jsme moc šťastní, že jste žijícím dílem našich životů – uvědomujeme si, že jiní to štěstí nemají a jejich rodiče již nejsou mezi živými – někteří své rodiče řízením osudu dokonce ani nepoznali. Jsme vděční, že máme tu šanci být s vámi v interakci, a cítíme vaši lásku za všech okolností – i ve chvílích, kdy jsme si neporozuměli. Věříme, že i vy cítíte tu naši, k vám.

Zároveň, jak plyne čas, cítíme stále intenzivněji zodpovědnost za sebe samé i naše děti – za co nejvíce optimální podmínky pro jejich růst, pro jejich žití, život. V principu pravděpodobně stejně, jako jste to měli vy vůči nám. V tom, KAM nakonec směřujeme s těmi, za které přísluší odpovědnost nejvíce nám, a JAKÉ ZPŮSOBY pro to volíme, se ale lišíme. Česká společnost se za posledních 30 – 40 let výrazně změnila – tak, jak se změnilo uspořádání státu, lidstvo získalo hlubší znalosti podstaty života a, doufejme, i vývoje člověka ve skutečně svobodnou bytost. Právě v odlišnostech minulého a současného vznikly mezi námi a vámi v minulosti nedorozumění, rozčarování nebo konflikty.Víme, že nikdy nebudeme jako vy a vy nikdy nebudete jako my, a je to v pořádku. I tak se ale snažíme porozumět vám a toužíme po vaší snaze porozumět nám i po vzájemném přiblížení se v přístupech obou generací – zejména pokud se jedná o naše děti, vaše vnoučata. Jsme šťastní, když se můžeme opřít o vaše zkušenosti – zejména pokud z nich vykrystalizovala skutečná moudrost – ne jen jednostranná, i když opakovaná zkušenost.

Prosíme vás, abyste se na nás nezlobili, že ve „výchově dětí“ jdeme cestou jinou, než jaká je ve vašich představách, a abyste se už (v dobré víře) nesnažili vmanipulovat nás do těchto představ. Mnohé z nich vznikly v daleko jiné době, v jiných životních situacích, ve starém světě, desítky let dozadu. A i my máme snahu nezlobit se, nevyčítat vám a nepůsobit nepříjemnosti – milujeme vás. Zároveň, z hluboké lásky vůči těm, kteří se zrodili z našich buněk, a s nejlepším vědomím a svědomím (podobně jako vy před lety) cítíme povinnost zajistit jim dobré životní okolnosti. Ty dnešní už nespočívají např. v neustávajícím krmení od rána do večera, v jejich manipulaci do vymyšleného denního řádu aktivit ani v direktivním předávání informací.

Uznáváme, že jmenované příklady vnímáme jen do jisté míry(!) jako užitečné, a velmi nám záleží NA ZPŮSOBU, jak jsou naplňovány. Duše našich dětí jsou pro nás něčím posvátným, co se pokoušíme nepokrýt zbytečnými „jizvami“ – vnímáme děti jako bytosti stejně hodnotné, jako jsme my sami, a je to důvod, proč se máme snahu vyhýbat adultismu (zn. nadřízenosti dospělého) a z něj plynoucím nepříjemnostem, jako je např. jednání bez respektu a úcty k těmto „malým“ lidem – to, co v extrémním případě znamená zlomení lidského ducha. (Tento extrém ale není výjimečný – některým lidem připadá jako důkladná výchova do řádu, aniž by si povšimli, že se z jejich dítěte, uvnitř a potajmu, stává výrazný rebel, nebo slaboduchý jedinec – mladý člověk, „s nímž jsou velké potíže“).

