Astra Taylor o životě na základě unschoolingu (české titulky)

Režisérka Astra Taylor popisuje svůj život bez školní výuky. Tato vynikající přednáška shrnuje vše, o čem unschooling je, jaká jsou jeho pozitiva ale i výzvy.

Zdravím všechny, děkuji moc, že jste dnes přišli. Jen bych chtěla poděkovat Walker Centru za podporu Examined Life, bylo mi potěšením sem přijet a promítat můj film na Women With Vision Film Festival a chtěla bych poděkovat Ashley za to, že mě znovu pozvala, abych mohla mluvit o unschoolingu. Toto je prezentace, kterou jsem nikdy nedělala, je to něco, co jsem nikdy nedělala, ale je to téma, které je velmi blízké mému srdci, a je to středem všeho, čeho jsem dosáhla, kreativně, z hlediska filmové tvorby, takže je mi potěšením, že o tom s vámi mohu mluvit. Ráda bych to zvládla z hlavy, ale je toho tolik, co chci říct, proto jsem napsala tuto řeč, ale doufám, že bude diskuze, dialog a nějaká improvizace potom, co toto dokončím.

Na začátku 70. let, přesně v roce 1972, když bylo mé matce kolem 12ti let, nastoupila do Carcross Community School, což byla alternativní internátní škola úplně na severu Yukonského teritoria, úplně na severu, kam až můžete jít, a strávila tam několik zásadních let. Velká část osnov, pokud se tomu tak dá říkat, se zaměřovala na základní schopnosti přežití, stavění chatek, řemesla a lov divokých karibu. I přes vzdálenou polohu a téměř úplnou izolaci byla Carcross součástí radikálního vzdělávacího hnutí, které se v té době šířilo po Severní Americe. Ze stovek dalších volných škol, které vznikaly napříč kontinentem, Carcross bylo místem, které zdůrazňovalo bezprostřední zkušenost bez autorit. Byla řízena demokratickým systémem, ve kterém jsou si studenti a učitelé rovni, někteří spolu dokonce chodili. Primárním cílem této školy bylo inspirovat studenty, aby se podíleli na řízení svých vlastních životů. Výuka nebyla příliš důležitá, byli vyučováni spíše neformálně, takže někdy učitel matematiky vyřešil známkování tím, že hodil šipku na terč a to bylo všechno. Historky mé matky odtamtud jsou takové… řekla by, že pro ně má slabost. A zdůrazňují zejména dvě věci; buď nekonečná setkání, která byla vyžadována, aby mohl demokratický proces fungovat, strávili hodiny a hodiny na těchto setkáních, nebo nechutné stahování obrovských čerstvě zabitých karibu z kůže. I tak na ni vzdělávací charakter Carcrossu zanechal báječnou stopu. A představil mé matce teorie a praxi radikální pedagogiky, směr, který byl zdá se zapomenut do doby, kdy jsem já a moji sourozenci dosáhli školního věku v 80. letech. Moje matka nakonec opustila Yukonské teritorium a potkala mého otce, který byl podroben velice přísnému základnímu vzdělání na Bermudách. Odtud se jeho rodina přestěhovala do Kanady a ve srovnání s ostatními studenty byl akademicky velice napřed, ve skutečnosti se stal oficiálním matematikem Kanady. A byl v úžasných novinových článcích s jeho malou košilí a brýlemi. Nastoupil na univerzitu ve 14ti letech a vysokoškolákem zůstal více než deset let následováním svých dvou vášní – hraní na kytaru a chemie.

Nakonec jsem se narodila já, na což existuje důkaz. A přestěhovali jsme se do Států, nejprve do Arizony a poté do Athén v Georgii, což je místo, které opravdu považuji za domov. Můj otec získat doktorát z farmaceutické chemie, zajímal se o psychofarmakologii a stal se profesorem. Moje matka pokračovala jako malíř a umělec a z nejrůznějších důvodů se rozhodli nás neposlat do školy. Myslím, že nejdůležitějším faktem bylo to, že škola odmítla normálně přijmout moji mladší setru Senoru, kvůli jejímu fyzickému postižení, možná si pamatujete Senoru pokud jste viděli Examined Life, je to ta žena na vozíčku jdoucí s Judith Butler. Ale myslím, že pravým důvodem, proč nebyla školní docházka v naší domácnosti za danou, bylo proto, že ani jeden z mých rodičů nebyl podroben klasické vzdělávací zkušenosti procházení od školky přes základní a střední školu až na univerzitu lineárním způsobem. Neobyčejná výchova mé matky a vědátorství mého otce nás udržely doma. Takže na rozdíl od zbytku našich vrstevníků, moji sourozenci a já jsme spali dlouho, nikdy jsme nevěděli, jaký je den v týdnu, nikdy jsme nebyli testováni, nikdy jsme nebyli známkováni, nikdy jsme si nemuseli zapamatovat data, fakta nebo údaje, takže jsme se nazývali unschoolery.

