Zatím žádné komentáře

Znevýhodněné děti aneb Pro koho existuje povinná školní docházka?

„Šijí“ se zákony o povinné školní docházce a vzdělávání na míru „neziskovkám“ a státním úředníkům, nebo rodinám a dětem?

Znevýhodnění, děti sociálně slabých rodičů, nezodpovědných rodičů, nevzdělaných rodičů, rodičů s duševním onemocněním, alkoholiků, narkomanů, rváčů. Někteří svůj balíček rodičů obohatí o rodiče Romy, přistěhovalce – uprchlíky, rodiče dětí s postižením, případně rodiče dětí, již ctí odlišné hodnoty od hodnot jim vlastních a rodiče s vyznáním víry (jakékoliv).

Tyto děti stihne bída, chudoba, propad sociálním sítem. Budou čelit variacím sociálních problémů, tvořit podíl na kriminalitě ve společnosti, čerpat ze státního rozpočtu dávky sociální podpory, čerpat státem dotované sociální služby. Do extrému dovedeno, nedostatečná úroveň sociálního gradientu povede k nemoci, či úmrtí. V případě dětí posledně zmíněné “kasty” rodičů, těm hrozí “minimálně” brainwashing.

Tímto falešným dilematem: „Buď bude zajišťovat a vnucovat „pomoc“ stát, nebo budou lidé negramotní, neschopní, nemocní v nebezpečí.“ ; lze shrnout nejčastější obavy, jež generují negativní, odmítavý postoj k sebeřízenému vzdělávání, potažmo k možné změně právní úpravy o povinné školní docházce, v docházku dobrovolnou.

Já se na tuto problematiku dívám z pohledu pracujícího v inovativních sociálních službách. Takové služby jsou výstupy organizací, vzniknuvších z hnutí, iniciativ lidí, usilujících o změnu z popudu vnitřní motivace. Nezávislých na podpoře státu, na grantech EU aj. Organizací existujících díky sponzoringu, donacím subjektů, jež se dobrovolně rozhodly podpořit je.

Svou prací, penězi, materiálně, protože sdílejí životní postoje a hodnoty.
Dobrovolné, transparentní financování, jak níže vysvětlím, je klíčové k poskytování kvalitních, inovativních, individualizovaných sociálních služeb.

Chci a pokusím se zde nastínit a nabídnout možná řešení těch sociálních problémů, jež generují strachy blokující změnu legislativy směrem k autonomii lidí, dětí. Autonomii ve všech oblastech správy lidského života, včetně dobrovolné školní docházky.

Budu klást otázky, jež považuji za hodné vyslovení. Provedu deskripci jevů, jež mohou existovat, či nastat.

Jak pracovat s “dětmi sociálně znevýhodněnými” tak, aby se eliminovaly dopady znevýhodnění za stavu, kdy legislativa umožňuje dobrovolnou školní docházku?

Již dnes jsou do praxe sociální práce implementovány nástroje, jež umožňují saturaci potřeb těchto dětí. Společnost, v níž žijeme tudíž disponuje nástroji, jimiž může uspokojit svou potřebu zajistit dětem takové služby.

Těmito nástroji, resp. metodami sociální práce jsou např. depistáž (aktivní vyhledávání potenciálních klientů ohrožených nepříznivou sociální situací), poradenství, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, video-trénink interakcí, nízkoprahová denní centra pro děti a mládež, tísňová péče, raná péče, pečovatelské a asistenční služby, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, intervenční centra, terénní programy, sociální rehabilitace.

Poskytovatelé sociálních služeb tudíž disponují pestrou nabídkou služeb, jimiž zajišťují jejich dostupnost v krajích a obcích.

Již nyní je tedy možné zajistit depistáž potenciálně “ohrožených sociálním znevýhodněním” a poskytovat těmto lidem služby v kontextu jejich sociální situace. Tyto služby poskytuje, jak stát, prostřednictvím OSPOD např., tak neziskové organizace, jakými jsou Člověk v tísni, o. p. s, R-Mosty, z. s., aj.

Za problematické považuji jejich financování i projektové investice.

