O Svobodě učení

Co je Svoboda učení? 

Svoboda učení je iniciativa, která se už od roku 2012 zabývá osvětou v oblasti sebeřízeného vzdělávání. Více informací získáte níže.

O jaké cíle Svoboda učení usiluje? 

Naším cílem je šíření povědomí o sebeřízeném vzdělávání jako o jedné z možných vzdělávacích cest a jeho legitimizace ve vnímání veřejností. Dále dlouhodobě usilujeme o dosažení dobrovolné školní docházky a chceme směřovat k odluce školství od státu.

Základním principem, ze kterého naše cíle vycházejí, je dobrovolnost vzdělávaných a sebeřízení v procesu učení – kdy, kde, s kým a jak se učit, včetně možnosti neučit se „nic“ a svobody skončit.

Principy a cíle Svobody učení si můžete v grafické podobě stáhnout zde.

Co dělá Svoboda učení po praktické stránce? 

  • Prostřednictvím webu a sociálních sítí šíříme povědomí o sebeřízeném vzdělávání, svobodných a demokratických školách a unschoolingu.
  • Poskytujeme podporu rodinám dětí, které se chtějí vzdělávat svobodně.
  • Propojujeme lidi s podobnými názory na vzdělávání.
  • Organizujeme mnoho akcí: setkání, semináře, konference, workshopy, letní a zimní pobyty atd.
  • Vydáváme knihy a ebooky, píšeme a překládáme články.
  • Provozujeme SvobodUm – centrum Svobody učení.  
  • Pracujeme na změně legislativy směrem k větší svobodě ve vzdělávání.

Leták/skládačka k tisku zde.

Kdo za Svobodou učení stojí?  

Jsme nestátní nezisková organizace (spolek) financovaná pouze z členských příspěvků, dobrovolných darů a výtěžků z prodeje vstupného, produktů a služeb. Nechceme žádat o dotace od českého státu či EU a ani je nepřijímáme. Jsme toho názoru, že peníze z různých fondů jsou nedobrovolně odebrány lidem a následně přerozdělovány. Na tom se nechceme podílet.

Jako zapsaný spolek máme statutární orgán – předsednictvo, v němž figurují nejaktivnější členové spolku. Všichni členové předsednictva pracují už od roku 2012 pro Svobodu učení zcela zdarma. Spolupracují s námi desítky příznivců, kteří se na činnosti Svobody učení dobrovolně podílejí v oblasti jim blízké, a máme také tisíce fanoušků na sociálních sítích. Stanovy spolku Svoboda učení si můžete přečíst zde. Jak a proč se stát členem se můžete dozvědět zde.

O sebeřízeném vzdělávání, unschoolingu a svobodných školách

Co je sebeřízené vzdělávání a unschooling? 

Sebeřízené vzdělávání se děje prostřednictvím dobrovolně vybraných činností a životních zkušeností osoby, která se vzdělává. Odehrávat se může doma, v komunitě či ve svobodné škole (nutným předpokladem je vzájemně dobrovolné vzdělávání – neexistuje povinný předmět či kurikulum). Význam termínu unschooling je podobný. Unschooling nerovná se domácí vzdělávání, ani Montessori či Waldorfská pedagogika, ani program Začít spolu! (Mohlo by to tak být, pokud bychom neměli povinnou školní docházku a rámcové vzdělávací programy.)

Více o teorii zde a sebeřízeném vzdělávání zde.

Pěkný článek o tom, co je a co není unschooling zde.

Je sebeřízené vzdělávání a unschooling legální? 

V mnoha zemích na světě (např. USA, Velká Británie, Francie,…) ano, v ČR (zatím) nikoli. Z tohoto důvodu nejsou v ČR legální ani svobodné školy typu Summerhill či Sudbury Valley, i když se několik škol snaží k těmto principům přibližovat. Více o legislativních podmínkách zde.

Unschooling? To je nějaká novinka, ne?

Naopak. Odhlédneme-li od toho, že svobodné školy typu Summerhill či Sudbury Valley, kde děti “nic nemusejí” a vše je striktně dobrovolné začaly vznikat v roce 1901 (Summerhill funguje od roku 1921 až doposud), probíhalo sebeřízené vzdělávání po statisíce let evoluce a u mnoha kultur tzv. lovců a sběračů probíhá i dnes. Více např. zde a v dalších článcích Petera Graye, nebo uceleně v knize Svoboda učení.

