Většině z vás se patrně po přečtení tohoto nadpisu naježí chlupy na těle. „Cože? Nechat ty spratky bez pevné autority? Bez hranic? Blbost! Návrat na stromy.“

Cítím proto nejprve nutnost vysvětlit stručně pointu a vyloučit chybnou interpretaci. Opravdu si nemyslím a netvrdím, že dítě nepotřebuje vedení. Ano, potřebuje naší pomoc. Některý dítě více a některý méně. To, co však dítě určitě nepotřebuje, jsou naše vzdělávací, výchovné metody založené na donucování a násilí. Páč to je ten důvod proč se pořád lidi nemůžou shodnout, která ta vzdělávací a výchovná metoda je ta nejlepší. Proto furt vymýšlíme nějaký svoje koncepty vzdělávání, které v důsledku selhávají a to včetně těch moderních, inovativních a alternativních, neboť co je dobrý pro jednoho, může druhýmu ublížit. Experimentujeme s dětmi jako s pokusnými králíky. Místo toho říkám. Nechte děti prostě bejt! Naslouchejte jim, snažte se s nimi nějak vycházet, pomáhejte jim. Ale jinak je nechte na pokoji. Pokud o vaší pomoc a vaše služby nemají zájem, oni ví moc dobře proč, tak se jim nevnucujte. Ubližujete jim, víc než si myslíte.

Jo, ale strach je prevít. Od malička jsme strašeni, že bez donucování bychom si cestu ke vzdělání, k úspěchu nenašli. „Možná jen pár vyvolených je toho schopna. Ale většina dětí potřebuje cukr a bič a námi nastavený hranice, kontrolu… blablabla“ Blbost. To my si máme nastavit svoje hranice a na ty dětský nesahat.

Jenomže, pak slyším, vyprávění spousta lidí jak jsou nyní vděční za striktní výchovu, za to, že byly jako děti nuceni se učit, za to, že byly trestány, manipulovány, páč bez toho by dnes nebyly tam kde jsou. Lidi si sami hypnoticky přiznávají, že jako děti potřebovaly dospělou autoritu, která je násilím přinutí se učit. Je to skutečně tak?

Než se pustím ale do hlubšího rozboru, ze všeho nejprve je nutný připomenout základ celé myšlenky, který rád opakuji a tím je, že…

DÍTĚ JE ČLOVĚK

Opakování je máma moudrosti. Takže ještě jednou: Dítě je člověk. Skutečně, není to otrok. Je to člověk. Pokud je dítě člověk, člověka hned napadne, proč by člověk (dítě) měl mít jiný práva než člověk (dospělej)?

Každej zastánce adultismu vám vysvětlí, že dospělej člověk je přece chytřejší, zkušenější, má občanku a větší sílu. To je sice fakt, ale mě osobně to nestačí k obhajobě toho, že je v pořádku dítě násilně nutit do jakýchkoliv vzdělávacích aktivit.

Jsem přesvědčen, že každýmu z vás by bylo notně nepříjemný, kdybyste byli někým, pod hrozbou násilí nuceni do aktivit, o který nemáte zájem, a to pouze na základě toho, že by dotyčný byl vůči vám starší, zkušenější a chytřejší. Představte si, že by vás nějaký chytřejší típek, s mohutnější postavou někde držel pod zámkem, proti vaší vůli a říkal vám, že nedostanete svačinu, dokud nedopíšete úkol. Držel by vás násilím v místnosti a vyhrožoval, že vás nepustí ven, pokud nevypočítáte rovnici. A vsadím se, že i kdyby vám stokrát opakoval, že je to pro vaše dobro, nikterak by vás nepřesvědčilo, že takový chování je v pořádku. Každej dospělej by to považoval za porušení svých práv a svobod. Proč se na dítě tedy nedíváme jako na člověka? Proč se na dítě nevztahují deklarovaná práva a svobody? To je takový zvláštní fenomén. Je to součást kultury, zvyku, náboženství. Nic přirozenýho.

Takže ještě jednou: Dítě je člověk. Pamatujte si to prosím! Ačkoliv přiznávám, je to příliš revoluční myšlenka považovat dítě za člověka. Je to naivní, provokativní, stejně jako v nedávné historii byla provokativní a nepřijatelná myšlenka, že otrok nebo dokonce žena je člověk. Někdo to ale na začátku vyslovit musel, že?

JAK SI NÁSILÍ OBHÁJIT

Tento proces násilného donucování, manipulace, na němž je postaven celý vzdělávací a výchovný systém, je sám o sobě v principu toxický a spouští onu neviditelnou spirálu a gradaci dalších vrstev násilí ve společnosti. Proto tvrdím, že vzdělávací systém je jednak nereformovatelný, ale je i v mnoha ohledech příčinou celé řady duševních a společenských disonancí.

