Zatím žádné komentáře

Jak děláte ten unschooling v ČR?

Unschooling a sebeřízené vzdělávání je v ČR nelegální. Proč, o tom se dočtete zde. Kdo prohlašuje, že unschooling “dělá” má tedy buď pro strach uděláno, neboť se přiznává k nezákonnému jednání, nebo tak nějak kličkuje systémem se svou vlastní verzí unschoolingu, případně mu není úplně jasné, co to ten unschooling vlastně je.

I přes výše uvedené je ale možné najít kmenovou školu (školu, v níž je dítě zapsáno k individuálnímu – domácímu – vzdělávání), která má školní vzdělávací program napsaný tak volně, že po vás, resp. po dítěti, nemusí při přezkoušení – v případě takové školy většinou portfoliovém – chtít skoro nic, neboť dle rámcového vzdělávacího programu jsou povinné výstupy až po 5. a 9. ročníku ZŠ (!), ostatní jsou doporučené. Pravda, není to unschooling ani sebeřízené vzdělávání, protože dítě i vy víte, že nad vámi neustále visí Damoklův meč přezkoušení a “něco” prostě předvést a donést musíte. Nicméně ta doba mezi přezkoušeními patří jen vám a vašemu dítěti a vy alespoň během ní můžete vést vlastně docela unschoolingový život a nechat dítě, aby si své vzdělávání řídilo samo.

No, a protože já patřím právě mezi ty rodiče, pro něž je osobní svoboda a integrita každé lidské bytosti (a děti jsou taky lidi) tou nejvyšší hodnotou, netajím se tím, že respektuju vůli, názory a rozhodnutí svých dětí. Můj starší, skoro sedmnáctiletý syn, do školy chodí, protože chce. Mladší, skoro jedenáctiletá dcera, do školy nechodí, protože nechce. (Jak to bude s tím třetím, které si zatím vesele dovádí v břiše, je ve hvězdách. Nic neplánuju ani pro něj, ani pro žádné jiné ze svých dětí – je to jejich život a rozhodnutí jsou na nich.)

Dostávám na besedách i jinde často pořád dokola tytéž otázky. Hodně jsme jich zpracovali do FAQ, ale u těch nejčastějších jsem ještě sepsala, jak to máme konkrétně my:

Jak se vaše děti naučily číst? Opravdu se to naučily úplně samy?

Moje oblíbená otázka 🙂 Obě mé děti se skutečně naučily číst úplně samy, jen každé v jiném věku a každé jiným způsobem; syn ve třech letech, dcera v šesti. Díky tomu, že i já jsem uměla číst dávno předtím, než jsem šla do školy, i díky synovi, který se to sám naučil tak brzo (ve třech letech se málokterý rodič vůbec zabývá myšlenkou vést své dítě ke čtení) jsem nikdy neměla nejmenší pochybnost o tom, že se děti naučí číst samy přesně ve chvíli, kdy jsou na to zralé a nepotřebují k tomu skoro nic – samozřejmě kromě přístupu k psanému textu, který je zajímá.

Syn nejdřív už od roku a půl znal všechna písmena abecedy, protože ho prostě bavilo je pojmenovávat. Pak trvalo “až” do jeho tří let, než mu svitlo, jak se písmena spojují do slov. Stalo se to najednou, v jednom momentu, a od té chvíle prostě četl všechno a všude. Syn si ten moment nepamatuje a ani já nevím, jak k němu přesně došlo, jen vím, že ve chvíli, kdy byl mozek připraven, mu to prostě “sepnulo”.

Dcera, protože se naučila číst později, si ten proces pamatuje. Říká, že nejdřív taky uměla písmena, a jak si je psala na papír, postupně jí došlo, jak se spojují do slov a jak se slova čtou.

Znám z okolí spousty dalších dětí, které se naučily číst úplně samy; na internetu lze najít mnoho článků o tom, jak se děti učí samy číst. Vychází mi z toho všeho, že děti jsou prostě různé, každé má svůj způsob učení se, a že když jim dáme důvěru, čas a láskyplnou péči, není důvod domnívat se, že se samy nenaučí vše, co budou považovat za potřebné. Zároveň nedává žádný smysl učit děti číst ve chvíli, kdy na to jejich mozek není připraven – v takovém případě je to zbytečné, spíš až škodlivé, trápení jak pro dítě, tak pro toho, kdo se ho snaží naučit něco, na co není zralé.

Není vaše dcera izolovaná od společnosti?

