Zatím žádné komentáře

Výchova k občanství a dějepis = Indoktrinace, propaganda, demagogie?

Indoktrinace je blízká příbuzná socializace i edukace. Zatímco Indo má spíše negativní konotace, tety Soci a Edu jsou běžně přijímány za nástroj reprodukce hodnot, zřídkakdy vnímaných coby negativní, nežádoucí.

Jste-li dítětem, na nějž dospělí působí svými nápady, životními postoji, kognitivními strategiemi nebo profesními metodikami, jste z definice toho pojmu indoktrinováni. Lidé jsou společenským druhem nevyhnutelně utvářeným kulturním kontextem, a proto je určitý stupeň indoktrinace obsažen ve všech vztazích. Indoktrinace pak sehrává roli při vytváření kulturou sdílených hodnot.

Cílem indoktrinace kulturou a ideologií je, abyste vštěpované normy reprodukovali. Tudíž věřili v jejich potřebnost, podmínili jimi samotné přežití, bezpečí, udržitelnost životního prostředí, zdravou i soudržnou kulturu lidí. Tak máte uvažovat, tento názor máte zastávat a nezpochybňovat jej jednou provždy.

Indoktrinaci mající za cíl vnucení vůle, často z pozice moci, nemáte vnímat. Stala se součástí vašeho vztažného rámce, ať přemýšlíte o čemkoliv. Veškeré vaše znalosti a zkušenosti vám čistě a jasně zapadají do souvislostí. Důsledkem indoktrinace je vzorec myšlení a jednání. Předsudky podsouvají: „To se ví, každý ví, každý zná, takhle to funguje, tak to je, tak se to dělá, to se má, se nemá, je normální, morální, prospěšné, dobré.“

Pro jazyk ideologie stvořené a vštípené pojmy máte vnímat například jako synonyma slov popisující ideální vlastnosti člověka, případně slova obsahující celý soubor ideálních charakterových rysů. Když se mezi výčtem pojmů definujících lidské jednání objeví pojem odvozený od názvu vštěpované ideologie, vaší reakcí má být zdání, že se jedná o skupinu logicky souvisejících slov.

Morální = odvážný – solidární – pečující – demokratický.

Pojmy demokracie, demokratická společnost a občan jsou pojmy naprosto zbytnými, chceme-li vyjádřit pozitivní vlastnosti člověka. Člověk, lidé mohou být nazýváni morálními naprosto nezávisle na pojmech dalších, demokracii nevyjímaje. Solidarita, úcta k osobnímu vlastnictví, princip neagrese jsou jednáním a životními postoji lidí. „Nálepky“ fašista, komunista, demokrat si mohou lidé sloupnout, nebo vzájemně vyměnit.  

Co definuje pojem násilí, není slovo fašista, nýbrž agresivní, bezohledné a zraňující jednání. Definici pojmu člověk naplní všichni lidé. Definici pojmu morální v souladu s mým morálním kodexem naplní princip nenásilí, neagrese neboli NAP.

Člověk dobrovolně solidární, odvážný = netolerantní k násilí,  pečující o sebe, mezilidské vztahy i životní prostředí nerovná se občan a už vůbec ne jen a pouze občan.

Společenství lidí založené na principech neagrese, důvěře a úctě k osobnímu vlastnictví i prostředí nerovná se demokratická společnost a už vůbec ne jen a pouze demokratická společnost.

Je-li vaše vůle „zcizována“ indoktrinací, nemáte například přemýšlet o tom, že člověk/společnost mohou být dobří – morální – odvážní – solidární bez příslušnosti k občanství, bez ohledu na státní zřízení, bez identifikace s rasou, kultem, týmem atp.

Máte se domnívat, že nejpozitivnější vlastnosti patří vštípenému ideálu, ba dokonce, že jen a pouze občan demokratického státu je = morální – dobrý – normální – odvážný – solidární.

Nemáte přemýšlet ani nad tím, co to znamená být dobrý, morální, normální, odvážný, solidární.

Máte případně beze zbytku přijmout za své obsahy pojmů dobrý, normální, morální atd. aktuálně definovaných tvůrci ideologie.

Kdykoli se setkáte s kritickým zkoumáním a revizemi čehokoli vám vštípeného (s vlastním obsahem indoktrinace), vaší reakcí má být odmítnutí, popření, vytěsnění. Kdykoli, kdokoli, jakkoli obnaží obsah indoktrinace a bádá o něm, vybízí vás k úvahám o vzorcích myšlení, máte cítit ohrožení, strach a jako reakci na ně vztek, zlost, opovržení, bezmoc. Máte bažit po potvrzení vlastního vštípeného obsahu, validaci názoru, po „bezpečí“.