V 60. a na začátku 70. let, když moje matka stahovala z kůže karibu, knihy o radikálním vzdělávání vycházely jak na běžícím pásu. První a nejznámější byla kniha A.S.Niella Summerhill: radikální přístup k dětské výchově. Popis správy neautoritářské internátní školy v Anglii, která stále existuje. Chtěla bych se jen zastavit nad faktem, že této knihy se prodalo 3 milióny kopií mezi lety 1960 a 1973, což je neskutečné číslo, které vám napoví jak mainstreamové tyto diskuze byly. Byly zde knihy jako Compulsory Mis-education Paula Goodmana v 1964, Death at an Early Age and Free Schools Johnatana Kozola v 1967 a 72, Proč děti neprospívají a Jak se děti učí od Johna Holta vydané v roce 1964 a 67, Freedom to Learn Carla Rogerse v 69. Toto jsou jen ty nejvýznamnější. Vycházely knihy jako Škola je mrtvá a Vzdělávání je extáze, které se nestaly klasikou žánru, ale opravdu se mi libí jejich názvy. V této době byl časopis Vyrůstání bez škol, který vycházel až do 90. let, doručován do schránky v hnědé papírové tašce, jako kdyby jeho stránky byly plné něčeho tak kontroverzního a možná tak zavrženíhodného jako je pornografie. Takže téměř před 40ti lety, na vlnách politických a kulturních změn, které se odehrávaly v 60. letech, mnohým se zdálo, že vzdělávání je blízko velkého průlomu. Nejprve zde byly svobodné školy, které byly součástí hnutí za občanská práva. Poté zde byly tzv. volné školy, zakládané po celé zemi se zaměřením na dětmi řízené učení. Byly jich zde stovky, možná tisíce, neexistuje přesné číslo. Nakonec zde byly široce rozšířené nepokoje na univerzitách, hnutí proti Vietnamské válce, samozřejmě, a masivní stávky studentů, které otřásly celou zemí. Stávky studentů byly opravdu vážné, milióny studentů odmítlo chodit na přednášky a zavřelo jejich školy. A to bylo doprovázeno zakládáním otevřených univerzit, kde idealističtí studenti a členové fakult začali osvobozovat vzdělávání od tyranie akreditací. Dnes je obtížné si představit, že tyto kulturní výzvy prosakovaly do hlavního proudu, až ke znepokojení vládních úředníků, kteří nakonec provedli účinný protiútok, o kterém více uslyšíme za chvíli. Za poslední čtyři dekády, samovzdělávání, volné školy a otevřené univerzity se vytratily do pozadí naší kolektivní paměti, odsunuty do koše neúspěšných utopických experimentů. Dnes například vyhlídka knihy jako je Summerhill, která popisuje sympatický obraz dětí, které prostě odmítají dělat to, co jim dospělí řeknou, dosahující miliónového publika, se mi zdá absurdní. Nemyslím, že by se to stalo. A místo těchto vyzývavých debat, místo knih, které hluboce zpochybňují podstatu školní docházky, knihy, které se ptají, proč je škola opravdu nutná, dostáváme jen tyto moučné, dobře míněné kritiky jako: Under Pressure, Rescuing Our Children From the Culture of Hyper-parenting nebo The Homework Myth: Why Our Kids Get Too Much of a Bad Thing. Dobře míněné studie osvětlující mnohé pasti, které rodiče úmyslně nastražují dětem. Tyto a mnoho dalších nedávných knih a článků správně kritizují současný důraz na testování a sledování, naší posedlost obohacování dětí, jako kdyby byly nějaké pytle mouky a naší nezlomnou posedlost vystoupat na vrchol meritokracie, bez ohledu na to, jak je to od začátku zmanipulované a nesmyslné. Ale nakonec nepřinášejí žádné nápadité návrhy jiných způsobů života a učení. Místo toho radí rodičům, aby zůstali na známé cestě standardizované školní docházky, tak jen jděte trochu pomaleji. Doučování po škole je v pořádku, jen to trochu zmírněte, přípravné kurzy na přijímací zkoušky jsou v pohodě, jen to nepřehánějte. Protože nechcete, aby vaše děti zůstaly pozadu.

Naproti tomu v 60. a 70. letech, lidé diskutovali o možnosti nalezení úplně jiné cesty. Byla zde veřejná debata o vzdělávacích možnostech zaměřených na posílení každého člověka, aby našel svou vlastní intelektuální a kreativní cestu světem. Stojí určitě za to se zamyslet nad tím, kam všechny tyto myšlenky, vizionářské návrhy radikálních pedagogů minulosti, zmizely? Co se stalo za posledních 40 let, že byl jejich odkaz téměř vymazán, a že byla zmenšena vzdělávací představivost, kterou se mnoho lidí snažilo otevřít? Tutu otázku zodpovím brzy.

Řekněme, že v Athénách v Georgii nebylo mnoho unschoolerů v 80. a na začátku 90. let. Byli zde spíše doma vyučovaní křesťanští fundamentalisté, kterých bylo spoustu. Jednou jsme byli ve skupině domácích školáků a rodiče organizovali děti na náboženskou hru Red Rover a v podstatě už jsme tam nikdy nešli a myslím, že jsme jim opravdu nechyběli, očividně nás neměli rádi. Na rozdíl od těchto rodin, naše rodiče se nesnažili omezovat naše vystavení vnějšímu světu. Nesnažili se nás chránit před potenciálně zkaženými názory. Místo toho, svět byl naší třídou, to jsme vždycky říkali. A alespoň teoreticky, nic nebylo z dosahu. Byli jsme odlišní od domácích školáků v dalších důležitých věcech, nevytvářeli jsme školu doma, neměli jsme učebnice, školní hodiny, rozvrhy, uzávěrky, testy, osnovy, místo toho nás naši rodiče povzbuzovali zdůrazňovat naše schopnosti a kultivovat naše unikátní, většinou svérázné zájmy naším vlastním tempem. Fascinují tě primáti? Horniny? Baseballové kartičky? Cokoliv tě zajímá, jdi do toho.

Důvěřovali naší zvídavosti, což je naše nejzákladnější lidská schopnost, a je to to, o čem je celá tato debata o povinném vzdělávání. Důvěřujeme lidské schopnosti být zvídavý? Důvěřujeme jim, že se dokáží starat sami o sebe? Důvěřujeme lidem, aby byli všeteční, aby následovali své vnitřní touhy, aby zkoumali, aby hledali vědomosti, nebo věříme tomu, že lidé potřebují vést? Potkali jsme někdy někoho, kdo se nezajímá o nic? Pochopitelně někdy jsou zájmy lidí nezajímavé pro vás. To se stává. Ale lidé se vždy o něco zajímají. Potkali jste někdy někoho, kdo není schopen se učit? Pomyslete na děti. Obecně řečeno, protože existují výjimky, musejí být děti vyučovány mluvit nebo chodit? Přece nechodíme s dětmi do kurzů mluvení a chození. Místo toho rodiče usnadňují dětské učení tím, že na ně mluví, že je drží za ruce, že je povzbuzují. John Holt, který poprvé použil termín unschooling na začátku 70. let, to řekl následovně: „Lidé jsou učící zvířata, učíme se rádi, jsme v tom dobří, nepotřebujeme, aby nám někdo ukazoval, jak to dělat, nebo nás k tomu nutil. Co tyto procesy zabíjí, jsou lidé, kteří do toho zasahují, kteří to chtějí regulovat a kontrolovat.“ Je to velice romantická myšlenka, že? Myšlenka, která jde až k Russouovi, která se projevila v moderním školském hnutí, které vznikalo v Evropě a v USA na konci 19. a na začátku 20. století, což je hnutí, které by měl každý prozkoumat. Opravdu inspirovalo Emmu Goldman a mnoho lidí jako je ona. Je to impuls, který se např. objevuje v humanistické filozofii Johna Deweho. Je to myšlenka o tom, že lidé jsou svojí podstatou dobří a tím, že odstraníme autoritářské společenské zábrany, tato dobrota může vzkvétat.

