Zatím žádné komentáře

Chudáci učitelé!

Někteří se tak snaží! Dávají své práci všechno – pro ně to není práce, je to poslání. Přípravě na své hodiny věnují večery, víkendy, někdy i na úkor své vlastní rodiny. Ale dneska si toho nikdo neváží. Děti nedávají pozor, vyrušují, zlobí. I přesto, že učitelé se snaží věnovat individuálně každému jednomu dítěti ze všech, co mají ve třídě. Mají je rádi. Vědí, co je pro ně nejlepší.

A rodiče? Ti si stěžují čím dál víc, učitelská profese už dávno nemá takovou prestiž jako dřív. Jooo dřív, to byly časy, kdy si lidé učitelů vážili! Dneska – co si ti rodiče všechno dovolí?! Děti ani rodiče vůbec nechápou, že to s nimi myslí učitelé dobře. Studovali na to, tak přece vědí, co je potřeba děti učit a jakým způsobem.

Víte, mám svého oblíbeného pekaře. Chodím si k němu kupovat chleba. Je moc fajn, miluje svou práci, dává jí všechno. Po večerech a víkendech vymýšlí, co všechno by mohl svým zákazníkům nabídnout. Někdy dokonce vynechá výlet se svou rodinou a místo toho se věnuje práci. Před pár měsíci jsem si k němu zase zašla pro chleba. Řekl mi, že chleba mi neprodá, že prý teď nejnovější výzkumy v oblasti pekařství tvrdí, že lidem je třeba prodávat rohlíky. Vychválil mi své rohlíky až do nebes a dal mi dlouhou přednášku o tom, proč bych je měla jíst.

Jenže já rohlíky nechtěla, chtěla jsem chleba.

“Žádný chleba už péct nebudu, rohlíky si budete kupovat! Vy si vůbec nevážíte toho, co pro vás dělám! Vždyť já vstávám každý den o půl páté, abych mohl v pět už být v pekárně a kontrolovat, že ty rohlíky budou upečené co nejlépe! Víte, jak málo na nich vydělávám? Nemám skoro žádný plat! Myslím to s vámi dobře, rozumím pekařině nejlíp, vždyť jsem se ji vyučil a vy chcete CHLEBA???”

To mi řekl.

Víte, co jsem udělala? Od té doby jsem si kupovala chleba jinde. Protože jsem mohla. Pekařů je ještě naštěstí – i přes různé nesmyslné regulace – dost.

A víte, co jsem si uvědomila za pár týdnů od téhle příhody? Nemám ze zákona žádnou povinnost si kupovat jakékoli pečivo, takže když nebudu chtít, nemusím vůbec žádné jíst. Nikdo mi za to nedá pokutu, ani mě nezavřou. To je, co?

Ty jo, ještě že ti chudáci učitelé mají zajištěnou klientelu! Každé, úplně každé dítě, je povinné navštěvovat školu. Kdyby to rodiče sabotovali, stačí se obrátit na policii a sociálku a ti už je přivedou k rozumu. Sice existuje takové to domácí vzdělávání, ale to je naštěstí jen výjimka pro ty divné lidi, co nechápou, že to s jejich dětmi učitelé myslí dobře, musejí to schvalovat ředitelé škol, je potřeba o něj žádat a když se ti rodiče doma s dětmi neučí správně, ředitel jim to může kdykoli zrušit a poslat dítě do školy – za odborníky. Normální lidi chápou, že učitelé přeci musejí taky z něčeho žít, proto je třeba svými daněmi přispívat na jejich platy, ať jsme s jejich prací spokojeni, či ne – oni tomu rozumějí lépe než my a my rodiče (natož děti) jim do toho nemáme co mluvit. Zaplať a mlč.

Kamarádka od vedle mi jednou povídá:

“Hele, když si ti někteří učitelé stěžují, že je děti neposlouchají, zlobí, nedávají pozor v hodinách, nemůže to být tím, že jsou tihle učitelé pro děti třeba nezajímaví?”

Ta si naběhla! Ony snad děti budou rozhodovat o tom, co je zajímavé a co ne? Co by dělala ta spousta učitelů, kteří by dětem zajímaví nepřišli – ztratila by práci? V žádném případě! Děti nevědí, co je pro ně dobré, je potřeba je donutit, aby dávaly pozor a nezlobily.

Chudáci učitelé…

P. S.: Veškerá podobnost se skutečnými osobami je ryze náhodná. I když, vlastně… 😉 Pokud pochybujete, kam tím vším směřuju, mrkněte sem.

P. P. S.: Jestli vám představa školy, kde si děti své učitele vybírají, dávají jim výpovědi, když jsou nezajímaví, a na jejich hodiny nemusejí chodit přijde bizarní (nebo naopak zajímavá), googlete Sudbury Valley Schools a nebo mrkněte třeba na tohle video a zjistíte, že práce učitele může být radost a že to jde bez donucování a násilí.


Přečtěte si také

mm

Zdeňka Šíp Staňková

www.detijsoutakylidi.cz | facebook.com/detijsoutakylidi | Dnes už vím, že unschooling jsem v sobě měla odjakživa, jen jsem své přesvědčení nedokázala přesně definovat a pojmenovat. Vymáhání poslušnosti, arogance většiny učitelů, příkazy, zákazy, tresty a odměny v klasickém školství a hlavně narození mých tří dětí a několikaletá práce učitelky v mateřské škole mě přivedla k úvahám o jiných možnostech vzdělávání a později (nejen) díky knihám Johna Holta k přesvědčení, že unschooling je filozofie, která je mi ze všech alternativ nejbližší. Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí. Zabývám se také dodržováním práv dětí a rodičů ve školách a píšu blog.