Procesem indoktrinace ideologií jste vedeni k učení se podmíněné reakci. V mysli se usadí imaginární, pečující, bezpečná náruč, přístav, ke kterému se můžete mentálně navracet a sám sebe odměnit pocitem jistoty. Jak?

Takový je proces učení založený na odměnách a trestech. Vnímat, opakovat, zapamatovat, reprodukovat a dostat odměnu za úspěšné opakování, nebo trest za neúspěšné. Nejsladší odměnou mozku je pocit uspokojení, nejhořčejším trestem strach a vina.

Indoktrinace je přítomná v procesu učení, nelze jí předcházet, ani zabránit (zatím). Podstatnými jsou vědomí o ní, způsob přemýšlení i jednání v kontextu jejího poznání.

Indoktrinace obklopuje děti od narození. Je neodmyslitelně spjatá s mezilidskou komunikací. Opakováním dějů se obsah vštípil. Proč člověk dostane odměnu v podobě dobrého pocitu za množení a opakování vštípených obsahů hodnot?

Přece chovám-li se a přemýšlím-li, jak mi bylo vštípeno, mám dobrý pocit z toho, že se sám pro sebe stávám tím, co mě učili, že znamená dobrý člověk, morální, normální. Sám pro sebe jsem dobrým žákem, synem, rodičem, občanem, socialistickým člověkem, voličem „Pirátů“, čistou rasou, patriotem, členem týmu, klubu, věřícím, věrným vlasti, čistým… a to je člověku sakra odměnou… být sebou i společenskými skupinami platným členem. Pocit uspokojení ze sebepotvrzení se stává prvními cenou za reprodukci indoktrinace.

Když se naopak vůči hodnotám kultury a ideologie vymezíte, pocítite nepřijetí, odmítnutní, ostrakizaci, diskriminaci. Máte se cítit osamělí, ohrožení, bezmocní. Strach se tím stává samotným trestem. Raději začnete reprodukovat kulturu svým jednáním, než abyste ho cítili.

Kulturní normy, hodnoty společenstev a životní postoje lidí nejsou daností. Jsou reakcí jednotlivých lidí na prostředí. Jsou odezvou na minulé zkušenosti, vztažným rámcem každého jednotlivého člověka. Lidé nedostali do vínku hodnoty od sudiček, bohů, myslitelů, diktátorů.

Lidé se rozhodují, zaujímají životní postoje vědomě či nevědomě v každodennosti a běžných situacích.

Kultura bez reprodukce hodnot jednotlivci by neexistovala. Jeden člověk je jednotkou reprodukce norem.

Z výše uvedeného vyplývá, že každý jednotlivec je nositelem jedinečného souboru jím uznaných, definovaných, aplikovaných a vymáhaných norem, což koresponduje se současným poznáním mozku a procesu učení lidí.

Učení je proces vnímání, myšlení a jednání člověka, vedoucí k integraci a vlastní interpretaci vjemů a „paměťových záznamů“.

Indoktrinace kulturou, ideologií přináší přesvědčení.

Nepopírám, že je možné a žádoucí, aby jednotlivci usilovali o blaho kultury. Právě naopak, důvěřuji lidem, jejich vnitřní motivaci tvořit, spolupracovat bez donucení, bez násilí. Je však podstatné, jakým způsobem lidé dosahují uspokojení těchto potřeb, protože právě toto jednání je inspirací ostatním lidem, včetně dětí. Lidé se učí nápodobou. Násilím se učí násilí. Manipulací manipulaci. Indoktrinací indoktrinaci.

Indoktrinace je způsob komunikace a komunikace je, stejně jako peníze, škola – vzdělávání, nástrojem kultury lidí. Není dobrá, nebo špatná. Prostě je. Význam penězům, škole i indoktrinaci dávají až jednotliví konkrétní lidé.

Já, vy a každý jednotlivý člověk peníze, školy i indoktrinaci používáme k uspokojování vlastních potřeb. Rozhodujeme o tom, jak peníze vyděláme, investujeme, jak předáváme vědomosti, znalosti, jak se chováme, jak uplatňujeme vlastní vůli a schopnosti.

Každý člověk se může rozhodnout použít ostatní lidi k indoktrinaci vlastním zájmem.