Ale vrátím se k argumentu, o kterým jsem psal na začátku. Mnoho lidí tedy tento druh násilí, donucování vnímají velmi kladně, vlastně to ani za násilí nepovažují. A obhajují jej pomocí argumentu, že bez onoho donucování by jako děti dělaly jen neužitečný kraviny a to podstatný by se nenaučily. Krom toho, že máme studie, který ukazují opak, má to ještě jeden háček. Ti, co tento argument používají, neznají přece onu alternativní realitu svého života, kde nebyli nuceni do učení. Neví, jaký by byl jejich život bez všeho toho donucování, trestání a manipulace. Pouze se nějak domnívají, že by byl horší.

VŠE JE NAOPAK

Moje logika je zcela obrácená. Lidem říkám, kdyby se na školu jako děti vykašlaly, byly by nyní mnohem dál. Já osobně jsem nedodělal ani základku. Nemám žádný vzdělání. Vše, co umím, včetně psaní a čtení jsem se naučil v podstatě vlastní vůlí. Neboť od malička jsem byl přesvědčen, že se budu učit pouze to, co uznám sám za vhodný a nenechám se nikým do ničeho nutit. Byl jsem přesvědčen, že sám sebe znám nejlíp a sám si vyberu svojí autoritu a svůj okruh zájmů. Chtěl jsem být vždy sám sebou, nikoliv tím, co si druzí přáli ze mě mít.

ALTERNATIVNÍ REALITA

Jako malej jsem slýchával: „Jirko, kdyby ses učil to či ono, mohl bys být tím či oním.“

Čím bych vlastně byl? Kdo to ví? A proč bych měl furt něčím být? Nestačí snad, že už jsem? Nebo dítě není a má se něčím stát teprve v budoucnu? Kdo vlastně zná všechny možné alternativní reality poslušného Jirky, který se učil vše, co mu bylo řečeno? Možná bych měl víc peněz… …anebo ještě méně. Třeba bych pracoval jako finanční poradce, jezdil autem, běhal někde v těsném obleku. Třeba bych byl doktor, řidič, opravář výtahů nebo prodavač v supermarketu či vedoucí oddělení zeleniny. To nikdo, nemůže vědět. Ale možná bych nedělal muziku, patrně ne tu jakou dělám nyní. A možná bych nebyl tak šťastnej a neobjevil to, co jsem objevil právě díky tomu, že dělám jen to, co sám uznám za vhodný. Možná bych měl lepší postavení ve společnosti, trpěl neurózou, bral medikamenty na spaní, na vysoký tlak a měl bušení srdce, tak jako mnoho dalších lidí se vzděláním. Možná bych znal ekvivalentní úpravy rovnic a pamatoval si zpaměti datum bitvy na Bílé hoře. Byl by ze mě normální člověk, táta, nervujíce nad dítětem, co nosí domů ze školy poznámky. Normální člověk, sledující pravidelně večerní zprávy v televizi a v lepším případě to pak někde doháněl na esoterických meditacích.

VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM JE ZLODĚJ TOHO NEJVZÁCNĚJŠÍHO

Jsem přesvědčen, že člověk je přírodou nastaven správně, aby se uměl sám v sobě orientovat a nepotřebuje k tomu žádnou donucovací instituci, řízenou nějakými úředníky. Dítě potřebuje jen nenásilnou pomoc. Dítě potřebuje pomoc dospělýho, učitele, ne však pomoc založenou na donucování a násilí. Jsme nastavený pro harmonii, svobodu a lásku, nikoliv pro násilí. A jeden z prvních faktorů, který nám tuto unikátní schopnost bere, je výchova a vzdělávací systém. Vzdělávací systém je bohužel povinný, a vynucuje se pod hrozbou násilí a to z něho dělá prostě zlo.

Nebojuji s tím, proto tvrdím, že je celý ten systém je nereformovatelný a že nejlepší cesta je ho ignorovat, vystoupit z něho. Neboť vzdělávací systém krade dítěti nejvzácnější čas, který má. Čas, který dítě můžeme využít milionkrát efektivněji.

Žel ta nejhorší věc, kterou tento systém způsobuje je, že nás programuje k uvažování, že to nejsme my, kdo za sebe rozhoduje, kdo si organizuje život. Škola nás programuje uvažovat, že za náš život rozhodují nějaké svrchované autority. A my si na toto schéma myšlení zvykneme a domníváme se, že to je naše přirozený uvažování, a s tím žijeme a tato víra se v nás věkem prohlubuje, zapisuje se do našeho vědomí a jak stárneme, není z toho kolikrát úniku.

ZÁVĚR

Kdybyste se učili jen to, co jste sami chtěli, patrně byste nebyli v té pozici, kterou máte nyní. Jenže možná byste zjistili, že tu pozici k životu nepotřebujete. Kdo to ví? Já to nevím. Nikdo to neví. Možnosti reality jsou totiž neomezené. Jestliže ale tvrdíte, že bez onoho faktoru, kdy vás ve škole nutili dřepět na židli, učit se věci proti vaší vůli, byste na tom byli hůře, patrně jste ztratili zásadní faktor svého dětství a tím je fantazie. Jenomže fantazie, to není svět jednorožců. Jak říkal Jung, fantazie je jen vnímání velké škály možností naší reality.

