Zatím žádné komentáře

Sedni. Přines. Vychovávat děti jako psy?

Také více či méně dáváte povely živým tvorům kolem sebe? Ano, jak zvířatům, tak lidem. Manželce, manželovi, mamce, dědovi, dětem, zvířatům – těm takzvaně „hospodářským“ i domácím mazlíčkům. Ano, pochopitelně. Asi si lze těžko představit, že byste X-krát denně nepoužili povel, resp. příkaz. Tento způsob komunikace, který využíváme v „civilizované“ společnosti, je natolik zažitý, že nám na něm nepřipadá nic divného. Pojďme se ale podívat, z čeho vychází a jaké má důsledky.

O odcizenosti jednotlivců tzv. civilizované společnosti od přirozenosti chování k sama sobě, své rodině, k soukmenovcům a předkům již toho bylo napsáno mnoho. Zmiňuji však tento fenomén pro kontext poznání, že dnes už mnohdy člověk ani není schopen poznat, co je přirozené, chcete-li, „správné“, dobré. A tak, za hledáním toho, co je pro náš živočišný druh přirozené (berme zde jako „harmonické“), máme možnost se podívat do kmenových kultur, které ještě civilizovaný život neuchvacuje.

Ze studia o chování takových lidí vyplývá, že jedna z klíčových životních hodnot, které ctí a skutečně uplatňují, je SVOBODA svá i ostatních. Je svobodou někoho přímo instruovat o tom, co má dělat, zvláště pokud si o přímou instrukci sám neřekne? Jistě není. Domnívám se, že povelování (bez ohledu na tón hlasu) v přírodních kulturách neexistuje a že v nich spolu komunikují úplně bez pokynů a příkazů, a tím svobodu (rozhodování) toho druhého plně zachovávají.
Podívejme se nyní ale na psy – jejich výcvik (resp. výchova) je kromě jiných, zde nejmenovaných manipulativních technik doprovázen povely a chválením. Čeho se tím dosahuje? Ovladatelnosti, plnění příkazů, emoční závislosti. Pes je tak nástrojem uspokojování potřeb svého uživatele. Přesně jako jsou vojáci vůči svým nadřízeným, jako jednotky masových systémů výroby a spotřeby vůči jejich vládcům, jako žáci ve starém školském systému vůči učitelům, jako mnohé děti vůči svým rodičům, … Může se pes od této závislosti oprostit a stát se vědomě svobodným? A člověk?

Podobnost výcviku psů s běžnou výchovou dětí je z výše uvedeného zjevná. „Sedni si sem. Přines mi tu skleničku. Pojď sem.“ I kdybychom svá přání podávali skrze povely tím nejlaskavějším tónem a s laskavými úmysly, vždy zůstanou přímými instrukcemi manipulujícími k určitému ne/konání. Horší je to o skutečnost, že vše, co je nám řečeno, má vliv na naše podvědomí, a to v určité své rovině, jak víme, přijímá informace bezemočně, tedy ukládá je jako holá data a z nich pak vychází při dalším sebe-řízení organismu. Příklad: „To jsem tedy nemožný.“ proneseno v humorné formě má na programování podvědomí stejný vliv jako kdyby byla věta pronesena v depresi a kamsi hluboko dovnitř člověka se tak zaseje informace o jeho nemožnosti, a tedy vlastně nesprávnosti.

Za těchto skutečností z nás tedy i dobře míněné povely dělají manipulaci přístupné pejsky, kteří (nakonec) udělají, co je jim poručeno. Je nám to užitečné? Někdy to vypadá, že jednoznačně ano. „Běž na kraj!“ mívá při autu řítícím se ulicí fakticky stejný efekt jako „pozor na cestu!“, „auto!“ či jiný výkřik. A přeci – rozdíl zde je. V prvním případě dáváme absolutně bez pochopení kontextu přikazovaným instrukci, která, pokud je přikazovaný dobře vycvičený (mezi lidmi tomu říkáme „vychovaný“), vede k jasnému výsledku. V dalších případech, i kdyby třeba s přirozeným dotekem hysterie v hlase z možného nebezpečí, oznamujeme kontext a ponecháváme plně na rozhodnutí toho, komu jsme naléhavou zprávu oznámili, jak se rozhodne. Výsledek je zpravidla naprosto stejný – přechod k okraji silnice. První cesta k němu ale vede přes poslušnost, závislost a vlastně nesvobodu, další dvě skrze sebe-vědomé svobodné rozhodnutí a možná i vděčnost za okřiknutí. Cítíte, že ten rozdíl je vlastně propastný?

Stejná skutečnost se dá sdělit dvěma a více způsoby. Vnímejme, jakým způsobem komunikujeme se   světem, jaká slova používáme a do čeho ty, kterým je říkáme, tato slova skutečně přivádějí.

mm

Marek Bednář

Téma svobody všeobecně mě provází celým životem – vědomě už od dětství. Teprve s postupným růstem prvního dítěte k nám narozeného ale získalo toto téma ostré hrany. S pokračujícím studiem toho, jak nebýt překážkou přirozeného rozvoje jeho osobnosti a s oporou znalostí ze školy celostní léčby o vývoji člověka přicházím na další a další, dosud nevědomé rozměry toho, jak nabídnout sobě a lidem kolem sebe harmoničtější prostředí. Postupně se tak skládá mozaika svobodného prožívání a učení se. Jsem přesvědčen, že to dobré v nás bychom neměli ponechávat jen pro sebe anebo své nejbližší, ale měli bychom to široce sdílet.

Komentáře jsou uzavřeny .