Zatím žádné komentáře

Školní šikana I.: Tragický důsledek nucené školní docházky a autoritářského školního vedení

Zákony proti šikaně budou fungovat jen tehdy, pokud je budou vytvářet studenti.

Řekněme, že jste patnácti, třinácti nebo jedenáctiletý žák a z nějakého důvodu – důvodu, který nemůžete ovlivnit – jste byl svými spolužáky vyčleněn jako cíl opovržení a ponížení. Každý den ve škole je pro vás dalším dnem v pekle. Jste nazýván „běhnou“, „děvkou“ nebo „teploušem“, „buznou“; nebo ještě něčím horším. Ostatní do vás na chodbě záměrně narážejí a vyrážejí vám učebnice z rukou. Nikdo s vámi nesedí u oběda, a pokud ano, brzy se začnou cítit zahanbeni a přestanou s tím. Tato šikana nepochází od drsně vypadajících komiksových hrubiánů, které nikdo nemá rád a kteří ostatním kradou peníze na oběd. Ne, pochází od populárních dětí – atletů, roztleskávaček a premiantů. Nejsou populární jen mezi ostatními dětmi, ale i mezi učiteli, školními úředníky a dospělými v širší společnosti.

Zákon vyžaduje, abyste chodili do školy bez ohledu na to, jak se cítíte nebo jak je s vámi zacházeno. Nejste členem privilegované menšiny, jejíž rodiče mají prostředky na to, aby své děti poslali do soukromých alternativních škol nebo přesvědčili školní radu či ředitele, aby mohli své děti vzdělávat doma. Nemáte na výběr.

Co uděláte? Pokud jste stejní jako stovky či tisíce šikanovaných dětí, kteří takto trpí každým dnem, nějakým způsobem to překousnete. Obrníte se a nějak to přežijete. Možná budete jediný, kdo kdy bude vědět o všech vašich strádáních. Můžete přemýšlet o sebevraždě; můžete dokonce přemýšlet o násilné pomstě vůči škole, neboť nepřítelem se zdá být celá škola. Pokud jste jako ostatní děti, tyto myšlenky zůstanou jen v oblasti fantazie. Ale občas se toto zoufalství a zlost vynoří v podobě násilí, buď vůči sobě, nebo vůči celé škole, a jen tehdy se školní šikana stane problémem širší společnosti.

Takto popisuje Helen Smith ve své knize The Scarred Heart příběh sebevraždy třináctileté April Michelle Himes z Richlandu ve státě Washington: „Děti ve škole říkaly, že je tlustá, házely po ní různé věci a strkaly ji. Ponižovaly ji pomluvami o tom, že si do podprsenky dává kapesníky. Pokusila se o sebevraždu a rodiče ji nechali hospitalizovat v programu psychiatrické léčebny a vyhledali odborné poradenství, ale ani to nepomohlo. Poté, co zmeškala 53 ze 180 povinných školních dní, jí bylo řečeno, že se bude muset vrátit do školy nebo předstoupit před výbor pro záškoláctví, který ji poté mohl poslat do nápravného zařízení pro mladistvé. Rozhodla se, že lepší alternativou bude jít do svého pokoje a oběsit se. … V minulosti by mohla z té školy jednoduše odejít, ale nyní jsou děti jako ona uvězněny povinným vzděláváním.“

V mém rodném státě Massachusetts jsme toho poslední dobou slyšeli o školní šikaně a sebevraždách poměrně dost. Před rokem byl ve zprávách jedenáctiletý Charles Joseph Walker-Hoover, který se raději oběsil, než aby snášel další den šikany v údajně kvalitní charterové škole ve Springfieldu. Poté v lednu téhož roku se oběsila patnáctiletá Phoebe Prince, která pocházela z Irska, po měsících šikany ve státní škole v South Hadley.

Pobouření po těchto dvou sebevraždách vyvolalo nátlak na massatchusettské zákonodárce. Minulý týden jednohlasně schválili zákon, který byl ihned guvernérem podepsán a uveden v platnost. Celý stát cítil, že je třeba něco udělat, aby smrt Charlese a Phoebe nepřišla vniveč. A tak vytvořili zákon.

Nepřekvapilo mě jednohlasné schválení tohoto zákona, ani jeho široce propagované podepsání guvernérem. Kvůli emocionálnímu sentimentu asi neměli na výběr. Kdokoli, kdo by hlasoval proti, by byl považován za nesoucitného k truchlícím rodičům. Ale tento nový zákon problém šikany nevyřeší a pravděpodobně vytvoří právní a byrokratickou noční můru.