Děkuji za přečtení a přeji krásný den 🙂

Jirka

Original article: Nechme děti učit jen to, co samy chtějí

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

NAŠE BÁJEČNÁ UČITELKA

Ze všeho nejdřív tu mám jednu věc. Rád bych tento nekonvenční názor na školství zbavil onoho stigmatu, kterým je často ocejchován lidmi, kteří omylem považují takovou kritiku za útok nejen proti jejich hodnotám, ba i proti jim samotným.

Zpravidla pokaždý, když zabrousím do těchto témat, ozve se nějaký svědomitý tatínek, maminka, babička a poněkud ukřivděně reagují, že snad mám něco proti jim. Často mi předkládají „argumenty“, jak jejich Andulka a Pepíček jsou ve škole šťastný, mají báječnou učitelku, báječnou třídu, radost pohledět. A i oni vzpomínají na krásné dětství ve školních lavicích. Mnoho z nich vnímá kritiku školství jakožto útok na učitele, na rodiče a na všechny děti, co školu milují. K těmto šťastným dětem ve škole se ještě vrátím, jen chci v úvodu říct, že můžete být zcela klidní. Kritika školství se nedotýká žádné osobní úrovně. My, kteří takto uvažujeme nemáme skutečně nic proti Andulce, Pepíčkovi ani proti rodičům, kteří s nejlepším svědomím posílají své děti do školy. Nemáme nic proti učitelům. Vlastně já osobně nemám nic proti nikomu. Mám totiž lidi fakt rád. Dokonce můj nejbližší člověk, moje žena je učitelka základní školy, je výborná učitelka, u dětí oblíbená, pečlivá a dělá svojí práci s pozoruhodným nasazením. Mám dost přátel učitelů, dokonce i ředitelů, kteří své povolání vnímají jako poslání. A znám i takové učitele, co se dokonce snaží ten systém měnit k lepšímu. A to oceňuji.

…Ačkoliv!

Na druhou stranu se domnívám, že jakýkoliv snahy reformovat školství nikam nevedou. Vycházím totiž z předpokladu, že chybou systému je systém sám. Chybný je jeho základní koncept a ten bude vždy jen generovat další a další chyby, navzdory sebeupřímnějším snahám o zlepšení. Stejně jako komunismus nezměníme tím, že vstoupíme do strany a budeme jí reformovat. Neboť komunismus je v základech postaven na nefunkčních teoriích. Se vzdělávacím systémem je to podobný. A pokud upozorňuji na nějaké patologické chování učitelů, upozorňuji spíše na mechanické chyby v systému. A co jsou ty chyby?

NUCENÉ VZDĚLÁVÁNÍ

Toť chyba číslo jedna. Pokud někdo něco někomu násilím vnucuje, byť je to sebeušlechtilejší věc, je to v zásadě špatně. Vlastně princip násilí a nucení nikdy v historii dost dobře nefungoval. Většina vlastně chápe, že nutit něco někomu je divný, přesto i ten největší pacifista je přesvědčen, že je dobré nutit každého následovat univerzální vzdělávací proces. Použití slova násilí je zde na místě. Pokud se rodič rozhodne svoje děti vzdělávat svojí vlastní metodou, hrozí mu, že přijde úředník a děti takovému rodiči násilím odebere a to i v případě, že se rodič o své děti stará báječně a nikomu neubližuje.

Mnoha lidem tento způsob donucování nepřijde divný. Hnací silou je strach. Tento strach plodí představy, že svět bez povinného vzdělávání by byl tvořen zástupem negramotných dětí a společnost by upadla v neřízený chaos. Vyvrátit tyto strachy a domněnky není těžký. A nejen teoreticky, ale i prakticky jsou vlastně tyto argumenty již vyvrácené (viz unschoolingové metody). Leč vezmeme to hezky popořádku.

UNIVERZÁLNÍ METODA

Chyba číslo dvě. Představte si, že bychom se rozhodli všechny děti od jedenáctého měsíce po narození povinně vzdělávat v chození. To je totiž průměrný věk, kdy děti začínají chodit. Docházely by do nějaké státní instituce, kde se všechny tyto maličké děti budou muset naučit chodit ve stejnou dobu, prostřednictvím stejné metody. Průměrné miminko se zapojí a bude dostávat dobré hodnocení. To, který už chodí se bude nudit a nespolupracující miminko dostane diagnózu a asistenta. Líná nemluvňata budou kárána.

Že to je blbost, se asi všichni shodneme. Přesto přesně na tom samém principu funguje tradiční školství, přesně toto s dětmi děláme ve škole. Zavíráme děti jedné věkové kategorie do jedné místnosti, kde se učí všichni stejné věci (plus, mínus), stejnou metodou.