A tak v našem domě byly společenské zábrany odstraněny co možná nejvíce. Naše zvídavost a kreativita nebyly regulovány ani kontrolovány, ačkoli nemám pochyb, že byly ovlivněny a ulehčeny, což myslím jsou různé věci. Jako nejstarší ze čtyř sourozenců jsem často zapojovala moje sestry a mého bratra do velkolepých projektů, přemlouvala je do natáčení domácích filmů, nebo bizarních loutkových představení. Když jsme nepřipravovali nějaké bizarní představení, strávili jsme mnohá odpoledne zkoumáním potoka a lesů za barákem, plánováním zahrad, které vzkvétaly nebo … … … … Někdy jsme četli knihy, vytvářeli jsme hudbu, kreslili jsme, malovali jsme, jiné dny jsme se hádali mezi sebou a bojovali o počítač. Nekonečná odpoledne jsme strávili díváním na opakování Simpsonů, i když jsme znali každé slovo nazpaměť. A když jsme nebyli tak inspirovaní, což bylo poměrně často, nedělali jsme nic, bylo nám dovoleno prostě nedělat nic. Pro moji rodinu unschooling fungoval, všichni jsme gramotní, všichni umíme vyrovnat šekovou knížku, a všichni jsme měli možnost získat „vyšší“ vzdělání. Posledních šest let pracuji jako filmový tvůrce a spisovatel se zájmem o filozofii a nemám titul z kreativního psaní, filmové tvorby ani filozofie. Kromě toho, že byla v mém posledním dokumentu, mojí sestře Senoře je nyní 27 a má umělecký titul z kalifornské univerzity Berkeley, kde v současnosti vyučuje kurz o právech zvířat a o problematice postižení. Podruhé bude mít výstavu obrazů ve Smithsonian Institutu. Našemu bratru Alexovi je 25 a stejně jako já se zajímá o filozofii, ale také je to velký počítačový maniak. Živí se prodáváním drahých mikroskopů a součástek na kola na eBay. Taře, nejmladší z nás, je 17, opustila domov, když jí bylo 14, s požehnáním našich rodičů, kteří se s ní přestěhovali do města v Severní Karolíně, kde nebyla šťastná, tak nyní žije s mým bratrem a když nepracuje v Družstvu pro zdravou výživu, dělá různá řemesla, na začátku roku získala ekvivalent maturity z místa zvaného Planora, které v podstatě překládá zkušenosti unschoolerů do kreditů, takže pokud chcete, můžete jít na univerzitu. Nejsem si jistá, jestli to udělá, ale možná ano.

Pokud se zdá, že jsme výjimka z nějakého pravidla, tak to nejsme, my jsme pravidlo. Dokonce i hlavní proud byl donucen uznat úspěch progresivní domácí výuky a i jejích konzervativních protějšků. Děti vyučované doma píší lépe standardizované testy, většinou se báječně chováme, dobře vycházíme s ostatními, zejména s dospělými, protože jsme nebyli indoktrinováni věkovou diskriminací, která je základem povinné školní docházky. Prestižní univerzity z Ivy League vyhledávají děti vyučované doma, dokonce i ty, které se samy učily během klíčových středoškolských let. Takže např. Stanford má speciální část své webové stránky věnovanou náboru homeschoolerů. Před několika lety v absolventském časopise Brownovy univerzity označil děkan homeschoolery za „epidemii“ studentů Brownu, řídí sami sebe, riskují, neustupují. Časopis Harper potvrdil jeho poznatky, když informoval o tom, že jeden ze tří Američanů si myslí, že politika a vláda jsou příliš složité na pochopení. V protikladu šance, že Američan, který byl vyučován doma, by souhlasil s tímto výrokem, jsou jen jeden z 25. Takže to je velký rozdíl.

