Iveta Malá – SvobodaUčení.cz

Pozdrav! Přece se to tak dělá.

Iveta Malá — Sat, 16 Feb 2019 18:05:58 +0000

Jako malou mě rodiče vedli ke správnému společenskému chování. Nedílnou součástí společensky přizpůsobivého jedince je určitě pozdrav. Ale vnímali jste to tak, když jste byli malí? Chápali jste, co je pozdrav, nebo to pro vás byla jen naučená fráze, kterou jste pořád opakovali, aniž byste v ní viděli význam? Nebo podání ruky? Myslíte, že je v možnostech dítěte, aby chápalo tuto ,,nutnost“?

Zamyslet se nad tímto tématem mě nikdy nenapadlo. Je to přece tak samozřejmé. Když byly synovi dva roky a začal mluvit, pozdrav byl mezi prvními slůvky, která uměl. Často zdravil neznámé lidi ve městě, prostě slušné dítě, které bylo všemi chváleno.

Najednou přišel věk, kdy začal více přemýšlet sám za sebe. Z jeho slovníku uplně vymizely pozdravy… Nechápala jsem to. Vždyť všichni okolo něho se zdraví, není možné, aby to neuměl. Napadlo mě tedy zeptat se přímo jeho, proč to tak je. Byla jsem docela překvapená. Řekl mi, že mu to prostě nejde vyslovit, nedokáže zdravit s takovým nadšením jako já. Nechápe to a pozdrav pro něho vlastně vůbec nic neznamená…

No, a zase se mám co učit. Mám být ta máma, která ho podpoří v tom, aby jednal sám za sebe a pokud v pozdravu nevidí smysl, ať ho nepoužívá, ale asi se bude setkávat s různými pohledy, třeba i negativními? Nebo ta ,,správná“ máma, jejíž dítě zdravit prostě musí, protože to tak dělají všichni? Způsobů, jak k tomu dítě přimět, je přece plno.

Tak třeba přes city: ,,Když ale někoho nepozdravíš, ten člověk bude moc smutný.“ Tak to by mi nešlo. Nemyslím si, že nepozdravení je důvod k tomu, aby byl někdo smutný (a mezi dětmi už vůbec ne – to jen my dospělí často zbytečně domýšlíme). Navíc pokud by byl někdo smutný, měl by to v první řadě sám říct a není třeba si to už předem myslet. Nebo oblíbený způsob ,,už seš velkej chlap a velký chlapi zdraví“… to neumím taky, protože si to nemyslím. Je to jen hodně jednoduchý způsob, jak dítě k něčemu donutit, protože které dítě by nechtělo být velké. O způsobech typu ,,prostě proto, že jsem to řekla“ ani nemluvím… U podání ruky by to mohlo být tak, že dítěti ruku zvednu a podám ji druhému člověku za něho, abych alespoň trochu zachránila společenské faux pas. Ale to raději budu i já společensky vyloučena, než tohle udělat svému dítěti. A tak zase jdu svou cestou a podporuji dítě v tom, aby to udělalo, jak to samo nejlíp zvládne. Že se lidi zdraví, ví. Je už na něm, kdy mu to začne dávat smysl a přidá se. Mně na pozdravu nezáleží, neměřím podle něho lidské hodnoty. Než neupřímný pozdrav, raději žádný. A raději být svůj, než naplňovat něčí očekávání.

Original article: Pozdrav! Přece se to tak dělá.

Dítě neví, co chce…

Iveta Malá — Sat, 19 Jan 2019 16:32:22 +0000

Dítě ještě neví, co chce… Proto by mělo do školy, protože tam se to naučí.
A pokud tam náhodou nezjistí, co chce a kým je, alespoň bude mít papír na to, co má v životě dělat.

Opravdu dítě neví, co chce, nebo to jen dospělí neumí vidět?

Až můj syn mě přesvědčil o tom, že druhá možnost platí. A víte proč? Sama si totiž moc dobře pamatuji dobu, kdy jsem já byla dítětem. A ačkoli jsem možná neuměla správně ,,dospělácky“ pojmenovat své potřeby, uměla jsem je dost silně projevovat až do chvíle, kdy mě okolnosti donutily se uzavřít do sebe, abych přežila situace, které mi nikdy nebyly příjemné.