ALTERNATIVNÍ MOŽNOSTI

Můžete namítat, že stát nám umožňuje mnohé alternativní metody, včetně individuálního vzdělávání. To je jen zdánlivá pravda. Všechny alternativní školy, včetně individuálního vzdělávání jsou ve skutečnosti podřízeny centrálním diktátem nějakých úředníků. Ministerstvo dokonce blokuje vznikání nových alternativních škol. Již desítky soukromých škol nedostalo v posledních letech licenci, s velmi zajímavým odůvodněním. A každá, ať už státní, nebo alternativní škola či individuální plán je podmíněn plnit povinnosti v rámci předepsaného státního kurikula. Individuální vzdělávací plán není právem, nýbrž milostivou výjimkou, kterou vám úředník nemusí ani dovolit, pakliže to neuzná za vhodné.

Zkrátka máme zde státní aparát s monopolem na vzdělání a jakýkoliv svobodný rozhodnutí, který nespadá do jeho rámcového vzdělávacího programu, postihuje v podobě sankcí. Ministrové, škrtící se v kravatách se domnívají, že oni rozumí vzdělávání lépe než jakýkoliv běžný smrtelník a jejich metody a vzdělávací programy jsou nejlepší a univerzální. Pokud by ale stát měl metodu nejlepšího vzdělávacího systému, (což je krajně utopická představa) nebránil by přece vzniku konkurenčních škol a nenutil své metody nikomu násilím, že?

ŠKOLA JAKO VĚZENÍ

Že by další přehnaná rétorika? Ale kdepak. Nejsem jediný, kdo tuto analogii používá. Nedávno jsem se s ní setkal i u známého psychologa Petera Graye ve článcích pro Psychology Today. Podívejme se na to takto.

Většina z nás se shodne, že člověk, jakožto svobodný tvor má mít jakási práva zajišťující důstojný život. Právo na svobodu názoru, pohybu a tak dále. A tato práva platí napříč pohlaví, barvy pleti, národnosti a já nevím čeho ještě. Žel, z nějakého důvodu se na děti tato práva nevztahují. Děti mají prostě smůlu.

Co se stane, pakliže násilím donutíme dospělého člověka povinně pobývat v místnosti, kde bude muset na určeném místě sedět a poslouchat přednášky, během kterých bude omezován v pohybu, možnosti jít na záchod, verbálně se projevovat? Patrně to bude považovat za ponižování, hrubé omezování svobody a práv. Když ale to samé provedeme dítěti, považujeme to za zcela v pořádku, ba dokonce za něco ušlechtilého. Proč?

Sociální hypnóza, magické kouzlo zvyku, díky kterému nám to všem přijde úplně normální. Stejně jako ještě nedávno přišlo všem normální, že člověk byl zaštítěn deklarací lidských práv a svobod, které se ale nevztahovaly na otroky. Stejně jako lidem v minulosti přišlo zcela v pořádku, že jsou zde práva pro člověka, ale ne všechny platí pro ženy. Stejně tak máme mnoho pokrokových práv, ale pro děti prostě neplatí.

NUTIT ČI NENUTIT?

Představte si školu, kde se děti budou učit jen to, co budou sami chtít a kdy budou chtít? Nikdo je nebude do ničeho nutit, nikdo je nebude trestat a když se dítě rozhodne, že nebude chodit na žádný hodiny, tak prostě chodit nebude. Děsivá představa. Taková škola, to by bylo chaotické bezvládí, generující analfabety, že? A co kdyby ne? Ve skutečnosti takový školy existují. Mají stoletou historii. Mnoho z těchto škol se začaly rozšiřovat v šedesátých letech a ty nejznámější jsou Summerhill či Sudbury. A výsledky? Překvapivě velmi dobré. Jak je to možný? Jak k tomu přijde autorita?

AUTORITA

Víra v potřebu řízeného vzdělání je podložena domněnkou, že děti si nejsou schopny své vzdělání sami organizovat. Je tudíž nutný umístit každý dítě na deset let do jakési instituce, kde dostává řízené vzdělání, nejlépe prostřednictvím státem určených autorit. Ironie je, že tu autoritu dítě dopředu nezná a přesto je nuceno jí jako autoritu přijmout. Neznají jí důkladně ani rodiče. Autoritu, jakožto učitele, vybírá systém, na základě svých pravidel. Takový učitel, to může být samo sebou hodný, úžasný, vnímavý člověk, ale stejně tak to může být neurotik, blbec, v extrémním případě úchyl. Trochu ruská ruleta. Dítě tam ale prostě hodíme a necháme ho několik hodin denně, deset let ovládat lidmi, které prakticky neznáme a děláme to s naprostou důvěrou. Dělá to tak každej, přežili jsme to a přežije to i naše dítě. Zkrátka první věc, kterou se dítě naučí, je poslouchání cizí autority. Dyť jo. Až vyroste a půjde do práce, tam musí taky poslouchat neznámého člověka, svého šéfa. Nebo ne? Právě, že nemusí. V zaměstnání můžete kdykoliv rozvázat pracovní poměr a nikdo vás za to nešoupne do pasťáku. Dítě tuto možnost nemá. Nic proti autoritám, ba naopak. Pakliže si autoritu vybírá člověk dobrovolně, je to zcela v pořádku. Pakliže mi autoritu někdo vnucuje, jsme u chyby číslo jedna. Výchova k poslušnosti k cizím autoritám vede k vytváření a posléze snadnému akceptování a odevzdávání se kultů osobností, ať už politického či náboženského charakteru, což historicky vzato, ne vždy vedlo k veselým koncům.

