Zatím žádné komentáře

Domácí vzdělávání? A co socializace?

Čtvrtek, 10:51, nejmenovaný obchod. Platíme s dcerou nějaký malý nákup. Pokladní se na Lucii zkoumavě podívá, pak mrkne na mě, znovu se podívá na dceru a vybafne: “Jak to, že nejsi ve škole? Nevypadáš, že bys byla nemocná.” Podobná situace se opakuje párkrát do měsíce. Jen čas, místo, osoby a míra údivu či podezíravosti se mění. Pokud se nám chce konverzovat a prozradíme dotyčnému, že dcera je na domácím vzdělávání, následují různé kombinace a obměny obvyklých otázek:

  • A ona vás fakt poslouchá, když ji chcete něco učit? Já bych to nedal/a, učit svoje vlastní dítě.
  • A to je jako tady povolený?
  • A to jste spolu jako pořád doma?
  • A to se jako nestýká s žádnýma dětma?
  • A vy jako nechodíte do práce?
  • A máte pedagogický vzdělání?
  • A máte vy u ní vůbec nějakou autoritu?

A tak dál, a tak podobně. A to se většinou raději nezmiňuji o tom, že chodíme spát po jedenácté, vstáváme v devět a dopoledne rozhodně netrávíme u učebnic. Vlastně ani odpoledne ne… Ale víte co? O tom jsem psát nechtěla. O tom, že dítě je člověk už je na webu Svobody učení článků dost. Dneska to bude o jednom slovu, které se v souvislosti s domácím vzděláváním často přetřásá. Bájná socializace.

Není-li to dobrovolné, není to nic pro nás

Vlastně by stačilo napsat jediné. My dospělí máme plné právo vybrat si, s kým chceme trávit čas. Dobrovolně si volíme přátele, okruh známých, akce, kterých se účastníme i zaměstnání. Tam se občas můžeme setkat i s kolegy, kteří nám jsou nepříjemní, a musíme s nimi vyjít. Musíme? Opravdu? Ale no tak… Do zaměstnání jsme nastoupili dobrovolně, a stejně dobrovolně z něj můžeme odejít a hledat si práci jinou. Děti jsou lidi. Takže by měly mít stejné právo vybrat si s kým a jak budou trávit svůj čas. Ve škole takovou volbu většinou nemají. A jak tedy “socializaci” řešíme my?

Kamarádi od 0 do 90 let

Mnohem lépe než ve škole. Lucie se totiž téměř každý den stýká s lidmi, s nimiž by se, kdyby byla celé dny zavřená ve škole, pravděpodobně nikdy nesetkala, nebo by se s nimi stýkala mnohem méně. Protože žijeme společně, zná všechny mé přátele a přátelí se s nimi taky. Máme tolik zajímavých kamarádů! Ve věku od 0 do téměř 90 let. Ne každý si rozumí zrovna s lidmi stejného věku. Řekněte, kolik vašich kamarádů se narodilo přesně ve stejném roce jako vy? Přitom: kolik se toho můžete naučit od starších a kolik toho předat mladším? To je skutečná socializace a skutečný život, ne to, co se odehrává ve škole. Škola děti od skutečného života většinu času naopak izoluje.

“Střídavka”

A pak taky máme něco, za co jsme myslím obě velmi vděčné. Něco, čemu říkáme “střídavka”. Je nás pět rodin, které mají děti na domácím vzdělávání. A už dva roky si je každý týden na dva dny střídáme. V úterý ráno je v jedné rodině shromáždíme a ve středu večer si je zase rozebereme. Další týden jsou v rodině jiné, a tak pořád dokola. Jednou za pět týdnů mám tedy doma osm dětí ve věku od 5 do 10 let a zbylé čtyři týdny mám vždy dva dny v týdnu “volno” – většinou na práci pro Svobodu učení 🙂 (Dětí je tedy dohromady deset, ale dvě z nich jsou ještě malé, takže se “střídavky” zatím neúčastní.) Zní to skvěle a jednoduše a taky to v podstatě skvělé a jednoduché je. Stačí, když se navzájem všichni respektují a chtějí se domluvit tak, aby byly všechny děti – ale i všichni rodiče – spokojení.

 

A důležitá je ještě jedna věc: “střídavka” je něco, co je výsostně dobrovolné. Nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat. A nikdo vám nezaručí, že to bude fungovat dlouhodobě. Je to podle mého názoru krásný příklad té skutečné socializace. Chceme být spolu a chceme, aby to bylo pro všechny fajn, protože jakmile to byť jen pro jednoho začne být nepříjemné, ohrožuje to celou skupinu lidí a její fungování. Takže když taková situace nastane, je potřeba se sejít a probírat různá řešení a jejich důsledky tak dlouho, dokud se na něčem neshodneme. Když se ukáže, že nalezené řešení nefunguje, sejdeme se všichni znova a hledáme jiné. Není právě tohle to nejlepší, kde mohou děti poznat, jak to ve skutečném životě funguje?

Zkuste to taky

Pokud máte z domácího vzdělávání obavy kvůli izolaci vašich dětí, není nic jednoduššího, než zkusit vymyslet třeba nějakou vlastní verzi “střídavky”. Často se mě lidé na besedách ptají, jak ta naše “střídavka” v reálu vypadá, co děti dělají, jak, kdy a kde spí, jestli jim vaříme atd. Ráda tu naši konkrétní “střídavku” popíšu, ale víte co? Může to vypadat jakkoli se vám zachce! Nechtějte návody a dokumenty k vyplňování, dejte prostor sobě i dětem zařídit si život tak, jak je vám to příjemné. A pokud ještě nemáte své spřátelené rodiny, zkuste je najít třeba na Facebooku ve skupině Domácí a komunitní vzdělávání nebo přes registraci na našem webu.

A co ještě?

Další místo, kde se Lucie setkává s jinými lidmi, je kroužek. Jediný, který chce navštěvovat, je Malý badatel. Prostě ji baví věda. Taky má ve vesnici, kde bydlíme, spoustu kamarádů a kamarádek v okolních ulicích. Všechny tyhle děti chodí do školy, takže má Lucie možnost přímého porovnání svého života s těmi jejich. Do školy nechce chodit ani za nic… A já ji naprosto chápu, protože vidím, jak moc je s naším životem bez školy spokojená. Jediné, co nás pořád ještě trápí je fakt, že ke skutečné svobodě bychom potřebovaly zrušení školského zákona a rámcových vzdělávacích programů. Ale o tom zas jindy…

Přečtěte si také

  • Až se mě budete ptát, proč už nechodím na vysokou…Až se mě budete ptát, proč už nechodím na vysokou… “Co tu děláš?”, “Ty nejsi na Erasmu ve Francii?”, ptali se mě překvapeně mí “spolužáci” na PedF. Moje odpověď je ještě více zarazila. “Ne, ale jsem tu jen omylem.”, odvětila jsem s […]
  • Jak jsem se v životě (ne)učilJak jsem se v životě (ne)učil Rodičové zlatí mi od mala říkali, ať se učím, abych to někam dotáhl a neměl se tak těžko jako oni. Oba byli dělnické profese. Ale mně nijak nepřišlo, že by se měli nějak zle. Vždy bylo co […]
mm

Zdeňka Šíp Staňková

www.detijsoutakylidi.cz | facebook.com/detijsoutakylidi | Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých tří dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.