Tento článek poukazuje na neziskové organizace, jež se stávají “zájmovými skupinami”, napojenými na státní správu. [1] Čerpání státních dotací, grantů EU atp. může generovat jevy, jakými jsou neefektivní výdaje za služby a zboží, účelové změny právní úpravy tak, aby státní úředníci i neziskové organizace disponovali jak fluktuací klientů, tak metodologií k získání nároku na státní peníze. Může docházet k plýtvání i zneužívání dotací. Spekulativní je pak i eficience a kvalita poskytovaných služeb.

Příklad: (fiktivní) nezisková organizace XY, potřebuje finanční zdroje pro svůj projekt. Náklady s tím spojené generují zejména lidské zdroje, nákup služeb, zboží. Organizace zpracuje projekt, požádá o dotace stát. Ten rozhodne o přidělení dotace.

V praxi proces může vypadat takto:

Já, jako ten, kdo disponuje zákonodárnou mocí a je mi umožněno v rámci organizace zvané stát přerozdělovat zdroje ze státní kasy, jsem osloven lobbistou neziskové organizace s návrhem. Prosaďme návrh zákona, jenž umožní neziskové organizaci poskytovat její služby a čerpat na ně dotace. Já, politik, získám oblibu veřejnosti, protože vynakládám úsilí a prezentuji se jako ten, komu leží na srdci bezpečí a vzdělání dětí. Mateřská organizace lobbisty získá možnost vygenerovat pro sebe klienty a sáhnout si na peníze ze státní kasy.
V procesu legalizace může vzniknout „patologie/diagnóza“, „sociální problém“, „cílová skupina – klienti“, „potřebná, významná služba“, „ten, kdo samojediný, akreditovaný, smí monopolně – bezkonkurenčně, službu poskytovat“.

Může se rozehrát mediální kampaň vzbuzující emoce veřejnosti. Jedná-li se o děti, účinnost propagandy může být enormní. Každý dobrý člověk/rodič/firma/zastupitel/stát přece dbá o blaho dětí! Nestačilo-li by to, nadhodnocením rozpočtu na realizaci projektu a následným fiktivním fakturováním (za vyšší částku, než odpovídá reálným nákladům např.) za zboží a služby, se dá odčerpat libovolná částka. Zákonodárce spolu s neziskovou organizací se tak třeba mohou podělit, obohatit o zdroje, jež jsou plošně vybírány od daňových poplatníků.

Nemusí to být ani tak složité, jak jsem popsala výše. Organizace si jednoduše rozdělí vynaložené zdroje za služby, jež nikdo nedodal, nebo prostě ustanoví odměny pracovníkům v organizaci.

Analogický scénář se pochopitelně nabízí i u subjektů financovaných z jiných zdrojů, než jakým jsou státní dotace/veřejné finance. Nicméně, vznikne-li subjekt, jehož motivem je poskytovat dobré služby, bez “státních peněz”, fundraising se stává komplikovanějším. Může být daleko méně pravděpodobné, že bude se zdroji zacházet tak, jak je popsáno výše. Je totiž odpovědný svým donorům. Je sledován veřejností. Zodpovídá se svou reputací. Nikdo samozřejmě nepokryje způsobené ztráty organizace. Dárců podporujících organizaci je často více. Zdroje donace pravděpodobně nabyli větším úsilím, než jakým je zdanění. Dá se očekávat tlak mecenášů na existenci efektivních kontrolních mechanismů, na účelné a transparentní vynakládání zdrojů organizace. Organizace tohoto typu musí být rovněž konkurenceschopné. Proto inovují, vyvíjejí nové služby, což je v konečném důsledku přínosem pro jejich klienty.

Je nesnadné identifikovat, získat důkazy a označit takové neziskové organizace, které provozují výše popsanou “přerozdělovačně-rozkradačskou” praxi.

Natož tvrdit, že povinná školní docházka je tu pro profit neziskových organizací a možnost indoktrinovat a učinit děti-lidi závislými na státu. Minimálně hrozí, že budete označeni za někoho, kdo ukazuje prstem na ty, kdo jsou známí jako “ti pomáhající, zachraňující, pečující”.