A tohle často dospělí považují za úžasné. ,,Už si zvykl(a)“. Takže z dítěte, které by nejraději bylo doma, malovalo, vyrábělo a dělalo činnosti, které ho naprosto pohltí, je tu najednou někdo, kdo plní zadané úkoly proto, aby bylo okolí spokojené.

Asi nejhorší chvíle v tomhle všem byla střední škola. Jako bych byla znovu tříletým dítětem, které kolem sebe kope, mlátí a nechce tam. Jenže najednou už mi bylo 15. Už jsem nedokázala být svými projevy tak spontánní a ani by to nebylo společensky přijatelné. Patnáctiletý člověk už přece musí být více zodpovědný za svoji budoucnost, už ví, že maturita je v životě nepostradatelná. Takže nezbývalo než se přizpůsobit a přežít. Co na tom, že skoro denně to doprovázely deprese a stavy, kdy jsem život považovala za zbytečný.

A kde jsem vlastně teď? Jakmile se dostanu do větší společnosti lidí, nejsem schopná mluvit. Ve škole jsem to vyřešila tak, že jsem si místo ústního projevu nechala napsat pětku, a pak se naučila na písemku, abych nepropadla. Ale co když teď najednou už mluvit chci a ono to prostě nejde. Pořád se probouzejí strachy spojené se školou. I když už mám často pocit, že nejsou.

A proč tohle všechno píšu? Protože až teď vidím, že jsem v tom nikdy nebyla sama, ačkoli jsem si vždycky myslela, že ano. Zatímco já jsem nikdy nesebrala odvahu odejít, současné děti už jsou silnější, už umí dát viditelněji najevo, že nechtějí být součástí stáda. Některé ze školy utečou, některé tam rovnou odmítají chodit. Rozšiřuje se kvůli tomu seznam různých diagnóz a poruch a často ani to nestačí, aby nám to otevřelo oči. Děti jsou tu proto, aby nás učily. Ne proto, abychom je přizpůsobovaly k obrazu svému.

A co já a maturita? Vysvědčení leží hluboko ve skříni a já se věnuji tomu, co mě nejvíc bavilo už jako malou (v době, kdy jsem ještě nevěděla, co je pro mě dobré)… Podnikám v manuálních činnostech – šiju. Pracuji doma a to, co k tomu potřebuji, jsem se naučila sama… Částečně jsem se s tím už asi narodila. A tohle je v různých podobách v každém z nás. Každý uvnitř sebe ví, kde je jeho vášeň a radost. Možná jen někomu více brání rozum v tom, aby to uskutečňoval…

Original article: Dítě neví, co chce…

Tak jsme byli u zápisu…

Iveta Malá — Sun, 15 Apr 2018 13:41:58 +0000

Právě teď je čas zápisů. Vzpomínáte si na svůj zápis do 1. třídy? Já si pamatuji na to, že mi mamka říkala, jak budeme sedět v lavici a já pak byla zklamaná, že tam nejsou žádné lavičky, ale židle. A vlastně pokaždé, když jsem jako dítě stála u něčeho nového, hrnuly se mi do očí slzy a bála jsem se, abych neřekla něco, za co se mi bude někdo smát, nebo neudělala něco, co se nemá. Pak jsem odcházela spokojená – hlavně ale proto, že jsem splnila očekávání, která na mě byla vytvořená… A ano, školu považuji za určitou formu vězení a jsem šťastná, že mému synovi dopřávám to, co mně chybělo. Jsem jeho průvodcem při objevování, raduji se s ním z každé ,,maličkosti“, povídáme si o všem, co nás zrovna napadne, občas při tom odběhneme k internetu, protože třeba to, jak se vyrábí OSB deska je celkem oříšek… Nasáváme, co nás zajímá a upřímně – nemáme vůbec potřebu někomu předvádět, že to víme. Ostatně třeba ona zmíněná výroba OSB desky se ani v první třídě neprobírá, tak nevím, jak by se takové vybočení z tabulek řešilo 🙂

Teď už ale k našemu zápisu. Čekala jsem (ačkoli vím, že očekávání jsou nejhorší), že zápis proběhne formou popovídání si o možnostech přezkušování. Školu jsem předem informovala, že máme zájem o individuální vzdělávání. První ,,zásek“ přišel ve chvíli, kdy měl syn odříkat básničku. Ne že by žádnou neznal, ale proč by to měl ukazovat, že? Bohužel nikoho nenapadlo odlehčit atmosféru třeba tím, že se zeptá na něco jiného. To už by nedostal razítko za splněný úkol… Interaktivní tabule nebyla problém, ovšem já jako máma jsem narušila průběh tím, že jsem dala synovi najevo, že tohle zná, že je to super… Kdybych na něho nemluvila, šel by tam sám a spolupracoval by i bez mé přítomnosti. Následovalo to, co stále nebylo splněné – básnička.

