O Svobodě učení:

Co je SvobodaUčení.cz? 

Iniciativa, která se už od roku 2012 zabývá osvětou v oblasti sebeřízeného vzdělávání. Pro více info rolujte dolů.

O co SvobodaUčení.cz usiluje? 

Základními principy jsou:

  • dobrovolnost vzdělávaných
  • princip sebeřízení v procesu učení (kdy, kde, s kým a jak, včetně možnosti se „nic“ neučit)
  • svoboda skončit

Naším cílem je dobrovolná školní docházka, odluka školství od státu, šíření povědomí o sebeřízeném vzdělávání jako jedné ze vzdělávacích cest a jeho legitimizace. Cíle SU v grafické podobě ke stažení zde. Pro více info rolujte dolů.

Co SvobodaUčení.cz dělá?   

  • Prostřednictvím webu a sociálních sítí šíříme povědomí o sebeřízeném vzdělávání, svobodných a demokratických školách a unschoolingu.
  • Poskytujeme podporu rodinám dětí, které se chtějí vzdělávat svobodně.
  • Propojujeme lidi s podobnými názory na vzdělávání.
  • Organizujeme mnoho akcí: setkání, semináře, konference, workshopy, letní a zimní pobyty atd.
  • Vydáváme knihy a ebooky, píšeme a překládáme články.
  • Provozujeme SvobodUm – centrum Svobody učení.  
  • Pracujeme na změně legislativy směrem k větší svobodě ve vzdělávání.

Leták/skládačka k tisku zde.

Kdo za Svobodou učení stojí?  

Jsme nestátní nezisková organizace (spolek) financovaná pouze z členských příspěvků, dobrovolných darů a výtěžků z prodeje vstupného, produktů a služeb. Nechceme žádat a přijímat dotace od státu či EU. Jsme toho názoru, že peníze z různých fondů jsou nedobrovolně odebrány lidem a následně přerozdělovány. Na tom se nechceme podílet. Jako spolek máme tzv. statutární orgán – předsednictvo, v němž figurují nejaktivnější členové spolku. Máme ale také desítky až stovky dobrovolníků a fanoušků, kteří se na činnosti Svobody učení podílejí. Stanovy spolku SvobodaUčení.cz si můžete přečíst zde. Jak a proč se stát členem se můžete dozvědět zde.

O sebeřízeném vzdělávání, unschoolingu a svobodných školách:

 

Co je sebeřízené vzdělávání a unschooling? 

Sebeřízené vzdělávání se děje prostřednictvím dobrovolně vybraných činností a životních zkušeností osoby, která se vzdělává. Odehrávat se může doma, v komunitě či ve svobodné škole (nutným předpokladem je vzájemně dobrovolné vzdělávání – neexistuje povinný předmět či kurikulum). Význam termínu unschooling je podobný. Unschooling nerovná se domácí vzdělávání, ani Montessori či Waldorfská pedagogika, ani program Začít spolu! (Mohlo by to tak být, pokud bychom neměli povinnou školní docházku a rámcové vzdělávací programy.) Více o teorii zde a sebeřízeném vzdělávání zde.

Je sebeřízené vzdělávání a unschooling legální? 

V mnoha zemích na světě (např. USA, Velká Británie, Francie,…) ano, v ČR (zatím) nikoli. Z tohoto důvodu nejsou v ČR legální ani svobodné školy typu Summerhill či Sudbury Valley, i když se několik škol snaží k těmto principům přibližovat. Více o legislativních podmínkách zde.

To je nějaká novinka, co?

Naopak. Odhlédneme-li od toho, že svobodné školy typu Summerhill či Sudbury Valley, kde děti “nic nemusejí” a vše je striktně dobrovolné začaly vznikat v roce 1901 (Summerhill funguje od roku 1921 až doposud), probíhalo sebeřízené vzdělávání po statisíce let evoluce a u mnoha kultur tzv. lovců a sběračů probíhá i dnes. Více např. zde a v dalších článcích Petera Graye, nebo uceleně v knize Svoboda učení.

Je sebeřízené vzdělávání či unschooling vhodné pro každé dítě? 

Pravděpodobně nikoli. Protože nic není vhodné pro všechny. Každý jsme jiný a každý máme své potřeby a touhy. SvobodaUčení.cz usiluje mj. o zrušení povinné školní docházky a její nahrazení školní docházkou dobrovolnou. Zrušíme-li povinnou školní docházku, otevře se možnost pro unschooling či skutečně svobodné školy, a i nadále mohou fungovat všechny školy, které fungují nyní. Jen by se musely mnohem víc snažit, aby byly pro děti natolik zajímavými místy, že by tam chtěly chodit…

Je tedy sebeřízené vzdělávání a unschooling jen o tom nechat děti, aby si dělaly, co chtějí? 