Nicméně, klaďme si otázky a přijměme fakt, že taková praxe může existovat. Kdykoli a kdekoli.

Dalším možným řešením může být odlišná administrace a vyplácení dávek státní sociální podpory. Pokud by např. rodiče sociálně znevýhodněných dětí nečerpali doporučené sociální služby podporující rehabilitaci jejich dětí, stát by těmto rodinám mohl snížit výši vyplácených dávek. Toto řešení se mi jeví jako nejméně vhodné i proto, že přerozdělování “státních” zdrojů získaných zdaněním považuji za nemorální. Jedná se o řešení, jež v konečném důsledku trestá děti nejen znevýhodněním, odnětím práv při pobytu ve školách, navíc ještě větší chudobou, kdy jejich rodiče dostanou méně peněz, na kterých je stát svou sociální politikou učinil závislými. Právní úprava a praxe je, jaká je, proto lze tento nástroj za současného stavu použít.

Lze poskytovat inovativní sociální služby? Efektivněji? Bez státem vnucených a násilím vymáhaných nástrojů, jakým je povinná školní docházka? Bez “státních peněz”?

Jsem přesvědčená, že ano!

Při praxi s rodinami, jejichž děti obecně nazýváme “znevýhodněnými”, jsem pozorovala následující:

Stát, jakožto zákonodárná autorita a arbitr:

  1. Uzákonil plošnou povinnost docházet do jím verifikované instituce, kde lidé vyškolení ke školení tuto povinnost vymáhají.
  2. Stát, prostřednictvím institucí, škol, tuto povinnost vymáhá na rodičích, resp. zákonných zástupcích dětí. Pod pohrůžkou násilí, jimiž jsou např. šetření orgánů činných v trestním řízení, pokutování, odebrání dětí z rodin do ústavní péče atp.
  3. Rodiče pak mají uplatnit moc nad dětmi a zákon umožnit realizovat v praxi.
  4. Dětem je nařízeno povinně absolvovat školní docházku.

Do rodin, o nichž píši, přináší povinná školní docházka mnoho problémů. Děti často dávno nemají vnitřní motivaci učit se a zkoumat Svět. Jsou to právě sociálně znevýhodněné děti, které často musí povinně čerpat nejhorší vzdělávací státem organizované služby s frontální výukou, nerespektujícím mocenským přístupem dospělých k dětem, omezováním projevu, pohybu. Bez možnosti jakkoli ovlivňovat proces vlastního vzdělávání. Z těchto dětí je sejmuta zodpovědnost za vzdělávání i ostatní oblasti života, jakož i možnost volby. Lidé se učí zodpovědnosti tak, že ji mají a rozhodovat se učí rozhodováním. Jak tedy právě tyto děti vybavuje takový způsob výuky do dalších fází života?

Žijí ve složitých životních podmínkách, resp. v takových rodinných a sociálních konstelacích, jež jim takový stav neumožňují. Ve škole jsou tyto děti častěji oběťmi šikany, terčem kritiky ze strany učitelů. V rodině často totéž zažívají ze strany rodičů. Pro rodinu se tyto děti stávají přítěží, problémem právě proto, že jejich rodina je perzekuována pro neschopnost vynutit vnucený zákon o povinném vzdělávání. Těmto rodinám je nařizováno čerpání vzdělávacích a sociálních služeb pod pohrůžkami násilí (odebrání dětí z rodiny do ústavní péče, kriminalizace – zanedbání péče, mravní ohrožení dětí, zahálka, neplnění povinné školní docházky). Rodina tyto děti často nepřijímá, ani kolektiv v instituci, ani státní správa ne. Pro všechny jmenované se stávají nepřijatelnými. Samy se pak často cítí nepřijaté, odmítnuté, znevýhodněné.

Co prožívá takové dítě a odnáší si do dalších let života?

Pro potřeby koho je tedy povinná školní docházka a její plošné vymáhání na všech rodinách součástí našeho právního řádu?

Některé tuzemské neziskové organizace uvažují o prosazení prodloužení povinné školní docházky z devítileté na jedenáctiletou (respektive z desetileté, na dvanáctiletou, protože od roku 2017 se stalo povinností pětiletých dětí docházet do předškolního zařízení).