Je sebeřízené vzdělávání či unschooling vhodné pro každé dítě?

Pravděpodobně nikoli. Protože nic není vhodné pro všechny. Každý jsme jiný a každý máme své potřeby a touhy. Svoboda učení usiluje mj. o zrušení povinné školní docházky a její nahrazení školní docházkou dobrovolnou. Zrušíme-li povinnou školní docházku, otevře se možnost pro unschooling či skutečně svobodné školy, a i nadále mohou fungovat všechny školy, které fungují nyní. Jen by se musely mnohem víc snažit, aby byly pro děti natolik zajímavými místy, že by tam chtěly chodit.

Je tedy sebeřízené vzdělávání a unschooling jen o tom nechat děti, aby si dělaly, co chtějí?

Pokud je vztah dvou osob rovnoprávný, v tomto případě rodiče a dítěte, pak prostředí, v němž žijí, vytvářejí společně. Podmínky unschoolingu jsou úplně stejné jako podmínky života. Každý člověk (a dítě je také člověk) je individualita, každý potřebuje ke spokojenému životu něco trochu jiného. Hodně záleží na tom, co od unschoolingu rodič očekává. Pokud má představu, že se unschoolingové dítě naučí samo od sebe vše, co si rodič přeje, aby se naučilo, pak unschooling pro ně není vhodná cesta. Unschooling je totiž o důvěře. Důvěře v sebe i v dítě. Důvěře v to, že se každý dennodenně učíme přesně to, co pro svůj život potřebujeme, a že to pro každého z nás může být něco jiného. Pokud je naším cílem dítě tvarovat a směrovat tak, aby naplnilo naše, nikoli jeho vlastní cíle, nejedná se o unschooling, ale o laskavou manipulaci. Odpověď na otázku tedy zní: je třeba, aby prostředí pro dítě bylo takové, v němž bude ono i jeho rodiče spokojení. Nechť si každý tvoří své prostředí, jak je mu libo.

Vy tedy chcete nutit unschooling a sebeřízené vzdělávání všem?

Nikoli. Přesně v tom je rozdíl mezi tou povinností a svobodou. Ale protože nikdo z nás tu vzdělávací svobodu nezažil, těžko se tento koncept chápe. Nerozumíme, že svoboda není „cpát“ cokoliv komukoliv, jak se to děje v současném systému, ještě pod pohrůžkou pokut a nakonec odebrání dětí. Škoda, že toto málokoho trápí a považuje možnost svobodného vzdělávání za jakékoliv ohrožení. Brání někomu zavedení demokratických škol či unschoolingu posílat vlastní děti do klasické školy? Ne, stejně jako zavedení registrovaného partnerství všechny lidi automaticky nenutí brát si osoby stejného pohlaví. Je to jen možnost. V současnosti se „cpe“ pravý opak. Do toho, aby se „cpalo“ svobodné vzdělávání všem, je přespříliš daleko na to, aby bylo nutné mít podobné obavy. Koneckonců o to nikdo nestojí, aby všichni dělali totéž. Stačilo by, aby stát přestal rodinám diktovat svůj univerzálně nefunkční systém.

Existují nějaké studie nebo statistiky týkající se dětí, které se vzdělávaly sebeřízeně? 

Existují. Peter Gray zpracoval dlouhodobou studii o unscholerech: 
https://www.svobodauceni.cz/clanek/studie-unschooling-1/

Dlouhodobá studie o absolventech Summerhillu je zde:
https://www.amazon.com/After-Summerhill-Happened-Britains-Radical/dp/1842890522

Více studií s tématy sebeřízeného vzdělávání naleznete zde:
http://education.oxfordre.com/view/10.1093/acrefore/9780190264093.001.0001/acrefore-9780190264093-e-80 

https://www.eudec.org/Research+workspace

https://jual.nipissingu.ca/

Pochybnosti a námitky

Co když dítě například nikdy nebude mít potřebu naučit se psát nebo počítat (třeba složitější výpočty, které by pak potřebovalo na střední škole nebo různých přijímacích zkouškách)? 