Můžu dětem ve školách vštěpovat, že mé rodině mají odevzdat 50 % svého majetku, ten že pak za ně utratím a nakoupím své rodině i jim, co sám uznám za vhodné. Můžu dětem říkat, aby k témuž přesvědčit spolužáky. Je možné předat dětem, že je v pořádku, nemají-li vliv na svůj život, své osobní vlastnictví.  Přestanou-li vnímat nucení = násilí páchané na sobě i ostatních, můžu je za to odměnit a chválit. Mám možnost lidi naučit, že se strpením násilí stanou dobrými, solidárními a morálními = občany demokratického státu. Mohou se u toho dokonce cítit dobře.

Mám i jiné možnosti, jak myslet, jednat? Mám jiné možnosti jak a čemu učit děti? Jak spravovat svůj život? Napadá mě mnoho možností, jak financovat uspokojování svých i vašich potřeb. Napadají i vás nějaké jiné způsoby, než pohrůžka iniciace násilí, stát? Než demokracie a daně? Proč a pro koho existují pojmy občan, občanství, demokracie? Jsou synonymy morálního? Čeho a proč? K čemu je vy osobně potřebujete a proč?

Uplatňuje-li někdo skrze vás svou vůli, bude usilovat o to, aby vaše myšlení nabízelo jako reakci na zpochybnění jím vštípené ideologie argumentační faul. Třeba falešné dilema. Máte si například myslet, že existuje jen jedna (dvě tři a žádná jiná) možnost, jedno smysluplné řešení. Ani tehdy, když je vám jiné řešení nabízeno nebo jej dokonce lidé již realizují, nemáte v jiné a další možnosti uvěřit, ani připustit jejich existenci.

Identifikovat nemorální indoktrinaci uplatňovanou vnucováním vůle s cílem zmocnit, krást (vůli – myšlení i osobní vlastnictví – tělo, čas, zdroje, majetek) = násilím, je možné pozorováním průvodních jevů tohoto druhu indoktrinace. Implicitně obsahuje manipulaci, demagogii a/nebo propagandu.

Neexistuje žádná jasná, univerzálně platná mez dělící indoktrinaci a manipulaci od socializace, vzdělávání a výchovy. Hranicí indoktrinace jakožto nemorálního jednání je tudíž oko pozorovatele.

Z mého pohledu nejbrutálnější způsob indoktrinace je cílen na děti a mladé lidi. Především vzdělávací instituce byly, jsou a vždy mohou být efektivním nástrojem propagandy. Často slýchám „mantry“ tzv. „odborníků na vzdělávání“, legislativců – státních úředníků: „Děti je třeba učit především občanským kompetencím a historii.“

Domnívám se, že děti nemusí vědět o historii vůbec nic. Není třeba ji dětem vnucovat, nerozhodnou-li se o historii dozvídat z vnitřní motivace. Myslím si dokonce, že vnucujeme-li dětem hodiny historie, uštědřujeme jim tím zcela jinou lekci nucením = násilím. Zatímco se domníváme, že je učíme prevenci násilí vyprávěním o násilí komunismu učíme je, že mají strpět násilí, roli oběti, vnuceným vzděláváním. Učíme je, že se snadno dopouštíme násilí, usmyslíme-li si, že je pácháno s dobrým úmyslem, pro „vyšší princip“. Jak se asi děti učí násilí fašismu?

Budou-li děti vyrůstat s lidmi inspirujícími komunikací prostou násilí, budou-li mít děti možnost rozhodovat o svém životě, čase, těle i majetku, budou-li mít možnost spravovat svůj život, mít možnost řešit důsledky z toho plynoucí, budou-li s dětmi dospělí partnersky spolupracovat, budou-li společně o všem rozhodovat s cílem mít primarně vztahy založené na důvěře, pak nemusí získat ani jednu jedinou informaci o fašismu, komunismu, demokracii k tomu, aby se chovaly zodpovědně, nenásilně a měly úctu ke vztahům i osobnímu vlastnictví a prostředí, v němž žijí.

K čemu a komu slouží výchova k občanství? K čemu a komu jsou prospěšné hodiny dějepisu?

„Je-li znárodněn vzdělávací systém a stanou-li se z učitelů státní zaměstnanci, získají přirozeně učitelé silný motiv stranit státu, kdykoli je to jen možné. Učitelé se stávají nástrojem státní propagandy… a je běžné, že tvrdí, že školy by měly vychovat ze studentů správné občany.“ ~Randall G. Holcombe

– viz TAXEDU; Evropská unie zaplatila několik milionů Kč vybraných na daních od lidí žijících na území Evropy za tento webový portál o daních. Cílí na děti. Obsahuje i odkaz na on-line hru, kterou doporučuji nejste-li si jistí tím, co jsou indoktrinace, propaganda a demagogie.