Paní učitelka povídá: ,,Tak mi ještě řekneš tu básničku?“ Syn bez rozmýšlení: ,,NE“ a ona na to: ,,Tak mi ještě řekni tu básničku“. Proč pokládáme otázky, když neumíme přijmout odpověď ,,ne“? Jak bychom reagovali my, dospělí, kdybychom dítěti řekli ne a ono by nás nebralo vážně?

A představte si, co přišlo pak. Paní učitelka se snažila syna přemístit do vedlejší místnosti, aby si se mnou mohla promluvit o domácím vzdělávání. Šestileté dítě přece nechápe o co jde, ono si nemůže své vzdělávání řídit svými potřebami. Musí mít režim a řád. Celou dobu jsem měla pocit, jako by tam byl loutkou, u které každého zajímá jen to, za jaký provázek zatáhnout, aby udělala to či ono. Nikdo ho nebral za sobě rovného člověka, se kterým by si povídal a chtěl ho poznat.

Je tohle opravdu to, co děti potřebují, aby byly připravené na život? Plnit úkoly, za které dostanou odměnu v podobě bonbónu, razítka nebo známky (v budoucnosti výplaty)? Odříkat básničku zpaměti? Přijde mi na tom smutné, že za celou dobu se syna nikdo nezeptal, co ho baví, co rád dělá… To by se totiž nedalo ohodnotit a přitom je to to nejcennější.

Kdo se spokojí s životem, ve kterém plní zadané úkoly a dostává za ně výplatu, je tak spokojený, jsem za to ráda a každému to přeji. Já ale neumím žít bez nekonečných otázek a odpovědí, bez bádání, hledání nových a nepoznaných věcí. Bez fantazie, bez radosti z toho, že žiju (mimochodem to, bez čeho neumím žít, jsem zjistila až dlouho potom, co jsem opustila školu a přišla jsem na to sama)… Samozřejmě každý den není jak malovaný, ale proto máme jeden druhého, abychom drželi při sobě a překonávali překážky. Překážky, které se nám přirozeně dostávají do cesty.

Cestou domů ze zápisu se mě syn ptal, proč by jako nestačilo, kdyby řekl, že umí počítat a nemusel by to tam předvádět. Odpověď, že by nám to nevěřili, moc nechápal. Vždyť přeci počítání používá každý den, tak by ochudil sám sebe, kdyby to neuměl. To samé je i se čtením a psaním – on číst a psát potřebuje, takže už to umí, aniž by ho to někdo učil.

Jsem ráda, když jsou lidi spokojení – ať už v klasické škole, alternativní škole, nebo na domácím vzdělávání. Jen bych si přála, aby si každý mohl zvolit cestu, která je pro něj nejlepší. A zároveň aby si nemyslel, že bude automaticky tou nejlepší i pro ostatní.

Original article: Tak jsme byli u zápisu…

Neříkej mu, že by do školy nemusel!

Iveta Malá — Wed, 28 Mar 2018 11:27:05 +0000

Přišla nám emailem další reakce na rozhovor DVTV se Zdeňkou Staňkovou. A protože se nám zase moc líbila, požádali jsme autorku, abychom ji mohli zveřejnit i na blogu.

Milá Zdeňko,

už jsem od vás přečetla mnoho příspěvků a článků a nedá mi, abych vám nenapsala. Dost často se mi u vás totiž stává, že co čtu, zažívám i doma…

Mám šestiletého syna, od září bude domškolák. Teď je zapsaný ve školce, ale nechodí tam. Jsme spolu doma – je to dobrovolná volba nás obou a jsme šťastni.