Zatímco analýza povinného předškolního vzdělávání České školní inspekce hovoří o neefektivitě tohoto legislativního opatření a vyzdvihuje právě fakt že:
„Do předškolního vzdělávání se nepodařilo zapojit všechny děti, pro které byl poslední školní rok povinný (zhruba 3 % dětí z populačního ročníku). Často jde právě o děti, pro něž by bylo předškolní vzdělávání nejvíce přínosné, protože pochází ze sociálně a ekonomicky znevýhodněného prostředí, které na jejich potřeby v oblasti vzdělávání nedokáže adekvátně reagovat.“ [2]

Člověk v tísni, o. p. s naopak doporučuje: „…jeden rok nestačí: Ukázalo se, že v průběhu jednoho školního roku nelze dohnat hendikepy těchto dětí zejména v oblasti kognitivního vývoje. Dle učitelek MŠ jsou podpůrná opatření účinná pouze v případě, že dítě navštěvuje zařízení předškolní výchovy déle než jeden rok, a pokud možno pravidelně.“ [3]

Může nastat situace, kdy stát spolu s neziskovými organizacemi a dalšími subjekty usiluje, bez ohledu na evidentní, patologické jevy v rodinách, korelující s vymáháním povinné školní docházky (a možná právě proto) o její zachování, ba dokonce prodloužení, protože tak generuje závislost na státu, jeho službách i službách neziskových organizací?

Je možné, aby vědomě, či nevědomě, tyto subjekty, tímto způsobem generovaly své potenciální klienty? Aby zajistily svou vlastní udržitelnost a profit?

Je nástroj státu – povinná školní docházka a systém sociálních služeb za současného způsobu financování a nabídky služeb schopen realizace rehabilitace “znevýhodněných” dětí?

Kvalita poskytovaných služeb a jejich dostupnost

Jedním z řešení sociálního znevýhodnění dětí by mohly být inovativní, individualizované sociální služby.

Přirozenou potřebou dětí je nasytit zvídavost v procesu učení. Učením nemám namysli institucionální péči v podobě nedobrovolného, nuceného pobytu ve školách, nýbrž dobrovolné sebeřízené vzdělávání (self directed education/learning). Pokud již byla narušena vnitřní motivace dítěte, učení se pro něj stalo synonymem pro dril, školní indoktrinaci, omezení pohybu, projevu, pak ušít mu na míru sociální služby, považuji za nezbytné pro jeho rehabilitaci.

Takové služby mohou nabízet jednotlivci, iniciativy, organizace, jež si kladou za cíl kohezi mezi lidmi. Ne proto, že je k takovému chování nutí zákony jakékoli autority, nýbrž proto, že přijali zodpovědnost za svůj život i prostředí v němž žijí a jsou přirozeně solidárními.

Osvěta a apel na osobní zodpovědnost za všechny oblasti života a sociální prostředí ve kterém žijeme, je rovněž jedním z možných řešení. Participace na rehabilitaci “sociálně znevýhodněných dětí” je nutným předpokladem ke změně.

Osvědčila se mi tato praxe

Investice času do bytí s dětmi a můj osobní příklad života, jenž žiji. Otevřená, autentická komunikace s dětmi o všech tématech bez cenzury a tabuizace. Rozhovory o možných způsobech učení, vnitřní motivaci. Ptát se dětí, co potřebují, co je baví. Co, kdy, kde, jak, s kým a proč se chtějí učit. Naslouchat jejich projevům. Předání zodpovědnosti za jejich rozhodnutí. Tím mohlo dojít k obnovení vnitřní motivace u dětí. K pocitu sebedůvěry u mě i dětí. Děti pak měly osobní zájem na tom, aby čerpaly takové služby, jež vedly k úspěšnějšímu procesu jejich rehabilitace. Pocítily osobní účinnost (self – efficacy). Ta je esenciální pro vnitřní motivaci k dalšímu osobnímu růstu a učení.

