Manifest Možnosti podpory Reference

SvobodaUčení.cz, z.s.

info (zavinac) svobodauceni.cz

Projekt SvobodaUčení.cz funguje od prvních měsíců roku 2012 a za svoji existenci prošel rozsáhlým vývojem. Z původní internetové stránky založené čistě na laickém nadšení se postupem času formuje iniciativa s velkými ambicemi. Naše snažení směřuje jednoznačným směrem: děti vyrůstající ve svobodném, přirozeném a respektujícím prostředí, které jim umožňuje využít veškerý jejich potenciál.   Pokud nás chcete kontaktovat, můžete pro tento účel použít společnou emailovou adresu info@svobodauceni.cz, jež dále rozešle vaši zprávu níže uvedenému týmu.   Fakturační údaje: SvobodaUčení.cz, z.s., Pohořanská 239, 411 41 Žitenice, IčO: 02287641 | Stanovy | Obchodní podmínky

Jiří Košárek

kosarek (zavinac) svobodauceni.cz

Svoboda, vzájemný respekt, důvěra a komunikace jsou pilíře, na kterých by měly stát všechny mezilidské vztahy, a hlavně vztahy mezi dítětem a dospělým. Pokud aplikujeme tyto základní principy na oblast vzdělávání dětí, získáme úplně jiný pohled. Vzejde nám z toho opravdové, svobodné, přirozené vzdělávání, které je diametrálně odlišné od v současnosti převažujícího modelu, tedy zkostnatělého státního školství. Po dokončení Vysoké školy ekonomické jsem si toto všechno uvědomil a v březnu roku 2012 jsem založil tuto stránku. V roce 2019 jsem spoluzaložil Alianci pro sebeřízené vzdělávání. Natáčíme s Michaelou Řeřichovou videa pro YouTube kanál Důvěřujeme dětem.... Pokračovat ve čtení.

  • Správa webu, financí
  • Technická podpora a administrace
  • Překladatel článků a videí

Zdeňka Šíp Staňková

zdenka.stankova (zavinac) svobodauceni.cz

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou (a brzy už tří :-))  dětí a několikaletá práce učitelky v MŠ mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí... Pokračovat ve čtení. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog

  • PR, správa sociálních sítí, komunikace s médii, marketing
  • Konzultantka, lektorka, organizace akcí
  • Autorka a překladatelka článků

Anna Třešňáková

anna.tresnakova (zavinac) svobodauceni.cz

Jsem zastáncem svobodné volby a tolerance vždy, všude a za každou cenu. A neformálním, leč odhodlaným ochráncem práv nejen svých vlastních dětí, se kterými desátým rokem fungujeme v režimu domácího vzdělávání. Metou je mi dosažení stavu, kdy se sebeřízené formy učení stanou bez výhrad akceptované jako plnohodnotné – a posunou tak (konečně) běžně uplatňované postupy ve výchově a vzdělávání směrem ke zrovnoprávnění dětí obecně. V mé milované Svobodě učení se, mimo jiné, věnuji především legislativě a projektu SvobodUm... Pokračovat ve čtení.

  • Zakladatelka ASU
  • Koordinátorka projektu SvobodUm
  • Konzultantka, autorka článků
  • Inovátorka a kreativní členka týmu, PR

Michal Kandler

michal.kandler (zavinac) svobodauceni.cz

Ke svobodě učení mě přivedla praxe sociálního pracovníka s dětmi a mládeží, kde jsem zjistil, že velká část problémů dětí a dospívajících je v praxi spojena právě s rigidním školním systémem, který nejenže se nedokáže přizpůsobit jejich potřebám, ale často je s nimi v rozporu. S příchodem vlastních dětí také změna životní filozofie a přijetí zodpovědnosti za svůj i jejich rozvoj. Ve Svobodě učení se věnuji facilitaci a strategii vzdělávací politiky. Mojí nejoblíbenější knihou je Jonathan Livingston Racek od R. D. Bacha... Pokračovat ve čtení.