Odpověď na tuto otázku lze najít v mnoha článcích na našem webu. V krátkosti: dítě se přirozeně učí to, co potřebuje ve společnosti, v níž žije. Dítě v Africe se od narození učí trochu jiné věci než dítě v Evropě. Nic není správně ani špatně, všichni jsme individuality, ale zároveň máme přirozenou touhu zapadnout do společnosti okolo sebe. Můžeme to vidět na kojencích a batolatech. Nemají školy, učebnice ani sešity a učí se velmi rychle. V naší „západní“ společnosti založené na psaném projevu (dopravní značky, nápisy, knihy, maily, internet,…) je téměř nemožné nenaučit se číst. Tisíce dětí, které vyrostly unschoolingově nebo ve svobodných školách se naučily číst, psát i počítat samy ve chvíli, kdy to uznaly za potřebné a užitečné. Pokud se dítě rozhodne účastnit se přijímacích zkoušek na SŠ, je schopné – díky tomu, že nikdy neztratilo vnitřní motivaci, která se nedá naučit, ta prostě je, nebo není – naučit se vše, co k přijímačkám potřebuje, velmi rychle a efektivně během pár týdnů či měsíců. Je velký omyl, že unschoolingové děti se neumějí učit. Pouze odmítají učit se něco, co jim nedává smysl.

Když necháte děti dělat jen to, co je baví, nebudou hrát pořád jen počítačové hry? 

První, nad čím bychom se měli zamyslet je to, zda a kolik času trávíme před obrazovkou my dospělí, a jakým vzorem pro děti jsme. Sedíme-li dennodenně u počítače, jak můžeme dětem vyčítat, že ony také? Kouříme-li cigarety, jak chceme dítěti vysvětlit, že je to škodlivé a proč by nám mělo věřit, když to sami děláme? A budou tedy sebeřízeně vzdělávané děti jen hrát hry na počítači? Některé ano, přinejmenším po nějakou dobu. Jiné děti budou raději běhat po venku nebo jezdit na kole. Pokud se nám to nelíbí, můžeme to dítěti říci, stejně jako bychom řekli svému partnerovi, že nás na jeho chování něco znepokojuje. Více např. zde.

Děti přece potřebují disciplínu a řád. Nebudou při sebeřízeném vzdělávání jako “utržené ze řetězu”? 

Skutečná svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností. Jak se ale naučit být zodpovědný sám za sebe, když vám od narození stále někdo říká, co máte dělat a jak, co je správné a co je špatné – a co víc – ti velcí lidé často jednají přímo v rozporu s tím, co vám říkají. S disciplínou je to podobné jako s motivací – lze ji vnutit z vnějšku, nebo ji každý objevíme sám v sobě. Na to ale musíme mít prostor zkoumat, zkoušet, ohmatávat svět okolo sebe, nést důsledky svého jednání. Jsou lidé, kteří milují řád – proč je tedy nenechat, aby si jej vytvořili sami? A pak jsou lidé chaotičtí, kterým je v jejich soukromém chaosu dobře. Všichni se ale naučí jisté disciplíně a řádu prostě proto, že žijí mezi ostatními lidmi a dostávají od nich zpětnou vazbu na své chování.

A co děti s ADHD a podobnými poruchami? Mohou se také sebeřízeně vzdělávat? 

Právě tyto děti jsou těmi “nejlepšími kandidáty” na sebeřízené vzdělávání. Narůstající počet dětí s poruchami učení je totiž spíše měřítkem strnulosti školského systému, nikoli dětí. Více v článku Porucha pozornosti ve škole? Při sebeřízeném učení nikoliv! a v článku ADHD a jiné diagnózy v Summerhillu

Co budou tyhle děti dělat v dospělosti, když jsou zvyklé, že nic nemusejí? Do práce se přece taky musí chodit. 

Do zaměstnání chodíme proto, že chceme, nikdo nás k tomu nenutí a už vůbec ne zákonem. “Pouze” poneseme následky, pokud pracovat nebudeme. Sebeřízeně vzdělávané děti si podle dlouholetých zkušeností ze zahraničí zachovají vnitřní motivaci a jejich vnímaná osobní účinnost (self-efficacy) bývá vyšší než u dětí, které prošly běžným vzděláváním – školami. Vědí, kdo jsou a co chtějí. A pokud se k něčemu rozhodnou, jsou schopny překonat mnohé překážky, aby toho dosáhly. Ony si totiž věří, jsou samostatné, mají zodpovědnost za svůj život. A co dělají v dospělosti absolventi svobodných škol či děti, které nikdy nechodily do školy? Přečtěte si např. zdezde.