Proč legislativa proti šikaně tento problém nevyřeší

Nový zákon proti šikaně vyžaduje, aby každý zaměstnanec školy – včetně personálu jídelny, školníků a řidičů autobusů a samozřejmě učitelů a školních úředníků – nahlásil jakýkoli incident šikany, který uvidí, řediteli, který je následně povinen incident vyšetřit a případně udělit disciplinární tresty. Zákon navíc vyžaduje, aby se každý student v Massatchusetts, od školky po střední školu, každý rok zúčastnil „lekcí proti šikaně.“ Na první pohled vše vypadá dobře, ale nemusíte se dívat nijak pozorně, abyste uviděli problémy.

Prvním problémem s oznamovací povinností je to, že často – možná velmi často – nebude personál vědět, jestli nějaký čin představuje jen běžné škádlení nebo skutečnou šikanu. Platí to zejména ve velkých školách, kde jednotliví členové personálu neznají každého studenta. Škádlení mezi přáteli je normální, zdravou součástí dospívání, zejména pro chlapce. Nejlepší kamarádi se mohou opakovaně nazývat nadávkami, které mohou nezainteresovanému znít hrozně. Pro mnoho chlapců je to způsob objetí.

Zaměstnanec v jídelně několikrát uslyší, jak někdo někomu nadává, a poté to musí ze zákona nahlásit řediteli, který to musí vyšetřit. To ředitele značně zaměstná a způsobí to, že se úplně normální děti dostanou do problémů. Bude to jako s politikou nulové tolerance vůči zbraním, která vedla k vyloučení za takové přestupky jako je např. nošení nůžek na nehty do školy; nebo jako politika nulové tolerance u sexuálního obtěžování, která vedla k vyloučení třeťáka za to, že dal dívce pusu na tvář. Odborníci na občanská práva již říkají, že nový zákon se dostane do konfliktu se svobodou projevu. Bude to jen další forma autoritářské kontroly nad chováním dětí ve škole; další požadavek, který udělá školu restriktivnější a více se podobající vězení než je tomu dnes.

Dalším problémem s oznamovací povinností je to, že to povede k ještě většímu ukrývání šikany před dospělými než je tomu v současnosti. Ti, kteří šikanují, kteří dohnali své oběti k sebevraždě, jsou podle všeho již dnes velice schopní při skrývání svých prohřešků a pro dospělé vypadají nevinně. To je také důvod, proč učitelé či ředitelé často nevěří obětem šikany či jejich rodičům, když jim o obtěžování říkají. Nevidí to. Z jejich pohledu jsou ti obviňovaní mezi nejlepšími žáky ve škole, takže často docházejí k unáhlenému závěru, že se ze strany oběti jedná o psychologický problém, který by měl být léčen pomocí terapie. Nový zákon tento problém nevyřeší. Stále se bude jednat o slovo jednoho dítěte proti celé skupině dětí, které jsou často lepšími řečníky.

Třetím problémem s tímto požadavkem je to, že to způsobí ještě větší zvětšení propasti mezi studenty a personálem školy. Děti budou mít tendenci chovat se ještě odlišněji, když je přítomen někdo z personálu. Protože je členové personálu musejí nahlásit i za sebemenší prohřešek proti novým pravidlům, personál se bude ještě více jevit jako nepřítel. Takže oznamování šikany ze strany studentů bude ještě více považováno za donášení nepříteli a ti, kteří to udělají, budou podrobeni dalšímu obtěžování.

Co ta část nového zákona o požadavku na každoroční lekci o šikanování? Nový předmět, nové osnovy, nové testy – toto se stalo bezmyšlenkovitou reakcí na každý zdánlivý problém mezi dětmi. Ve skutečnosti nejrůznější programy o problematice šikanování již byly za posledních dvacet let vyzkoušeny, jak v ostatních zemích, tak i ve Spojených státech, a bylo provedeno mnoho výzkumů, jestli tyto programy fungují. Zatím nebylo prokázáno, že by byl některý z těchto programů efektivní.

Byla publikována dvě velká vyhodnocení těchto výzkumů, z nichž obě došly k závěru, že neexistují téměř žádné důkazy o tom, že by některý ze zkoumaných programů přinesl nějaké pozitivní výsledky. [1] Přinejlepším vedly k nepatrnému snížení šikany a přinejhorším k nepatrnému růstu. Podobné výsledky přinesly i programy zaměřené na změnu jiných aspektů chování dospívajících. Např. silně propagovaný program D.A.R.E. zaměřený na snižování pokušení po drogách nepřinesl žádná pozitiva, a před třemi let byl zařazen do seznamu Americké psychologické společnosti intervencí, které spíše způsobí více škody než užitku. [2]

