Zatím žádné komentáře

Kdo je kdo ve Svobodě učení – Zdeňka Staňková

SvobodaUčení.cz je nezisková organizace fungující už od roku 2012. Za tu dobu se v roli aktivních členů vystřídaly desítky dobrovolníků. V současnosti je nás, těch “nejaktivnějších”, pět. Postupně se vám představíme v krátkých článcích, z nichž bude patrná naše motivace a touha měnit svět (nejen) vzdělávání na svobodnější místo.

Zdeňka Staňková

Můj syn (dnes je mu čtrnáct) byl kdysi neuvěřitelně bystré, zvídavé a otevřené dítě. V roce a půl dostal od babičky pěnové puzzle s písmeny a čísly. Protože právě procházel svým „co-je-to? obdobím“, ptal se na všechno, co kolem sebe viděl, včetně těchto písmen a čísel. Během několika měsíců začal sám od sebe písmena číst a ve třech letech bavil širokou rodinu předčítáním článků z novin a šokoval cestující v metru čtením stanic a reklam.

Byli jsme mladí rodiče (syn se mi narodil ve dvaadvaceti) a ani zdaleka jsme si nebyli jistí v kramflecích pokud šlo o výchovu dítěte. Všechny babičky, prababičky, tety a jiní příbuzní měli tendence předávat nám své názory a rady a my jsme je často přebírali prostě proto, že jsme nevěděli, jak jednat jinak.

Peklo začalo ve chvíli, kdy syn nastoupil do školky. Každé ráno, téměř po celé dva roky (začal do školky chodit až ve čtyřech letech) bylo více či méně poznamenané jeho pláčem, často až hysterickými scénami, prostě silnou nechutí do školky jít. Kéž bych v té době byla schopná pochopit jeho obavy a strachy… Ale okolí dávalo jasně najevo: do školky přece chodit musí, jak by si potom zvykl na školu? A já jsem bohužel neměla sílu ani dostatek informací se vzepřít systému a bezprostřední­mu okolí.

Postupně si ve školce našel pár kamarádů, zvykl si na řád a systém instituce (ach jo) a – ano – naučil se, že je potřeba dělat to, co se po něm chce a co se od něj očekává. Protože z něj tehdy i navzdory školce stále ještě nevymizela touha poznávat svět a jeho zákonitosti do hloubky, a protože se nám doma kupily encyklopedie a hlavy nám plnily synovy záludné otázky, na které jsme často neznali odpověď, začali jsme přemýšlet nad tím, jaká škola by pro něj byla vhodná. Stále znovu se mi vynořovaly vzpomínky na mou povinnou školní docházku. Na neustálou atmosféru strachu, soutěživosti, zakomplexované a zlé učitele a učitelky, na jejich zdánlivě nevinné poznámky typu: „dlouhé vlasy, krátký rozum“, které mě ve dvanácti letech poprvé v životě dovedly ke kadeřnici s přáním ostříhat mé milované dlouhé vlasy úplně nakrátko. Na škatulkování dětí známkami, na pocit, že jsem absolutně k ničemu, protože do určité doby jsem byla „ta jedničkářka, šprtka, chytrá holka“ a ve chvíli, kdy se moje známky z matematiky, chemie a fyziky zhoršily, mi najednou učitelky začaly dávat najevo, jak jsem je zklamala.

Ale zpátky k synovi. Začala jsem hledat informace o nadaných dětech, které nás dovedly do Centra nadání při Mense a poté i do pedagogicko-psychologické poradny. Syn podstoupil kromě IQ testu (130+) vcelku příjemné sezení s paní psycholožkou, která nám poté doporučila poohlédnout se po škole, jež má zpracovaný program práce s mimořádně nadanými dětmi. Většina těchto škol byla naprosto mimo naši dopravní dostupnost. Jediná, která přicházela v úvahu, a do které syn chodí až dodnes, se nachází přímo v centru Prahy. Než nastoupil do první třídy, byli jsme školou nadšení. Mimořádně nadané děti nejsou segregovány, ale většinu času tráví v kmenové třídě, pouze na předměty, v nichž jsou výrazně napřed, mají oddělené hodiny. Ve škole nezvoní, ale hraje krátká melodie. Školní vzdělávací program je výborně zpracovaný, a tak dále a tak dále. Měli jsme pocit, že jsme pro syna udělali to nejlepší.