  • Strategie SU
  • Facilitace, konzultant, lektor
  • Autor a překladatel článků

Urza

urza (zavinac) svobodauceni.cz

Vždy jsem se zajímal o svět kolem sebe a snažil se mu porozumět; nejvíce mě fascinovali lidé, jejich vztahy a společenství těmito vztahy utvářená. Přemýšlením o nich a problémech s nimi spojených mi začínalo být stále více jasné, že většina zla a utrpení pramení z omezování lidské svobody násilným donucením k čemukoliv, co tito lidé sami dobrovolně udělat nechtějí; po tisících hodin čtení, psaní, vášnivých diskusí, přemítání (a odmítání) jsem seznal, že největšími agresory současnosti jsou státy, které – aby své krajně nemorální jednání ospravedlnily – využívají masivní propagandy, jejíž součástí je indoktrinace těch nejmladších skrze vzdělávací systém. Usiluji o zastavení rozpínavosti státu na mnoha frontách, ale tu ve Svobodě učení považuji za nejdůležitější a mému srdci nejbližší: Prosaďme úplnou odluku školství od státu a osvoboďme tak nejen děti – ale v konečném důsledku všechny lidi – od státního násilí a útlaku... Pokračovat ve čtení.

Spolupracují s námi:

Michaela Řeřichová

michaela.rerichova (zavinac) svobodauceni.cz

Studovala jsem ekonomii a sociální práci. Pracovala jsem v nízkoprahových centrech pro tzv. sociálně znevýhodněné děti. Sama jsem nedávno byla takovým dítětem. V průběhu dětství, vzdělávání ve školách i v praxi jsem měla možnost pozorovat, jak obligatorní vzdělávání mění vnitřní motivaci dětí v nenaplněnou potřebu autonomie, pocity bezmoci, rezignace, apatie. Vnímala jsem socioekonomický vliv, který má povinná školní docházka a jak působí na mezilidské vztahy (nejen) v rodinách. Přemýšlela jsem o tom, jaký má nucení do vzdělávání vliv na sebeúctu dětí, touhu poznávat a na blízkost ve vztazích. Nedůvěra v kompetentnost dětí a rodičů, v jejich schopnost učit se, co potřebují pro život, je jako stigma neschopnosti předáváno z generace na generaci. Tzv. „dětství“ – jak je definováno dnešním paradigmatem adultismu – naštěstí skončilo. Teď už mám možnost dobrovolně rozhodovat o větší oblasti svého života. Spolupracuji s každým, kdo lidem = dětem poskytuje služby podporující naplňování základních lidských potřeb. Sebeřízení považuji za chování podmiňující svobodu člověka. Myslím, že naučit se mu dá jedině sebeřízením. Učím se děláním, praxí. Jsem stalker adultismu – vlastního především. Přeji si plnou autonomii ve všech oblastech lidského života, protože pak můžu dát životu vlastní smysl. Jsem pokorným učedníkem principu neagrese NAP. Svůj čas investuji do osvěty a advokacie nenásilné komunikace a sebeřízeného vzdělávání. Spoluzaložila jsem Alianci pro sebeřízené vzdělávání. Natáčíme s Jiřím Košárkem videa pro YouTube kanál Důvěřujeme dětem. Organizuji projekt Dobrodružné hřiště v Praze, centrum sebeřízeného vzdělávání v Praze a vytvořila jsem Facebookové skupiny Škola je jen jedna z možností a Škola je možnost, život jsi Ty! - ta je určena výhradně dětem a mladým lidem. Učím se všechny své životní postoje žít spolu s ostatními lidmi.