My, vaše děti, věříme své intuici i mysli, schopnostem zdravého úsudku, učíme se i z vlastních zkušeností a otevřeně v sobě budujeme moudrost – nejvyšší, jaké jsme v každý okamžik aktuálně schopni. Prostředkem k tomu je nám přítomná pozornost k životu, k akcím a reakcím dětí a lidí kolem nich. Proto vám píšeme – prosíme vás o to, abyste k nim byli pozorní a zkoušeli vnímat jejich měnící se potřeby, i co povídají, a nenechali to bez odezvy. Žádáme i o vaši pozornost k tomu, jak s dětmi jednáme my, a pokud vám to bude připadat zvláštní, nevhodné či tomu nebudete rozumět, abyste se nás ptali, proč to tak děláme, namísto přesvědčování nás o vašem úhlu pohledu. Jsme ochotni o bytí s dětmi a jejich vedení diskutovat a poučit se, pokud poučení spatříme – za předpokladu, že je to diskuse poklidná, partnerská (nikdo není více ani méně) a bez přítomnosti dětí, a to i kdyby spaly na doslech.

Bylo nám velice nepříjemné, a jistě i dítěti, když jste za jeho vědomé přítomnosti nám či jiným o něm povídali vtipné/smutné/škodolibé anebo třeba i oslavné historky – jako byste představovali zvířátko ve výstavní kleci. (Za předpokladu nepříjemnosti pociťované dotčenou osobou je tato situace příkladem nerespektu k druhé osobě a vlastně tak trochu zvláštní pomluvy – za přítomnosti pomlouvaného. Pravděpodobně byste takto nemluvili o svém kolegovi s jinými lidmi za jeho přítomnosti…)

Obdobně považujeme za velmi nevhodné někdy neustálé mluvení na děti nebo dotazování se jich – děti mají rády i klid a ticho. Pobízení jich povely, aby v důsledku fungovaly jako cvičení pejskové, také nevítáme, a motivování vnějšími pobídkami, jež může být formou uplácení a tedy v důsledku i vytváření korupčních návyků, v našich životech také uplatňovat nechceme.

Chválení, které pravděpodobně bylo a je na vás uplatňováno celý váš život (a asi si těžko dovede představit svět bez chválení), ve skutečnosti vede k vytváření závislosti na chválícím, ke snižování(!) sebevědomí a získávání vědomí vlastní hodnoty pouze z postoje okolí, jak to má dnes téměř každý :-(. Chceme, aby naše děti byly sami-si-své-hodnoty-vědomými lidmi. Upřímně vás proto prosíme, abyste nás ani naše děti nechválili. Pokud vám vyvstává otázka, jak jinak vyjádřit uznání či vděčnost, můžete se nás zeptat – plni vlastní vděčnosti vám ukážeme, jak to sami děláme.

Opravdu rádi bychom vám s radostí svěřili děti i na více dní (a byla by to pro nás mnohdy velká časově-prostorová pomoc), máme však zkušenosti s jejich disharmonií poté – nesoustředěností, rozmazleností, s různými „pochycenými“ manipulativními projevy vč. obelhávání či skrývání nežádoucího, i s přetlaky emocí, které jste jim (mnohdy nevědomky) nedovolili projevit. Dítě pak doma mělo několik dní trápení v souvislosti s nahromaděnými přetlaky a my společně s ním z nově pochycených návyků. Navíc, pokud jste vůči nám skrytě nerespektovali naše žádosti ohledně způsobu chování se k dětem a např. způsobu stravování, oblékání či používání informačních technologií, vyjadřovali jste tím nerespekt ke svým dětem, a ještě před svými vnoučaty shazovali důvěru ve vás (i když to vypadalo, že ničeho takového nevšimly)… Jsou to všechno pro nás pádné důvody, které potřebujeme zvažovat vždy, když se zabýváme myšlenkou pobytu dítěte u vás – zda ho uskutečnit či ne.

Omlouváme se, že jsou tyto informace pro vás možná bolestné – považujeme ale za velmi důležité, abyste je měli – pro naši společné poklidné soužití a zdravý sebe-vývoj vašich vnoučat. Prosíme vás tedy, abyste partnersky respektovali naše žádosti ohledně spravování se vůči svým vnoučatům, a zajímali se o to, proč jsou ty žádosti takové – zvláště, pokud byste v jejich naplňování nebyli v souladu se svým přesvědčením – vzájemné porozumění lze najít vždy.

S láskou

vaše děti, rodiče vašich vnoučat

Original article: Dopis rodičům

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.