Žádnou zázračnou metodu, “zkratku” neznám. Přijala jsem skutečnost, že neexistují. Progres může umožnit zodpovědnost za vlastní život i prostředí ve kterém žiji a dlouhodobá práce pro tyto životní postoje a hodnoty.

Ráda bych, aby lidé a organizace měli možnost nabízet individualizované sociální služby dětem, namísto institucionální povinné školní docházky a návazných sociálních služeb vynucovaných a vnucovaných zákonem státu.

Za současné právní úpravy je totiž nelegální, aby děti v dopoledních hodinách čerpaly takové služby. Jsou povinny školní docházkou, musí čerpat služby ve státem akreditovaných školských zařízeních. Proto v současnosti prostě neexistují individualizované sociální služby, jak jsem o nich psala výše a poskytování takových služeb je ilegální a může být kriminalizováno.
Tento fakt považuji za další z pilířů skrz na skrz děravé, státem regulované sociální sítě, resp. za jednu z mnoha příčin způsobujících existenci „sociálně znevýhodněných“ dětí.

Je povinná školní docházka efektivní, dobrou, morální, sociální, veřejnou službou a proč?
Její plošné vymáhání na všech dětech?
Kriminalizace rodičů, již by umožnili dětem v mnohém efektivnější sebeřízené vzdělávání na vlastní náklady?
Slouží zákon o povinné školní docházce účelům, pro něž je údajně navržen?
Pro koho tu jsou povinná školní docházka a návazné sociální služby založené a designované na selhávání v systému povinného vzdělávání?

 


[1] Jde skutečně o inkluzi? Ministryně školství v obklopení spřátelených neziskovek: Kdo to válí s Valachovou?

[2] Tematická zpráva – Dopady povinného předškolního vzdělávání

[3] Shrnutí: Závěry ze šetření o dopadech povinného předškolního ročníku mezi učitelkami MŠ a rodiči dětí ohrožených sociálním vyloučením

mm

Michaela Řeřichová

michaela.rerichova (zavinac) svobodauceni.cz - Studovala jsem ekonomii a sociální práci. Pracovala jsem, mimo jiné, v nízkoprahových klubech - centrech pro tzv. "sociálně znevýhodněné děti". Při praxi jsem ochutnala jak fungují státem zřizované a z veřejných zdrojů financované instituce jakými jsou OSPOD, pobytová zařízení pro děti i dospělé lidi s postižením, školská zařízení a jiné. Měla jsem možnost pozorovat, jak obligatorní vzdělávání mění vnitřní motivaci dětí a jaký socioekonomický vliv má na jejich okolí. To, čemu se v naší kultuře říká „vzdělávání, sociální práce“, jsem poznala jako objekt péče i z pozice tzv. „profesně pomáhajícího“. Obé ve mně zanechalo touhu po svobodě tím větší, čím delší setrvání v sociálních experimentech s názvy „dětství“, „vzdělávání“ a „profesionalizace solidarity“ = sociální práce, si dovedu představit. Tzv. „dětství“ – jak je definováno dnešním paradigmatem adultismu – naštěstí skončilo. Můžu se dobrovolně rozhodovat o větší oblasti svého života. Spolupracuji s každým, kdo lidem = dětem poskytuje inovativní, individualizované služby podporující sebeřízení ve VŠECH oblastech lidského života, sebevlastnictví (vlastnictví těla a času), sebeterapii, sebeúčinnost, včetně sebeřízeného vzdělávání. Sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. Věřím, že naučit se mu dá jedině sebeřízením. Jsem stalker adultismu – vlastního především, hlásná trouba dobrovolnosti ve všech oblastech lidského života včetně sebeurčení – identity, způsobu učení, v práci, ve vztazích. Miluji utopie, radikální otevřenost, M & J a Svobodu učení. Jsem pokorný učedník principu neagrese NAP. Svůj čas investuji do práce na osvětě v oblasti komunikace bez násilí, sebeřízeného vzdělávání, pro Svobodu učení a přípravných prací na projektu centra sociálně vzdělávacích služeb pro děti. Pište mi, chcete-li se do projektu zapojit. Učím se všechny své životní postoje žít spolu s ostatními lidmi.

Komentáře jsou uzavřeny .