Je-li škola přirovnávána k přípravě na zaměstnání, je nutné zmínit několik zásadních rozdílů. Tím prvním je pracovní smlouva, kterou dospělý jako zaměstnanec podepisuje, a tím přistupuje na podmínky v ní uvedené, za kterých bude práci vykonávat, a za to dostává finanční odměnu. Děti nepodepisují žádnou takovou smlouvu, ve které by se dobrovolně vzdávaly své svobody, možnosti hrát si, učit se, co potřebují. Jsou nuceny přežívat i tam, kde jim to nesvědčí, z čiré povinnosti tam docházet. S tím souvisí také další zásadní rozdíl, a tím je „svoboda skončit“ („Svoboda skončit je tím, co odlišuje zaměstnání od otroctví.“). Dále zde.

A co děti ze sociálně slabších rodin? Pro ně je škola jediná záchrana.

Vlastně není. Spíše než jejich záchranou je škola prostředkem k uklidnění našeho svědomí; můžeme si říkat, že je o ně postaráno. Ve skutečnosti jim sice škola možná poskytne nějaké důležité dovednosti (například gramotnost), avšak zároveň je velmi často jen utvrdí v tom, že jsou outsideři. Krom toho, že tyto děti nemají žádné zázemí doma, ve škole lezou na nervy unaveným učitelům, kteří mají na starosti spoustu jiných věcí. Přitom je pravděpodobné, že gramotnými by se tyto děti staly i bez povinné školní docházky prostě proto, že psát a zejména číst potřebují na každém kroku, což je samo o sobě k učení přiměje (byť třeba později než v šesti letech). Více o tomto tématu např. zde nebo zde.

A čím to zaplatíme? Budou-li školy jen soukromé, budou drahé a jen pro bohaté. Dnes jsou státní školy zadarmo.

Státní školy nejsou zadarmo; jen platby za ně jsou skryté (v daních). Necháme-li tyto peníze lidem v peněženkách místo toho, aby je odevzdávali státu, mohou si za ně pořídit vzdělání. A protože stát vybrané peníze nijak nezhodnocuje (ba naopak, nemalou část z nich vyplýtvá), lidé jsou zjevně dost bohatí na to, aby zaplatili školy přímo, když je dokáží platit i teď – navzdory zoufalé neefektivitě státu a armádám byrokratů, kteří také nepracují zadarmo. Nemluvě o tom, že škola rozhodně není jedinou institucí, kde se člověk může něco naučit; a zdaleka ne všechny způsoby vzdělávání stojí peníze.

To chcete všechny školy zrušit? 

Nikoli. Vůbec nám nejde – alespoň ne primárně – o kritiku školy, ale o kritiku systému, ve kterém není možnost volby. Školy samy o sobě nemusejí být nijak špatné a nikdo to netvrdí. To, co špatné je, je systém, kde rodič nemá možnost převzít plnou zodpovědnost za vzdělávání svého dítěte. Mnoha rodičům samozřejmě z různých důvodů vyhovuje, pokud mohou tuto část výchovy předat škole, to ale není důvod k tomu, aby ti, kteří to udělat nechtějí, byli kriminalizováni. Což v současné době jsou, protože neposílat dítě do školy, nezapsat ho tam, případně nechodit na přezkoušení, prostě beztrestně možné není.

Bojujete za práva dětí, ale vůbec nemyslíte na učitele ve státním školství, kteří se to snaží dělat jinak a zažívají kvůli tomu šikanu jak od kolegů tak od vedení, případně i rodičů.

V článcích i na Facebooku prezentujeme některé příklady dobré praxe v ČR podle našich kritérií: Liberecká Sudbury škola, Lesní škola a školka Hrádeček. Jsme v kontaktu s některými oficiálními školami zapsanými v rejstříku, které se v rámci legislativních možností ČR snaží uplatňovat principy sebeřízeného vzdělávání a mají nebo mohou kvůli tomu mít problémy a z logických důvodů nechtějí být prezentovány a spojovány se Svobodou učení. Za poslední roky jsme prezentovali několik případů (většinou bývalých) učitelů ze státního školství (Romana Howe, Anton Adamčík), současných (Veronika Fialová), budoucích učitelů (Barča Průšová, Katka Kováčová) a dalších pracovníků ve školství (Irena Janíková). Někteří členové aktivního jádra Svobody učení jsou bývalí učitelé a někteří z našich nejbližších spolupracovníků jsou oficiálně učiteli.