Pokud je vztah dvou osob rovnoprávný, v tomto případě rodiče a dítěte, pak prostředí, v němž žijí, vytvářejí společně. Podmínky unschoolingu jsou úplně stejné jako podmínky života. Každý člověk (a dítě je také člověk) je individualita, každý potřebuje ke spokojenému životu něco trochu jiného. Hodně záleží na tom, co od unschoolingu rodič očekává. Pokud má představu, že se unschoolingové dítě naučí samo od sebe vše, co si rodič přeje, aby se naučilo, pak unschooling pro ně není vhodná cesta. Unschooling je totiž o důvěře. Důvěře v sebe i v dítě. Důvěře v to, že se každý dennodenně učíme přesně to, co pro svůj život potřebujeme, a že to pro každého z nás může být něco jiného. Pokud je naším cílem dítě tvarovat a směrovat tak, aby naplnilo naše, nikoli jeho vlastní cíle, nejedná se o unschooling, ale o laskavou manipulaci. Odpověď na otázku tedy zní: je třeba, aby prostředí pro dítě bylo takové, v němž bude ono i jeho rodiče spokojení. Nechť si každý tvoří své prostředí, jak je mu libo.

Vy tedy chcete „cpát“ unschooling a sebeřízené vzdělávání všem?

Nikoli. Přesně v tom je rozdíl mezi tou povinností a svobodou. Ale protože nikdo z nás tu vzdělávací svobodu nezažil, těžko se tento koncept chápe. Nerozumíme, že svoboda není „cpát“ cokoliv komukoliv, jak se to děje v současném systému, ještě pod pohrůžkou pokut a nakonec odebrání dětí. Škoda, že toto málokoho trápí a považuje možnost svobodného vzdělávání za jakékoliv ohrožení. Brání někomu zavedení demokratických škol či unschoolingu posílat vlastní děti do klasické školy? Ne, stejně jako zavedení registrovaného partnerství všechny lidi automaticky nenutí brát si osoby stejného pohlaví. Je to jen možnost. V současnosti se „cpe“ pravý opak. Do toho, aby se „cpalo“ svobodné vzdělávání všem, je přespříliš daleko na to, aby bylo nutné mít podobné obavy. Koneckonců o to nikdo nestojí, aby všichni dělali totéž. Stačilo by, aby stát přestal rodinám diktovat svůj univerzálně nefunkční systém.

Pochybnosti a námitky:

 

Co když dítě například nikdy nebude mít potřebu naučit se psát nebo počítat (třeba složitější výpočty, které by pak potřebovalo na střední škole nebo různých přijímacích zkouškách)? 

Odpověď na tuto otázku lze najít v mnoha článcích na našem webu. V krátkosti: dítě se přirozeně učí to, co potřebuje ve společnosti, v níž žije. Dítě v Africe se od narození učí trochu jiné věci než dítě v Evropě. Nic není správně ani špatně, všichni jsme individuality, ale zároveň máme přirozenou touhu zapadnout do společnosti okolo sebe. Můžeme to vidět na kojencích a batolatech. Nemají školy, učebnice ani sešity a učí se velmi rychle. V naší „západní“ společnosti založené na psaném projevu (dopravní značky, nápisy, knihy, maily, internet,…) je téměř nemožné nenaučit se číst. Tisíce dětí, které vyrostly unschoolingově nebo ve svobodných školách se naučily číst, psát i počítat samy ve chvíli, kdy to uznaly za potřebné a užitečné. Pokud se dítě rozhodne účastnit se přijímacích zkoušek na SŠ, je schopné – díky tomu, že nikdy neztratilo vnitřní motivaci, která se nedá naučit, ta prostě je, nebo není – naučit se vše, co k přijímačkám potřebuje, velmi rychle a efektivně během pár týdnů či měsíců. Je velký omyl, že unschoolingové děti se neumějí učit. Pouze odmítají učit se něco, co jim nedává smysl.

Když necháte děti dělat jen to, co je baví, nebudou hrát pořád jen počítačové hry?

První, nad čím bychom se měli zamyslet je to, zda a kolik času trávíme před obrazovkou my dospělí, a jakým vzorem pro děti jsme. Sedíme-li dennodenně u počítače, jak můžeme dětem vyčítat, že ony také? Kouříme-li cigarety, jak chceme dítěti vysvětlit, že je to škodlivé a proč by nám mělo věřit, když to sami děláme? A budou tedy sebeřízeně vzdělávané děti jen hrát hry na počítači? Některé ano, přinejmenším po nějakou dobu. Jiné děti budou raději běhat po venku nebo jezdit na kole. Pokud se nám to nelíbí, můžeme to dítěti říci, stejně jako bychom řekli svému partnerovi, že nás na jeho chování něco znepokojuje. Více např. zde.