Tento příklad indoktrinace obsahuje všechny průvodní jevy vnucování vůle pomocí indoktrinace – manipulaci – demagogii, propagandu.

Jedná se o precedentní případ propagandy za pomoci mnoha argumentačních faulů.

Následující úryvky státem definovaného Rámcového vzdělávacího programu pro základní stupeň vzdělávání v ČR v kontextu indoktrinace, manipulace, propagandy a demagogie posuďte sami:

„Kompetence občanské: Na konci základního vzdělávání žák: projevuje pozitivní postoj k uměleckým dílům, smysl pro kulturu a tvořivost, aktivně se zapojuje do kulturního dění a sportovních aktivit.“

 „Vzdělávání v dané vzdělávací oblasti směřuje k utváření a rozvíjení klíčových kompetencí tím, že vede žáka k: pochopení jazyka jako nositele historického a kulturního vývoje národa a důležitého sjednocujícího činitele národního společenství.“

 „Vzdělávací obsah vzdělávacího oboru Člověk a jeho svět je členěn do pěti tematických okruhů… činnosti a úkoly by měly přirozeným způsobem probudit v žácích kladný vztah k místu jejich bydliště, postupně rozvíjet jejich národní cítění a vztah k naší zemi.“

„V tematickém okruhu Lidé kolem nás si žáci postupně osvojují a upevňují základy vhodného chování a jednání mezi lidmi… jakou vytvářejí kulturu. Celý tematický okruh tak směřuje k prvotním poznatkům a dovednostem budoucího občana demokratického státu.“

 „…uplatnění   absolventů… na   trhu   práce   a   jejich   připravenost… vést   kvalitní osobní i občanský život…“

„RVP stanovují i tzv.  průřezová témata – Občan v demokratické společnosti.“

 „Vzdělávání vymezené v RVP odborného vzdělávání vychází ze čtyř cílů vzdělávání pro 21. století formulovaných komisí UNESCO (tzv. Delorsovy cíle)1: učit se poznávat, učit se učit, učit se být, učit se žít s ostatními.“


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení
    • (bude vyhlášeno)
mm

Michaela Řeřichová

michaela.rerichova (zavinac) svobodauceni.cz - Studovala jsem ekonomii a sociální práci. Pracovala jsem, mimo jiné, v nízkoprahových klubech - centrech pro tzv. "sociálně znevýhodněné děti". Při praxi jsem ochutnala jak fungují státem zřizované a z veřejných zdrojů financované instituce jakými jsou OSPOD, pobytová zařízení pro děti i dospělé lidi s postižením, školská zařízení a jiné. Měla jsem možnost pozorovat, jak obligatorní vzdělávání mění vnitřní motivaci dětí a jaký socioekonomický vliv má na jejich okolí. To, čemu se v naší kultuře říká „vzdělávání, sociální práce“, jsem poznala jako objekt péče i z pozice tzv. „profesně pomáhajícího“. Obé ve mně zanechalo touhu po svobodě tím větší, čím delší setrvání v sociálních experimentech s názvy „dětství“, „vzdělávání“ a „profesionalizace solidarity“ = sociální práce, si dovedu představit. Tzv. „dětství“ – jak je definováno dnešním paradigmatem adultismu – naštěstí skončilo. Můžu se dobrovolně rozhodovat o větší oblasti svého života. Spolupracuji s každým, kdo lidem = dětem poskytuje inovativní, individualizované služby podporující sebeřízení ve VŠECH oblastech lidského života, sebevlastnictví (vlastnictví těla a času), sebeterapii, sebeúčinnost, včetně sebeřízeného vzdělávání. Sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. Věřím, že naučit se mu dá jedině sebeřízením. Jsem stalker adultismu – vlastního především, hlásná trouba dobrovolnosti ve všech oblastech lidského života včetně sebeurčení – identity, způsobu učení, v práci, ve vztazích. Miluji utopie, radikální otevřenost, M & J a Svobodu učení. Jsem pokorný učedník principu neagrese NAP. Svůj čas investuji do práce na osvětě v oblasti komunikace bez násilí, sebeřízeného vzdělávání, pro Svobodu učení a přípravných prací na projektu centra sociálně vzdělávacích služeb pro děti. Pište mi, chcete-li se do projektu zapojit. Učím se všechny své životní postoje žít spolu s ostatními lidmi.

Komentáře jsou uzavřeny .