Budiž 

Teoreticky můžeme souhlasit, že dítě se v mnoha směrech nedokáže v tomto světě orientovat. Věřím a je logický, že z toho důvodu je dítě vázáno k rodičům, což jsou lidé, přírodou vybraní jakožto jeho průvodci či zástupci. Proč tedy nemají rodiče právo rozhodovat o metodách vzdělávání svých dětí? Jsou snad i oni nesvéprávní? Samozřejmě jsem se na to ptal rady moudrých.

Jedni tvrdí, že

většina lidí by bez nátlaku vzdělání svých dětí zanedbala.

Zajímavý je, že ať se o tom budete s kýmkoliv bavit, řekne vám, že oni by sice svému dítěti vzdělání zajistili, ale ostatní většina jsou nezodpovědní, nekompetentní jedinci, a proto je třeba odevzdat zodpovědnost za vzdělání svých dětí někomu jinému. A komu? No přece těm moudřejším nahoře. A ti se tam vzali jak? Ty zvolila většina. Ta nekompetentní většina? Ale to už bychom se do toho zamotali. Pojďme raději dál.

Druzí tvrdí, že

sice drtivá většina z nás jsou zodpovědní. Ale je zde určitá malá část sociálně vyloučených jedinců, kteří očividně své děti zanedbávají a kvůli nim je třeba povinné vzdělávání zavést pro všechny.

Neříkám, že by těmto rodinám, potažmo dětem neměl nikdo pomáhat, nemělo by to však v žádném případě být na úkor svobody většiny lidí. Existují desítky způsobů, jak pomáhat mnohem efektivněji dětem ze sociálně vyloučených rodin. Je nesmysl kvůli nějakému malému procentu lidí, odebrat většině lidem jejich svobodu a nutit všem jednu centralizovanou vzdělávací metodu, která možná někomu vyhovuje, nějakému malému procentu možná pomůže z bídy, ale dalším zas ubližuje a traumatizuje.

Proč se to vlastně děje? Jsme tam, kde jsme byli. Je to strach. Člověk má chorobnou potřebu mít z něčeho neustálý strach. Strach je v pořádku, pokud nás tento základní emoční pud vede k vybudování úměrné osobní ochrany, například hromosvodu na svém baráku. Stává se ovšem chorobným, pakliže vede k touhám ke kontrole všeho, co je za hranicemi našeho přirozeného působení. Člověk je utopicky přesvědčen, že nějakou centralizovanou kontrolou dojde k ideálnímu stavu věcí ve světě, aniž by si uvědomoval, že dělá přesný opak. Trochu odbočujeme, zdá se, leč ono to s tím vlastně dost souvisí. Neboť škola, a to, jak je koncipovaná, nás nejenom vzdělává v nějakých oborech, ale také ovlivňuje náš způsob uvažování a vnímání reality.

IDEÁLNÍ SPOLEČNOST

Společnost je plně odevzdaná skutečnosti, že mnoho oblastí našeho života je řízena nějakým vnějším vládnoucím orgánem, jemuž zcela dobrovolně odevzdáváme vlastní zodpovědnost, za češ od něj vyžadujeme zpětně více a více služeb.

Má to ale háček. Pokud necháváme někoho jiného za sebe jednat a rozhodovat, naše zodpovědnost degeneruje, ztrácíme motivaci tuto zodpovědnost pěstovat, což vede k další eskalaci vnější moci a dalšímu předávání vlastní zodpovědnosti někomu jinému, mocnějšímu. Zatímco tento bludnej kruh graduje, většina lidí není schopna zaregistrovat, že zákony, vyhlášky, předpisy se vkrádají pomalu a postupně, více a více do všech oblastí jejich životů. Tak to je. Zajisté, za tím nejsou žádní zlověstní padouchové u kulatýho stolu, zákeřně plánující převzít kontrolu nad světem. Je to nevědomej a pomalej proces, na kterým participují všichni lidi, aniž by v tom byl nějaký špatný záměr.

Sebepoškozující mechanismus kontroly je prostě zhoubný aspekt, který vychází z mylného chápání světa. I z přírody máme zkušenost, že čím více se jí snažíme kontrolovat, přetvářet ke své naivní představě, tím více nad ní kontrolu ztrácíme a tím více škody způsobujeme.

Základ je vzdát se této paranoidní iluze, této touhy kontrolovat tok řek a svět kolem nás. Smiřme se s tím, že mnoho oblastí naší reality nemůžeme a nikdy nebudeme mít pod kontrolou a jakákoliv snaha tuto skutečnost obejít, vede k neúspěchu a destrukci. Pojďme ale zpět do školy, neboť škola je právě ten nástroj, jehož mechanismus se střetává s naší přirozenou schopností zodpovědnosti a přirozeného chápání světa kolem sebe.

