Čtu spousty příspěvků od mladých lidí, kteří opustili vysokou školu a místo toho se vrhli do sebeřízeného vzdělávání. Jedná se o lidi běžných škol i z unschoolingových rodin. Je úžasné sledovat, jak lidé různých věkových skupin objevují unschooling, a mám velkou radost z toho, jak moc to mladé oslovuje! Baví mě číst o objevech a zkušenostech, které s nadšením získali mí „spolunežáci“ ve svých dvaceti a něco. Ale poslední dobou si všímám, jak často „nestudenti“ mluví o procesu svého vzdělávání: do detailu propracované plány, vlastní osnovy; a všímám si, jak moc se můj přístup od toho jejich liší. Začínám proto uvažovat o pozitivech – a negativech – mého způsobu vzdělávání a srovnávám to se zkušenostmi jiných.

Na jednu stranu si říkám, že můj méně strukturovaný přístup zřejmě vychází z toho, jak dlouho jsem v režimu unschoolingu a jak moc jsem se zbavila všech školních zvyků. Hodně lidí cítí silný tlak, který je nutí vytvářet něco jako školu, něco, na co můžou ukázat a říct: „Hele, učím se, jako kdybych chodil do školy!“ Tento tlak, i když ho občas taky cítím, ve skutečnosti moje učení už neovlivňuje. Jsem v unschoolingovém režimu tak dlouho, že si velmi dobře uvědomuju, že učení je všudypřítomné, takže si všímám a oceňuju, jak moc se učím a rostu bez toho, abych hodnotu svého vzdělávání musela – přinejmenším před sebou – obhajovat.

Na druhou stranu si myslím, že trocha plánování a možná trochu promyšlenější přístup k učení by mi prospěly. Chtěla bych mít rozvrh publikování článků na blogu a chtěla bych sám sebe přesvědčit, že i deadline, který si dám sám, je stále „skutečný“. Chtěla bych si lépe ukládat a třídit všechny ty články na různá témata, které denně čtu. Ráda bych se zlepšil v navazování vztahů s podobně smýšlejícími lidmi v místních komunitách.

Ale když se začnu sama sebe ptát, jestli jsem ke svému svobodnému vyššímu vzdělávání přistoupila nejlepším možným způsobem, docházím jasně k závěru, že mnohem důležitější, než sestavit si své vlastní osnovy nebo vychytat všechny detaily v procesu vlastního „vzdělávání“ je pochopit, co chceš od života.

Poznat své silné a slabé stránky, svoji hodnotu, jaký druh člověka chceš být. Když znáš odpovědi na tyto otázky, snáze najdeš cestu, po které se máš vydat, a víš, jaké kroky máš učinit.

Vím, že mám dobré komunikační schopnosti a vnímám to jako svou velkou přednost. Nejsem až tak dobrá v tom, abych se konzistentně vrhala ven do „reálného světa“, ani v navazování vztahů, získávání přátel a pouštění se do vzrušujících projektů. Děsí mě představa, že se učím před zraky dalších lidí, takže když bych chtěla překonávat strach a vykročit ze své komfortní zóny, zapsala bych se do nějakého kurzu. Nejproduktivněji píšu pod tlakem, když se nevyhnutelně blíží termín odevzdání, takže vím, že termíny mi poskytují určitý pomocný prvek a potřebnou pobídku, která dokáže posunout mou spisovatelskou kariéru. Vím, že v podstatě vždycky lituju, že jsem nevěřila svým instinktům, nebo se ujišťuju, že situace a příležitost je v souladu s mými hodnotami a s tím, kým chci být jako člověk.

Ano, potřebuju zapracovat na vnitřní organizovanosti, spolehlivosti a na tom, abych se objemem psaní aspoň přiblížila tomu, co chci dělat. Pracuju na tom, někdy to jde hůř, někdy to jde samo. Ale kdykoli se v tom začnu motat, tak zjišťuju, že přesné plánování mi moc nepomáhá. Místo toho se vrátím k tomu základu, položím si zásadní otázky, zhluboka se nadechnu a stanovím si dosažitelné cíle, které pro mě zatím fungují jako nejlepší nakopnutí. Různým lidem vyhovují různé způsoby učení a je mi jasné, že někteří si detailní plánování a organizaci užívají. Ale já ne.

