jako počítačové hry. Například řešení problémů. Můžete se učit třeba jazyky, vědu a matematiku, podle toho, o jakou hru jde. Často také historii. Většina her vám něco dává. Všichni hráči počítačových her získávají nějaký druh znalostí.

Hanna: A co skutečnost, že v reálném světě musíte spolupracovat s ostatními lidmi a umět s nimi vyjít, ve svém jazyce, ve svých aktivitách – jak to funguje zde? Nejsem si jistá, jestli děti hrající hry celé dny na tom dostatečně pracují. Jak se naučí spolupracovat se skutečnými lidmi?

Teddy: Jak jsem zmínil předtím, v rámci her pro více hráčů se setkáváte s lidmi online, a pokud to skončí tak, že se s nimi setkáte i osobně, tak to hodně pomůže, může vás to postrčit.

Hanna: A co velmi stydliví lidé? Co když se stydíš mluvit s dívkami a nic s tím neděláš? Jak to budeš trénovat, pokud sedíš celý den před obrazovkou?

Teddy: No, nakonec se každý dostane do určitého věku, ať už jsou “závislí” na videohrách nebo ne, dostanou se do situace, kde je to tak nějak zasáhne: víte, že můžete pokračovat v hraní, nebo jít oslovit dívku. Není to tak rychlé, bude to chvíli trvat, ale nedokážu si představit normálního kluka, který si raději vybere počítačové hry než přítelkyni. Postupně to dospěje do věku, kdy se tato interakce přirozeně stane důležitější.

Hanna: Takže ty v podstatě říkáš, že takoví lidé nakonec najdou rovnováhu, kterou potřebují. Jak se naučíš ohleduplnosti, abys třeba věděl, jak utěšit smutného člověka, jak s lidmi sdílet radost, když je vše tak virtuální?

Teddy: Můžete se naučit mluvit s lidmi, i když jde o virtuální rozhovor. Nakonec možná někomu řeknete něco, co zraní jeho city, a co jste tak nemyslela. To není ve skutečnosti záležitost počítačové hry, je to tak obecně, i když s tím člověkem mluvíte v rámci počítačové hry, můžete říct, jestli to má nějaké dopady, nebo ne, a prostřednictvím toho se můžete učit ze svých zkušeností, co máte v určitých situacích říkat a co ne.

Hanna: Jistě víš, že lidé říkají, že život není zábava, musíš se naučit vyrovnat se se stresem a náročnou prací, aby ses připravit na to být dospělý, který musí chodit každý den do práce.

Teddy: Nemám tento způsob uvažování rád. Život by měl být zábava. A videohry vám s tím mohou pomoci.

Rozhovor s Kirou

Hanna: Kira navštěvuje školu od svých pěti let. Nyní je jí už 15 let. Jedna z věcí, kterým se věnuje, je hraní počítačových her. Kolik let ti bylo, když jsi začala hrát hry na počítači?

Kira: Měla jsem počítačové hry už když jsem byla hodně malá, protože je hrála má sestra, takže jsme hrály spolu hry „ukaž a klikni”, které jsou už podle dnešního standardu považované za brak.

Hanna: Pověz mi, pokud si vzpomínáš, jak se to stalo každodenní součástí tvého života.

Kira: Zapsal se sem nový spolužák, který hodně hrál Minecraft, a ten pravděpodobně podnítil můj zájem. Bylo mi asi šest nebo sedm.

Hanna: To je tak jednoduchá hra, že ji mohou hrát i šestileté děti?

Kira: Minecraft se těžko popisuje, protože je velmi svobodný: můžete dělat, cokoli chcete. Je to jako sandbox game (hra s otevřeným světem, umožňuje hráči volně se pohybovat, viz Wikipedie). Je to určitý druh platformy, kde si můžete dělat, co chcete. Můžete ho hrát v módu přežívání, kde stavíte domy v pustině a přežíváte. Nebo v kreativním módu, kde můžete létat kolem a stavět obrovské zámky. Skutečně můžete dělat cokoli, to je ta pointa.

Hanna: Je potřeba umět číst?

Kira: To si nemyslím. Pravděpodobně jsem tehdy ještě moc číst neuměla, když jsem začínala hrát Minecraft. Jediné, co je potřeba umět přečíst, je menu s možnostmi, ale to se můžete naučit zpaměti.

Hanna: Stále hraješ?

Kira: Příležitostně. Zdaleka ne tak často.

Hanna: Takže můžeš sedět sama v místnosti, u svého počítače, a zároveň hrát s jinými lidmi?

Kira: Někdy. To záleží na druhu hry. V Minecraftu je několik serverů, na kterých můžete hrát s ostatními hráči online, nebo můžete hrát ve svých vlastních světech a serverech, které vytvoříte. Takže to záleží na tom, na co máte zrovna náladu.

Hanna: Všimla jsem si tady ve škole, že hodně času u počítače tu tráví hlavně chlapci, dívky ne. Je Minecraft zamýšlený i pro dívky?

Kira: Jistě, řekla bych, že ano. Znám spoustu dívek, které hrají Minecraft.

Hanna: Záleží ti na tom, jestli jsou to chlapci, nebo dívky?

Kira: Na tom vůbec nezáleží. Jsou tu další hry, které zajímají pravděpodobně více chlapce – jako Skyrim, což je středověké dovádění, druh dobrodružné hry zaměřený na středověk, ale já hraju Skyrim také hodně. Středověké věci mám obzvlášť ráda.

Hanna: Kolik hodin denně asi hraním strávíš?