UČENÍ VERSUS ŽIVOT

Nikomu nepřijde divný, že prakticky každé dítě, do té doby, než vstoupí do vzdělávací instituce, s radostí zkoumá svět a učí se vše, bez vnějšího donucování. Vidíme to dnes a denně. Děti se neustále na vše vyptávají. „Co je toto, co je tamto? Kde žijí tučňáci? Jak je velký vesmír? Co je to za písmenko? Co jsou hvězdy?“

Děti jsou malí chodící vědci, umělci, filozofové a těmi zůstávají do doby, než jim dospělej začne organizovat jejich myšlení. Unschoolingové metody dokonce odhalují, že děti si sami najdou vztah i k těm oblastem poznání, které jsou běžně u dětí neoblíbené a dospělí si myslí, že je tudíž nutné je dětem vnutit. Jak je to možné? Svoboda totiž vede k větší míře osobní zodpovědnosti a tudíž i motivaci a chápání vzájemných souvislostí.

Mám tři děti, jedno ještě malinké, jedno dokonce už dospělé, všechny tři už umí chodit. Naučily se chodit, aniž by navštěvovaly tělovýchovné kurzy chození, aniž bychom dostali jakýkoliv pokyn od ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Moje děti se naučily jeden z nejtěžších světových jazyků, už jako malé a to sami od sebe. Mluví plynule česky. Nechodily do žádné jazykovky. Žádné úkoly, žádné cvičení. Jak je to možný?

Dcera se sama od sebe naučila číst celou abecedu již ve svých dvou letech. A dnes jsem s ohromením zjistil, že umí psát. Celé věty. (Ještě nechodí do školy) A každý den za mnou chodí a chce, abych jí dával matematický příklady. Pokud budete svému dítěti naslouchat, zjistíte, že každý dítě je v něčem unikátní a své schopnosti nesmírně rádo rozvíjí. Když dáte dítěti důvěru a prostor, budete překvapeni, jak rádo se učí, bez jakékoliv postranní motivace, jako je například hodnocení, nebo strach z trestu.

Neboť malé děti milují učení. Milují poznávání. A proč? Protože jim zatím nikdo nevnutil ten nejšílenější koncept, že učení a život jsou dvě oddělené věci. Bohužel v určitým věku jsou děti posazeny do lavic a na tuto skutečnost jsou nuceny zapomenout a spontánní láska k učení vadne, načež jí vystřídá honba za oceněním a úspěchem.

CHYBY

Další chybou jsou chyby. Chyby jsou trestány. Dítě musí správně repetovat dané osnovy. Pakliže to dělá bezchybně je chváleno, v jiném případě káráno. Chyby jsou ale podstatou inovačního myšlení.

HODNÉ DÍTĚ

Tradiční vzdělávání je ve skutečnosti šité na takzvané hodné dítě. Chválabohu, je zde plno dětí, které se našemu vzdělávání přizpůsobí, některé i velmi rychle. Říkáme jim poslušné děti a ty máme nejraději. Pak se občas objeví takové dítě… Říkáme mu:

ZLOBIVÝ DÍTĚ

To mohou být a žel často bývají, děti, nějak mimořádně nadaný, inteligentní, sociálně senzitivní, nebo více odolný vůči manipulaci. Děti, které milují svobodu a budou si jí bránit. Radši budou běhat a zkoumat svět, než sedět a soutěžit o známky. Prostředí školy jim nevyhovuje a tak se chovají tak nějak divně.

Četl jsem teď o jednom takovém dítěti, byl to chlapec a poněkud těžko zvladatelný. Divoký a občas i agresivní. Neakceptoval žádné autority. Ve škole byl sice velmi dobrý v matematice, ale jinak školu nesnášel a učitele ho taky neměli zrovna v lásce. Učitelům se vysmíval, opovrhoval jimi. Rád se hádal a argumentoval. Jeden učitel ho dokonce vyhodil ze školy a jiný zas o něm prohlásil, že z něho nic nebude. Nakonec se tento chlapec učil sám doma z knih a nějakým zázrakem nakonec získal vyšší vzdělání a dokonce i Nobelovu cenu. Toto dítě se jmenovalo Albert Einstein.

(Zdroj: Einstein – Jeho život a vesmír – Walter Isaacson (autorizovaný životopis)

Tyto děti bohužel učitelům radost nedělají. Jsou netvárný, neposlušný, hyperaktivní, drzý, divný, duchem nepřítomný, jsou to rozmazlený haranti, podivíni a nějak do celého toho našeho konceptu nezapadají. Co s nimi?

Pro tyto děti máme celou řadu diagnóz. A tak je všechny hezky stigmatizujeme. Existují dokonce medikamenty a způsoby, jak takové děti přinutit se zapojit mezi nás, mezi průměr.

A teď k těm šťastným dětem ve škole.