Stále den za dnem řeším, co se chci učit a co chci dělat, a myslím, že do jisté míry to tak bude vždycky. Jak všichni víme, učení není konečný proces: je to celoživotní cesta, nekonečný sled zkušeností a voleb.

To, jak se mimo instituce vzdělávám, není dokonalé. Můj život není přesně takový, jak bych si ho v tuhle chvíli přála. Ale je můj. Jsou to moje rozhodnutí, moje zkušenosti, moje hodnoty a cíle. A to je něco, čeho si hrozně moc vážím. Netvořím si vlastní osnovy. Místo toho mě plně zaměstnává, že objevuju, co to je žít dobrý život.

Original article: Nechci si sestavovat své vlastní osnovy, chci prostě jen žít svůj vlastní život

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Čas od času se vždycky odněkud vynoří jedna opakující se otázka – jaký že typ člověka vlastně „produkuje“ unschooling. Lidé mají potřebu zjistit, jaký produkt na konci tohoto výrobního řetězce vlastně vzniká.

Když na to narazím, vždycky ve mně hrkne. Vím, že to není myšleno zle. Lidé jsou prostě zvědaví. Útok není jejich primárním cílem.

Ale, ať tak či tak – já nejsem žádný produkt.

Unschooling nevytváří produkty, ani výsledky. To život vytváří naši osobnost. V tom, kým jsme, se odráží všechny naše životní zkušenosti, vzdělání je pouze jednou z nich.

Dále narážím na to, že je unschooling popisován jako podvod. Zkrátka jako dobrý způsob, jak děti přesvědčit, aby se učily. Prostě jde o to, propašovat učení do každodenních aktivit, a je to! Říkají vám spiklenecky: nebudeme si nic namlouvat, cílem je, aby se děti naučily, co je pro ně důležité, ale aby měly dojem, že se vlastně neučí.

Díky bohu tyto mylné úvahy o unschoolingu obvykle přicházejí od lidí, kteří sami nejsou uschoolery. Ale i tak mě vždycky vytočí a zklame, když vidím, že někteří lidé považují důvěru a respekt k dětem za eufemismus zakrývající snahu dětmi manipulovat, aby udělaly to, co po nich chceme, tak, aby si vůbec nevšimly, že je s nimi manipulováno.

Myslím si, že tyto dvě myšlenky jdou většinou ruku v ruce: víra v možnost kontroly nad dětmi a myšlenka, že je možné děti formovat do takových osobností, jaké z nich chceme mít. Pokud věříte tomuto, pak se už nedivím, že si přirozeně také myslíte, že unschooling se řídí jakýmisi předvídatelnými pravidly, na základě kterých lze na konci dosáhnout určitého produktu.

Ve vynikajícím a výstižném článku o úspěšném učení v životě napsala Wendy Priesnitz:

„V naší rodině byly základem životního učení a výchovy (které probíhaly současně) respekt a důvěra. Své dcery jsme nevychovávali v respektu a důvěře proto, že bychom měli představu, co z nich má vyrůst. Dokonce si myslím, že předem dané představy či postupy by naši důvěru a respekt narušily. Prostě jsme postupovali tak, abychom s nimi jednali způsobem, jakým si myslíme, že by mělo být nakládáno s kteroukoli jinou lidskou bytostí.“

Jaká úleva, přečíst si něco takového! Chci, aby lidé s dětmi jednali s důvěrou a respektem, protože i já věřím, že je to tak správně. Sdílet své zkušenosti a psát tenhle blog jsem se rozhodla v naději, že se mi podaří přispět právě k tomu, aby dospělí dětem dopřáli více důvěry a respektu. Tato otevřenost však vede také k tomu, že se mi do života zvenčí dostává spousta rýpavých otázek typu: „A co vlastně děláš? Dokážeš vystát sebe sama? Co tvůj společenský život? Chodila jsi vůbec na vysokou?“