Jsme „grassroot“ hnutí/organizace fungující na principech bottom-up, tzn. fungujeme svépomocně odspodu, dobrovolně a bez nároku na honorář a ve svém volném čase. Na svou činnost nepobíráme žádné státní ani evropské dotace, jsme závislí na dobrovolné činnosti a příspěvcích našich členů a sympatizantů. Pokud máte pocit, že píšeme nebo prezentujeme málo téma učitelů ve státním školství, kteří se to snaží dělat jinak a zažívají kvůli tomu šikanu, pak není nic jednoduššího než napsat o tom nějaký vlastní článek nebo natočit video a poslat nám ho.

Mimochodem: hlavní inspirátoři našeho hnutí jako John Holt nebo John Taylor Gatto jsou bývalí učitelé, kteří po desítkách let ve státním školství pochopili, že tento systém není zevnitř reformovatelný a začali iniciovat a podporovat různá odškolovací hnutí. Hubertus von Schoenebeck, autor pojmu Amication a iniciátor Německého dětského manifestu (jeden z našich hlavních zdrojů), působil dlouhodobě jako učitel. Respektujeme a vážíme si všech učitelů, kteří respektují děti jako plnohodnotné lidské bytosti ve smyslu výše uvedené amikace. Takoví učitelé se nebojí například dobrovolné školní docházky nebo nepovinné výuky a jsou dokonce ochotni o tom psát články nebo programy politických stran jako např. Lenka Wagnerová nebo Luděk Bláha a.k.a. Tajný učitel.

„Mnoho učitelů, s kterými jsem mluvil, si jsou vědomi téměř všech škodlivých efektů nuceného vzdělávání, a mnoho z nich se je snaží potlačovat. Někteří se snaží vyvolat pocit svobody a hry co nejvíce, co systém dovolí; mnoho z nich dělá, co může, aby utlumili hanbu z neúspěchu a snížili úzkost; většina se snaží mezi studenty podporovat kooperaci a soucit, navzdory všem překážkám; mnoho z nich dělá, co může, aby podpořili kritické myšlení. Ale systém je proti nim. Bylo by dokonce spravedlivé říci, že učitelé jsou v našem systému nesvobodní vyučovat, jak chtějí, stejně jako děti nejsou svobodné učit se, co chtějí. (ALE UČITELÉ MAJÍ NA ROZDÍL OD STUDENTŮ MOŽNOST SKONČIT, TAKŽE NEJSOU VE VĚZENÍ.)“ – Peter Gray

„Ako bývalý učiteľ, autor experimentálneho projektu Škola hrou, som si za 5 a pol ročnú prax užil svoje. Prečo nie som v školstve, je preto, že systém nedovolí prežiť učiteľovi, ktorý si ctí slobodu. Slobodný učiteľ znamená aj slobodné dieťa. V tomto však bezbrannejšie sú deti, učitelia majú oveľa viac možností ako sa brániť, predsa len občianske a ľudské práva dospeláka do určitej miery chránia. Dieťa síce má práva garantované Dohovorom o právach dieťaťa a Deklaráciou ľudských práv, ale zákony prijaté v parlamente sú v rozpore s nimi, vnútorné poriadky škôl ešte viac. Je málo ľudí, ktorí by napadli zákony na Ústavnom súde, aby zrušil zákon, ktorý je v rozpore s medzinárodnými dohodami, ktoré majú platnosť nad ústavou krajiny, ktorá sa k nim zaviazala. Prakticky naše deti nemajú občianske a už vôbec ľudské práva. Prípomeniem, že v našich krajinách nie je možné porušiť ľudské právo ani v prípade väzňov alebo vojnových zajatcov. V prípade detí je to možné. Znamená to, že sú na tom horšie ako väzni a trochu lepšie ako zvieratá. Snažme sa vydobyť slobodu pre deti a získame ju automaticky aj pre učiteľov. Lebo ako som spomenul, aby dieťa vyrastalo slobodne, musí byť slobodný aj učiteľ… “ – Anton Adamčík

Existují osobnosti, které prošly sebeřízeným vzděláním? 