Gabriela Ježková

Narodila jsem se v Brně, kde jsem šla poprvé do školky a školy, dále na gymnázium a PdF MU. Ve školce jsem chtěla být paní prodavačkou, doma jsem si kupila všelijaké krabičky, vyráběla bankovky, ťukala do pokladny a „obsluhovala“ celou rodinu. Pak přišel můj velký den – šla jsem poprvé do školy. Přesně si pamatuji, co jsem měla na sobě a jak to tam vonělo. Opravdu moc se mi tam líbilo a ten den jsem si řekla, že budu paní učitelkou. Moje představy o tom, co a na jakém stupni bych ráda učila, se postupně vyvíjely, až jsem se dopracovala k tomu, že chci s dětmi prostě být. Celou svou školní docházku a studia jsem si dělala zápisky o tom, co bych ve škole chtěla jinak. Od prvního ročníku na gymnáziu jsem jezdila doučovat děti a častokrát mi bylo moc smutno z dusné atmosféry v rodinách a neštěstí, které bylo cítit, kdykoli se o škole začalo mluvit. Ve třetím ročníku jsem napsala studentskou práci o alternativních školách, díky které jsem se dostala na velmi zajímavá místa, a v ročníku posledním absolvovala kurz pečovatelství o děti ve věku 3-15 let. Po gymnáziu jsem nastoupila na svůj vysněný obor na „pajdáku“ a vymetala všechny možné praxe, abych se dostala do škol. Stále jsem měla pocit, že mi škola nedává, co potřebuji, a tak jsem navštěvovala nejrůznější kurzy (jako třeba Respektovat a být respektován). Poslední ročník jsem dokončovala již jako „paní učitelka“ na jedné brněnské základní škole. Abych nevypadla ze cviku, hned po státnicích jsem navázala v rámci celoživotního vzdělávání na rozšiřující studium speciální pedagogiky, které jsem po třech letech úspěšně ukončila závěrečnou zkouškou z etopedie, psychopedie, specifických poruch učení a integrativní speciální pedagogiky. Stále jsem učila, doučovala, vedla kroužky, tábory, spolupracovala se vzdělávacími organizacemi, až jsem jednoho dne založila svou vlastní neziskovku. V té době jsem v rozmezí necelých dvou let dostala ty dva nejkrásnější dárečky, které žena může od života získat. Narodil se nám Víteček a Amálka a já začala přemýšlet, kam je jednou dám do školy. Přemýšlela jsem a přemýšlela a přemýšlela a… Ale v podstatě se mi žádná varianta nejevila jako ideální, a tak se mi postupně začal vracet můj velký sen z dětství o tom, že si jednou založím „vlastní“ školu. Pustila jsem se tedy do práce a školu založila. Jmenuje se Ježek bez klece.

Petra Pokorná Žádníková

Jsem vystudovaná učitelka. S oblibou ale říkám, že jsem musela většinu toho, co jsem se naučila o dětech na hodinách psychologie a o způsobu, jakým se učí, zapomenout. Po ukončení studia jsem pracovala několik let jako učitelka na základní umělecké škole. Šla jsem do toho s obrovským nadšením, ale časem jsem přišla na to, že mnoho mých představ se ani v nejmenším neshoduje s realitou. Když jsem se pokoušela některé věci dělat ve škole po svém, setkávala jsem se často s blahosklonnými úsměvy („to tě časem přejde, holka“) nebo s čirým nepochopením. S narozením dětí jsem si postupně začala uvědomovat, že jsou i jiné cesty než klasické školství a klasická výchova. Ta moje vedla přes Montessori, Respektovat a být respektován, Naomi Aldort až po Johna Holta, Petera Graye a unschooling. Až tady vše zapadlo tam, kam má a já se konečně cítím dobře v tom, co dělám. Důvěra v děti a jejich touhu učit se a stát se součástí společnosti, důvěra v přirozený chod věcí a načasování v ten správný moment, důvěra ve schopnost sebeřízení každého jedince - to jsou věci, které mi dávají smysl a kterým věřím. Mám tři syny, jsem velkým zastáncem sebeřízeného vzdělávání, jsem spoluzakladatelkou Liberecké Sudbury školy a moc ráda se věnuji psaní, zejména na téma sebeřízeného vzdělávání.