Vím, svojí činností a otevřeností jsem se sama vystavila těmto otázkám, a lidé, kteří je kladou, mi nevadí (pokud cítím, že je kladou s respektem a na vhodném místě a ve vhodný čas). Všechny tyto soudy mířené na životní cestu jediné osoby jsou však pro mě současně nesmírně tíživé, zvlášť když si uvědomím, že moje slova mohou nasměrovat někoho jedním či opačným směrem.

Každého z nás utváří mnoho vlivů. Ať již genetika, lidé, kteří nás vychovávali, to, kde žijeme, co máme rádi, s kým se přátelíme a kde trávíme svůj čas. Je bez nejmenších pochyb, že unschooling má dopad na ty, kdo jím projdou, ale je to stále jen jeden kousek z celé velké skládanky… a navíc je to vždy jen jeden z mnoha přístupů ke vzdělávání, které mají tolik různých forem, kolik je na světě lidí.

Myslím si, že naslouchat dospělým unschoolerům je důležité. Více než naši rodiče můžeme z první ruky podávat informace o tom, co je to unschooling, a o tom, co bylo v našem jedinečném životě funkční a co ne. I přesto však každý z nás, jakožto jedinec, zůstává vždy a stále jen neopakovatelnou individualitou. Setkání s unschoolerem a naslouchání jeho životní zkušenosti a způsobu učení vždy vypovídá nejvíc o něm samotném než o unschoolingu jako takovém. Není racionální ani fér nahlížet jednotlivce jako produkty unschoolingu, nebo nás používat jako nějaké příklady či vzory pro rozhodnutí, zda skutečně máte důvěřovat svým dětem a respektovat je.

Děti si zaslouží důvěru a respekt bez ohledu na okolnosti. Bez ohledu na objektivně dosažené „výsledky“, bez ohledu na to, zda plní či neplní něčí očekávání.

Jednejte se svými dětmi dobře, dnes i kterýkoli další den. Každý z nás si to přirozeně zaslouží, protože to je jediná správná cesta. Všechno ostatní pak už přijde samo a přirozeně.

Original article: Unschooleři nejsou produkty

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Některé z největších námitek, které na toto téma slýchám, jsou od lidí, kteří se díky úkolům v hodinách angličtiny dostali ke knihám, na které dodnes vzpomínají: Kdybych nemusel(a) číst Pýchu a předsudek, pravděpodobně bych ji nikdy nepřečetl(a). Ráda od lidí slyším, že objevili věci, které mají rádi, ať už se tak stalo jakkoli. Nicméně předpoklad, že nátlak je nejlepší cestou, jak někomu vnutit, aby měl něco rád, pokládám přinejmenším za znepokojující.

Povinnost není tou nejlepší cestou, jak podnítit vášeň.

To by mělo být jasné. Proti komukoli, kdo miluje knihu, kterou musel povinně přečíst ve škole, stojí minimálně dva další lidé, kteří tu samou knihu ze stejného důvodu nenávidí a kteří se rozhodli, že od tohoto autora už nikdy nic nepřečtou (nebo že už nepřečtou žádnou klasiku, případně už nikdy nebudou číst). Lidé nemají rádi, když jsou nuceni do věcí, které nechtějí dělat, a často si vybudují silný odpor k činnosti, kterou byli nuceni dělat.

Povinnost ukazuje naprostou nedůvěru k dítěti. „Vím, co je pro tebe nejlepší, takže bys to měl(a) udělat a mělo by se ti to líbit.“ V seznamu povinné literatury není prostor pro to, aby dítě udělalo vlastní rozhodnutí, aby mohlo prozkoumat to, co ho nejvíce zajímá. A v předepsané době pro čtení nebo vedení čtenářského deníku je také málo prostoru pro vlastní tempo dítěte, jeho vlastní priority a jeho vlastní cíle, což činnost, která by měla být zábavou, mění v nudnou povinnost. Každá oblast učení, o které dítě nemůže samo rozhodovat, mu vysílá další signál o tom, že je nedostatečné způsobilé, nedá se mu věřit a je neschopné se samo učit, což je jedna z nejsmutnějších zpráv, které dítě může dostat.