Potenciál samovzdělávání byl potvrzen znovu a znovu. Pomyslete na zástup osobností, které nikdy nechodili do školy: Thomas Jefferson, Abraham Lincoln, Benjamin Franklin, Thomas Edison, Franklin D. Roosevelt. Toto by mělo stačit k přesvědčení i těch nejkonzervativnějších skeptiků o síle samovzdělávání, a pokud vám přijdou tyto historické postavy příliš vzdálené, pomyslete na vašeho oblíbeného umělce, hudebníka, spisovatele, vynálezce a najděte si, kolik z nich nedokončilo střední školu nebo se vyučovalo samo. Nebo pomyslete na všechny lidi, které znáte, kteří si budují překvapivou kariéru, na kterou nejsou vyškoleni, nebo kteří praktikují nějaký koníček nebo řemeslo po práci nebo o víkendech. Unschooling neboli učení je všude, otázkou je, proč je školní docházka zaměřena na izolování zážitku z učení místo toho aby ho uvolnila. Protože není to to, co škola dělá? 55 minut děláte matematiku a poté biologii nebo cokoliv jiného a zrovna když jste do něčeho ponořeni, přijde zvonění a je čas přesunout se na něco jiného. Předměty jsou od sebe odděleny, jako kdyby se mohly vzájemně nakazit, angličtina se nemůže dotknout historie, jinak by se stalo něco hrozného. Vím, že to je pravda, protože během let jsem zkusila školu, v různý okamžik z různých důvodů, já a moji sourozenci jsme všichni zkusili školu. Zajímalo nás, jak ostatních 99% žije. Já jsem například zkusila čtvrtou třídu, kde banální emoce spojené s nezralostí: chamtivost, závist, strach, konformnost, převažovaly nad podnětnými a žádoucími rysy dětství: zvídavost, představivost, hravost. Trápili mě kvůli běžným malicherným věcem, což jsem si jistá, že mnoho z nás zažilo, za to, že nemám tenisky Keds, že nepoužívám deodorant. Bylo mi 8, opravdu jsem ho potřebovala? Senora se stále chvěje při vzpomínce na traumatický den strávený jízdou autobusem do speciální školy. Alex šel do šesté třídy, kde ho dva kluci zmlátili za to, že je nazval Homo sapiens. Tyto zážitky posílily naše vnímání toho, že můžeme být doma, jako privilegium. Byli jsme ušetřeni provokování, a kdo by nás neprovokoval. Já měla křivé zuby a byla jsem knihomol, moje sestra je na vozíčku a můj bratr vypadal jako holka. Byli jsme snadnými terči. Víte, říkali jsme dětem, které chodily do školy, „školní děti.“ Divili jsme se, proč jsou tak zlé, proč jsou tak agresivní, proč nás nenávidí? Takže jsme věděli, že jsme byli ušetřeni tohoto trápení a že jsme byli ušetřeni nesmyslného spotřebního tlaku. Nechtěla jsem tenisky Keds, jen jsem chtěla, aby si ze mě nedělaly legraci. A také jsme byli ušetřeni nespočetných hodin, let absolutně zbytečné a urážející nudy. Nuda je tím hlavním, to je to, čeho jsme byli zbaveni. Děti se ve škole aklimatizují na nudu, aby v dospělosti mohly pracovat dlouhé hodiny v zaměstnáních, které by popsaly jako jednotvárné, mysl otupující, duši ničící, jinými slovy nudné. Ale škola také vštěpuje dětem nudu jako přístup, zvyk, způsob žití, nuda je více než výsledek špatných osnov nebo špatného vyučování, je to ve skutečnosti étos, který trvá i v dospělém životě. Školní práce například se má dělat svědomitě nebo vůbec, ale nikdy nemá být vychutnána nebo užívána. A vždycky jsem zaražena, když se mě lidé ptají, což dělají často, „Nenudila ses doma?“ Myslím, že tito lidé se zbláznili. Copak si nepamatují, jaké to bylo ve škole? Školy jsou továrnami závisti, nepokoje, letargie, monotónnosti. Jen pomyslete na všechno to kousání tužek, bezmyšlenkovité kreslení, zírání do blba, zoufalé posílání papírků, snahu vypadat zaneprázdněně, když se vám chce zrovna spát. Zamyslete se nad tím, jaká byla škola doopravdy, a ne nějaká zidealizovaná představa nebo pár vybraných zážitků z dlouhých 13ti let. A pravděpodobně si vzpomenete, že jste se šíleně nudili. Takže, nudili jsme se doma? Ne. Moje máma říkala, Když jsi znuděná, jsi nudná. Fráze, která mi stále rezonuje v uších. Tato fráze odhaluje to, co je možná podstatou samovzdělávání, silný příkaz v srdci unschoolingu, jeho převrácená psychologie, pokud chcete. Nemusíte se učit, protože jinak byste se dostali do potíží, nebo protože byste nenapsali test, nebo protože vám učitel vyhrožuje, že? Musíte se učit, protože chcete, protože ve vás je něco, co se chce natáhnout a dotknout se světa a chce s ním komunikovat. Pomyslete na všechen ten čas, který je většina dětí nucena promrhat nudou ve škole. Jasně, hašteřili jsme se, pekli jsme koláče, jezdili jsme na kole v kruzích, ale také jsme se mohli hluboce zaměřit na věci, které nás opravdu zajímali.

Takže vás na chvíli ušetřím a ukážu vám obrázky. Tohle je loutkové představení, které jsem zmiňovala. Nemám příliš mnoho zdigitalizovaných fotografií, díky bohu. A jenom abych vám ukázala… Můj bratr vypadá jako holka. Toto je rodinné malování. Mojí vášní byla práva zvířat a životní prostředí, protože jsem to považovala za propojené. A možná důvod, proč jsem to cítila tak silně, bylo, protože moje setra je postižená kvůli toxickému odpadu vojenského průmyslu, který byl v podzemních vodách v Tusanu, kde se narodila. Takže myšlenka toxicity a znečištění životního prostředí byla velmi zřetelná. Ale jako dítě jsem o tom takhle nikdy nepřemýšlela, jen jsem si myslela, že to byla věc, o kterou bych se měla zajímat. Když mi bylo 11 nebo 12, v roce 1992 jsem vytvořila tento časopis a brala jsem to naprosto vážně. Ty názvy jsou legrační, podívejte se na obsah. Testování na zvířatech smrdí. Lidé jsou tak zlí. Způsoby recyklace odpadu. Tady je další vydání. Dopisy. Můžete zachránit horské gorily. Zamyšlení o válce od Erina Williamse, věk 10 let, to byl náš kamarád, o Jane Adams. Toto byl profil Alberta Schweizera od mojí sestry Sunny. Bylo jí kolem 10ti a tohle je její kresba. Sunny se oddala malování s takovou tou intenzitou a soustředěním, kterou v běžném světě nezískáte, dokud nejste absolventem vysoké školy, pokud máte dostatek štěstí, abyste se stali absolventem. Začala malovat, když si uvědomila, že umí malovat, což bylo někdy ve 12ti letech. Malovala každý den… a poté se přesunula na jiné směry malování. Toto jsou velmi raná díla, možná když jí bylo 15 nebo 16, dělala tyto romantické kresby žen se zvířaty. To jsem já. Jak můžete vidět, je to ze života. Tohle je později, když jí bylo 19 nebo 20. Toto je hudebník Vic Chesnutt, což je úžasně talentovaný muž. Tyto jsou velké, kolem 240 x 150 cm. Toto je naše poslední dílo, obrovský obraz s kuřaty. A tohle je malá setra, Tara Taylor, které je nyní 17, a opravdu se zajímá o řemesla, tohle je jedna z jejích výstav. Můj bratr nedostane žádné obrázky. Ale jako my, např. jeho zájem o počítačové hry bral opravdu vážně. Sám se naučil animovat a programovat, 3D modelování a design před tím než nastoupil do internetové firmy v New Yorku, když mu bylo 16. Ale toto mu pomohlo uvědomit si, že to nechce dělat profesionálně. Ve skutečnosti nechtěl být počítačovým programátorem. A kdyby byl na ortodoxní cestě, uvědomil by si to až když už by měl titul, že takhle opravdu nechce být zaměstnán, chtěl to dělat jako koníček, ale nechtěl se tím živit.

