Spolupráce – SvobodaUčení.cz

Michaela Řeřichová

Jiří Košárek — Wed, 27 Feb 2019 22:28:12 +0000

Vyrůstala jsem jako tzv. znevýhodněné dítě. Pro mě, jak by se na první pohled mohlo zdát, tu měla být povinná školní docházka. Nepropadat sociálním sítem a vymanit se z vyloučení v rámci společného vzdělávání. Nestalo se. Naopak. Škola byla zcela výjimečné prostředí, jaké nemá ve světě obdoby. Ani v ní nebylo možné naplnění potřeb. To zasadilo další rány mé lásce ke světu znalostí i k lidem. Přála jsem si něco udělat pro „děti ulice“, jakým jsem bývala já a pracovat v nízkoprahových klubech. Podporuji děti, mladé lidi a jejich rodiny v sebeřízení, v učení, ve vztazích formou konzultací. Nejen na „Základně„. Pochybujete-li o sebeřízení svých dětí nejen ve vzdělávání. „Nepřerůstá nám přes hlavu? Uplatní se v životě? Stačí socializace, co máme?“ Cítíte-li se osamělí a bez podpory příbuzných, přátel či partnera v přístupu vůči dětem. Potřebujete-li se zorientovat ve vlastních motivacích, potřebách. Napište mi email nebo zavolejte na +420731513830. Můžeme se potkat také online.

Všem se zájmem o sebeřízení jsme otevřeli naši „Základnu“ centrum sebeřízeného vzdělávání a worldschooling hub pro domškoláky, unschoolery, worldschoolery. Místo proživot, tvoření a setkávání v Kamenici nedaleko Prahy.

Učím se nejlépe příběhy. Proto beseduji, píšu blog a s životním partnerem, spoluzakladatelem Aliance a zakladatelem iniciativy Svoboda učení Jiřím Košárkem točíme videa pro YouTube kanál Důvěřujeme dětem. Pořádáme setkání, včetně online setkání a pobytové akce. Tady je k dispozici můj návrh konceptu inkluzivních sociálně vzdělávacích center. Ráda bych, aby vnizkala „dobrodružná hřiště“, inspirovaná Adventure Playgrounds ve světě.

Original article: Michaela Řeřichová

Gabriela Ježková

Zdeňka Šíp Staňková — Sun, 27 Aug 2017 09:00:42 +0000

Narodila jsem se v Brně, kde jsem šla poprvé do školky a školy, dále na gymnázium a PdF MU. Ve školce jsem chtěla být paní prodavačkou, doma jsem si kupila všelijaké krabičky, vyráběla bankovky, ťukala do pokladny a „obsluhovala“ celou rodinu. Pak přišel můj velký den – šla jsem poprvé do školy. Přesně si pamatuji, co jsem měla na sobě a jak to tam vonělo. Opravdu moc se mi tam líbilo a ten den jsem si řekla, že budu paní učitelkou. Moje představy o tom, co a na jakém stupni bych ráda učila, se postupně vyvíjely, až jsem se dopracovala k tomu, že chci s dětmi prostě být. Celou svou školní docházku a studia jsem si dělala zápisky o tom, co bych ve škole chtěla jinak. Od prvního ročníku na gymnáziu jsem jezdila doučovat děti a častokrát mi bylo moc smutno z dusné atmosféry v rodinách a neštěstí, které bylo cítit, kdykoli se o škole začalo mluvit. Ve třetím ročníku jsem napsala studentskou práci o alternativních školách, díky které jsem se dostala na velmi zajímavá místa, a v ročníku posledním absolvovala kurz pečovatelství o děti ve věku 3-15 let. Po gymnáziu jsem nastoupila na svůj vysněný obor na „pajdáku“ a vymetala všechny možné praxe, abych se dostala do škol. Stále jsem měla pocit, že mi škola nedává, co potřebuji, a tak jsem navštěvovala nejrůznější kurzy (jako třeba Respektovat a být respektován). Poslední ročník jsem dokončovala již jako „paní učitelka“ na jedné brněnské základní škole. Abych nevypadla ze cviku, hned po státnicích jsem navázala v rámci celoživotního vzdělávání na rozšiřující studium speciální pedagogiky, které jsem po třech letech úspěšně ukončila závěrečnou zkouškou z etopedie, psychopedie, specifických poruch učení a integrativní speciální pedagogiky. Stále jsem učila, doučovala, vedla kroužky, tábory, spolupracovala se vzdělávacími organizacemi, až jsem jednoho dne založila svou vlastní neziskovku. V té době jsem v rozmezí necelých dvou let dostala ty dva nejkrásnější dárečky, které žena může od života získat. Narodil se nám Víteček a Amálka a já začala přemýšlet, kam je jednou dám do školy. Přemýšlela jsem a přemýšlela a přemýšlela a… Ale v podstatě se mi žádná varianta nejevila jako ideální, a tak se mi postupně začal vracet můj velký sen z dětství o tom, že si jednou založím „vlastní“ školu. Pustila jsem se tedy do práce a školu založila. Jmenuje se Ježek bez klece.