Hlavní příčina školní šikany

Šikana se běžně objevuje tam, kde lidé, kteří nemají politickou moc a kteří jsou ostatními řízeni autoritářsky, musejí ze zákona či z nutnosti setrvat v takovém prostředí. Běžně se objevuje např. ve vězení. Ti, kteří jsou šikanováni, nemohou uniknout a nemají žádnou legislativní či soudní moc, aby tomu čelili. Mohou šikanu nahlásit vězeňským strážcům či dozorcům, ale strážce ani dozorce často nemůže vědět, komu má věřit, a také může mít velký zájem na tom, aby šikana zůstala skryta, než aby jí musel veřejně čelit a vyšetřovat. Nedávno jsem četl oceňovanou knihu Potopí loď vodu? od Chen Guidi a Wu Chuntau o životě rolníků v moderní Číně. Rolníci se nemohou stěhovat a vládnou jim autoritářským způsobem malicherní byrokraté. Rolníci nemají žádnou politickou moc ani řádný soudní proces a tak se dostávají k moci ti, kteří šikanují, kteří umějí nejlépe ostatní zastrašit. Měli bychom být překvapeni tím, že děti ve školách reagují na nucené uvěznění a diktátorskou vládu stejným způsobem jako vězni a čínští rolníci?

V naší nejpříjemnější představě o školách jsou učitelé a ředitelé nekonečně milí, pečující a moudří dospělí, kteří vědí, co je pro děti nejlepší a kteří dokáží řešit jejich problémy. Ale realita je samozřejmě taková, že učitelé a ředitelé jsou lidské bytosti se všemi lidskými neduhy. Většina z nich jsou opravdu milí lidé, ale mají daleko k tomu, aby vše věděli a byli nekonečně moudří; a nikdo, opravdu nikdo, není nad svým vlastním zájmem. Jako národ jsme se již dávno shodli na tom, že něco jako laskavá diktatura neexistuje. Abychom měli morální společnost, poddaní musejí vládnout, což je náš nejzákladnější princip. A pokud mají být naše děti vzdělávány pro demokracii, nebylo by hezké, kdyby naše školy, kde děti tráví většinu svého času, byly žijícím ztělesněním demokracie?

Existuje jen jeden způsob, jak se zbavit šikany a všeobecného pocitu neférovosti, který prostupuje naše školy: radikální restrukturalizace způsobu, jakým jsou školy vedeny. Pokud je od našich dětí vyžadováno, aby byly ve škole, pak jim musí být poskytnuta skutečná možnost podílet se na jejím řízení. Pokud tuto možnost nemají, škola není ničím jiným než vězením a nemůžeme očekávat, že budou studenti reagovat jinak než vězni.

Po dlouhá léta jsem se angažoval ve škole, kde studenti a personál na bázi jeden člověk jeden hlas vytvářejí veškerá školní pravidla a kde jsou tato pravidla vynucována prostřednictvím soudního systému, kterého se zúčastňují všichni. V této škole, stejně jako v jakékoli jiné, jsou studenti, kteří mají potenciál šikanovat (ale kdo nemá?), avšak demokratická vláda je pozoruhodně efektivní v potlačení jen náznaků začínající šikany předtím, než začne být škodlivá.

Jelikož studenti mají moc, považují školu za vlastní a mají zájem na tom, aby zůstala mírumilovná. Jejich právní moc podporuje zodpovědný přístup, který je vede k využívání nejen školního soudního systému, ale také plnou sílu vrstevnického tlaku a přátelského přesvědčování, aby podporovali mír a spravedlnost. Pracují společně na vytvoření komunity, ve které se lidé mohou cítit svobodně a bezpečně. Tuto školu jsem si nevymyslel. Jedná se o skutečnou školu, která funguje více než 40 let a která byla mnohokrát napodobena po celém světě.

V následujícím článku napíšu více o vyzkoušeném a funkčním způsobu, jak vytvořit školu, která je opravdovou morální komunitou.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení

[1] K. W. Merrell et al. (2008), How effective are school bullying intervention programs? A meta-analysis of intervention research. School Psychology Quarterly, 23, 26-42; and J. D. Smith et al. (2004), The effectiveness of whole-school antibullying programs: A synthesis of evaluation research. School Psychology Review, 33, 547-560.
[2] Lilienfeld, S. O. (2007). Psychological treatments that cause harm. Perspectives on Psychological Science, 2, 53-70.

Školní šikana II.: Svoboda od šikany

mm

Peter Gray

Peter Gray je výzkumným profesorem psychologie na Bostonské univerzitě. Provedl a publikoval výzkum komparativní, evoluční, vývojové a vzdělávací psychologie; publikoval články o inovativních vzdělávacích metodách a alternativních přístupech k vzdělávání; a je autorem Psychologie (Worth Publishers), vysokoškolské učebnice k úvodu do psychologie, která je nyní již v 6. vydání. Vystudoval Columbia University a získal doktorát v biologických vědách na Rockefellerově univerzitě. Jeho současný výzkum a psaní se primárně zaměřuje na přirozené způsoby dětského vzdělávání a na celoživotní význam hry. Jeho vlastní hry zahrnují ne jen výzkum a psaní, ale také cyklistiku, jízdu na kajaku, lyžování a pěstování zeleniny.

Komentáře jsou uzavřeny .