Kdo sdílí, ten se skutečně stará. Nadšení je často nakažlivé. Pokud existují knihy, které měly na někoho velký vliv v průběhu jeho dospívání, nebo které jsou důležité z kulturního hlediska, nebo o kterých si myslíme, že by se dítěti líbily, pak je skvělé navrhnout, aby si je dítě přečetlo, půjčit je z knihovny a nechat na hromádce knih „myslím, že se ti budou líbit“, začít je číst nahlas… Je úkolem dospělých, aby děti vystavovali zkušenostem, navrhovali, sdíleli své nadšení. To vše by ale mělo proběhnout bez donucování.

Vytvořit si k příběhům osobní pouto. Jako někdo, kdo skutečně hluboce miluje romány, kdo pochází z rodiny čtenářů, jsem přesvědčena o tom, že je důležité, aby si lidé vytvořili k literatuře svůj vlastní jedinečný vztah, a to nejen k literatuře, ale obecně k psanému slovu (nebo mluvenému slovu, audioknihy jsou skvělé, pokud je to vás šálek kávy). Jak my všichni, kteří milujeme knihy, víme, může být jejich četba kouzelným zážitkem, ovšem pouze za předpokladu, že zůstanou třešničkou na dortu a ne vnucenou brokolicí světa učení: jezte ji, protože je pro vás dobrá, ne proto, že dobře chutná.

V zásadě nikdo nemůže kontrolovat, co se jinému líbí nebo co má rád, co ho zajímá nebo co ho naplňuje. Vše, co máme, je vliv, a když ho používáme nadšeně a zároveň s respektem, můžeme našim dětem vnést do života vzrušující a nádherné zážitky. Bez donucení.

Original article: Proč není dobrý nápad nutit děti do čtení

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

Jmenuji se Chloe Anne Spinnanger a sama se vzdělávám od devíti let. Místo školy a domácích úkolů trávím čas děláním jiných věcí.

Místo tělocviku jsem každý den jezdila na kole s mými bratry a přáteli, chodila jsem do lesa s mým otcem a psem. Místo hodin angličtiny jsem četla Jacka Londona a Anna Rice a Shakespeara (a mnoho dalšího), a když mi bylo 12, napsala jsem dvou set stránkový dobrodružný román s postavami založenými na mých přátelích. Poté jsem si sehnala výtisk knihy Trh pro dětské spisovatele a ilustrátory a naučila jsem se jak redigovat a vydat knihu. Místo přírodopisu jsem se pravidelně dívala na Lovce krokodýlů, četla jsem Původ druhů a mnoho zoologických knih z knihovny, a poté jsem chodila ven a hledala žáby, ještěrky, želvy a hady, naučila jsem se, jak je identifikovat a kde žijí. Měla jsem čas na mnoho „mimoškolních aktivit“ jako je dobrovolná práce v knihovně, ježdění na koních, bojová umění, trénování mého psa, barvení triček, chození na hudební festivaly, do muzeí nebo jen hrát si nebo plavat v parku.

Nyní jsem již dospělá, ale stále se cítím jako dítě, a jako unschooler, protože mé učení se nezastavilo, když jsem vyšla ze školy. Učím se neustále, neustále vyhledávám věci, které chci znát, co chci dělat, a jak mohu změnit svět k lepšímu. Unschooling ze mě udělal toho, kdo dnes jsem, jsem unschoolerem na celý život.

Kdy se z tebe stal unschooler?

Oficiálně ve čtvrté třídě, uvědomila jsem si to asi ve dvanácti.

Jak dlouho jsi unschoolerem?

10 let.

Kolik ti je?

20.