JÁ BYL VE ŠKOLE ŠTASTNEJ

Tento pseudoargument má tři vrstvy:

1. Stockholmský syndrom. Člověk si velmi snadno vytvoří emoční pozitivní vazbu klidně ke svému únosci, nebo vězniteli.

2. Říkám tomu egocentrická logika a nelze to jako argument použít.

„Já jsem byl spokojený, takže to bylo správné.“ „Když se něco líbí mě, musí se to líbit všem!“ Mnoho lidí takto například obhajuje totalitní režimy: „Já se měl za minulého režimu dobře, takže minulej režim je správná věc. A ten, kdo tvrdí, že se měl špatně, to byl jeho problém“

3. Ve většině případů se ale jedná o jeden z aspektů kognitivního zkreslení. Často lidi pocit svého štěstí dávají do kontextu s něčím, co to štěstí nevytvářelo. Člověk na svoje mládí a dětství vzpomíná relativně pozitivně, neboť jako děti jsme byly vybaveny větší schopností radovat se z maličkostí, byly to zlaté časy, kdy naše čela nezdobily vrásky, tráva byla zelenější a zima bělejší. Mnoho lidí příjemné vzpomínky z dětství emočně propojuje s kulisami onoho období, které s těmito pocity ve skutečnosti vůbec nesouvisí.

Budu ještě trochu chytrej.

Pak snadno dochází k takzvanýmu konfirmačnímu zkreslení, kdy dotyčný využívá svých emočních zážitků k argumentům potvrzující jeho přesvědčení. Nedávno jsem čelil takovému paradoxnímu argumentu, který vzešel od lidí, kteří jsou jinak velmi inteligentní. Parafrázuji: „Škola byla strašně bezva věc, protože cestou do školy jsme zažívali mnoho legrace.“ Představa, že by dítě bylo ochuzeno o tuto možnost legrace, nebýt školy, je absurdní. Co myslíte, zažilo by dítě mnoho legrace, řekněme, na stejné cestě, ale na povinné přednášky propagující diktátorský režim? S největší pravděpodobností ano. Bohužel tyto velmi nekonzistentní argumenty jsou pro mě důkazem, že obhajoba povinného vzdělávání nemá pevnou logiku a je spíše otázkou víry. Víra v povinné školství je hypnotický stav, který sám sebe brání pomocí nesouvislé logiky.

Děti mají unikátní schopnost najít v každé situaci skulinku štěstí, i kdyby byly zavřené ve skutečném vězení. Děti mohou být ve škole šťastný, protože je to jejich přirozená vlastnost být šťastný. To ale neznamená, že škola je zdrojem jejich štěstí. Mnoho dětí jsou i přes to ve škole velmi nešťastné. Ukazují to průzkumy jako například tady, nebo tady nebo anglicky tady, či tady  Anebo ideálně přesvědčte se na vlastní oči a uši. Běžte do školy, do nějaké třídy s malými dětmi a řekněte jim: „tak dnes se nebudete učit, půjdete ven a budete si hrát“. A pozorujte, kolik dětí bude naříkat: „To je škoda, zrovna jsme měli písemku. Ach jo, přijdeme o hodinu češtiny. My se chceme učit….!“ Chápu ještě argument, že škola je důležitá a blablabla. Ale prosím neargumentujte, že jsou děti ve škole šťastný, páč to není pravda.

HODNOCENÍ

Je potřeba dítě v tom systému nějak udržet. Dát mu nějakou chuť, podnět k zábavě. Ne všechny děti mají možnost zažít dobrodružnou cestu do školy. Mnoho dětí miluje soutěžení a tak zde máme princip známek a hodnocení.

Známkování a hodnocení je jeden ze způsobu, jak určitý typ dětí udržovat ve škole činnými. Známkování je založeno na principu touhy po odměně. Má to dopaminový efekt, velmi podobný tomu, jenž vyvolávají návykové látky, nebo hazardní hry. Dítě, které se do této hry zapojí, si zvykne na blažený pocit v podobě známky a touží stále více a více po takových známkách. Jakékoliv selhání v podobě horší známky, dítě frustruje a to se děje velmi často.

Školy si tento nedostatek samozřejmě uvědomují, snižují přísnost hodnocení, snaží se dát všem dětem stejnou šanci. Bohužel jim ale nedochází skutečnost, že pokud umožníme slabším žákům získávat lepší hodnocení, automaticky tím vytvoříme akademickou inflaci. V mnoha zemích narůstá počet absolventů univerzit, což je na jednu stranu krásné. Leč díky tomu se snižuje hodnota titulu, což se řeší tím, že i v rámci vyššího vzdělání existují univerzity rozkastované na prestižní, méně prestižní a zanedbatelné.

Po hlubším zamyšlení člověk dojde k výsledku, že škola není v principu něco, co má generovat šťastné děti, disponující kreativitou a nějakou individuální mírou poznání, nýbrž úspěšné neurotiky, které se jednou poslušně zapojí do systému, kde se budou hnát za iluzorní kariérou. Anebo naopak rezignovaný občany, jenž si budou myslet, že smyslem toho všeho je získat stabilní zaměstnání, v němž má setrvávat až do svého důchodu.