Řekla bych, že právě naopak. Škola je – dle mého názoru – uměle vytvořené prostředí, navíc vytvořené k určitému konkrétnímu účelu, nikoli běžná lidská společnost. V reálném životě se setkáváme s mnohem širším spektrem lidí nejrůznějšího věku, s nejrůznějšími zájmy, vášněmi, povahami, s lidmi milými i naštvanými, z mnoha vrstev společnosti. Pokud není dítě zavřené doma mezi čtyřmi stěnami, je prakticky nemožné, aby bylo izolováno od společnosti. Vždyť ta je všude kolem nás.

Jak si vaše dcera hledá přátele?

A jak si je hledáte vy? Potřebujete být k tomu, abyste si našli přátele, zavření desítky hodin týdně v nějaké konkrétní budově, navíc s úplně stejně starými lidmi, jako jste vy? 🙂 Já osobně mezi své přátele počítám lidi od cca 14 do 60 let (a ani jeden není z žádné školy, na kterou jsem kdy chodila). Přátele si já i dcera hledáme podle sympatií, životních hodnot, zkrátka určitě ne podle data narození a toho, zda jsme zrovna nuceny trávit s někým čas. Dcera má kamarády jak “domškoláky”, tak děti z ulice, v níž bydlí, které chodí do naprosto běžných škol. Nemá problém vycházet ani s jednou z těchto skupin dětí. Díky tomu, že hodně cestujeme, má kamarády dokonce i z daleka, a setkává se tak s širokou paletou kultur a lidí. Co může být lepší “učení”, než poznávání světa v celé jeho kráse?

Nejste “divní”? Nevyptává se vás pořád někdo, jak žijete?

Ano, pro většinovou společnost často “divní” jsme 🙂 Máme štěstí, že v rámci širší rodiny není nikdo, kdo by s tím, jak žijeme, měl nějaký zásadní problém, nebo to alespoň nedává nijak výrazně najevo. Ale i kdyby někdo takový byl – už dávno jsem se oprostila od nutkání žít svůj život podle představ někoho jiného.

Ano, lidé se vyptávají. Některé rozhovory jsou příjemné, jiné méně. Časem jsem zjistila, že je pro mě nejlepší prostě říkat, jak to máme my, a snažit se respektovat to, jak to mají ostatní. Což je mnohdy pro nás všechny, přiznejme si, docela těžké 😉 Všichni jsme chodili do škol. Naši rodiče chodili do škol. Jejich rodiče chodili do škol. Nic jiného neznají, cítí ohrožení a otevřít svou mysl něčemu tak neznámému je pro ně někdy až nemožné. Nezbývá, než to akceptovat, žít svůj život nejlépe, jak umím, a ukazovat, že to jde.

To je vaše dcera pořád s vámi? Neblázníte z toho?

Ne, není pořád se mnou, ale i kdyby byla, nemyslím, že by mi to nějak vadilo. Případně bychom se určitě dokázali všichni společně domluvit, jestli a kolik času jen pro sebe každý z nás potřebuje. Užívám si společný čas, protože vím, jak rychle děti rostou, a že to nebude trvat věčně. Užívám si společné spaní v posteli, dokud o něj má zájem. Užívám si, že se mnou chce sdílet svůj čas, dokud si to přeje.

Ne, ani náhodou nejsem v každé vteřině úžasný, respektující a zenový rodič. Mám svoje nálady, stejně jako děti či partner. Nevnímám ale krize či neshody jako problém, ale jako něco, z čeho se můžeme všichni strašně moc naučit. Jak komunikovat respektujícím a nezraňujícím způsobem; jak vnímat emoce u sebe i u druhých a jak se s nimi dá pracovat; jak řešit situace, kdy se neshodneme; jak hledat konsenzus, s nímž bychom byli všichni v pohodě. Ale i to, že někdy jsme prostě naštvaní na celý svět a že mít emoce, i ty negativní, je v pořádku. Že někdy prostě nemáme nad určitými věcmi moc a že nemusíme mít všechno vždycky pod kontrolou. Že se máme rádi, i když se na sebe třeba zrovna zlobíme. Učíme se všichni od sebe navzájem.

Když není dcera se mnou, je buď s kamarády (přespávačky tu i onde jsou teď hlavní atrakcí), na “střídavce”, případně se svým tatínkem, s nímž nežiju. Nechci dávat návod k rozchodům, ale přijde mi vlastně dobré, že dcera má možnost žít ve dvou různých prostředích s různými lidmi, navíc oba tak máme čas sami pro sebe 🙂 Máme ale s jejím tatínkem fajn vztah a společnou péči – žádnou střídavku určenou soudem, což je pro takový způsob života skoro nezbytné.

