Zatím žádné komentáře

Tak jsme byli u zápisu…

Právě teď je čas zápisů. Vzpomínáte si na svůj zápis do 1. třídy? Já si pamatuji na to, že mi mamka říkala, jak budeme sedět v lavici a já pak byla zklamaná, že tam nejsou žádné lavičky, ale židle. A vlastně pokaždé, když jsem jako dítě stála u něčeho nového, hrnuly se mi do očí slzy a bála jsem se, abych neřekla něco, za co se mi bude někdo smát, nebo neudělala něco, co se nemá. Pak jsem odcházela spokojená – hlavně ale proto, že jsem splnila očekávání, která na mě byla vytvořená… A ano, školu považuji za určitou formu vězení a jsem šťastná, že mému synovi dopřávám to, co mně chybělo. Jsem jeho průvodcem při objevování, raduji se s ním z každé ,,maličkosti“, povídáme si o všem, co nás zrovna napadne, občas při tom odběhneme k internetu, protože třeba to, jak se vyrábí OSB deska je celkem oříšek… Nasáváme, co nás zajímá a upřímně – nemáme vůbec potřebu někomu předvádět, že to víme. Ostatně třeba ona zmíněná výroba OSB desky se ani v první třídě neprobírá, tak nevím, jak by se takové vybočení z tabulek řešilo 🙂

Teď už ale k našemu zápisu. Čekala jsem (ačkoli vím, že očekávání jsou nejhorší), že zápis proběhne formou popovídání si o možnostech přezkušování. Školu jsem předem informovala, že máme zájem o individuální vzdělávání. První ,,zásek“ přišel ve chvíli, kdy měl syn odříkat básničku. Ne že by žádnou neznal, ale proč by to měl ukazovat, že? Bohužel nikoho nenapadlo odlehčit atmosféru třeba tím, že se zeptá na něco jiného. To už by nedostal razítko za splněný úkol… Interaktivní tabule nebyla problém, ovšem já jako máma jsem narušila průběh tím, že jsem dala synovi najevo, že tohle zná, že je to super… Kdybych na něho nemluvila, šel by tam sám a spolupracoval by i bez mé přítomnosti. Následovalo to, co stále nebylo splněné – básnička.

Paní učitelka povídá: ,,Tak mi ještě řekneš tu básničku?“ Syn bez rozmýšlení: ,,NE“ a ona na to: ,,Tak mi ještě řekni tu básničku“. Proč pokládáme otázky, když neumíme přijmout odpověď ,,ne“? Jak bychom reagovali my, dospělí, kdybychom dítěti řekli ne a ono by nás nebralo vážně?

A představte si, co přišlo pak. Paní učitelka se snažila syna přemístit do vedlejší místnosti, aby si se mnou mohla promluvit o domácím vzdělávání. Šestileté dítě přece nechápe o co jde, ono si nemůže své vzdělávání řídit svými potřebami. Musí mít režim a řád. Celou dobu jsem měla pocit, jako by tam byl loutkou, u které každého zajímá jen to, za jaký provázek zatáhnout, aby udělala to či ono. Nikdo ho nebral za sobě rovného člověka, se kterým by si povídal a chtěl ho poznat.

Je tohle opravdu to, co děti potřebují, aby byly připravené na život? Plnit úkoly, za které dostanou odměnu v podobě bonbónu, razítka nebo známky (v budoucnosti výplaty)? Odříkat básničku zpaměti? Přijde mi na tom smutné, že za celou dobu se syna nikdo nezeptal, co ho baví, co rád dělá… To by se totiž nedalo ohodnotit a přitom je to to nejcennější.

Kdo se spokojí s životem, ve kterém plní zadané úkoly a dostává za ně výplatu, je tak spokojený, jsem za to ráda a každému to přeji. Já ale neumím žít bez nekonečných otázek a odpovědí, bez bádání, hledání nových a nepoznaných věcí. Bez fantazie, bez radosti z toho, že žiju (mimochodem to, bez čeho neumím žít, jsem zjistila až dlouho potom, co jsem opustila školu a přišla jsem na to sama)… Samozřejmě každý den není jak malovaný, ale proto máme jeden druhého, abychom drželi při sobě a překonávali překážky. Překážky, které se nám přirozeně dostávají do cesty.

Cestou domů ze zápisu se mě syn ptal, proč by jako nestačilo, kdyby řekl, že umí počítat a nemusel by to tam předvádět. Odpověď, že by nám to nevěřili, moc nechápal. Vždyť přeci počítání používá každý den, tak by ochudil sám sebe, kdyby to neuměl. To samé je i se čtením a psaním – on číst a psát potřebuje, takže už to umí, aniž by ho to někdo učil.

Jsem ráda, když jsou lidi spokojení – ať už v klasické škole, alternativní škole, nebo na domácím vzdělávání. Jen bych si přála, aby si každý mohl zvolit cestu, která je pro něj nejlepší. A zároveň aby si nemyslel, že bude automaticky tou nejlepší i pro ostatní.


🖋 A jaká je vaše osobní zkušenost? Také jste dospěli k tomu, že více svobody a dobrovolnosti ve vzdělávání je krok správným směrem? Zajímá nás váš pohled a váš příběh, který může inspirovat ostatní. Pište nám na zdenka.stankova@svobodauceni.cz, rádi ho na tomto blogu zveřejníme.

❤ Sledujte Svobodu učení na Facebooku, dostávejte upozornění na nové články, diskutujte s podobně smýšlejícími lidmi, prostě buďte s námi 🙂

🏠 Pojeďte s námi na pobyt do Svobodomu a poznejte nové, podobně smýšlející lidi, pro které dobrovolnost ve vzdělávání není prázdným pojmem!

Aktuální pobyty se Svobodou učení

Další pobyty budou v termínech 8.–12. května (pracovní pobyt), 12.–21. července, 16.–25. srpna a 4.–13. října 2019.

Komentáře jsou uzavřeny .