Vzdělávací systém je v podstatě pyramidová hra, jejíž cílem je dostat se co nejblíže k pomyslnému vrcholu. Na vrchol se zajisté nemůže dostat větší počet lidí, poněvadž by to přestal být vrchol. Čistě logicky, i když budou všichni děti snaživý, nemůže nikdy škola přinést prospěch všem z nich, ačkoliv se jim to vlastně snaží namluvit. Nemám nic proti hierarchii v mnoha oblastech společnosti. Škola si ale neuvědomuje dost zásadní chybu, že poznání, poznávání světa nelze hierarchicky hodnotit, stejně jako nemůžeme hierarchicky hodnotit umění, myšlení, nebo chození. A už vůbec nemůžeme hodnotit něco jako univerzální poznání. Neboť nic takovýho ani neexistuje.

ZÁVĚR A ŘEŠENÍ 

Mým cílem není bojovat s nějakým systémem, ale rozšiřovat ideu, která může měnit paradigma našeho uvažování. Ideu, která může posouvat naše hranice ve vnímání reality.  To jakým směrem se svět vyvíjí není dáno politickou situací, ale tím jak myslíme a vnímáme. Nejde o to zrušit státní školy. To ani není možný v současným stavu, protože drtivá většina lidí jim bude dávat stále přednost. Jde o změnu vědomí. A pokud se mají věci měnit, musí se měnit postupně, plynule a často je to otázka mnoha desetiletí, generací, než k nějaký změně dojde. Mnoha lidem státní školy dávají smysl a nemám problém s jejich existencí. Mám pouze problém s tím, když svoji metodu někdo někomu násilím vnucuje.

Pokud vás článek oslovil, ale máte otázky a pochybnosti, jak by to fungovalo v rámci mnoha detailů, tak budete překvapeni, ale existuje velmi mnoho materiálů, které rozebírají tyto myšlenky mnohem komplexněji. Googlujte informace o metodách a školách, které fungují po celém světě jako je například již zmíněné Sudbury, Summerhill. Nebo nechte si googlem vyhledat samotný heslo unschooling, což je vzdělávací filozofie mě osobně nejbližší. Je to metoda, kterou jsem nepřímo absolvoval sám. Tyto myšlenky mají stoletou tradici, nejedná se o žádný moderní experiment. Doporučuji český web https://www.svobodauceni.cz/ kde najdete velké množství článků, videí analyzující různé aspekty těchto myšlenek a odkazy na všechny možné odborníky v této oblasti.

Pokud jste dočetli tento dlouhý článek až sem, velmi si toho vážím a děkuji. Těším se zároveň na diskuzi. Nebojte se proto konfrontovat s mými názory. Osobně mám disputace rád a považuji je za zdraví prospěšné. Nepovažujte odlišný názor za útok. Jen bych vás poprosil vyvarovat se opravdových útoků, argumentačních faulů, nebo zbytečného spamování o tom, že má vaše Andulka školu ráda. Omlouvám se za případní chibi v gramatyce. S gramatickými pravidly jsem se začal seznamovat teprve nedávno.

Děkuji 

Jirka

BONUS: Nějakej ten citát od moudrých lidí. Jo a taky u všech citátů jsem ověřoval pravost.

Na internetu koluje celá řada Einsteinovo citátů kritizující školství. Většina těchto citátů však nejsou skutečné. Stejně jako fámy o jeho neúspěších z matematiky. Einstein byl ve skutečnosti v matematice nadprůměrný, což potvrdili pamětníci, učitelé i on sám. Je ovšem pravdou, že Einstein školu nesnášel. Měl odpor k autoritám, byl vznětlivý a hádavý. Učitelé ho v lásce neměli a byl dokonce jedním učitelem vyhozen. Jiný z učitelů se na mladičkého Einsteina obořil, dnes již kultovní výtkou, že z něho nikdy nic nebude. Einstein měl jako dítě problémy s řečí, měl výbornou vizuální představivost, avšak hůře si pamatoval slova a věty, což jeho blízké vedlo k přesvědčení, že je hloupý či snad mentálně zaostalý.  Problémy s učiteli měl i na odborné škole. Dohadoval se s učiteli, kritizoval je, byl umíněný. Tato paličatost se však časem ukázala jako mocný hnací motor jeho génia.

„Jsem hudebníkem, zpěvákem, umělcem všeho druhu, přemýšlitelem, kuchařem, partnerem, synem dvou rodičů i otcem tří dětí, bratrem dvou sester, člověkem nedokonalým. Pocházím z velmi malé, nevýznamné planety, které říkáme Země. Z jakéhosi území, jehož hranice, název, jazyk, kultura se v průběhu staletí neustále mění a nyní je toto území známo jako Česká republika. Narodil jsem se v těle člověka přemýšlivého nad vším možným i nemožným. Člověka mudrujícího, na druhé straně věčně dětinského, milujícího radost a hru života.“

Original article: Vzdělávací mýtus

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.