Zatím žádné komentáře

Nechme děti učit jen to, co samy chtějí

ÚVOD

Většině z vás se patrně po přečtení tohoto nadpisu naježí chlupy na těle. „Cože? Nechat ty spratky bez pevné autority? Bez hranic? Blbost! Návrat na stromy.“

Cítím proto nejprve nutnost vysvětlit stručně pointu a vyloučit chybnou interpretaci. Opravdu si nemyslím a netvrdím, že dítě nepotřebuje vedení. Ano, potřebuje naší pomoc. Některý dítě více a některý méně. To, co však dítě určitě nepotřebuje, jsou naše vzdělávací, výchovné metody založené na donucování a násilí. Páč to je ten důvod proč se pořád lidi nemůžou shodnout, která ta vzdělávací a výchovná metoda je ta nejlepší. Proto furt vymýšlíme nějaký svoje koncepty vzdělávání, které v důsledku selhávají a to včetně těch moderních, inovativních a alternativních, neboť co je dobrý pro jednoho, může druhýmu ublížit. Experimentujeme s dětmi jako s pokusnými králíky. Místo toho říkám. Nechte děti prostě bejt! Naslouchejte jim, snažte se s nimi nějak vycházet, pomáhejte jim. Ale jinak je nechte na pokoji. Pokud o vaší pomoc a vaše služby nemají zájem, oni ví moc dobře proč, tak se jim nevnucujte. Ubližujete jim, víc než si myslíte.

Jo, ale strach je prevít. Od malička jsme strašeni, že bez donucování bychom si cestu ke vzdělání, k úspěchu nenašli. „Možná jen pár vyvolených je toho schopna. Ale většina dětí potřebuje cukr a bič a námi nastavený hranice, kontrolu… blablabla“ Blbost. To my si máme nastavit svoje hranice a na ty dětský nesahat.

Jenomže, pak slyším, vyprávění spousta lidí jak jsou nyní vděční za striktní výchovu, za to, že byly jako děti nuceni se učit, za to, že byly trestány, manipulovány, páč bez toho by dnes nebyly tam kde jsou. Lidi si sami hypnoticky přiznávají, že jako děti potřebovaly dospělou autoritu, která je násilím přinutí se učit. Je to skutečně tak?

Než se pustím ale do hlubšího rozboru, ze všeho nejprve je nutný připomenout základ celé myšlenky, který rád opakuji a tím je, že…

DÍTĚ JE ČLOVĚK

Opakování je máma moudrosti. Takže ještě jednou: Dítě je člověk. Skutečně, není to otrok. Je to člověk. Pokud je dítě člověk, člověka hned napadne, proč by člověk (dítě) měl mít jiný práva než člověk (dospělej)?

Každej zastánce adultismu vám vysvětlí, že dospělej člověk je přece chytřejší, zkušenější, má občanku a větší sílu. To je sice fakt, ale mě osobně to nestačí k obhajobě toho, že je v pořádku dítě násilně nutit do jakýchkoliv vzdělávacích aktivit.

Jsem přesvědčen, že každýmu z vás by bylo notně nepříjemný, kdybyste byli někým, pod hrozbou násilí nuceni do aktivit, o který nemáte zájem, a to pouze na základě toho, že by dotyčný byl vůči vám starší, zkušenější a chytřejší. Představte si, že by vás nějaký chytřejší típek, s mohutnější postavou někde držel pod zámkem, proti vaší vůli a říkal vám, že nedostanete svačinu, dokud nedopíšete úkol. Držel by vás násilím v místnosti a vyhrožoval, že vás nepustí ven, pokud nevypočítáte rovnici. A vsadím se, že i kdyby vám stokrát opakoval, že je to pro vaše dobro, nikterak by vás nepřesvědčilo, že takový chování je v pořádku. Každej dospělej by to považoval za porušení svých práv a svobod. Proč se na dítě tedy nedíváme jako na člověka? Proč se na dítě nevztahují deklarovaná práva a svobody? To je takový zvláštní fenomén. Je to součást kultury, zvyku, náboženství. Nic přirozenýho.

Takže ještě jednou: Dítě je člověk. Pamatujte si to prosím! Ačkoliv přiznávám, je to příliš revoluční myšlenka považovat dítě za člověka. Je to naivní, provokativní, stejně jako v nedávné historii byla provokativní a nepřijatelná myšlenka, že otrok nebo dokonce žena je člověk. Někdo to ale na začátku vyslovit musel, že?

JAK SI NÁSILÍ OBHÁJIT

Tento proces násilného donucování, manipulace, na němž je postaven celý vzdělávací a výchovný systém, je sám o sobě v principu toxický a spouští onu neviditelnou spirálu a gradaci dalších vrstev násilí ve společnosti. Proto tvrdím, že vzdělávací systém je jednak nereformovatelný, ale je i v mnoha ohledech příčinou celé řady duševních a společenských disonancí.