Olionka Petráčková

Téměř vše, čemu jsem se v životě ráda věnovala a v čem bych si přála pokračovat profesně i nadále, jsem se učila sama mimo školu nebo u soukromých učitelů cizích jazyků (anglický, německý, italský a ruský). Jejich uplatnění v komerční sféře jsem studovala také na univerzitě. Přemnoho drahocenného času a energie, jež jsem mohla vložit do pro mne osobně smysluplnějších činností, jsem ztratila učením na nikdy nekončící kontrolní páky v podobě testů a zkoušení, které přes svou úpornou snahu a četnost stejně nikdy nezaručí, že látka v nich obsažená žákovi zůstane v paměti. Mnohdy děti okrádají také o radost z učení a hraní, pro něž jsou od přírody stvořeny. Až s vlastními dětmi jsem měla šanci na vlastní oči vidět a zažít, jak vypadá čistá, manipulacemi neposkvrněná autentická láska k učení a potěšení z něj. Kdybych již od raného dětství mohla zcela rozhodovat o svém čase a studiu, využila bych čas efektivněji. S náplní školních osnov bych došla ke shodě jen málokdy, a když, tak ve zcela jiném období než které je určeno nesmyslně pro všechny děti daného ročníku předem a stejně. Zato bych si potřebné informace mnohem lépe a snáze zapamatovala a averze vůči danému předmětu by se eliminovala. Věnovala bych se naplno hře na klavír a dalším zájmům. Například od 12 let jsem se ve volných chvílích zaobírala programováním webových stránek. Mezi mé poslední práce patří vytvoření stránek pro autorku mé oblíbené a velmi inspirující knihy Vychováváme děti a rosteme s nimi - Naomi Aldort. V současnosti pracuji na překladu knihy a článků o sebeřízeném vzdělávání a kontaktním rodičovství.

Táta parťák

Táta parťák

tata.partak (zavinac) gmail.com

Po narození dětí jsem si všiml, že se svojí snahou děti vychovávat dostávám s dětmi do konfliktů, které nedokáži řešit jinak, než z pozice moci. Zpočátku jsem žil v přesvědčení, že problém je v dětech, a měly by se ukáznit a podřídit mé rodičovské autoritě - stejně jako jsem to měl v dětství já. Pak jsem ale zjistil, že ten problém nejsou děti, ale je jím právě tohle moje očekávání směrem k dětem, založené na opakování mocenských rodičovských vzorců z mého dětství, které jsem nevědomky přijal jako vzor.  Od té doby se střídavými úspěchy a neúspěchy hledám způsoby
- jak se těchto vzorců zbavovat a nepředávat je dál
- jak být s dětmi v harmonii bez potřeby je ovládat a kontrolovat za současného udržení vlastních hranic
- jak s dětmi nalézat společné hranice a dosahovat společných řešení bez poražených
O těchto našich pokusech a hledání respektu k dětem píši blog s možná trošku nafoukaným názvem Táta Parťák 🙂 Inspirací je mi kniha Vychováváme děti a rosteme s nimi od Naomi Aldort a kniha Výchova bez poražených od Thomase Gordona.  S dozráním syna do školního věku celá tato moje snaha získává další rozměr - jak zajistit dětem možnost se vzdělávat v respektujícím prostředí bez nucení a vnějších tlaků, což přirozeně naráží na hranice našeho vzdělávacího systému. V tomto směru je mi velkou inspirací Peter Gray se svojí knihou Svoboda Učení, a snaha české stejnojmenné iniciativy, která myšlenky Petera Graye o sebeřízeném vzdělávání uvádí v našem prostředí k životu, a seznamuje s nimi širokou veřejnost. Jsem moc rád, že mohu být součástí této iniciativy.  Jsem přesvědčen, že jednoho dne se podíváme zpět, a současně převažující systém autoritářské výchovy a centrálně řízeného státem regulovaného vzdělávání nám bude připadat podobně nesmyslný, jako nám nyní připadá zpětně třeba nevolnictví nebo rasová segregace. Než se tak stane, budu o tom dál psát a otevírat diskuzi.