Zatím žádné komentáře

Jak je to v ČR s těmi “svobodnými” školami

(Nejen) v diskuzích na Facebooku poslední dobou vládne trochu zmatek. Slovy “škola”, “svoboda” a “svobodná škola” se tam hází jak pingpongovými míčky. A je čím dál tím víc evidentní, že “svobodu” si představujeme každý trochu jinak.

Při nesčetných diskuzích ve Svobodě učení jsme došli k názoru, že se všichni nacházíme na jakési pomyslné úsečce. Úplně vlevo se nachází státem řízené školství, resp. vzdání se zodpovědnosti ve vzdělávání dětí ve prospěch státu, trochu víc doprava jsou soukromé školy a nejrůznější alternativy typu Montessori či Waldorf nacházející se v systému registrovaných škol, tedy pod kontrolou ČŠI a MŠMT ČR. Ještě kousek dál vpravo by mohlo být individuální (domácí) vzdělávání a skupinky pro děti v DV, kterým se začalo říkat sdružené nebo komunitní školy, jakkoli to školy v legislativním slova smyslu nejsou. Děti na domácím vzdělávání ale musejí být zapsány ve škole, která je registrovaná v rejstříku MŠMT, a tudíž může vydávat vysvědčení. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že děti na domácím vzdělávání a ve všech těchto skupinkách jsou stále pod kontrolou státu, a nedodržují-li podmínky nastavené školským zákonem, IV jim může být zrušeno. Na naší úsečce se úplně vpravo nachází svoboda ve smyslu naprosté a skutečné dobrovolnosti. Budu se opakovat, ale nabízím svůj oblíbený příměr: když dostanete k obědu na výběr ze dvou možností s tím, že jednu z nich si prostě MUSÍTE vybrat – buď si můžete dát kuře nebo rybu – a vy jste přitom vegetarián a dal byste si brokolici, nebo – nedej bože – nemáte vůbec hlad, pak se nejedná o svobodu ani dobrovolnost. Co když mé dítě nechce chodit do ŽÁDNÉ školy? Pardon, takovou možnost Česká republika nenabízí…

 

14568414140331

 

Námitkou k výše uvedenému bývá, že některé děti, možná i většina, jsou ve škole rády a dobrovolně. Jenomže: abyste byli někde dobrovolně, tzn. svobodně a vědomě se rozhodli, že tam chcete být, musíte mít také možnost odejít. Absolutně a úplně. Ne odejít do jiné školy nebo do domácího vzdělávání, ale třeba se i neúčastnit tohoto systému vůbec. Taková možnost v ČR neexistuje. Ve chvíli, kdy je splněna podmínka naprosté dobrovolnosti, může pro někoho být svoboda i to, že si sám nic vybírat nechce a je v souladu s volbou, kterou za něj udělá někdo jiný. Kde je ale povinnost, nemůže být dobrovolnost a vědomá volba. To jen nemáme všechny informace. A můžeme být třeba klidně šťastní a spokojení, když netušíme, že existuje něco jiného. To ale není svoboda, to je nevědomost.

Jak už bylo řečeno, jedním z hlavních rysů svobodných škol je nejen to, že se jejich studenti podílejí na řízení a správě školy, ale hlavně právě ona naprostá dobrovolnost. Dítě ve svobodné škole nemusí po celou dobu docházky jít ani na jedinou lekci, pokud nechce. V praxi jsou takové případy samozřejmě ojedinělé, protože všichni jsme sociální bytosti a chceme být součástí dění okolo nás.

 

14568413463307

 

Četli jste si někdy Ústavu ČR a v ní obsaženou Listinu základních práv a svobod? Předpokládám, že ano, jelikož znalost Ústavy je součástí základního vzdělání, jímž jsme všichni prošli, neboť nám je tato povinnost dána právě Ústavou. V Listině základních práv a svobod se píše například toto:

“Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.”

Tak si vezměme třeba svobodu pohybu. My dospělí se můžeme volně pohybovat, kdy a kde se nám zachce, pokud tím neporušujeme zákon. Děti tuto svobodu nemají. Od 6 let po dobu povinné školní docházky jsou nuceny být žáky. Dítě tedy zřejmě není plnohodnotný člověk…

A jak je to tedy s těmi “svobodnými” školami v ČR?

– V žádné z oficiálních škol (registrovaných v rejstříku MŠMT ČR) nejsou děti dobrovolně, ale proto, že jim Ústava ukládá povinnost do nějaké školy chodit.
– Domácí vzdělávání není naše právo, je to pouze jiná forma plnění povinné školní docházky, a svobody je v něm také pomálu, vzhledem k povinnosti dětí dodržovat ŠVP školy, v níž jsou zapsány, a půlročním přezkoušením.
– Činnost tzv. sdružených nebo komunitních škol, resp. skupinek pro děti v domácím vzdělávání žádný zákon neupravuje. Děti, které do nich docházejí, jsou zapsány k domácímu vzdělávání na některé z oficiálních škol, zodpovědnost za jejich vzdělávání nesou rodiče, nikoli skupinka a musí opět dodržovat ŠVP dané školy a dostavovat se každého půl roku k přezkoušení tamtéž.

Svobodu ve smyslu naprosté dobrovolnosti tedy nenaplňuje žádná z těchto možností.

Každý jsme na zmíněné pomyslné úsečce trochu jinde. Někomu možnost vybrat si mezi kuřetem a rybou (tradiční škola x Montessori x Waldorf) naprosto stačí a vyhovuje, někdo by raději brokolici (svobodné školy) a někdo třeba vůbec nemá hlad (chce mít skutečnou svobodu výběru jakékoli školy včetně možnosti do žádné školy nechodit a nechce být nikým hodnocen a sledován). My bychom si přáli, aby měl skutečně každý možnost vybrat si podle svého.

Rádi bychom, aby byl postoj Svobody učení chápán správně. Velmi fandíme všem školám, iniciativám a skupinám, které se nebojí fungovat jinak než tradiční školy. Vnímáme ale jako důležité definovat termíny a vnímat všechny souvislosti. Pokud si budeme nalhávat, že máme naprostou svobodu v tom, jak vzdělávat své děti, a není tedy potřeba měnit zákony, pak se nikam nepohneme. Proto, nechť si každá škola, organizace či iniciativa funguje po svém, ale netvrďme, že máme naprostou svobodu. Nemáme.

Přečtěte si také

  • Kniha Summerhill – předmluva vydavateleKniha Summerhill – předmluva vydavatele "Většina lidí, která slyší o Summerhillu poprvé, nevěří svým uším. Školu, ve které si žáci sami rozhodují o tom, co, kdy, kde, jak či od koho se budou učit a která navíc existuje už od […]
  • Rozhovor s Janou Nováčkovou o respektu ve vzděláváníRozhovor s Janou Nováčkovou o respektu ve vzdělávání "Klasické školy fungují převážně na vnější motivaci. Uplatňování vnější motivace souvisí s mocenským vztahem k dětem. Děti si na to snadno zvyknou, mnohé se s tím i ztotožní. Vytváří to […]
mm

Zdeňka Šíp Staňková

www.detijsoutakylidi.cz | facebook.com/detijsoutakylidi | Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých tří dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.