Nebojíte se, co bude, až bude chtít dcera jít na střední nebo na vysokou?

Nebojím se budoucnosti, protože ta ještě neexistuje a může mít nekonečně mnoho podob. Dcera mi může za rok, za dva říct, že chce chodit do školy. Nebo se může rozhodnout, že na střední školu nechce. Nebo může chtít jet studovat do zahraničí. Věřím, že díky tomu, že nikdy neztratila přirozenou motivaci tím, že by ji někdo nutil do něčeho, co nechce, si půjde za svým, ať už se rozhodne pro jakoukoli možnost. Jistotu a klid v téhle oblasti mi dodávají stovky příběhů zahraničních unschoolerů, důvěra v mé děti a to, že jim vždycky pomůžu, jak budu moci. Nezáleží mi na tom, jestli z nich budou doktoři, tesaři nebo uklízečky. Záleží mi jen na tom, aby byly šťastné a věděly, že to oni jsou pány svých životů a mohou dokázat spoustu věcí.

Zkušenosti zahraničních unschoolerů hovoří o tom, že když se rozhodnou jít na střední školu, prostě si s pomocí rodičů zjistí, co potřebují k tomu, aby se na ni dostali, a pak se to – sami, nebo s pomocí rodičů, učitelů, kohokoli – prostě naučí. A to za velmi krátkou dobu. (Výzkumy např. zde nebo zde.) Nevidím prostě jediný důvod, proč preventivně dlouhá léta připravovat děti na něco, co možná nikdy nenastane, nebo co se mohou naučit za velmi krátkou dobu později.

Nemáte strach, že dcera nebude mít základy např. matematiky, nebo jiných předmětů?

Opravdu věříte, že je možné v běžném životě nezískat základy skoro všeho? 🙂 Třeba zrovna matematika je skutečně všude: v deskovkách, které hrajeme; v obchodě, když platíme; když vaříme, pečeme, krájíme koláč; když vyměřujeme, kam dát nábytek do pokoje; když skládáme origami; když tvoříme a stříháme papíry; když cestujeme a řešíme časové posuny nebo teplotu; když počítáme a dělíme si, kolik jsme si vydělaly minulý měsíc; atd. atd.

To, co udělala kdysi dávno škola je, že vzala život a rozkouskovala ho do jednotlivých předmětů. Osobně si myslím, že je lepší vnímat svět v celé jeho kráse a barevnosti, než řešit zvlášť matematiku, češtinu, dějepis, zeměpis, biologii a já nevím co ještě. U nás někdy dochází k vtipným situacím, kdy zmíním, že nějaká vědomost, kterou dcera někde cestou životem nabyla, patří do oblasti třeba dějepisu, což jí připadá divné, protože jsme vlastně nikdy nic takhle neškatulkovali.     

Jak víte, že dcera dělá pokroky, že se “něco” učí?

Žiju s ní. Vídám ji téměř každý den, denně spolu mluvíme, hrajeme si, děláme spolu a zažíváme spoustu věcí. Nepotřebuju testy ani písemky k tomu, abych viděla, jestli je mé dítě spokojené a rozvíjí se. Neporovnávám ji s jinými dětmi; pouze vnímám, že před rokem byla v nějakém bodě svého života a teď je v nějakém dalším. Vidím, že roste, vyvíjí se, mění se jí zájmy, pomalu dospívá v ženu. Vidím, že je šťastná a spokojená, a to je to hlavní.

Co kdyby se rozhodla jít najednou do školy? Bude schopná se přizpůsobit? A bude mít srovnatelné vědomosti s dětmi jejího věku?

Když se k něčemu sama svobodně a bez tlaku rozhodne, je schopná se přizpůsobit lecčemu. Právě proto, že je to její rozhodnutí, nikdo na ni netlačí a ona ví, že chce-li dosáhnout svého cíle, mohou být v cestě překážky. Taky ovšem nepředpokládám, že by si vybrala, že chce jít do úplně běžné školy, na takový přístup opravdu není zvyklá a asi by se jí tam nelíbilo 🙂

Co se týče vědomostí, v něčem je napřed, v něčem pozadu. (Nebýt toho, že musíme dodržovat ŠVP školy, v níž jsme zapsány k DV, bych to vůbec neřešila a asi ani nevěděla.)