Neumím být máma autorita. Máme mezi sebou svá pravidla, ale já nejsem ten, kdo by je tvořil… vše vždycky plyne tak, abychom byli spokojeni oba.. A jak jste psala o vaší práci, tak já jsem původně pracovala v kanceláři a vůbec mě to nebavilo. Těšila jsem se na mateřskou a na to, jak budu doma. Nejsem vůbec typ, co by vyhledával větší množství lidí. Doma jsem šťastná. A tak jsem při mateřské začala šít (ruční práce byly totiž už odmalinka moje). Z občasného šití se nakonec vyklubalo podnikání a já pracuji doma. Máme tedy dva platy a zároveň syn nemusí do školy – přesně souhlasím s tím, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody…

Sama si ještě dobře vzpomínám na dobu, kdy jsem šla do školky – byla to pro mě doslova muka a já brečela a brečela. Nezvykla jsem si nikdy. Škola už byla o trochu lepší, ale i tak jsem se trápila. Chystala jsem se vlastně z pohledu rodičů na život, který není lehký. Nakonec pro mě ta ,,příprava“ na život byla mnohem víc stresující než život, který teď žiju. Trpěla jsem bolestmi hlavy, nechutnalo mi jíst. Vše se změnilo až v době, kdy jsem začla žít podle svých představ a dělat, co mě baví… kupodivu teď ani neupotřebím tu všemi zdůrazňovanou socializaci, kterou jsem díky školce a škole prošla.

Syn je odmalinka hrozně zaujatý tím, co zrovna dělá. Když mu byly 4 roky, říkala jsem si, že to prostě nejde ho dát do školky, a tak jsem to odložila, že půjde až na povinný rok. Ten se přiblížil a já byla stále přesvědčená o tom, že ne. Že ho tam nedám, když tam sám nechce. V té době jsem se začla více zajímat a zjistila jsem, že je nás víc podobně přemýšlejících maminek a že (což pro mě bylo úžasné zjištění) je možné i domácí vzdělávání místo každodenní docházky do školy. Syn je také nadšený, že bude doma – je velký nadšenec do nářadí – brzy začal používat kladívko a hřebíky, prostě se vrhá do všeho. Říká si kutil – vynálezy a patenty :-). Zatím má pár kamarádů z vesnice, ale při slově škola říká, že by si východ našel a domů by trefil… Kolektivy ho stresují, ale podle sebe i podle manžela vím, že prostě každý na to není a jsem přesvědčená, že člověk se vždycky v daný čas naučí, co potřebuje (třeba i práci v kolektivu)…

Babičky a další lidi mě často zrazovali (musíš ho učit odmalinka, aby k nám jezdil, pak až vyroste, nebude nikam chtít jet atd.)… Já jsem si vždycky prosadila, co jsem považovala za nejlepší pro mě a syna a nikdy jsem ho nedala :-). Říkala jsem, že ono to přijde… a taky že jo. Teď v šesti letech jede k babičce a dědovi, je tam třeba dvě noci, bez pláče, bez stýskání… přijede vždycky spokojený. A tak to má být. Účastní se s námi nakupování (umí počítat peníze), pomáhá při úklidu dřeva…

Moc se mi líbilo, jak jste psala o vašem venčení pejsků. To by totiž byla přesně práce, která by nás taky bavila…Vaše dcerka je určitě moc fajn…

P.S.:

Když jsem řekla mé tchýni (mimochodem učitelka ve velké státní škole), že syn do školy prostě nechce a že nemám důvod ho tam nutit, víte, co mi poradila? Že před ním nemám vůbec mluvit o jiné možnosti, než že do školy musí. A že se s tím nakonec smíří a půjde tam… I unschooling je prý vymyšlený rodiči a dítěti někdo přeci musel říct, že doma mu bude lépe :-). Ale na druhou stranu mi jen sdělila názor a řekla, že je to na nás a respektuje to… toho si vážím.

Nikdy jsem nepochopila ,,spojenectví“, která spolu vytváří rodiče se školou, rodiče s prarodiči atd., aby dostali dítě, kam chtějí. A pak v pubertě jsou překvapeni, že se děti uzavírají a nechtějí si povídat. Synovi říkám všechno, povídáme si, sdílíme spolu zážitky a on ví, že i on může říct vše mně. Je to ale uplně přirozené… Stane se i to, že mám blbou náladu, tak mu rovnou řeknu, že se omlouvám, ale není to důvod ho poslat třeba k babičce. On prostě vidí, že to k životu patří a pak přijde on a řekne třeba, že se mu nic nechce a že bude ještě v pyžamu. I on může mít dny, kdy mu nejde stavba z lega nebo něco jiného a pro něho to má stejnou důležitost jako pro nás dospělé zase naše práce…

Original article: Neříkej mu, že by do školy nemusel!