Zatím žádné komentáře

Nejzákladnější svobodou je svoboda skončit

Školy se stanou morálními institucemi pouze tehdy, budou-li mít děti svobodu v nich skončit.

O lidských právech rádi přemýšlíme v pozitivním duchu, takže nejčastěji mluvíme o svých právech pohybovat se k tomu, co chceme: právo volit, svoboda shromažďovat se, svoboda slova a možnost si sami vybrat své cesty ke štěstí. Tvrdím zde, že nejzákladnějším právem – právem, které umožňuje všechna ostatní práva – je právo přestat.

Přestat s něčím má v naší mysli často negativní konotace. Během dospívání slyšíme věci jako “ti, co se vzdávají, nikdy nevyhrají a vítězové se nikdy nevzdávají”. Čeká se od nás, že u věcí vytrváme bez ohledu na to, jak je to těžké. Já mám raději tuhle variantu, kterou jsem někde zaslechl: “Ti, co se vzdávají, nikdy nevyhrají a vítězové se nikdy nevzdávají, ale ti, kteří nikdy nevyhrají a nikdy se nevzdávají, ti jsou idioti.”

Když si odmyslíme situace, ve kterých je soutěžení nevyhnutelné (opravdu nelze vyhrát tenisový zápas vzdáváním se), a pomyslíme na naše vyšší životní cíle – na snahu přežít a vyhnout se zraněním, na hledání štěstí a život v souladu s našimi osobními hodnotami, ve kterém jsme obklopeni lidmi, kterých si vážíme a kteří si váží nás – potom vidíme, že svoboda skončit je zásadní součástí všech těchto cílů. Mluvím zde o svobodě odejít od lidí a ze situací, které by nám mohly škodit.

Svoboda skončit je základem míru, rovnosti a demokracie ve společnostech lovců a sběračů.

Poprvé jsem o zásadní hodnotě svobody přestat začal přemýšlet před pár lety, když jsem začal studovat kulturu společností lovců a sběračů. Tyto společnosti postrádají policii, vězení ani žádný jiný formální prostředek, jak donutit lidi dodržovat společná pravidla. A přesto žijí pozoruhodně spořádaným a mírumilovným způsobem. Jejich základními hodnotami jsou rovnost (nikoho nepovažují za lepšího nebo ve své podstatě hodnotnějšího než kohokoliv jiného a nejsou zde žádní náčelníci nebo jiné osoby rozhodující za druhé), sdílení (v rámci skupiny všichni sdílejí jídlo a materiální statky) a autonomie (lidi jakéhokoliv věku mohou činit rozhodnutí sami za sebe, den co den a z momentu na moment). Jak je možné, že silnější lidé sobecky nevykořisťují ani nezotročují ty, kteří jsou slabší? Co nutí lidi vzájemně se o sebe starat, i když nejsou všichni navzájem blízce příbuzní?

Na tyto otázky existuje mnoho rozumných odpovědí v závislosti na tom, na jaké úrovni hledáme vysvětlení. Nejlepší možnou odpovědí je však pro mne svoboda přestat. Jak antropologové opakovaně zdůrazňovali, skupiny lovců a sběračů jsou vysoce mobilní. Nejen že se celá skupina pravidelně přesouvá z místa na místo následujíc lovnou zvěř a jedlé rostliny, ale i jedinci a rodiny se stěhují z tlupy do tlupy. Protože lovci-sběrači nevlastní půdu a mají jen tolik osobních věcí, kolik dokážou pohodlně unést, a protože mají mnoho příbuzných a přátel v okolních skupinách, vždycky mohou a mají kam jít. Lidé, kteří se cítí utlačovaní ve své skupině a kteří nevidí žádnou cestu, jak toto vyřešit v rámci skupiny, se mohou z minuty na minutu sbalit a odejít do jiné skupiny, nebo si založit svou vlastní se skupinou přátel.

Lovci a sběrači, stejně jako všichni lidé kdekoliv jinde, na sobě navzájem závisí. Nikdo sám o sobě nedokáže přežít sám, alespoň ne dlouhodobě. Ale ve světě, kde se každý může snadno odstěhovat, se musíme k druhým chovat hezky, protože jinak nás opustí. Nemůžeme nikoho nutit, aby pro nás pracoval, protože pokud se o to pokusíme, tak se jednoduše sbalí a odejde pryč. Pokud chceme soudržnou tlupu, což chce každý, protože to je tou nejlepší cestou k přežití, musíme být schopni vidět věci z perspektivy ostatních členů tlupy a snažit se o to, aby se s námi cítili dobře; musíme umět dělat kompromisy v případě nesouhlasu a sdílet s nimi jídlo ve dnech, kdy se nám v lovu dařilo lépe než jim.