Jak vůbec může vědět, že do školy chodit nechce, když nikdy do žádné nechodila? Neměla by mít možnost to vyzkoušet?

Možnost vyzkoušet to vždy měla a má naprosto otevřenou, ale zatím nechce. Jak to ve školách chodí, ví dobře od svého o šest let staršího bratra a od kamarádů, kteří do škol chodí. Taky se mnou strávila dva roky ve státní školce, kde jsem pracovala jako učitelka, takže odtržená od reality určitě není.

Jak se naučí spolupracovat s jinými dětmi/lidmi?

Má dcera je ve velmi častém kontaktu s jinými dětmi, takže příležitostí k učení se spolupráci má spousty. Na rozdíl od školních projektů ale vše, co dělá, dělá dobrovolně, a také to skutečně žije. Nespolupracuje s dětmi proto, že by to bylo součástí nějakého samoúčelného projektu, který se dělá kvůli osnovám a známkám, ale proto, že jí právě to, co dělá, dává smysl.

Jak se naučí psát psacím písmem?

Má dcera si vždy poradí a co potřebuje, to si zapíše svou vlastní kombinací tiskacího a vázaného písma. Sama jsem psací písmo tak, jak je vyučováno ve škole, použila naposledy někdy na prvním stupni ZŠ, stejně tak můj sedmnáctiletý syn. Velmi záhy si člověk vytvoří svůj vlastní rukopis, který často nemívá s psacím písmem mnoho společného, takže trápit děti učením krasopisu mi nedává nejmenší smysl.

Kromě toho: svět se mění obrovskou rychlostí a psací písmo – ať už si o tom myslíme, co chceme – může být za pár let podobně zastaralou věcí, jako psaní husím brkem.

Jak se naučí násobilku, když ji k tomu nikdo nepřivede?

Umět zpaměti násobilku není totéž, jako rozumět principu násobení. Má dcera mě nedávno překvapila, když nějakým způsobem, který je mi dodnes záhadou, při počítání svého výsledku v jedné deskové hře vynásobila dvě poměrně velká čísla jen tak z hlavy. Přitom určitě není nijak nadaná na matematiku (ani já, ani její tatínek, ani její bratr nejsme :-)). Jako s většinou ostatních věcí, s násobením se v životě prakticky nejde nesetkat. Kdysi jsem dceři vytiskla malou i velkou násobilku, ví, kde je má, ale řekla bych, že je nikdy nevyndala. Zato si ráda hraje s kalkulačkou v mobilu, která jí pravděpodobně i učí počítat. Ono totiž počítání, když vás do něj nikdo nenutí a nestresuje vás testy, hodnocením a známkami, je i docela zábava 🙂 A když bude někdy náhodou potřebovat naučit se násobilku zpaměti, stačí prostě jít a … naučit se ji.

Jak se vaše dcera naučí vypořádat se s tím, že život dokáže být i zlý? Kde se setká s šikanou a jak jí bude schopná čelit?

Život nám klade do cesty překážky a lidi, kteří na nás nejsou vždycky hodní, i bez toho, aniž bychom takové věci vyhledávali. Proč bychom měli úmyslně vystavovat své děti šikaně ve věku, kdy jsou nejzranitelnější, a kdy na nich traumatické zážitky mohou zanechat následky na celý život? Kromě toho, nebylo by kolem nás tolik šikany, kdybychom nenutili děti být tam, kde být nechtějí… Šikana se totiž odehrává hlavně ve školách a ve vězení, tedy tam, kde jsou její oběti i pachatelé nedobrovolně a nemohou odejít. Odehrává-li se jinde (na pracovišti, v armádě, v církvi,…), je to sice politováníhodné, ale oběť má reálnou možnost – na rozdíl od školy či vězení – v nevyhovující situaci nesetrvávat.

Čím déle žije dítě v respektujícím a milujícím prostředí, tím silnější osobnost z něj vyroste, tím více si bude uvědomovat, že má svá práva, která ostatní nemohou beztrestně porušovat, tím odolnější bude proti jakémukoli nátlaku na sebe. Nebo snad máte pocit, že oběti šikany jsou do života lépe vybaveny…?

Jak se vaše dcera naučí učit se?

Samotným učením 😉


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení

Další pobyty budou v termínech 16.-25. srpna a 4.-13. října 2019

mm

Zdeňka Šíp Staňková

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou (a brzy už tří :-)) dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.

Komentáře jsou uzavřeny .