Účelem toho všeho je to, že jsme měli unschooling rádi, měli jsme svobodu být sami sebou, ale jako nejstarší dítě v mojí malé komunitě, jsem se obávala o svoji budoucnost. Neměla jsem žádné vzory a byli jsme izolováni v před internetové bublině. Co se stane z dospělých unschoolerů? Neměla jsem tušení. V té době jsem si myslela, že chci být fyzikem nebo nějakým vědcem, a i kdyby se mi podařilo naučit se tvrdou vědu, byla jsem si téměř jista, že by to nemělo příliš velký význam ve vnějším světě. Takže jít do veřejné školy byla moje jediná možnost. Ve 13ti letech jsem nastoupila do 9. třídy a pravdou je, že jsem byla šokovaná, až zklamaná tím, jak rychle jsem se začala identifikovat s mými školními vrstevníky, cítila jsem se stejně roztrpčeně a uvězněně jako se museli cítit oni. Každý den jsem si musela připomínat, že tam jsem ve skutečnosti dobrovolně. Moji rodiče v ostrém protikladu k ostatním lidem by mě přivítali doma s otevřenou náručí, kdybych se postavila uprostřed monotónní hodiny a prostě bych se vyřítila ven. Mohla jsem vypochodovat kolem těch policistů a oni by mě přivítali s otevřenou náručí. „Jo, škola je opruz, je to jako vězení, pojď domů.“ Byli by rádi, ale i přesto, že jsem měla jejich podporu, což je mnohem více než má většina lidí, chyběla mi větší sociální podpora, abych udělala takový odvážný krok. Společnost mi řekla, že pokud nepůjdu na vysokou školu, budu v dospělosti pozadu. I kdybych byla vzdělaná, nebyla bych akreditovaná, což se upřímně zdálo jako mnohem horší osud. Bylo lepší být hloupý s titulem. Když jsem poprvé přišla zpátky do školy, předpokládala jsem, že ostatní žáci mi budou závidět moji dosavadní výchovu, ale k mému překvapení, většina z nich byla totálně otrávená. Říkali věci jako, „Nevěděl bych, co se sebou celý den dělat. Nechtěl bych svoji mámu za učitelku.“ Většina si nebyla schopna představit, že moje máma nebyla mojí učitelkou, a to je to, co na tom bylo tak skvělého, byli jsme svými vlastními učiteli. Ale byly tam některé děti, menšina, které to pochopily hned, a uvědomila jsem si, že se snažily vytvořit ve škole to, co jsme měli doma. Byly to děti, které propadaly ne kvůli ignoranci nebo lenosti, ale kvůli stupiditě celého systému. Byly to ty, které četly knihy jako Hlava 22 pod lavicí během hodin pravopisu. Ale já jsem četla méně. Za tři roky, co jsem chodila na střední školu, jsem přečetla méně knih než za jeden měsíc před mým nástupem. Četla jsem jen to, co bylo zadané v učebnicích, Things Fall Apart od Chinua Achebe, Uncle Tom´s Cabin a knihu od Nancy Reagan Astrologer na pokročilý kurz politické vědy. Takže to byl obrovský rozdíl oproti tomu, co jsem četla jako unschooler, kdy jste mě nemohli od knih odtrhnout. Pamatuji si, že jednou jsem byla tak ponořená do Daleké cesty za domovem, že jsem nereagovala na moji matku, až mi doslova vytrhla tu knihu z rukou a vyhodila ji z jedoucího auta. A oprávněně, protože jinak bych si jí vůbec nevšímala. Neustále jsem byla ponořena do svých knih. Takže jsem se z milovníka slov stala milovníkem standardizovaných testů. Za ty tři roky jsem psala tolik standardizovaných testů.