2V září 2008 syn nastoupil do první třídy. V dubnu téhož roku se mi narodila dcera. Miminko, založení občanského sdružení a mateřského centra a další moje aktivity způsobily, že jsem žila ukolébaná představou, že škola synovi vyhovuje. Nosil samé jedničky, nestěžoval si, vypadal spokojeně. Já jsem v té době pod vlivem druhého dítěte už byla schopná vidět a přiznat si chyby, které jsem udělala při výchově syna a rozhodla se, že od teď už dám na svoje instinkty a ne na řeči ostatních. Byl to boj. Nejen s lidmi okolo, ale také sama se sebou. Najednou jsem si začala víc všímat ostatních maminek a hlavně dětí na hřištích, na ulicích, v restauracích nebo nákupních centrech, prostě všude. Najednou jsem viděla svět očima dětí. Očima dětí, které jejich přirozenost vede k objevování světa a jsou často deformovány nesmyslnými zákazy a příkazy těch, které by je při tomto životním dobrodružství měly podporovat. Přestože jsem v té době ještě neměla načteny všechny možné teorie, studie a psychologické výzkumy o výchově dětí, bylo mi jasné, že takhle to dělat nechci. Mnohokrát jsem před jinými maminkami musela (nebo jsem si alespoň myslela, že musím) obhajovat své postoje. Snažila jsem se vysvětlovat, diskutovat. Většina lidí je ale tak moc ovlivněna prostředím, v němž vyrůstala, že jim činí potíže byť jen zvážit možnost, že, slovy Janusze Korczaka, “Děti neexistují – jsou jen lidé.” „Mě rodiče (a ostatní dospělí) často plácli přes zadek, nutili mě do učení, poroučeli mi a zakazovali a taky jsem to přežil!“ Ano, přežili jsme to všichni. Ale odpovězme si upřímně: „Žijeme spokojený a naplněný život s lidmi, které milujeme a kteří milují nás? Využili jsme veškerý svůj potenciál, dokázali jsme to, co jsme vždy chtěli? Přišli jsme na to, co nás baví a v čem chceme být dobří? Děláme práci, která nás těší a naplňuje, na kterou nenadáváme a nepočítáme dny do víkendu? Máme sami sebe rádi, dokážeme se radovat z každodenního života a ze společnosti jiných lidí a dětí? Jsme šťastní?“

3Zájem o malé dospělé – děti, jejich růst a vývoj a radost z času s nimi stráveného mě brzy přivedly k úvahám o tom, že bych s nimi mohla spojit i svou pracovní budoucnost. Náhoda (nebo možná osud) mě svedla dohromady se dvěma skvělými ženami a společně jsme vybudovaly občanské sdružení s mnoha různými volnočasovými aktivitami a rodinné centrum. Začala jsem jezdit na různé semináře týkající se psychického i fyzického vývoje dětí a v hlavě se mi postupně doplňovala mozaika mého pohledu na dětství.

Další náhoda (ale tohle byl už spíš opravdu osud) mě spojila s další důležitou osobou v mém životě. Dodnes se přátelíme a obě máme děti na domácím vzdělávání. Tehdy to byla nově jmenovaná ředitelka nové státní jednotřídní školky, mě si vybrala jako učitelku (i přesto, nebo možná právě proto, že nemám pedagogické vzdělání) a společně jsme se snažily vybudovat respektující a pokud možno svobodné prostředí pro všech 28 dětí, které jsme ve třídě měly. Dva roky práce ve školce mi daly mnoho – dobrého i špatného. Mohla jsem pozorovat postupně více než 30 dětí z nejrůznějších rodinných i výchovných prostředí, sdílet s nimi jejich zájmy, ale i obavy a strachy. A během těchto dvou let jsem dospěla k přesvědčení, že skutečná svoboda pro dítě v našem vzdělávacím systému neexistuje, a co víc, nevypadá to, že by v blízké době mohla taková situace nastat.

Škola, jakkoli pokroková a „dobrá“, je stále instituce, která je součástí systému. Z teenagerů, které vidím okolo sebe, a kteří byli – stejně jako můj syn – hladoví po tom učit se vše, co kolem sebe vidí, jsou po devíti letech školní docházky často průměrní žáci, které nic moc nebaví, nezajímá, nevědí co chtějí a jak toho dosáhnout. Jsou závislí na vnějším hodnocení, očekávají příkazy a návod, jak je plnit. Velká část viny leží na nás, rodičích, a je velice těžké si to přiznat. Ale velká část viny leží také na škole a celém našem vzdělávacím systému. Na sobě mohu pracovat, měnit se a učit se od dětí, jako to dělám už tolik let. Vzdělávací systém nezměním mávnutím kouzelného proutku. Proto udělám, co budu moci, aby tradiční škola neměla jakýkoli vliv na mou dceru a na mé případné další potomky.

Vše výše uvedené je důvodem, proč se angažuji ve Svobodě učení.

mm

Zdeňka Staňková

Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých dvou dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.

Komentáře jsou uzavřeny .