Kira: Nevím, to záleží na dni. Hrávala jsem hodně – třeba celý den, každý den – teď hraju spíše příležitostně, kdykoli se mi chce.

Hanna: Hraješ i doma?

Kira: Hraju hlavně doma, protože trvá dlouho nastavit si správně počítač. Takže ve škole moc nehraju, jedině pokud máme něco naplánovaného. Například dnes se chystáme hrát Don’t Starve, a bude to legrace. Často hrajeme hry pro jednoho hráče a ostatní se dívají.

Hanna: Čemu se ve škole věnuješ, když zrovna nehraješ?

Kira: Sleduju ostatní, jak hrají, kreslím, něco s přáteli vyrábím. Sledujeme videa, posloucháme hudbu.

Hanna: Je pro tebe tedy důležitější stýkat se s těmito lidmi než být u počítače?

Kira: No, můžete být u počítače a stýkat se s lidmi zároveň. To je to, o čem mluvím. Ve hrách pro více hráčů hrajete se svými přáteli, což je mnohem větší zábava.

Hanna: Pro mnoho rodičů je stresující nebo matoucí sledovat své děti sedící v jednom kuse u počítače, protože chodí do školy a měly by se hlavně učit. Takže, řekněme, že jsem rodič, a říkám ti, že se mi ta škola skutečně líbí, ale nechci, aby mé dítě neustále hrálo počítačové hry, protože nechápu, k čemu je to dobré. Můžeš mi říci, proč je to podle tebe v pořádku? Co tím získáš?

Kira: V případě Sudbury Valley je to skutečně společenské. Je to o hraní her a o tom, že znáte ostatní lidi, kteří je také hrají, schopnosti spolupracovat a povídat si o těchto hrách a občas také o společném hraní. Není to tak, že byste byla samotářka, když hrajete hru. Naopak je tu hodně lidí, kteří hrají počítačové hry, že je to mnohem společenštější.

Hanna: Ale na někoho, kdo tudy jen prochází, to příliš společensky nepůsobí – to je to, co mě zajímá.

Kira: Je těžké to vysvětlit. To, co chcete slyšet, proti tomu, co se skutečně děje, přestože to není tak zřejmé. Lidem hraní počítačových her něco přináší. Například dobrodružné hry. Můžete experimentovat a zkoumat a hrát jakkoli chcete stejně, jako v otevřeném prostoru, kde můžete různě blbnout. Myslím, že to je definice hraní. Hrajete si, vidíte, co je co.

Rozhodně to zaměstná váš mozek. Myslím, že se lidé začnou nudit, pokud se neučí nic nového. Pokud hrají hru a neučí se přitom nic nového, pravděpodobně ji brzy přestanou hrát, protože se začnou nudit a budou smutní a pak začnou dělat něco jiného, co je nudit nebude. A pak se budou zase učit nové věci a už se nebudou nudit. Lidé si zaměstnají mozek a zároveň se socializují. Pokud se podíváte na studenty v Sudbury Valley, jsou u počítačů ve skupinkách. Takže mají přátele. Není to tak, že by byli samotáři.

Hanna: A co znalosti, u kterých se v naší kultuře očekává očekává, že si je děti ve škole osvojí?

Kira: Získala jsem jich z videoher hodně. Věnuji se více hraní videoher než čtení knih. Ve videohrách je dostatek textů, které stojí za to číst a učit se. A pokud máte důvod se něco učit, učíte se to, protože chcete. Takže to pak vypadá jako “dobře, chci se naučit, co ty znaky znamenají, ale neumím je přečíst”. Tak se naučím číst, protože se chci dostat k tomu, že budu rozumět, co ty znaky znamenají.

Hanna: A co psaní?

Kira: Tak pokud jde o technologie, je tu mnoho psaní, takže se naučíte, jak správně psát. Myslím tím to, že ta slova jsou všude kolem nás tak jako tak. Myslím, že tak nějak dáváme jednotlivé části dohromady.

Hanna: Myslíš, že máš velkou slovní zásobu?

Kira: Ano.

Hanna: Jak jsi ji získala?

Kira: Od lidí kolem sebe. Všichni mluví. Takže se naučíte spoustu věcí, a pokud nevíte, co nějaké slovo znamená, buď si to najdete, nebo se někoho zeptáte. Mám přátele, kteří píší příběhy, občas je čtu. Mají opravdu zajímavé způsoby pojmenovávání věcí, a vy pak sbíráte tyto drobné náznaky a ukládáte si je v hlavě na později. Pokud pak chcete něco napsat, přemýšlíte nad tím, jak to můžete udělat lépe. Také vytvářet zápisy z jednání ve školní soudní komisi se hodilo.

Hanna: Takže hraní počítačových her je společenské, dobrodružné a rozvíjí schopnost řešení problémů, myšlení. Hodně dětí říká, že je to zábava. Proč je zábava důležitá?

Kira: Radost je motivace k činnosti. Zábava a radost – to je motivace.

Hanna: A to ti dává hraní her?

Kira: Ano. Je to mnohem dostupnější pro poznávání než skutečný život.

Hanna: A co čtení knih?

Kira: Filmy a knihy jsou spíše jako opakování příběhu, ale ve hrách jste hlavní hrdina a píšete svůj vlastní příběh, zatímco hrajete.

Hanna: Ale filmy máš ráda, ne?

Kira: Ano. Protože po zhlédnutí filmu mám inspiraci k psaní vlastních příběhů.

Original article: Proč si studenti Sudbury Valley School myslí, že jsou počítačové hry prospěšné