Veřejná střední škola byla sociologickým experimentem v existenčním přizpůsobení a rozšířená lekce v proceduře, rutině, konvenci. Nikdy před tím jsem nemusela žádat o povolení napít se vody, jít na záchod, nikdy jsem nemusela předstírat aktivitu a vypadat zaneprázdněná, i když jsem ve skutečnosti byla znuděná a nedělala jsem nic důležitého. Z akademického hlediska to byla pohoda, byla jsem roky napřed v matematice, vědě, angličtině a historii, byla jsem pozadu ve španělštině. Ale přiznávám, že jsem našla jisté potěšení v přesunu z nejasnosti unschoolingu, kde nejsou jasná měřítka úspěchu, k autoritativní struktuře školy, kde jsem věděla, že si vedu dobře zvláštní logikou systému. Denně jsem získávala uznání ne za moji genialitu, ale za moji svědomitost a jako všichni studenti jsem se začala vidět v odrazu známek, které jsem dostávala. Přiznávám, že můj sociální život se na střední škole zlepšil. Ve skutečnosti někde v publiku je moje první kamarádka, kterou jsem tam poznala. Měla jsem štěstí, že jsem přeskočila nepříjemné roky základní školy, a když jsem nastoupila na střední školu, už si ze mě nedělali legraci za to, že nemám tenisky Keds. Našla jsem přátele, které jsem chtěla, ale i hrstku oddaných učitelů, s kterými jsem stále ve styku, ale ne tu podporující intelektuální komunitu, po které jsem toužila. Byla jsem odhodlaná a přesvědčená o tom, že vysoká škola bude odlišná, protože to je to, co vám říkají. A tak když mi bylo 16, opustila jsem střední školu a zapsala se na univerzitu v Georgii. A následující rok jsem šla na Brownovu univerzitu na Road Island. Šla jsem na nejliberálnější školu z Ivy League, místo, o kterém mě všichni ujišťovali, že tam budu patřit. Svoji chybu jsem si uvědomila hned první den, kdy shromáždili všechny z prvního ročníku do posluchárny. „Jste nejchytřejší a nejschopnější ze své generace“, říkali nám. „Toto je nejlepší místo a jste tady proto, že jste nejlepší.“ Když jsem tam seděla, věděla jsem, že to, co říkají, nebyla pravda. A věděla jsem, že jsem udělala hroznou chybu. Věděla jsem, že jsme nebyli nejchytřejší ani nejlepší a měla jsem podezření, že jsme byli ve skutečnosti zbabělci, byli jsme ti, kteří drbou, kteří podlejzají, kteří hrají podle pravidel, kteří hledají uznání, že? Hnali jsme se za dobrými známkami, podřídili jsme se systému, dělali jsme zbytečné úkoly, budovali jsme si životopisy ve věku 16ti a 17ti let, psali jsme nesmyslné eseje a byli jsme příliš bezpáteřní na to, abychom udělali rozruch.

Takže jak semestr postupoval, cítila jsem se uvězněna v ghettu mých vrstevníků a ještě více izolovaná od vnějšího světa, než když jsem byla na střední škole. Jedno studené odpoledne jsem si stěžovala kamarádovi o mém pocitu neštěstí. To byl kamarád, který nebyl studentem na Brownu, kamarád, který byl vychován ve veřejném ubytování, kamarád, který neznal svého otce, měl matku ve vězení, kamarád, který nechodil na vysokou, i když je nyní technologickým vedoucím ve velké společnosti, je programátorem a píše knihy o programování. Takže byl unschoolerem z náklonnosti, ale také z nezbytnosti, protože vzdělávací možnosti, které jsem považovala za dané, mu nebyly dostupné. Zeptal se mě, proč vlastně chci získat titul z fyziky. Řekl: „Proč? Vždyť se o vědu nezajímáš, když nejsi ve škole.“ To se mnou otřáslo. Fyzika a matematika mě bavila, to ano, ale měl pravdu, nezabývala jsem se tím ve svém volném čase, když jsem nebyla ve škole. Bylo zde něco, co bych měla natolik ráda, že bych to následovala mimo tento rámec? Věděla jsem vůbec, kdo jsem nebo o čem ráda přemýšlím? Náš rozhovor mě donutil položit několik nepříjemných otázek. Jak někdo, kdo přijal étos unschoolingu měří úspěch? Proč jsem cítila potřebu jít na prestižní školu z Ivy League, abych excelovala podle standardů povinného vzdělávání, místo toho, abych našla svoji vlastní cestu? Čeho jsem se bála? Moji rodiče si mysleli, že Brown je vtip, nikdy se nezdáli být ohromeni mým přijetím na tuto elitní univerzitu a … O několik let později mi můj otec řekl, že je šťastný, že mě přešla ta hloupá věc s Ivy League. Když se dívám zpět, jako dítě jsem musela nějak absorbovat skepsi lidí, kteří za mnou občas přišli a velmi zjednodušeným způsobem se mě ptali, Umíš počítat do deseti? Umíš abecedu? Viděla jsem články ve Vyrůstání bez škol o homeschoolerech, kteří šli na Harvard, a asi jsem se rozhodla, že bych měla udělat to samé, abych všem těm cynikům ukázala. Ale je unschooling jen o tomhle? O nalezení zadních vrátek k tradičnímu akademickému vyznamenání. Je to jen o tom, hrát stupidní hru meritokracie? Znamená vůbec něco můj mizerný pobyt na Brownu nebo fakt, že jsem získala bakalářský titul, což jsem dosáhla další rok zpátky na Georgii a poté jsem se přihlásila na magisterský stupeň v 19ti letech? Na jedné straně tyto úspěchy ukazují, že jsem byla akademicky konkurenceschopná, i přes mou nevšední výchovu, což bylo pro některé uklidňující. Na druhé straně také odhalují moji vlastní soutěživost, která pravděpodobně vycházela z nejistoty, z faktu, že jsem potřebovala být uznána, že jsem potřebovala být přijata v sociálním světě, který jsem cítila, že by mě neviděl nebo nepřijal, pokud bych neměla patřičné insignie.

Během toho neuspokojivého roku na Brownu jsem si uvědomila, že unschooling je na celý život. Není to něco, co děláte jen, dokud vám je 18 nebo nezískáte ekvivalent středoškolského diplomu. Není to odrazový můstek ke kariéře nebo vysoké škole. Unschooling je étos, něco jako nuda, ale snad její opak. Uvědomila jsem si, že je mojí povinností převzít zpět vládu nad mým vzděláváním, dostat se do kontaktu s mojí zvídavou povahou, nastavit si své vlastní standardy pro mistrovství. Rozdíl mezi vzděláváním a akreditací je obrovský, což neznamená, že akreditaci někdy v tomto světě nepotřebujete, abyste získali práci, abyste se uživili, protože ji potřebujete. Jen bychom neměli zaměňovat jeden proces za druhý. A pokud se bavíme o základním středo- nebo vysokoškolském titulu, stojí za to se zeptat na otázku: Co akademické tituly vůbec znamenají? Jak já to vidím, jsou uděleny člověku, který umí hrát podle pravidel a může být ovládán.