Ale vrátím se k argumentu, o kterým jsem psal na začátku. Mnoho lidí tedy tento druh násilí, donucování vnímají velmi kladně, vlastně to ani za násilí nepovažují. A obhajují jej pomocí argumentu, že bez onoho donucování by jako děti dělaly jen neužitečný kraviny a to podstatný by se nenaučily. Krom toho, že máme studie, který ukazují opak, má to ještě jeden háček. Ti, co tento argument používají, neznají přece onu alternativní realitu svého života, kde nebyli nuceni do učení. Neví, jaký by byl jejich život bez všeho toho donucování, trestání a manipulace. Pouze se nějak domnívají, že by byl horší.

VŠE JE NAOPAK

Moje logika je zcela obrácená. Lidem říkám, kdyby se na školu jako děti vykašlaly, byly by nyní mnohem dál. Já osobně jsem nedodělal ani základku. Nemám žádný vzdělání. Vše, co umím, včetně psaní a čtení jsem se naučil v podstatě vlastní vůlí. Neboť od malička jsem byl přesvědčen, že se budu učit pouze to, co uznám sám za vhodný a nenechám se nikým do ničeho nutit. Byl jsem přesvědčen, že sám sebe znám nejlíp a sám si vyberu svojí autoritu a svůj okruh zájmů. Chtěl jsem být vždy sám sebou, nikoliv tím, co si druzí přáli ze mě mít.

ALTERNATIVNÍ REALITA

Jako malej jsem slýchával: „Jirko, kdyby ses učil to či ono, mohl bys být tím či oním.“

Čím bych vlastně byl? Kdo to ví? A proč bych měl furt něčím být? Nestačí snad, že už jsem? Nebo dítě není a má se něčím stát teprve v budoucnu? Kdo vlastně zná všechny možné alternativní reality poslušného Jirky, který se učil vše, co mu bylo řečeno? Možná bych měl víc peněz… …anebo ještě méně. Třeba bych pracoval jako finanční poradce, jezdil autem, běhal někde v těsném obleku. Třeba bych byl doktor, řidič, opravář výtahů nebo prodavač v supermarketu či vedoucí oddělení zeleniny. To nikdo, nemůže vědět. Ale možná bych nedělal muziku, patrně ne tu jakou dělám nyní. A možná bych nebyl tak šťastnej a neobjevil to, co jsem objevil právě díky tomu, že dělám jen to, co sám uznám za vhodný. Možná bych měl lepší postavení ve společnosti, trpěl neurózou, bral medikamenty na spaní, na vysoký tlak a měl bušení srdce, tak jako mnoho dalších lidí se vzděláním. Možná bych znal ekvivalentní úpravy rovnic a pamatoval si zpaměti datum bitvy na Bílé hoře. Byl by ze mě normální člověk, táta, nervujíce nad dítětem, co nosí domů ze školy poznámky. Normální člověk, sledující pravidelně večerní zprávy v televizi a v lepším případě to pak někde doháněl na esoterických meditacích.

VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM JE ZLODĚJ TOHO NEJVZÁCNĚJŠÍHO

Jsem přesvědčen, že člověk je přírodou nastaven správně, aby se uměl sám v sobě orientovat a nepotřebuje k tomu žádnou donucovací instituci, řízenou nějakými úředníky. Dítě potřebuje jen nenásilnou pomoc. Dítě potřebuje pomoc dospělýho, učitele, ne však pomoc založenou na donucování a násilí. Jsme nastavený pro harmonii, svobodu a lásku, nikoliv pro násilí. A jeden z prvních faktorů, který nám tuto unikátní schopnost bere, je výchova a vzdělávací systém. Vzdělávací systém je bohužel povinný, a vynucuje se pod hrozbou násilí a to z něho dělá prostě zlo.

Nebojuji s tím, proto tvrdím, že je celý ten systém je nereformovatelný a že nejlepší cesta je ho ignorovat, vystoupit z něho. Neboť vzdělávací systém krade dítěti nejvzácnější čas, který má. Čas, který dítě můžeme využít milionkrát efektivněji.

Žel ta nejhorší věc, kterou tento systém způsobuje je, že nás programuje k uvažování, že to nejsme my, kdo za sebe rozhoduje, kdo si organizuje život. Škola nás programuje uvažovat, že za náš život rozhodují nějaké svrchované autority. A my si na toto schéma myšlení zvykneme a domníváme se, že to je naše přirozený uvažování, a s tím žijeme a tato víra se v nás věkem prohlubuje, zapisuje se do našeho vědomí a jak stárneme, není z toho kolikrát úniku.

ZÁVĚR

Kdybyste se učili jen to, co jste sami chtěli, patrně byste nebyli v té pozici, kterou máte nyní. Jenže možná byste zjistili, že tu pozici k životu nepotřebujete. Kdo to ví? Já to nevím. Nikdo to neví. Možnosti reality jsou totiž neomezené. Jestliže ale tvrdíte, že bez onoho faktoru, kdy vás ve škole nutili dřepět na židli, učit se věci proti vaší vůli, byste na tom byli hůře, patrně jste ztratili zásadní faktor svého dětství a tím je fantazie. Jenomže fantazie, to není svět jednorožců. Jak říkal Jung, fantazie je jen vnímání velké škály možností naší reality.

Děkuji za přečtení a přeji krásný den 🙂

Jirka

Komentáře jsou uzavřeny .