Manifest Možnosti podpory Projekty Reference

SvobodaUčení.cz, z.s.

info (zavinac) svobodauceni.cz

Projekt SvobodaUčení.cz funguje od prvních měsíců roku 2012 a za svoji existenci prošel rozsáhlým vývojem. Z původní internetové stránky založené čistě na laickém nadšení se postupem času formuje iniciativa s velkými ambicemi. Naše snažení směřuje jednoznačným směrem: děti vyrůstající ve svobodném, přirozeném a respektujícím prostředí, které jim umožňuje využít veškerý jejich potenciál.   Pokud nás chcete kontaktovat, můžete pro tento účel použít společnou emailovou adresu info@svobodauceni.cz, jež dále rozešle vaši zprávu níže uvedenému týmu.   Fakturační údaje: SvobodaUčení.cz, z.s., Pohořanská 239, 411 41 Žitenice, IčO: 02287641

Jiří Košárek

kosarek (zavinac) svobodauceni.cz

Svoboda, vzájemný respekt, důvěra a komunikace jsou pilíře, na kterých by měly stát všechny mezilidské vztahy, a hlavně vztahy mezi dítětem a dospělým. Pokud aplikujeme tyto základní principy na oblast vzdělávání dětí, získáme úplně jiný pohled. Vzejde nám z toho opravdové, svobodné, přirozené vzdělávání, které je diametrálně odlišné od v současnosti převažujícího modelu, tedy zkostnatělého státního školství. Po dokončení Vysoké školy ekonomické jsem si toto všechno uvědomil a v březnu roku 2012 jsem založil tuto stránku... Pokračovat ve čtení.

  • Správa webu, financí
  • Technická podpora a administrace
  • Překladatel článků a videí

Zdeňka Staňková

zdenka.stankova (zavinac) svobodauceni.cz

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou dětí a několikaletá práce učitelky v MŠ mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí... Pokračovat ve čtení. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog

  • PR, správa sociálních sítí, komunikace s médii, marketing
  • Konzultantka, lektorka, organizace akcí
  • Autorka a překladatelka článků

Anna Třešňáková

anna.tresnakova (zavinac) svobodauceni.cz

Jsem zastáncem svobodné volby a tolerance vždy, všude a za každou cenu. A neformálním, leč odhodlaným ochráncem práv nejen svých vlastních dětí, se kterými osmým rokem fungujeme v režimu domácího vzdělávání. Metou je mi dosažení stavu, kdy se sebeřízené formy učení stanou bez výhrad akceptované jako plnohodnotné – a posunou tak (konečně) běžně uplatňované postupy ve výchově a vzdělávání směrem ke zrovnoprávnění dětí obecně. V mé milované Svobodě učení se, mimo jiné, věnuji především legislativě a projektu SvobodUm... Pokračovat ve čtení.

  • Zakladatelka ASU
  • Koordinátorka projektu SvobodUm
  • Konzultantka, autorka článků
  • Inovátorka a kreativní členka týmu, PR

Michal Kandler

michal.kandler (zavinac) svobodauceni.cz

Ke svobodě učení mě přivedla praxe sociálního pracovníka s dětmi a mládeží, kde jsem zjistil, že velká část problémů dětí a dospívajících je v praxi spojena právě s rigidním školním systémem, který nejenže se nedokáže přizpůsobit jejich potřebám, ale často je s nimi v rozporu. S příchodem vlastních dětí také změna životní filozofie a přijmutí zodpovědnosti za svůj i jejich rozvoj. Ve Svobodě učení se věnuji facilitaci a strategii vzdělávací politiky. Mojí nejoblíbenější knihou je Jonathan Livingston Racek od R. D. Bacha... Pokračovat ve čtení.

  • Strategie SU
  • Facilitace, konzultant, lektor
  • Autor a překladatel článků

Urza

urza (zavinac) svobodauceni.cz

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku... Pokračovat ve čtení.

Spolupracují s námi:

Milota Kadaňková

Vzděláváním jsem se začala zabývat brzy po narození synů. Ve školkách a školách jsem řešila různé problémy týkající se dětí: přílišné nadání, nezájem učit se na povel, neochotu plnit nesmysluplné úlohy, jinakost povah nezapadajících do systému, nerespektování samozvaných autorit. Synové vystřídali několik škol a přes různé alternativy ve vzdělávání včetně domácího vzdělávání, které se na základě českých zákonů ukázalo také jako příliš omezující, jsem postupně došla k sebeřízenému vzdělávání. Čím víc jsem o něm získávala informací, tím víc jsem se utvrzovala v tom, že je to to, co potřebují mé děti i já. Synům jsem předala zodpovědnost za jejich vzdělávání, včetně možnosti do školy nechodit a učit se tak, jak sami chtějí. Vzhledem k tomu, že právě ukončili povinnou školní docházku, bylo to možné i po legislativní stránce. Je pro mě fascinující sledovat sebeřízené vzdělávání zblízka, být u procesu změny od poslušnosti a řízeného učení přes tápání a hledání k vlastní zodpovědnosti a nacházení vlastní cesty. V současné době spolupracuji s iniciativou SvobodaUčení.cz a připravuji projekt Tovaryš, zaměřený na učení se mladých lidí praxí.