V pronikavém článku publikovaném v roce 2004, John Taylor Gatto, který je ve skutečnosti bývalým učitelem roku ve státě New York, a který učil na veřejných středních školách 30 let, tvrdí, že již není potřeba demonstrovat potenciál samovzdělávání, ale že jeho úspěch musí být potlačen kvůli pravému účelu povinného vzdělávání. Kultivace bezmyšlenkovitého podvolení se a demonstrativní spotřeby, které definují naší kulturu a pohání ekonomiku. A tak hlavním cílem vzdělávacího systému podle Gatta není dodávat vědomosti nebo inspirovat lásku k nim, ale vycvičit mladé lidi, aby příliš nepřemýšleli, protože to z nich dělá dobré zaměstnance a spotřebitele. Pokud vám to zní příliš konspiračně, prosím znovu to zvažte. Přes jejich demokratická tvrzení, elity naší společnosti dlouho viděli povinnou školní docházku jako mechanismus k ovládnutí a ke kontrole potenciálně nepoddajných občanů. V roce 1909 Woodrow Wilson, tehdy ještě prezident Prinstonské univerzity, řekl Newyorské Asociaci školních učitelů následující: „Chceme jednu třídu lidí s liberálním vzděláním, a chceme další třídu lidí, mnohem větší třídu, z nutnosti, v každé společnosti, která se zřekne privilegia liberálního vzdělání a která bude vykonávat konkrétní náročné manuální činnosti.“ O půl století později byl Sidney P. Marland jmenován komisařem pro vzdělávání pod Richardem Nixonem a byl mu dán úkol zvýšit pracovní připravenost mezi studenty během recese 70. let. Pracovní příležitosti vysychaly. V roce 1974 Marland řekl: „Budoucí generace studentů v Americe dospějí v době, kdy možná společnost nebude potřebovat všechny jejich intelektuální schopnosti v pracovní síle.“ Jinými slovy, ekonomika nepotřebuje a ani nemá místo pro velké množství vyvinutých, sebevědomých, přemýšlejících občanů. A takoví občané stejně dělají jen problémy. Podle Iry Shore, v očích Marlonda a Nixona široké kritické myšlení v humanitních oborech, v kurzech pro ženy, pro menšiny, v mezioborových studiích představovaly politické problémy 60. let. Lidé jako Marlond a Nixon považovali humanitní obory, které podporovaly kritické myšlení a politické povědomí za vážnou hrozbu společenské stabilitě, ekonomické produktivitě a statu quo. Jako řešení podporovali odborné vzdělávání a přípravu na pracovní místa.

Moudrost prezentovaná autory jako A.S. Niells, John Holt, John Taylor Gatto a dalších je dostatečně jasná, že lidé potřebují méně školní výuky a ne více. Ale dnes je odpověď stále více. Potřebujeme více financí, více učitelů, více učebnic, více disciplíny, více vyučovacích hodin, více domácích úkolů, více testů, více standardů, více zodpovědnosti, více autority, více přípravy na podřadnou a nesmyslnou práci. Od 60. let se jak školní den, tak i akademický rok prodloužily výrazně. Množství domácích úkolů v první třídě se od roku 1981 zdvojnásobil. Tento nárůst znepokojil dokonce i New York Times. A jestli to nestačí, rodiče kupují malým dětem programy Einstein, najímají soukromé učitele a profesionály, aby trénovali děti pro přijímačky na vysokou školu. Školy se mezitím staly sklady držícími tisíce studentů, z nichž mnoho začíná den díváním na Channel 1 nebo na News Channel, nebo používají počítače s reklamami na obrazovce. Někteří chodí do McDonalda pro kredity. Takže nadvláda malichernosti je stále častěji na pořádku dne. Jsou monitorováni ochrankou, policií. Jsou vystaveni neustále narůstajícímu počtu standardizovaných testů a snižujícím se vzdělávacím možnostem ve výtvarném umění a ve vědách. Aby se s tím vyrovnali, lidé se obrací k chemikáliím. Např. Ritalin je předepisován miliónům dětí. Myslím, že 6 miliónů dětí užívá nějaký druh předepsaných chování pozměňujících drog. Ale v 60. letech si lidé mysleli, že je něco v nepořádku se systémem, ale nyní se zdá, že si to myslíme o našich dětech.

Není divu, že moji rodiče chtěli pomoci svým dětem uniknout tomuto absurdnímu osudu. A s fyzicky postiženým dítětem, které školní systém odmítl normálně přijmout, měli k tomu extra podnět. Jsem jim za to vděčná, jak asi tušíte. Ale když tady stojím jako dospělá s progresivní politikou, celá tato diskuze přináší nepříjemné rozpory. Potom, co jsem unschooling oslavovala, chtěla bych se podělit o nějaké mé pochyby. Ve své knize Free Schools z roku 1972, velký kritik vzdělávání Jonathan Kozol, možná znáte jeho knihu Savage Inequalities, to je klasika, provokativně kritizuje progresivní vzdělávání za to, že se z něho stává jen další exkluzivní oblast pro privilegované. „Založení izolované volné školy pro vyšší třídu je stejné jako nádobičky na pískoviště pro děti dozorců SS v Osvětimi,“ říká s jeho obvyklou nadsázkou. Kozol je velice drsný. Kniha Free Schools není jen kritikou, ale i praktickým návodem zaměřeným na inspiraci učitelů a rodičů, aby zakládali volné školy v městských a předměstských komunitách. Tato kniha je založena na nyní zapomenuté historii. Pokud radikální vzdělávací hnutí 60. let někde začalo, bylo to v těchto svobodných školách, které vznikaly během Freedom Summer v Mississippi v roce 1964. Toto bylo téměř vymazáno z historie alternativního vzdělávání v této zemi. Kozolovo tvrzení jednoduše není, že volné školy a unschooling jsou špatné, ale že ti lidé, kteří tyto vzdělávací možnosti potřebují nejvíce, k nim nemají přístup. Takže problém není v tom, že některé děti jsou ochráněny před veřejným školním systémem, ale že ty, které ochranu opravdu potřebují, ji nedostávají. Tváří v tvář nedostatkům veřejného vzdělávání, kdy tisícům dětí chybějí učebnice nebo dokonce čisté toalety, sen demokratického vzdělávání se mnohým zdá jako beznadějně povrchní, požitkářský, naivní, necitlivý. Toto je přeci svět, kde děti v černošských školách v Saint Louis získávají veřejné vzdělávání v hodnotě $8000 ročně, zatímco jejich bílí protějšci získávají $18000. Teoretické debaty o psychických dopadech povinné školní docházky se zdají nedůležité, když to hlavní je často rasová nerovnost. Jiní argumentují tím, že když posílají děti do soukromých škol nebo je nechávají doma, rodiče pasivně posilují sociální segregaci, a tím připouštějí, aby veřejné školy upadaly do ještě horšího stavu v jejich nepřítomnosti.