Lovci a sběrači jsou známí tím, že se rozhodují metodou konsensu. Věnují mnoho času diskusím a dosažení všeobecného souhlasu ohledně rozhodnutí, která ovlivňují celou skupinu. A co v tomto kontextu znamená konsensus? Jednoduše to znamená, že je každý ochoten zařídit se podle společného rozhodnutí; možná nesouhlasí úplně, ale jeho nesouhlas není natolik silný, aby kvůli tomu opouštěl skupinu. Čili, pro skupiny lovců a sběračů, demokraticky rozhodovací proces nevychází z žádné vzletné filozofe, nýbrž z každodenní nezbytnosti. K přežití potřebují soudržnou tlupu a aby toho dosáhli, musí činit rozhodnutí způsobem, který je nebude pohoršovat natolik, aby skončili.

Svoboda skončit je základem demokracie a lidských práv moderních národů.

U nás to již s přesouváním se není tak jednoduché, ale pokud je vnější nátlak dostatečný, můžeme se dokonce odstěhovat do jiné země. Jsou národy, jejichž vůdcové utlačují své vlastní obyvatelstvo a může jim to projít díky zákonům, které lidem znemožňují odejít.

Během pouhých dvou měsíců po ruské revoluci v roce 1917 nová vláda u stanovila zákony proti emigraci. Toto byl počátek konce demokracie v rámci komunistického režimu. To samé se stalo i v jiných zemích a můžeme to pozorovat i dnes např. v Severní Korei. Vlády mohou tyranizovat obyvatelstvo, které nemůže ze země odejít.

Když lidé mohou odejít, musí vláda přijít na to, co udělat, aby lidé chtěli zůstat, protože jinak by neměla komu vládnout. Ti, kdo odcházejí jako první, jsou často ti nejvzdělanější a nejschopnější.

Svoboda skončit je základem manželské harmonie.

Tento princip neplatí pouze na úrovni celých komunit a národů, ale platí i na úrovni rodiny. Mnoho výzkumů odhalilo silnou negativní korelaci mezi domácím násilím a možností se rozvést. Bití žen bylo u lovců a sběračů mnohem vzácnější než u sousedních zemědělských komunit. Hlavním důvodem je opět svoboda skončit, tentokrát manželství. Žena sběračka může opustit muže, který ji bije, a také to udělá. Rozvod je v tlupách lovců a sběračů snadnou a celkem častou záležitostí. Žena se může vrátit do tlupy svých rodičů nebo do jiné tlupy, kde má přátele a příbuzné, a tím se manželství automaticky ukončí. Pokud má děti, které chtějí jít s ní, tak mohou. Protože všichni v tlupě společně sdílí jídlo a protože žena je stejně jako muž schopná jídlo obstarat, není na svém muži ekonomicky závislá o nic více než on na ní.

Takže pokud bychom byli mužem v tlupě lovců a sběračů a nechtěli jsme ztratit svou ženu, museli bychom se k ní chovat hezky. Toto neplatí v primitivních farmářských společnostech, protože tam vlastní půdu muži a ženy tak nemají možnost se nezávisle uživit. Aby přežily, musí se často snažit vycházet se svými brutálními muži, jak nejlépe dovedou.

Není tajemstvím, že v moderních společnostech je legální a ekonomická svoboda se rozvést hlavní sílou působící proti domácímu násilí. Dokud byl rozvod nelegální, domácí násilí bylo časté. Když se rozvod zlegalizoval, ale většina žen si ho z ekonomických důvodů nemohla dovolit, násilí na ženách pokračovalo. Míra takového násilí poklesne až tehdy, když ženy mají jak legální, tak ekonomickou svobodu opustit své partnery. Případ této souvislosti nedávno zdokumentovali ve Španělsku. V roce 2005, kdy změna jednoho zákona učinila rozvod snadnějším, míra domácího násilí vůči ženám významně poklesla. Nepoklesla však jen kvůli nárůstu počtu rozvodů, ale i proto, že muži, které nechtěli přijít o své manželky, se k nim začali chovat lépe.

Byly časy, kdy jsme mohli slyšet příběhy a písně oslavující ženy, které vytrvaly se svými manžely bez ohledu na to, jak zlí byli. Ti muži se vždy nakonec vzpamatovali díky síle lásky a oddanosti svých žen. Skutečnost je ale taková, že muži se spíše stanou lepšími v situaci, kdy je jejich ženy mohou opustit, než v situaci, kdy s nimi zůstanou, ať se děje cokoliv.

Svoboda skončit je tím, co odlišuje zaměstnání od otroctví.

Ten samý princip platí i na pracovišti. Pokud nemůžete nechat své práce, protože jste vlastněni nebo jinak legálně připoutání ke svému zaměstnavateli, nebo pokud nemůžete skončit kvůli ekonomické nutnosti, pak vás váš zaměstnavatel může týrat a vykořisťovat a projde mu to. Pokud můžete svobodně odejít, pak se k vám zaměstnavatel musí chovat hezky, aby si zajistil vaše služby. Legální a ekonomická možnost skoncovat tam, kde se nám nelíbí, je významnou sílou přispívající k zrovnoprávnění vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Není v tom nic tajemného.

Školou povinné děti nemají možnost se školou skončit. Jaké jsou toho následky?