Gabriela Ježková

Narodila jsem se v Brně, kde jsem šla poprvé do školky a školy, dále na gymnázium a PdF MU. Ve školce jsem chtěla být paní prodavačkou, doma jsem si kupila všelijaké krabičky, vyráběla bankovky, ťukala do pokladny a „obsluhovala“ celou rodinu. Pak přišel můj velký den – šla jsem poprvé do školy. Přesně si pamatuji, co jsem měla na sobě a jak to tam vonělo. Opravdu moc se mi tam líbilo a ten den jsem si řekla, že budu paní učitelkou. Moje představy o tom, co a na jakém stupni bych ráda učila, se postupně vyvíjely, až jsem se dopracovala k tomu, že chci s dětmi prostě být. Celou svou školní docházku a studia jsem si dělala zápisky o tom, co bych ve škole chtěla jinak. Od prvního ročníku na gymnáziu jsem jezdila doučovat děti a častokrát mi bylo moc smutno z dusné atmosféry v rodinách a neštěstí, které bylo cítit, kdykoli se o škole začalo mluvit. Ve třetím ročníku jsem napsala studentskou práci o alternativních školách, díky které jsem se dostala na velmi zajímavá místa, a v ročníku posledním absolvovala kurz pečovatelství o děti ve věku 3-15 let. Po gymnáziu jsem nastoupila na svůj vysněný obor na „pajdáku“ a vymetala všechny možné praxe, abych se dostala do škol. Stále jsem měla pocit, že mi škola nedává, co potřebuji, a tak jsem navštěvovala nejrůznější kurzy (jako třeba Respektovat a být respektován). Poslední ročník jsem dokončovala již jako „paní učitelka“ na jedné brněnské základní škole. Abych nevypadla ze cviku, hned po státnicích jsem navázala v rámci celoživotního vzdělávání na rozšiřující studium speciální pedagogiky, které jsem po třech letech úspěšně ukončila závěrečnou zkouškou z etopedie, psychopedie, specifických poruch učení a integrativní speciální pedagogiky. Stále jsem učila, doučovala, vedla kroužky, tábory, spolupracovala se vzdělávacími organizacemi, až jsem jednoho dne založila svou vlastní neziskovku. V té době jsem v rozmezí necelých dvou let dostala ty dva nejkrásnější dárečky, které žena může od života získat. Narodil se nám Víteček a Amálka a já začala přemýšlet, kam je jednou dám do školy. Přemýšlela jsem a přemýšlela a přemýšlela a… Ale v podstatě se mi žádná varianta nejevila jako ideální, a tak se mi postupně začal vracet můj velký sen z dětství o tom, že si jednou založím „vlastní“ školu. Pustila jsem se tedy do práce a školu založila. Jmenuje se Ježek bez klece.

Olionka Petráčková

Téměř vše, čemu jsem se v životě ráda věnovala a v čem bych si přála pokračovat profesně i nadále, jsem se učila sama mimo školu nebo u soukromých učitelů cizích jazyků (anglický, německý, italský a ruský). Jejich uplatnění v komerční sféře jsem studovala také na univerzitě. Přemnoho drahocenného času a energie, jež jsem mohla vložit do pro mne osobně smysluplnějších činností, jsem ztratila učením na nikdy nekončící kontrolní páky v podobě testů a zkoušení, které přes svou úpornou snahu a četnost stejně nikdy nezaručí, že látka v nich obsažená žákovi zůstane v paměti. Mnohdy děti okrádají také o radost z učení a hraní, pro něž jsou od přírody stvořeny. Až s vlastními dětmi jsem měla šanci na vlastní oči vidět a zažít, jak vypadá čistá, manipulacemi neposkvrněná autentická láska k učení a potěšení z něj. Kdybych již od raného dětství mohla zcela rozhodovat o svém čase a studiu, využila bych čas efektivněji. S náplní školních osnov bych došla ke shodě jen málokdy, a když, tak ve zcela jiném období než které je určeno nesmyslně pro všechny děti daného ročníku předem a stejně. Zato bych si potřebné informace mnohem lépe a snáze zapamatovala a averze vůči danému předmětu by se eliminovala. Věnovala bych se naplno hře na klavír a dalším zájmům. Například od 12 let jsem se ve volných chvílích zaobírala programováním webových stránek. Mezi mé poslední práce patří vytvoření stránek pro autorku mé oblíbené a velmi inspirující knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi - Naomi Aldort. V současnosti pracuji na překladu knihy a článků o sebeřízeném vzdělávání a kontaktním rodičovství.