Sebeřízeným vzděláváním v dětství prošli například Zoe Readhead a Henry Readhead (ředitelka a dcera a zástupce ředitelky a vnuk zakladatele Summerhill School), Quincy Russell – filmař a absolvent Summerhill School, Jacob Barnett (geniální autista a potenciální laureát Nobelovy ceny za kvantovou mechaniku, který začal díky matce chodit v 10 letech na vysokou školu) či Jaden Smith – syn amerického herce Willa Smithe.

Velmi zajímavý je také příběh režisérky Astry Taylor, která popisuje svůj život unschoolera a historii zápasu o svobodného vzdělávání v USA v přednášce O životě na základě unschoolingu.

Jako rodiče praktikují sebeřízené vzdělávání například Helena Houdová, Alanis Morissette, Elon Musk, americká herečka Rachel Singer, filmařka Carol Black (autorka TV seriálu Báječná léta), NENA „99 Luftballons“ (sponzorovala vznik DIE NEUE SCHULE Hamburk), herečka a neurovědkyně Mayim Bialik známá jako Dr. Amy Farrah Fowler ze seriálu The Big Bang Theory.

Dále:

  • Dlouhodobá studie o unschoolerech z USA od Petera Graye s 254 rodinami.
  • Studie o absolventech Summerhill School.

Máte nějaké objektivní nezaujaté vyhodnocení sebeřízeného vzdělávání (unschooling, demokratické školy typu Summerhill a Sudbury) a jeho porovnání s běžnou populací dětí z povinné školní docházky? Máte studie dokazující skutečné znalosti těchto dětí?

Značná část výzkumu, o němž se obecně nepředpokládá, že má co do činění se samostatným vzděláváním, prokázala pozitivní vliv autonomie. Řada studií ukázala, že zvýšená autonomie v dětství je předpokladem pro zvýšenou kreativitu, uspokojivé mezilidské vztahy a zvýšenou psychologickou pohodu a odolnost (přezkoumává Ryan, Deci, Grolnick, & La Guardia, 2006). V klasické delší studii byly děti, jejichž rodiče dovolili větší svobodu doma, posuzovány učiteli v 6. a 9. ročníku, jako kreativnější, vynalézavější, zvědavější, nezávislejší a sebejistější než děti, které zažily méně svobody (Harrington, Block, & Block, 1987). Nedávná korelační studie ukázala, že děti, kterým rodiče nechali více času dělat si co chtějí, než aby je zapojili do strukturovaných aktivit pro dospělé, se lépe vypořádali s testem sebeřízeného výkonového fungování (Barker, Semenov, Michaelson, Provan, Snyder, & Munakata, 2014), který předpovídá budoucí schopnost řešit problémy v reálném životě, lépe než u těch, kteří měli méně volného času.

Oblast sebeřízeného vzdělávání, ačkoli dle antropologických či evolučně-psychologických teorií funguje už od dob tradičních společností lovců a sběračů, figuruje samostatně v moderní vědě jako relativně nový výzkumný fenomén a studie o něm, zejména dlouhodobé, jsou zatím omezené a vzhledem k malému počtu lidí, kteří jej podstupují, i málo reprezentativní. Kvalitní studie dokazující prospěšnost povinné školní docházky a jednotných výstupů (RVP) chybí však i současnému systému. Školní docházka a kurikulární dokument Rámcový vzdělávací program, které jsou vymáhané represivně a plošně u všech dětí v ČR ve věku 5-15 let, evidentně nenaplňují ani svoje vlastní cíle. “Velmi slabě se pracuje s výsledky různých šetření a mezi výzkumnou a exekutivní sférou zeje propast.“ (Martin Dobeš, expert projektu EPALE)