Máš nějaké sourozence? Pokud ano, jsou také unschoolery?

Ano, mám dva mladší bratry, kteří nikdy nebyli ve škole.

Pokud unschooling zvolili tvoji rodiče, víš, proč se tak rozhodli?

V tu dobu jsem byla příliš zaneprázdněná užíváním si života než abych se zajímala o motivy mých rodičů, ale vím, že jejich rozhodnutí bylo hodně ovlivněno ostatními místními rodinami, které své děti také odškolili.

Pokud ses rozhodla skončit se školou, co tě k tomu vedlo, a jaké to bylo (co na to říkali tvoji rodiče, přátelé, učitelé atd.? Čemu všemu si musela čelit a jak jsi to překonala?).

Konečné rozhodnutí udělali moji rodiče, ale já jsem s tím souhlasila! Měla jsem štěstí, že jsem končila se školou ve stejném roce jako moji dva nejlepší přátelé, jejichž rodiče se rozhodli stejně. Takže jsem se toho neobávala, nemohla jsem se dočkat.

Pamatuji si, jak jsem byla šťastná, že jdu na letní prázdniny a už nikdy se nemusím vracet. Řekla jsem to všem mým učitelům, jejich reakci si bohužel již nepamatuji.

Co je podle tebe nejlepší věc na unschoolingu?

Nejlepší věc na unschoolingu je svoboda! Svoboda mysli: svoboda číst co chceš, dělat to co miluješ, kamarádit se s kým chceš, jít za svými sny, a všechno zpochybňovat. Svoboda tvého vlastního času, následovat to, co chceš. Svoboda mít možnost žít v reálném světě, místo toho se na to jen připravovat.

Co je podle tebe nejhorší (nebo nejtěžší) věc na unschoolingu?

Pravděpodobně ignorance a zabedněnost ostatních lidí. Ve škole jsme velice dobře vytrénováni věřit tomu, že se nemůžeme učit a být úspěšní bez ní, a je obtížné říci lidem, kteří takto přemýšlí, že do školy nechodíte.

Rozhodla ses jít na vysokou školu? Pokud ano, mohla bys to popsat?

Na vysokou školu jsem chodila dva roky a nedávno jsem si dala jeden semestr pauzu. Jen jsem to chtěla ze zvědavosti vyzkoušet. Byla jsem z toho velmi nadšená, většina předmětů mě bavila.

Rozhodla ses nejít na vysokou školu? Pokud ano, co ses rozhodla dělat místo toho?

V tuto chvíli se rozhoduji, co chci se svým životem dělat. Nepovažuji vysokou školu za jedinou možnost jak dosáhnout šťastný a úspěšný život. Pokud se rozhodnu být učitelkou angličtiny nebo zoologem, pak se na vysokou vrátím. Pokud se rozhodnu být spisovatelem, cestovatelem nebo farmářem, nebudu ji potřebovat.

Vyděláváš v současné době nějakým způsobem peníze?

Nyní pracuji v rodinném podniku mého přítele, kde zajišťujeme catering. Je to velká zábava!

Kde všude jsi již pracovala?

Ve dvanácti letech jsem pracovala jako dobrovolník na koňské farmě. Byla to náročná a dlouhá práce, ale milovala jsem to. Naučila jsem se o práci a také o pečování, ježdění a trénování koní. Pokud bych chodila do školy, neměla bych na to tolik času.

V šestnácti jsem pracovala ve zverimexu, kde jsem strávila dva roky a kde jsem našla celoživotní přátele. Mohla jsem pracovat mnohem déle než ostatní středoškoláci.
Poté, co tento zverimex zavřeli, jsem pracovala v Petsmartu, kde jsem trénovala a starala se o psy, ale s tím jsem brzy skončila, protože jsem nesnášela, že jsem musela nosit barevné ponožky a říkat naučený scénář každému zákazníkovi.

Poslední dva roky jsem pracovala jako servírka, společně s mnoha dalšími pozicemi v restauracích, což je trochu hektické, ale dobře placené a občas zábavné!