Original article: Gabriela Ježková

Petra Pokorná Žádníková

Jiří Košárek — Thu, 29 Aug 2019 15:06:19 +0000

Jsem vystudovaná učitelka. S oblibou ale říkám, že jsem musela většinu toho, co jsem se naučila o dětech na hodinách psychologie a o způsobu, jakým se učí, zapomenout. Po ukončení studia jsem pracovala několik let jako učitelka na základní umělecké škole. Šla jsem do toho s obrovským nadšením, ale časem jsem přišla na to, že mnoho mých představ se ani v nejmenším neshoduje s realitou. Když jsem se pokoušela některé věci dělat ve škole po svém, setkávala jsem se často s blahosklonnými úsměvy („to tě časem přejde, holka“) nebo s čirým nepochopením. S narozením dětí jsem si postupně začala uvědomovat, že jsou i jiné cesty než klasické školství a klasická výchova. Ta moje vedla přes Montessori, Respektovat a být respektován, Naomi Aldort až po Johna Holta, Petera Graye a unschooling. Až tady vše zapadlo tam, kam má a já se konečně cítím dobře v tom, co dělám. Důvěra v děti a jejich touhu učit se a stát se součástí společnosti, důvěra v přirozený chod věcí a načasování v ten správný moment, důvěra ve schopnost sebeřízení každého jedince – to jsou věci, které mi dávají smysl a kterým věřím. Mám tři syny, jsem velkým zastáncem sebeřízeného vzdělávání, jsem spoluzakladatelkou Liberecké Sudbury školy a moc ráda se věnuji psaní, zejména na téma sebeřízeného vzdělávání.

Original article: Petra Pokorná Žádníková

Olionka Petráčková

Zdeňka Šíp Staňková — Tue, 05 Sep 2017 07:07:58 +0000

Téměř vše, čemu jsem se v životě ráda věnovala a v čem bych si přála pokračovat profesně i nadále, jsem se učila sama mimo školu nebo u soukromých učitelů cizích jazyků (anglický, německý, italský a ruský). Jejich uplatnění v komerční sféře jsem studovala také na univerzitě. Přemnoho drahocenného času a energie, jež jsem mohla vložit do pro mne osobně smysluplnějších činností, jsem ztratila učením na nikdy nekončící kontrolní páky v podobě testů a zkoušení, které přes svou úpornou snahu a četnost stejně nikdy nezaručí, že látka v nich obsažená žákovi zůstane v paměti. Mnohdy děti okrádají také o radost z učení a hraní, pro něž jsou od přírody stvořeny. Až s vlastními dětmi jsem měla šanci na vlastní oči vidět a zažít, jak vypadá čistá, manipulacemi neposkvrněná autentická láska k učení a potěšení z něj. Kdybych již od raného dětství mohla zcela rozhodovat o svém čase a studiu, využila bych čas efektivněji. S náplní školních osnov bych došla ke shodě jen málokdy, a když, tak ve zcela jiném období než které je určeno nesmyslně pro všechny děti daného ročníku předem a stejně. Zato bych si potřebné informace mnohem lépe a snáze zapamatovala a averze vůči danému předmětu by se eliminovala. Věnovala bych se naplno hře na klavír a dalším zájmům. Například od 12 let jsem se ve volných chvílích zaobírala programováním webových stránek. Mezi mé poslední práce patří vytvoření stránek pro autorku mé oblíbené a velmi inspirující knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi – Naomi Aldort. V současnosti pracuji na překladu knihy a článků o sebeřízeném vzdělávání a kontaktním rodičovství.

Original article: Olionka Petráčková

Táta parťák

Táta Parťák — Mon, 02 Jul 2018 17:46:44 +0000

Po narození dětí jsem si všiml, že se svojí snahou děti vychovávat dostávám s dětmi do konfliktů, které nedokáži řešit jinak, než z pozice moci. Zpočátku jsem žil v přesvědčení, že problém je v dětech, a měly by se ukáznit a podřídit mé rodičovské autoritě – stejně jako jsem to měl v dětství já. Pak jsem ale zjistil, že ten problém nejsou děti, ale je jím právě tohle moje očekávání směrem k dětem, založené na opakování mocenských rodičovských vzorců z mého dětství, které jsem nevědomky přijal jako vzor.
Od té doby se střídavými úspěchy a neúspěchy hledám způsoby

– jak se těchto vzorců zbavovat a nepředávat je dál
– jak být s dětmi v harmonii bez potřeby je ovládat a kontrolovat za současného udržení vlastních hranic
– jak s dětmi nalézat společné hranice a dosahovat společných řešení bez poražených

O těchto našich pokusech a hledání respektu k dětem píši blog s možná trošku nafoukaným názvem Táta Parťák 🙂 Inspirací je mi kniha Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort a kniha Výchova bez poražených od Thomase Gordona.
S dozráním syna do školního věku celá tato moje snaha získává další rozměr – jak zajistit dětem možnost se vzdělávat v respektujícím prostředí bez nucení a vnějších tlaků, což přirozeně naráží na hranice našeho vzdělávacího systému. V tomto směru je mi velkou inspirací Peter Gray se svojí knihou Svoboda Učení, a snaha české stejnojmenné iniciativy, která myšlenky Petera Graye o sebeřízeném vzdělávání uvádí v našem prostředí k životu, a seznamuje s nimi širokou veřejnost. Jsem moc rád, že mohu být součástí této iniciativy.
Jsem přesvědčen, že jednoho dne se podíváme zpět, a současně převažující systém autoritářské výchovy a centrálně řízeného státem regulovaného vzdělávání nám bude připadat podobně nesmyslný, jako nám nyní připadá zpětně třeba nevolnictví nebo rasová segregace. Než se tak stane, budu o tom dál psát a otevírat diskuzi.

Original article: Táta parťák