Zásadní rozdíl problematizující ověřování a srovnávání je v náhledu, co je vlastně vzdělávání a jaké jsou jeho cíle. Koncept sebeřízeného vzdělávání má jiné cíle než většinový koncept povinného jednotného školství a ze své podstaty primárně nesměřuje k dosahování předem definovaných znalostí (“Unschooling klade důraz na proces a nikoli na konečný výstup; vzdělávání jako podpora přirozeného procesu učení v souladu s vůlí každého jednotlivce a jeho vrozeným nadáním spíše než dosahování předurčené úrovně způsobilosti”), ačkoli někteří absolventi úspěšně pokračuji na univerzitních studiích, pokud si tuto cestu sami zvolí. Absolventi sebeřízeného vzdělávání zatím podle některých omezených dostupných studií většinou dosahují srovnatelné nebo vyšší úrovně osobnostních soft-skills jako např. Self-Efficacy nebo emoční inteligence, což zase nesledují plošné testování typu PISA (zatím).

Obecně se kmenoví členové Svobody učení považují za zastánce evidence-based přístupu, avšak jsou pro nás důležitější etické hodnoty jako respekt k autonomii jednotlivce, který je povinnou školní docházkou principiálně narušován. SvobodaUčení.cz není akademická organizace primárně zaměřená na vědecké dokazování funkčnosti principů sebeřízeného vzdělávání (sekundárně nás výsledky vědeckých výzkumů zajímají za účelem propagace a prosazování sebeřízeného vzdělávání jako legitimní a legální možnosti), ale především grassroot hnutí (dobrovolnická iniciativa participujících dětí, studentů, rodičů, učitelů, průvodců a dalších profesí ve vzdělávání) zaměřená na celkovou společenskou změnu paradigmatu vnímání a přijetí dětí jako plnohodnotných lidských bytostí, kterým chceme ve své vlastní rodině nebo škole jako nejbližší sféře vlivu ponechat možnost rozhodovat o rozvoji vlastní osobnosti – tuto možnost však zároveň nikomu nenutíme.

Více v článku Sebeřízené vzdělávání z pohledu vědy.

Jak je to se školným v Summerhillu? Není to kvůli školnému jenom škola pro bohaté?

Školné v Summerhillu: https://www.isc.co.uk/schools/england/suffolk/leiston/summerhill-school/ 

Boarding fees per term:
£4,023 to £6,347 (117 673 – 184 063 CZK)

Day fees per term:
£1,825 to £3,735 (52 925 – 108 315 CZK)

To rozpětí je tam proto, že záleží na věku dítěte (za mladší se platí méně, za starší více), sourozenci mají slevy. Než se zděsíte přepočtu na koruny, doporučujeme vydělit koeficientem přepočtu průměrné britské mzdy na českou (£2288 v r. 2015 = 66 924,- CZK v UK vs. 26 467,- CZ v ČR tzn. v UK 2,53x větší průměrná mzda než v ČR). Zjednodušeně: v Summerhillu se sice platí školné (díky němuž je škola zcela nezávislá na státních dotacích), avšak mezi soukromými školami v Británii patří mezi jednu z nejlevnějších.

V přepočtu na průměrnou českou mzdu (/ 2,53) by srovnatelné školné v ČR vycházelo:
– nejlevnější varianta pro nejmladší dítě na denní docházku bez internátu: 4183 CZK měsíčně
– nejdražší varianta pro nejstarší dítě s internátem: 14550 CZK měsíčně

S českými školami to není zcela srovnatelné, protože všechny školy zapsané ve školním rejstříku (vč. soukromých) pobírají v ČR normativ na žáka, tzn. státní příspěvek na žáka (5041 Kč/5-14 let a 5831 Kč/15-18 let v r. 2015). Pro srovnání bychom měli připočíst tento normativ ke školnému na každé škole v ČR vč. státních, které jsou údajně „zadarmo“. Summerhill by pak v té nejlevnější variantě dokonce vycházel levněji než české státní školy.

Díky uvedenému školnému je Summerhill v Británii finančně dosupný i pro rodiny s podprůměnými příjmy (rodiče samoživitelé, manuální profese apod.). Samozřejmě, že v případě, že do školy chodí najednou více sourozenců z jedné rodiny, je situace složitější a celkové školné za více dětí poměrně finančně náročné i pro rodiny s průměrnými příjmy. V uvedených ekonomicky potřebných případech pomáhá rodičům s placením školného nadace „A. S. Neill Summerhill Trust“ (http://www.summerhillschool.co.uk/as-neill-summerhill-trust.php).