Zatím žádné komentáře

Nechci si sestavovat své vlastní osnovy, chci prostě jen žít svůj vlastní život

Idzie Desmarais je dospělá unschoolerka.

Čtu spousty příspěvků od mladých lidí, kteří opustili vysokou školu a místo toho se vrhli do sebeřízeného vzdělávání. Jedná se o lidi běžných škol i z unschoolingových rodin. Je úžasné sledovat, jak lidé různých věkových skupin objevují unschooling, a mám velkou radost z toho, jak moc to mladé oslovuje! Baví mě číst o objevech a zkušenostech, které s nadšením získali mí „spolunežáci“ ve svých dvaceti a něco. Ale poslední dobou si všímám, jak často „nestudenti“ mluví o procesu svého vzdělávání: do detailu propracované plány, vlastní osnovy; a všímám si, jak moc se můj přístup od toho jejich liší. Začínám proto uvažovat o pozitivech – a negativech – mého způsobu vzdělávání a srovnávám to se zkušenostmi jiných.

Na jednu stranu si říkám, že můj méně strukturovaný přístup zřejmě vychází z toho, jak dlouho jsem v režimu unschoolingu a jak moc jsem se zbavila všech školních zvyků. Hodně lidí cítí silný tlak, který je nutí vytvářet něco jako školu, něco, na co můžou ukázat a říct: „Hele, učím se, jako kdybych chodil do školy!“ Tento tlak, i když ho občas taky cítím, ve skutečnosti moje učení už neovlivňuje. Jsem v unschoolingovém režimu tak dlouho, že si velmi dobře uvědomuju, že učení je všudypřítomné, takže si všímám a oceňuju, jak moc se učím a rostu bez toho, abych hodnotu svého vzdělávání musela – přinejmenším před sebou – obhajovat.

Na druhou stranu si myslím, že trocha plánování a možná trochu promyšlenější přístup k učení by mi prospěly. Chtěla bych mít rozvrh publikování článků na blogu a chtěla bych sám sebe přesvědčit, že i deadline, který si dám sám, je stále „skutečný“. Chtěla bych si lépe ukládat a třídit všechny ty články na různá témata, které denně čtu. Ráda bych se zlepšil v navazování vztahů s podobně smýšlejícími lidmi v místních komunitách.

Ale když se začnu sama sebe ptát, jestli jsem ke svému svobodnému vyššímu vzdělávání přistoupila nejlepším možným způsobem, docházím jasně k závěru, že mnohem důležitější, než sestavit si své vlastní osnovy nebo vychytat všechny detaily v procesu vlastního „vzdělávání“ je pochopit, co chceš od života.

Poznat své silné a slabé stránky, svoji hodnotu, jaký druh člověka chceš být. Když znáš odpovědi na tyto otázky, snáze najdeš cestu, po které se máš vydat, a víš, jaké kroky máš učinit.

Vím, že mám dobré komunikační schopnosti a vnímám to jako svou velkou přednost. Nejsem až tak dobrá v tom, abych se konzistentně vrhala ven do „reálného světa“, ani v navazování vztahů, získávání přátel a pouštění se do vzrušujících projektů. Děsí mě představa, že se učím před zraky dalších lidí, takže když bych chtěla překonávat strach a vykročit ze své komfortní zóny, zapsala bych se do nějakého kurzu. Nejproduktivněji píšu pod tlakem, když se nevyhnutelně blíží termín odevzdání, takže vím, že termíny mi poskytují určitý pomocný prvek a potřebnou pobídku, která dokáže posunout mou spisovatelskou kariéru. Vím, že v podstatě vždycky lituju, že jsem nevěřila svým instinktům, nebo se ujišťuju, že situace a příležitost je v souladu s mými hodnotami a s tím, kým chci být jako člověk.

Ano, potřebuju zapracovat na vnitřní organizovanosti, spolehlivosti a na tom, abych se objemem psaní aspoň přiblížila tomu, co chci dělat. Pracuju na tom, někdy to jde hůř, někdy to jde samo. Ale kdykoli se v tom začnu motat, tak zjišťuju, že přesné plánování mi moc nepomáhá. Místo toho se vrátím k tomu základu, položím si zásadní otázky, zhluboka se nadechnu a stanovím si dosažitelné cíle, které pro mě zatím fungují jako nejlepší nakopnutí. Různým lidem vyhovují různé způsoby učení a je mi jasné, že někteří si detailní plánování a organizaci užívají. Ale já ne.

Stále den za dnem řeším, co se chci učit a co chci dělat, a myslím, že do jisté míry to tak bude vždycky. Jak všichni víme, učení není konečný proces: je to celoživotní cesta, nekonečný sled zkušeností a voleb.

To, jak se mimo instituce vzdělávám, není dokonalé. Můj život není přesně takový, jak bych si ho v tuhle chvíli přála. Ale je můj. Jsou to moje rozhodnutí, moje zkušenosti, moje hodnoty a cíle. A to je něco, čeho si hrozně moc vážím. Netvořím si vlastní osnovy. Místo toho mě plně zaměstnává, že objevuju, co to je žít dobrý život.


Přečtěte si také