Obecně řečeno jsou dětmi těmi nejtýranějšími lidmi, a to nikoliv proto, že jsou malé a slabé, ale proto, že nemají tu samou svobodu skončit, kterou disponují dospělí. Antropologové tvrdí, že toto neplatí v kulturách lovců a sběračů, protože tam děti mají možnost trvale odejít srovnatelnou s dospělými. Děti, se kterými je zacházeno nepěkně, se mohou odstěhovat do jiného obydlí s jinými dospělými, kteří se k nim budou chovat pěkně. Dokonce i ony se mohou odstěhovat do jiné tlupy. U lovců a sběračů nenajdeme ani stopu přesvědčení, že by děti patřily svým rodičům (jak říká Schoeneback, DĚTI PATŘÍ SAMY SOBĚ – pozn. překl.). Téměř každý si užívá přítomnost dětí a celá tlupa sdílí péči o každé dítě, takže děti nejsou přítěží. Dokonce i velmi malé děti, se kterými jejich rodiče nebo jiní opatrovatelé špatně zacházejí, se mohou sebrat a najít bezpečí v náručí někoho jiného. Toto v naší společnosti neplatí a domácí násilí vůči dětem je vážným přetrvávajícím problémem.

Teď bych se však chtěl zaměřit na násilí, které na svých dětech pácháme tím, že je jako společnost nutíme chodit do školy. Existuje-li povinná školní docházka, školy jsou vězením podle definice toho slova. Vězení je místo, kde je jednotlivec nucen být, a v rámci něhož si lidé nemohou zvolit, kde a kdy budou vykonávat svoje aktivity. Děti nemohou odejít ze školy a v rámci školy se nemohou vyhnout zlým učitelům, skličujícím a nesmyslným úlohám nebo krutým spolužákům. Pro některé děti je tím jediným způsobem, jak se vším skoncovat – jak se dostat ven – sebevražda. Autorka Helen Smith ve své knize The Scarred Heart (Zjizvené srdce) popisuje sebevraždu třináctileté, pravidelně šikanované dívky:

„Po zmeškaní 53 ze 180 dní povinné školní docházky jí řekli, že se bude muset vrátit do školy nebo se dostavit před komisi, která má ve své moci ji poslat do nápravného ústavu pro mladistvé. Rozhodla se, že nejlepší alternativou bude jít do svého pokoje a oběsit se na opasku. V minulosti by školy jednoduše nechala, ale v dnešní době jsou děti jako ona uvězněny povinnou školní docházkou.“

Mnoho toho bylo napsáno o problému školního šikanování a souvisejících problémech, jako je všeobecná nešťastnost, znuděnost a cynismus studentů ve škole. Nikdo nenašel způsob řešení těchto problémů a nikdo ani nenajde, dokud dětem nezaručíme svobodu skončit tam, kde jim to nesvědčí. Tím jediným způsobem, jak vyřešit tyto problémy jednou provždy, je zcela se zbavit donucování.

Pokud děti skutečně mohou odejít ze školy, potom by se školy, které chtějí přežít, musely stát místem, které je vůči dětem přátelské. Děti milují učení se, ale stejně jako my všichni nesnáší, když je někdo k něčemu nutí, řídí každý jejich krok a soustavně je posuzuje. Milují, když se mohou učit svými vlastními způsoby, nikoliv těmi, které jim druzí vnucují. Školy, stejně jako všechny ostatní instituce, se stanou morálními pouze tehdy, pokud přestanou na lidi, kterým slouží, pohlížet jako na pacienty. V případě, že mají studenti svobodu se školou skoncovat, jim bude škola muset zajistit i ostatní základní lidská práva, jako je právo uplatnit svůj hlas v přijímání rozhodnutí, které na ně mají dopad, svobodu slova a shromažďování nebo právo následovat své vlastní cesty ke štěstí. Takové školy nebudou ani v nejmenším podobném těm ponurým institucím, které dnes nazýváme „školami“. Pro více informací se podívejte na mou knihu Free to Learn.

🌍 Líbil se vám tento článek? Jeho překlad vznikl díky práci dobrovolníků. Znáte nějaký jiný, který by stál za překlad, nebo chcete také nějaký přeložit? Zapojte se do skupiny Překládáme se SvobodouUčení.cz.

mm

Peter Gray

Peter Gray je výzkumným profesorem psychologie na Bostonské univerzitě. Provedl a publikoval výzkum komparativní, evoluční, vývojové a vzdělávací psychologie; publikoval články o inovativních vzdělávacích metodách a alternativních přístupech k vzdělávání; a je autorem Psychologie (Worth Publishers), vysokoškolské učebnice k úvodu do psychologie, která je nyní již v 6. vydání. Vystudoval Columbia University a získal doktorát v biologických vědách na Rockefellerově univerzitě. Jeho současný výzkum a psaní se primárně zaměřuje na přirozené způsoby dětského vzdělávání a na celoživotní význam hry. Jeho vlastní hry zahrnují ne jen výzkum a psaní, ale také cyklistiku, jízdu na kajaku, lyžování a pěstování zeleniny.

Komentáře jsou uzavřeny .