Děti přece potřebují disciplínu a řád. Nebudou při sebeřízeném vzdělávání jako “utržené ze řetězu”?

Skutečná svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností. Jak se ale naučit být zodpovědný sám za sebe, když vám od narození stále někdo říká, co máte dělat a jak, co je správné a co je špatné – a co víc – ti velcí lidé často jednají přímo v rozporu s tím, co vám říkají. S disciplínou je to podobné jako s motivací – lze ji vnutit z vnějšku, nebo ji každý objevíme sám v sobě. Na to ale musíme mít prostor zkoumat, zkoušet, ohmatávat svět okolo sebe, nést důsledky svého jednání. Jsou lidé, kteří milují řád – proč je tedy nenechat, aby si jej vytvořili sami? A pak jsou lidé chaotičtí, kterým je v jejich soukromém chaosu dobře. Všichni se ale naučí jisté disciplíně a řádu prostě proto, že žijí mezi ostatními lidmi a dostávají od nich zpětnou vazbu na své chování.

A co děti s ADHD a podobnými poruchami? Mohou se také sebeřízeně vzdělávat? 

Právě tyto děti jsou těmi “nejlepšími kandidáty” na sebeřízené vzdělávání. Narůstající počet dětí s poruchami učení je totiž spíše měřítkem strnulosti školského systému, nikoli dětí. Více např. zde.

Co budou tyhle děti dělat v dospělosti, když jsou zvyklé, že nic nemusejí? Do práce se přece taky musí chodit. 

Do zaměstnání chodíme proto, že chceme, nikdo nás k tomu nenutí a už vůbec ne zákonem. “Pouze” poneseme následky, pokud pracovat nebudeme. Sebeřízeně vzdělávané děti si podle dlouholetých zkušeností ze zahraničí zachovají vnitřní motivaci a jejich vnímaná osobní účinnost (self-efficacy) bývá vyšší než u dětí, které prošly běžným vzděláváním – školami. Vědí, kdo jsou a co chtějí. A pokud se k něčemu rozhodnou, jsou schopny překonat mnohé překážky, aby toho dosáhly. Ony si totiž věří, jsou samostatné, mají zodpovědnost za svůj život. A co dělají v dospělosti absolventi svobodných škol či děti, které nikdy nechodily do školy? Přečtěte si např. zdezde.

A co děti ze sociálně slabších rodin? Pro ně je škola jediná záchrana.

Vlastně není. Spíše než jejich záchranou je škola prostředkem k uklidnění našeho svědomí; můžeme si říkat, že je o ně postaráno. Ve skutečnosti jim sice škola možná poskytne nějaké důležité dovednosti (například gramotnost), avšak zároveň je velmi často jen utvrdí v tom, že jsou outsideři. Krom toho, že tyto děti nemají žádné zázemí doma, ve škole lezou na nervy unaveným učitelům, kteří mají na starosti spoustu jiných věcí. Přitom je pravděpodobné, že gramotnými by se tyto děti staly i bez povinné školní docházky prostě proto, že psát a zejména číst potřebují na každém kroku, což je samo o sobě k učení přiměje (byť třeba později než v šesti letech). Více o tomto tématu např. zde nebo zde.

A čím to zaplatíme? Budou-li školy jen soukromé, budou drahé a jen pro bohaté. Dnes jsou státní školy zadarmo.

Státní školy nejsou zadarmo; jen platby za ně jsou skryté (v daních). Necháme-li tyto peníze lidem v peněženkám místo toho, aby je odevzdávali státu, mohou si za ně pořídit vzdělání. A protože stát vybrané peníze nijak nezhodnocuje (ba naopak, nemalou část z nich vyplýtvá), lidé jsou zjevně dost bohatí na to, aby zaplatili školy přímo, když je dokáží platit i teď – navzdory zoufalé neefektivitě státu a armádám byrokratů, kteří také nepracují zadarmo. Nemluvě o tom, že škola rozhodně není jedinou institucí, kde se člověk může něco naučit; a zdaleka ne všechny způsoby vzdělávání stojí peníze.

To chcete všechny školy zrušit?

Nikoli. Vůbec nám nejde – alespoň ne primárně – o kritiku školy, ale o kritiku systému, ve kterém není možnost volby. Školy samy o sobě nemusejí být nijak špatné a nikdo to netvrdí. To, co špatné je, je systém, kde rodič nemá možnost převzít plnou zodpovědnost za vzdělávání svého dítěte. Mnoha rodičům samozřejmě z různých důvodů vyhovuje, pokud mohou tuto část výchovy předat škole, to ale není důvod k tomu, aby ti, kteří to udělat nechtějí, byli kriminalizováni. Což v současné době jsou, protože neposílat dítě do školy, nezapsat ho tam, případně nechodit na přezkoušení, prostě beztrestně možné není.