Takže co se týče unschoolingu, chtěla bych položit několik otázek. Jaký je vztah mezi jednotlivcem a kolektivem, mezi soukromým a veřejným? Faktem je, že ti nejhlasitější zastánci domácího učení jsou lidé jako je Roverend Oukwest, který slavně řekl, že chce zmenšit stát do takové velikosti, aby ho mohl utopit ve vaně. Nad tím bychom se měli zastavit. Jaký druh individualismu unschooling podporuje? Je to izolacionistický individualismus, taková ta mentalita, že moje děti jsou v bezpečí domova kreativní, ostatní mají smůlu. Nebo je to expresivní individualismus, takový, který podporuje děti, aby důvěřovaly samy sobě, aby důvěřovaly svým instinktům, jejich osobnímu stylu učení, jejich jedinečným schopnostem, jejich smyslu pro dobro a zlo? Privatizuje unschooling vzdělávací zážitky, izoluje je do domácí sféry? Nebo dělá z učení veřejný akt? Něco, co není děláno skrytě za zavřenými dveřmi učeben, ale ve společenském prostoru, kde mohou děti využít každou novou zkušenost a setkání jako příležitost pro průzkum a osvícení. Když už zmiňuji problémy, co takhle záležitosti s pohlavím? Jak to, že všichni velcí teoretici svobodného vzdělávání, které jsem zmiňovala, John Holt, Ivan Illich, John Taylor Gatto, tento seznam pokračuje, jsou všichni muži, ale lidé, kteří ve skutečnosti unschooling praktikují, kteří zůstávají doma s dětmi, jsou více než často ženy. Měly bychom se samy sebe zeptat, jestli je unschooling jako pedagogická praxe kompatibilní s našimi ženskými hodnotami – odpor k rasismu, touha po společnosti bez ekonomické nerovnosti. Ve skutečnosti existuje mnoho způsobů, kterými může unschooling posílit sociální hierarchii a o těchto záležitostech se musí diskutovat. Toto nejsou jednoduché záležitosti na vyřešení, protože žijeme v nedokonalém světě. Musíme dělat kompromisy, mnoha způsoby unschooling byl kompromis, více žádoucí z dvou extrémů, které mi byly k dispozici. Mohla jsem se buď zůstat doma a vyučovat se sama nebo jsem mohla jít do veřejné školy, kde by byla moje duše rozdrcena. Co jsem opravdu chtěla a co chci stále, je ta intelektuální komunita, kterou jsem hledala na střední a vysoké škole a kterou jsem nikdy opravdu nenašla a mnoha způsoby myslím, že filmy, které jsem režírovala, se snaží vytvořit takovou komunitu na nečekaných místech, v kinech. Strašně ráda bych se scházela s ostatními mladými lidmi a probírala mořskou biologii, teorii čísel nebo divadlo, několik odpolední týdně, ale z nějakých důvodů byla tato možnost nemyslitelná, divoká fantazie. Místo toho byla jedinou dostupnou možností podrobení se iracionální autoritě 8 hodin denně, 5 dní v týdnu ve sledu tvárnicových cel. Měli bychom se zamyslet nad tím, proč neexistuje střední cesta.

Často, když mluvím s lidmi o těchto věcech, říkají: „Unschooling u tebe fungoval, ale uznej, že by nefungoval u každého.“ Na jedné straně to naznačuje, že moje rodina je výjimečná, že jsme byli nadaní, abych použila označení z veřejné školy, takže ano, je to tak trochu kompliment. Ale na druhé straně to naznačuje, že většina lidí není nadaná a že potřebují být vedeni, utvářeni, testováni a kontrolováni. Ale proč jsme si tak jisti, že většina lidí by nezvládlo samovzdělávání? Proč chceme věřit tomu, že masám nemůže být důvěřováno, aby se vzdělávaly samy? Proč jsme tak militantně proti vyhlídce toho, aby děti ostatních lidí měly možnost snít, hrát si, přijít na to, co opravdu chtějí? John Taylor Gatto to řekl následovně: „Po dlouhém životě a třiceti letech v zákopech veřejného školství jsem došel k závěru, že genialita je na každém rohu. Potlačujeme svoji genialitu jen proto, že jsme ještě nepřišli na to, jak řídit populaci vzdělaných mužů a žen.“ Neměli bychom zapomínat na Wilsona, Marlanda a Nixona, mocné politiky, kteří ve skutečnosti vytvořili akademické osnovy, aby vštípili snížená očekávání a ochotu spokojit se s málem studentům, kteří tomu byli vystaveni. Pozitiva liberálního vzdělávání si chtěli vyhradit pouze pro sebe. Jako někdo, kdo skutečně věří tomu, že moje rodina byla výjimečná pouze v našem jednání a ne v nějakém vnitřním smyslu. Jako někdo, kdo skutečně věří tomu, že genialita je na každém rohu. Nechci upevňovat toto elitářské rozdělování a to ani neúmyslně. Unschooling je v zásadě poháněn hlubokou důvěrou v lidskou schopnost být zvídavý. Výzva, které čelíme, a ta je obtížná, je nalezení způsobu, jak rozšířit tuto důvěru směrem ven z domova do veřejné sféry, kde je tak zoufale potřebná.

Děkuji moc.


Komentáře jsou uzavřeny .