O odcizenosti jednotlivců tzv. civilizované společnosti od přirozenosti chování k sama sobě, své rodině, k soukmenovcům a předkům již toho bylo napsáno mnoho. Zmiňuji však tento fenomén pro kontext poznání, že dnes už mnohdy člověk ani není schopen poznat, co je přirozené, chcete-li, „správné“, dobré. A tak, za hledáním toho, co je pro náš živočišný druh přirozené (berme zde jako „harmonické“), máme možnost se podívat do kmenových kultur, které ještě civilizovaný život neuchvacuje.

Ze studia o chování takových lidí vyplývá, že jedna z klíčových životních hodnot, které ctí a skutečně uplatňují, je SVOBODA svá i ostatních. Je svobodou někoho přímo instruovat o tom, co má dělat, zvláště pokud si o přímou instrukci sám neřekne? Jistě není. Domnívám se, že povelování (bez ohledu na tón hlasu) v přírodních kulturách neexistuje a že v nich spolu komunikují úplně bez pokynů a příkazů, a tím svobodu (rozhodování) toho druhého plně zachovávají.
Podívejme se nyní ale na psy – jejich výcvik (resp. výchova) je kromě jiných, zde nejmenovaných manipulativních technik doprovázen povely a chválením. Čeho se tím dosahuje? Ovladatelnosti, plnění příkazů, emoční závislosti. Pes je tak nástrojem uspokojování potřeb svého uživatele. Přesně jako jsou vojáci vůči svým nadřízeným, jako jednotky masových systémů výroby a spotřeby vůči jejich vládcům, jako žáci ve starém školském systému vůči učitelům, jako mnohé děti vůči svým rodičům, … Může se pes od této závislosti oprostit a stát se vědomě svobodným? A člověk?

Podobnost výcviku psů s běžnou výchovou dětí je z výše uvedeného zjevná. „Sedni si sem. Přines mi tu skleničku. Pojď sem.“ I kdybychom svá přání podávali skrze povely tím nejlaskavějším tónem a s laskavými úmysly, vždy zůstanou přímými instrukcemi manipulujícími k určitému ne/konání. Horší je to o skutečnost, že vše, co je nám řečeno, má vliv na naše podvědomí, a to v určité své rovině, jak víme, přijímá informace bezemočně, tedy ukládá je jako holá data a z nich pak vychází při dalším sebe-řízení organismu. Příklad: „To jsem tedy nemožný.“ proneseno v humorné formě má na programování podvědomí stejný vliv jako kdyby byla věta pronesena v depresi a kamsi hluboko dovnitř člověka se tak zaseje informace o jeho nemožnosti, a tedy vlastně nesprávnosti.

Za těchto skutečností z nás tedy i dobře míněné povely dělají manipulaci přístupné pejsky, kteří (nakonec) udělají, co je jim poručeno. Je nám to užitečné? Někdy to vypadá, že jednoznačně ano. „Běž na kraj!“ mívá při autu řítícím se ulicí fakticky stejný efekt jako „pozor na cestu!“, „auto!“ či jiný výkřik. A přeci – rozdíl zde je. V prvním případě dáváme absolutně bez pochopení kontextu přikazovaným instrukci, která, pokud je přikazovaný dobře vycvičený (mezi lidmi tomu říkáme „vychovaný“), vede k jasnému výsledku. V dalších případech, i kdyby třeba s přirozeným dotekem hysterie v hlase z možného nebezpečí, oznamujeme kontext a ponecháváme plně na rozhodnutí toho, komu jsme naléhavou zprávu oznámili, jak se rozhodne. Výsledek je zpravidla naprosto stejný – přechod k okraji silnice. První cesta k němu ale vede přes poslušnost, závislost a vlastně nesvobodu, další dvě skrze sebe-vědomé svobodné rozhodnutí a možná i vděčnost za okřiknutí. Cítíte, že ten rozdíl je vlastně propastný?

Stejná skutečnost se dá sdělit dvěma a více způsoby. Vnímejme, jakým způsobem komunikujeme se   světem, jaká slova používáme a do čeho ty, kterým je říkáme, tato slova skutečně přivádějí.

Original article: Sedni. Přines. Vychovávat děti jako psy?

©2024 SvobodaUčení.cz. All Rights Reserved.