Našla jsi práci, která je naplňující a která tě baví?

Ano. Díky mým pracovním zkušenostem vím, jak je pro mě důležité mít práci, která mě opravdu baví, něco, čemu se můžu oddat.

Myslíš, že měl unschooling dopad na to, jak je těžké nebo lehké najít práci nebo vydělávat peníze?

Nikdy se mi nestalo, že by potenciální zaměstnavatel měl problémy s tím, že nechodím na střední školu. A když jsem byla mladší, měla jsem obrovskou výhodu, že jsem mohla pracovat ve všední dny, zatímco středoškoláci mohli jen o víkendu.

Máš pocit, že měl unschooling dopad na to, k jakým způsobům vydělávání peněz tě to přitahuje?

Unschooling mě naučil být sebemotivovaná a dělat to, co mě dělá šťastnou. Nikdy mi nikdo neříkal, že práce nemá být zábavná a tak jsem vyhledávala jen takovou práci, která mě bavila.

Jaký dopad měl podle tebe unschooling na tvůj život?

Neumím si představit, jaká bych byla, kdybych chodila do školy! Vím, že bych byla méně vyspělá, kvůli partám atd. Díky unschoolingu jsem se nemusela snažit na někoho zapůsobit a kamarádila jsem se, s kým jsem chtěla.

Vím, že bych tolik nečetla. Moje touha po čtení by byla přidušena tím, že by mě nutili číst věci, které jsem si sama nevybrala, a tím, že bych neměla tolik času číst to, co mě opravdu zajímá, kvůli šesti a více hodinám strávených ve škole a nad domácími úkoly.
Nebyla bych tak nezávislá při hledání věcí, které mě zajímají.

Tolik bych nezpochybňovala autority, nebo vůbec.

Pokud by ses mohla vrátit v čase, je něco co bys na své vzdělávací cestě změnila?

Pokračovala bych s baletem, který jsem vzdala, když mi bylo 13, protože jsem viděla, že ostatní děvčata to dělala od mala, a já ne. Ale balet mám velmi ráda a přeji si, abych s tím nepřestala.

Pokud budeš mít děti, zvolíš pro ně unschooling?

Ano, nemohu se dočkat, až budu takto své děti někdy vychovávat! Je to jedna věc, která je pro mě velmi důležitá.

Co bys poradila středoškolákům, kteří chtějí skončit se školou?

Přečtěte si Teenage Liberation Handbook od Grace Llewellyn!! Je to inspirující a zábavné a plné zdrojů! Dá vám to informace, abyste věděli, co děláte, a také vám to dá jistotu to udělat.

Co bys poradila někomu, kdo se rozhoduje nejít nebo odejít z vysoké školy?

Jděte za svými sny! Co milujete nejvíce? Co byste mohli dělat celý život každý den, co by vás učinilo šťastnými? Dělejte to! A pokud je vysoká škola potřeba, jděte, pokud ne, nechoďte!

Co bys poradila rodičům, kteří praktikují nebo se zajímají o unschooling?

Také si přečtěte Teenage Liberation Handbook, je to napsáno pro mladé, ale je to úžasná kniha i pro rodiče. Také zkuste Dumbing Us Down od Johna Taylora Gatta. Jděte na nějaké konference, poznejte nějaké místní unschoolery (protože jich je více, než si myslíte!). Přemýšlejte o svých vlastních hodnotách, v jaké osobnosti si přejete, aby vaše děti vyrostly? V nezávislé, sebeřízené myslitele s láskou k učení? Nejprve se o tom co nejvíce naučte.

Chtěla bys ještě o něčem mluvit nebo něco přidat?

Jsem navždy vděčná své matce, za to, že ve mě a v mé bratry vždycky věřila, za to, že nás vzdělávala tak, jak by škola nikdy nemohla, a za to, že nám ukázala, o čem je život. Mohu jen doufat, že budu někdy taky taková.

Original article: Rozhovor s Chloe o unschoolingu

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.